Jak jsme vyrazili na houby

Měla jsem s sebou tenkrát košík na houby s lahvičkou s pitím a nový nožík, který jsem to léto vyhrála od Tatranek. Mohlo mi být tenkrát tak devět nebo deset. Přijeli jsme autem k lesu a zaparkovali vedle kravína. Jen co jsme vešli do lesa, strejda si našel takovou cestičku, na které pořád nacházel houby, a nechtěl se podělit. I my ostatní jsme si později našli svoje místečka, a jak jsme se trasou posouvali, došli jsme k oplocené lesní školce.

Strejda měl v cestě jasno, pokračovala mu podél jedné strany cestička a já, teta a Martinka jsme šly okolo druhé strany. Jenže oproti očekávání se lesní školka malých stromečků rozrůstala, stromy byly čím dál tím větší a my ne a ne najít místo, kde bychom narazily na strejdu. Každý konec se totiž rozcházel na druhou stranu, takže překvapením pro nás všechny zúčastněné bylo, když jsme strejdu ani po půl hodině nenacházely. Když to zkrátím, právě jsme se evidentně ztratily, zatímco strejda měl klíče od auta, mapu a telefon.

Právě po té půl hodině jsme hledání vzdaly, zvolily jsme jinou taktiku a začali strejdu volat. Já volala: „Strejdo!“, sestřenice: „Tati!“ a teta: „Petře!“. Když jsem potkaly nějakou jinou skupinku houbařů, ptali se, kolik lidí, že to vlastně hledáme. Někdy tou dobou začalo pršet poprvé a my vzdaly hledání strejdy a naopak jsme se pokoušely dostat skrz les ven. Před námi se objevilo kukuřičné pole. Celé promáčené jsme se ale daly do boje s kukuřicí, až jsme se vynořily na druhé straně u nějaké vesnice.

V tuhle chvíli jsem začala přímo sršet nápady, co by se dalo dělat. Třeba zajít k nějakému domu pěkně poprosit, jestli by nás nenechali zavolat dědečkovi a… Byla jsem za svoje nápady vyloučena z výpravy. Musela jsem chodit pět metrů za nimi. Než jsme prošly vesnicí, začalo pršet znova. Celé promáčené jsme se dotrmácely před nějaký kravín.

Kravín… Kravín a před ním TO kukuřičné pole, kterým jsme před chvílí prolezly! A před námi strejdovo auto! Jenže strejda tu nebyl, tudíž tu nebyly ani klíčky. Pořád pršelo, tak si moje sestřenice půjčila můj nový nožík, otevřela z něho nůžky a sloupla si etiketu z láhve a vystříhala: ZA KRAVÍNEM, a zastrčila to za stěrače.

V ten moment jsem přestala vnímat čas, ale připadalo mi to jako věčnost, co jsem seděla na patníku a na klíně košík se dvěma houbami, než nás strejda našel. Ale po celodenním výletu, ze kterého byl původně návrat plánován před obědem, jsme se vrátili domů po večeři. Aspoň, že tak.