Rozhovor s Karlem Gottem

Karel GottFoto: Petr Adámek

Koho jiného bychom se měli zeptat na to, co by doporučil mladým začínajícím zpěvákům, než nejoblíbenějšího českého zpěváka, šestatřicetinásobného slavíka Karla Gotta. Požádali jsme ho proto o rozhovor.

Karle, vy jste začínal svou kariéru v amatérských pěveckých soutěžích, v roce 1958 jste v soutěži Volná tribuna vyhrál první místo. Bral jste to spíš jako zábavu, nebo jako příležitost k tomu stát se profesionálním zpěvákem? Jaké pocity jste při soutěžích prožíval? 

Jako zábavu i jako příležitost prosadit se a stát se profesionálním zpěvákem. Volnou tribunu jsem sice vyhrál, ale rozhodující význam pro mou další pěveckou kariéru měla soutěž Hledáme nové talenty ve Slovanském domě v Praze, kterou přenášel Československý rozhlas. Za sebou jsem tenkrát měl jen vystoupení na trampském potlachu ve Hvězdonicích, na kterém jsem zabodoval s jódlařským country valčíkem Hned zítra ráno, který jsem převzal z repertoáru tehdy populárních Settlerů. Kluci mi tam tenkrát říkali: „Hele, vole, seš fakt dobrej. Proč to nezkusíš v tý soutěži, která se teď bude konat ve Slováči?“ 

Poslechl jsem je, přihlásil se a zažil první velký propadák. Doprovázel mne septet Karla Krautgartnera, jehož muzikanty jsem dobře znal z návštěv kaváren Alfa a Vltava, a já se tudíž cítil jako doma. Publikum mne sice poté, co jsem dozpíval, několikrát vytleskalo, ale u poroty jsem propadl na celé čáře. Nepostoupil jsem ani do semifinále. Na tehdejší dobu jsem byl příliš výstřední a hlasovou polohou jsem neodpovídal tehdejším představám o slaďáckých barytonech – např. Rudolfu Cortésovi, Richardu Adamovi nebo Jiřímu Vašíčkovi. 

Těsně poté, co porota vyhlásila verdikt, za mnou přišel Karel Krautgartner, který mi řekl: „Nic si z toho nedělej, hlavní je, že ses líbil lidem. To je rozhodující i pro mne. Nechtěl by sis s námi zazpívat? Jestli ano, přijď za námi ve středu na jam session.“ Jeho slova mi zněla jako rajská hudba a já ze Slovanského domu odcházel s pocitem absolutního vítěze. Druhý den jsem si vzal oblek a kravatu a vyrazil na Václavák, abych viděl, zda mne někdo náhodou nepozná. Nepoznal mne nikdo, protože soutěž přenášel na rozdíl od dnešních Superstar a X Factorů jen rozhlas. 

Karel Gott na Pražské konzervatoři se svým profesorem zpěvu Konstantinem KareninemFoto: Stanislav Tereba

Jak jste se na pěvecké soutěže připravoval? Kolik času jste věnoval výběru repertoáru a celkové pěvecké i jiné přípravě před soutěží? 

Pochopitelně jsem se strašně bál, že neuspěji. Vzpomínka na propadák u přijímaček na UMPRUM, kam jsem se hlásil, abych se stal malířem, byla ještě příliš živá. Že jsem se do pěvecké soutěže přihlásil, jsem neřekl ani rodičům. 

Chodil jsem tenkrát už na hodiny zpěvu k profesoru Berlíkovi a jako divák jsem chodil do pražských jazzových kaváren Alfa a Vltava, kde tenkrát hrály vynikající orchestry se zpívajícími sólisty Arnoštem Kavkou, Standou Procházkou, Josefem Zímou nebo Inkou Zemánkovou. Ty jsem náruživě poslouchal a učil se od nich. Přes den jsem se učil elektromontérem pro montáž průmyslového zařízení v ČKD Praha-Vysočany. 

Co byste doporučil začínajícím zpěvákům, kteří se chtějí zpíváním živit? 

Aby nedělali to, co já v dobách svých začátků. Přes den jsem pracoval v ČKD a po nocích zpíval v jazzových kavárnách. Ani jedno jsem tudíž nedělal dobře a na 100 %. Zpočátku to celkem šlo, ale záhy to můj mladý organismus přestal zvládat. Hlas jsem měl večer často indisponovaný a ve fabrice jsem polousínal únavou. Muzikanti mi naštěstí doporučili, abych se přihlásil na konzervatoř a svůj hlas nechal školit dobrým pedagogem. V roce 1960 jsem došel k životnímu rozhodnutí: odešel jsem z továrny ČKD a udělal zkoušky na Pražskou konzervatoř. 

Karel Gott v roce 1961Foto: archiv Karla Gotta

Měl jsem štěstí, neboť mým tolerantním pedagogem se stal Šaljapinův žák, tenorista Konstantin Karenin. Ten velmi brzy rozpoznal, že mne to táhne k jazzu a moderní populární hudbě. A tak mne dřel nejen italskou klasickou techniku zvanou belcanto, ale korepetoval se mnou i tehdejší hity. Karenin rozpoznal můj hlasový fond, technicky ho dokonale rozvinul a vypěstoval. Takže doporučuji, aby se začínající zpěváci plně soustředili jen a jen na zpívání, vzdělávali se, poslouchali dobrou hudbu nejrůznějších žánrů a učili se cizí jazyky. Pamatuji si, že když jsme měli v ČKD pracovní přestávku, ostatní svačili a povídali si nebo šli kouřit. Já si denně zalezl do kouta a učil se německá slovíčka. Nějak jsem podvědomě cítil, že se mi to bude jednou hodit. 

Za tehdy nedostupné LP desky jsem dával celou výplatu a když se mi do rukou dostalo např. live album Franka Sinatry a orchestru Counta Basieho z lasvegaského hotelu Sands, říkal jsem klukům, že v Las Vegas budu taky jednou zpívat. Potají i přede mnou si ťukali na čelo a mysleli si, že jsem magor, který se zbláznil. Když jsem měl pak v Las Vegas v roce 1967 sedmiměsíční angažmá, s radostí a hrdostí jsem jim poslal pohled. Když jsem je o pár let později potkal na Václaváku, hrnuli se ke mně a říkali mi, že už tehdy v ČKD dobře věděli, že to někam dotáhnu. 

Z toho vyplývá má další rada: Začínající zpěvák musí sám sobě věřit, musí být přesvědčen navzdory všem, že jde dobrou cestou, a musí mít vytyčené i zdánlivě nesplnitelné cíle. Těch se musí snažit ze všech sil dosáhnout. A taky se musí snažit být ve správnou chvíli na správném místě a pokud dostane vysněnou příležitost, musí ji okamžitě pořádně chytit za pačesy. 

Jaké to je být tak populárním zpěvákem, jako jste vy? Co je na vašem povolání nejtěžší a co nejhezčí? 

Je to krásné prokletí zpívat vám čtvrt století a dál… Takhle jsem o svém údělu zpěváka zpíval už v roce 1984 díky písničce Jiřího Zmožka s textem Jiřiny Fikejzové E14. Splnil jsem si životní sen, spoustu mu obětoval, ale mnohem víc od života dostal. Myslím, že jedním z největších životních štěstí je, když může člověk dělat jako povolání to, co je jeho koníčkem, co nadevše miluje. 

Karel GottFoto: Petr Adámek

Hned na začátku mé kariéry se mi – nejen u nás, ale prakticky ve všech zemích východní a střední Evropy – poštěstilo mít vlastní publikum, které si mne vychovalo, na které jsem se mohl vždycky spolehnout a kvůli němuž jsem nepřijal ani lukrativní nabídky z Ameriky. To publikum je mi věrné dodnes a postavilo se za mne, kdykoli proti mně byla vedena nějaká ostrá mediální kampaň. Své publikum miluji, vážím si ho, protože bez toho nejde tahle profese pořádně dělat. 

A i to, co by někomu mohlo připadat otravné a unavující, beru jako součást profese, kterou jsem si vybral. Takže mne těší neustálý zájem o mou osobu, žádosti o autogram nebo společnou fotku. Tohle všechno jsem vždycky chtěl, k úspěchu to patří. Ať jste zdravý, nebo nemocný. Neměnil bych. 

Na Českém rozhlase 2 Praha máte každou sobotu svůj pořad Zpátky si dám tenhle film. Jak se vám nová role DJe líbí? Splnila vaše očekávání?  

Karel GottFoto: Petr Adámek

Když jsem začínal mít úspěch, říkal jsem si, že zpívat budu do třiceti, maximálně do pětatřiceti. Že budu mít jednou za sebou padesátiletou pěveckou kariéru, by mne tenkrát nenapadlo ani v nejdivočejších snech. A tak jsem si tenkrát říkal, že až zavřu svůj krám s básněmi, stanu se jednou diskžokejem a budu lidi seznamovat s hudbou, kterou mám rád. 

Sbíral jsem desky, a když ke mně přišla návštěva, chlubil jsem se jí pravidelně se svými nejnovějšími a nejvzácnějšími přírůstky dokonce tak, že mi kamarádi říkali: „Karle, nepruď už s těmi deskami a pojďme si normálně jen tak povídat.“ Osud tomu ale chtěl jinak a já zpívám i ve dvaasedmdesáti letech. Baví mne to a zřejmě to nepřestalo bavit ani mé publikum. I tak mne ale nesmírně potěšila nabídka šéfredaktora Českého rozhlasu Dvojky Jaromíra Ostrého, abych na téhle stanici měl od února 2011 po celý rok týden co týden vlastní pořad, ve kterém se ohlížím nejen za svou pěveckou kariérou, ale seznamuji posluchače i se svými novinkami a se zpěváky a skupinami, které rád poslouchám v soukromí. 

Beru to od života jako další výzvu, které se přes nabitý koncertní a nahrávací program plně věnuji. S radostí a chutí. Dokonce se do rozhlasového studia pokaždé velmi těším. A i když reakce na můj pořad nejsou jen kladné, nevadí mi to. Nejhorší by totiž bylo, kdyby na něj nebyly reakce žádné. Pořad by byl posluchačům lhostejný. Všechny reakce pozorně čtu a snažím se z nich i z vlastních chyb poučit propříště. 

Moc vám děkujeme za rozhovor a přejeme vám hodně zdraví, příjemných zážitků a ať se vám ve všem daří!