18. dubna  2005 v 16:21  rubrika: Místa historie

Znám já jeden krásný zámek...

Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína,
a v tom zámku jest ovčáček,
má překrásnýho syna.
A v tom zámku jedna panna,
ta ovčáčka milovala,
psala jemu v tajnosti
psaní plné radosti.
Po této známé písničce ještě pověst:
"Na jičínském zámku žil před dávnými a dávnými lety rytíř. Byl bohatý, pyšný a urozený. Měl dvě dcery - Meluzinu a Kateřinu. Starší Meluzina byla panna hodná, mírná, často poddané navštěvující, s nimi hovořící a jim pomáhající, rovněž se sama přírodou toulající a zpěvu ptáků naslouchající. (Prostě v kolektivu oblíbená.) Mladší Kateřina byla z jistého těsta. (Je to jasné: nesnášela Meluzininu popularitu.) Záviděla. Záviděla a čekala. Čekala na chvíli, kdy by mohla sestře ublížit. A ta chvíle přišla. Meluzina si zase jako obvykle vyšlápla kamsi za město do lesa, a tam - hle, setkala se s mládencem, vedoucím bujného koně." Slovo dalo slovo, mladík jí porozprávěl takový menší horor, jak se splašil ve vsi kůň, všichni dostali ze zdivočelého zvířete strach, jenom on ne, jenom on si naň troufl a zkrotil ho. Prostě nevinná rozmluva, normálně si spolu povykládali a pak se rozešli a nikdy se už neviděli. Nevinná... normálně... rozešli... nikdy? Nebylo to tak jednoduché ani nevinné. Meluzinu sledovala mladší sestra, Kateřina. Mladíka samozřejmě neznala, ale patřičnou informaci jí poskytla kolemjdoucí stařena: "To je přece Vít, kovářův" (v jiné verzi syn ovčáka). Což Kateřině to stačilo. Rychle se vrátila na zámek a ještě zatepla otci žalovala, že se Meluzina tajně schází - v lese! - s prostým, zcela neurozeným mladíkem. Tatínek se rozzuřil a aniž si ověřil pravdivost onoho nařčení, dal milou Meluzinu ihned po jejím návratu internovat. Na hradě Kumburku. Roku 1608.
"Mnoho let trvalo trápení chudery Meluziny. Plakávala ve svém neútulném obydlí, bědovala a lidé za větrných nocí naslouchali jejímu nářku: "Meluzina, slyšíte?" Ale ani když krutý otec po čase zemřel, z vězení se Meluzina nedostala. Kdyby se dostala, ujala by se - jako nejstarší dědička - celého panství. Což se mladší Kateřině pochopitelně nezamlouvalo, a tak Meluzina trpěla v kumburské věži dál.
(Na tomto místě je nutno zdůraznit, že postava jménem Meluzina není jen tak vycucána z palečku našeho prostého lidu. Byla to skutečná historická osobnost, leč nikoli české provenience. Věru tak, její původ byl francouzský. Tradovalo se o ní, že to je mořská panna, ale pravdě mnohem blíž je kategorie "bílá paní." Skutečná francouzská šlechtična byla jakousi pramáti hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelkou rodového sídla ve městě Lusignan. Podle tohoto města, rodu i hradu dostala Meluzina svoje jméno, které vzniklo z mere de Lusignan (popřípadě mere de Lusigne). Mere de Lusigne = Meluzina. Tahleta historická Meluzína nebyla žádným osamělým bloudícím strašidlem, nýbrž matkou sedmi synů, z nichž dva dokonce zasedli na královský trůn, v Jeruzalémě a na Kypru.)
Další zvrat ve vývoji příběhu: Meluzinu (neboli Alžbětu, rodem Simiřickou) vysvobodil po celých jedenácti letech internace ve věži kumburského hradu chrabrý princ. Tedy. princ to zrovna nebyl, ovšem šlechtic ano, a nejmenoval se Jiřík nebo Vilím, nýbrž Ota Jindřich. Z Vartemberka. Vzal si Alžbětu za ženu, neboť mu kynula naděje, že stane spolumajitelem obrovského panství. Mladší sestra Saloména se však nevzdala, její manžel (Jindřich Slavata z Chlumu) pomocí peněz a přátel dokázal, že se Ota z Vartemberka musel dostavit do Prahy ke králi, tam byl obviněn, že osvobodil bez dovolení Alžbětu z vězení a zmocnil se majetku Smiřických. Český král (tím byl tenkrát sezónně zimní panovník Fridrich Falcký) dal za pravdu Slavatovi a Saloméně a do Jičína poslal královskou komisi, aby převzala majetek a převedla jej na Slavatovy. Chladní úředníci nezúčastněně sepisovali jmění. Marně se Alžběta rozčilovala, marně vysvětlovala komisi, jaká křivda se jí stala, jaké utrpení prožívala dlouhá léta.
A pak se to stalo. Musela to být hrůzná událost. Alžbětě nezbylo než bránu zámku komisi otevřít a nechat úředníky konat. Mezi pátou a šestou hodinou večerní (byl začátek února roku 1620, takže už se notně setmělo), sestoupila Alžběta Smiřická s několika posledními věrnými žoldnéři, kteří se posilňovali vydatně vínem, do sklepa. Tam byly soudky se střelným prachem. Od jedné pochodně (snad neopatrného vojáka) se střelivo vznítilo. Ale dost možná, že Alžběta sama soudky zapálila, to se dnes už těžko dozvíme. Došlo k obrovské explozi, při které se zcela zřítila čelní strana jičínského zámku, část vyletěla do vzduchu, zbytek začal hořet. Z více než šedesáti lidí, kteří byli v době výbuchu přítomni v zámku, jich na místě zahynulo jedenačtyřicet, dalších 14 bylo těžce zraněno a 10 zraněno lehčeji. Většina královské komise přišla o život. Taky Jindřich Slavata, Saloménin manžel, byl přitom zabit. Jak si lidé o výbuchu vypravovali, přidávali si další "zaručené informace": malé dítě, které šlo po náměstí, bylo vyhozeno až na střechu sousedního domu, kde usedavě plakalo; jakýsi mladík z té rány zešílel a prudkým během pádil z města kamsi do polí; každý, kdo o výbuchu vypravoval, si něco přibásnil. Alžběta prý nezemřela hned, ale byla nalezena u okna, kde byla oloupena a poté dobita. V jednom listě, psaném nazítří do Drážďan, se pravilo: "Nade všemi mrtvými těly kázání učiněno, jen nad ní žádné, nýbrž jako psa ji tiše odnesli." Po svém krátkém a nešťastném životě byla Alžběta Smiřická, provdaná Vartemberková pohřbena bez jediné modlitby do společného hrobu na hřbitůvku sv. Jana Na Koštofránku. Zbyla po ní písnička o její nešťastné lásce k ovčáčkovi (nebo snad kovářovi). Aspoň ta. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas