8. schůzka: Keltové na jevišti dějin

V Toulkách českou minulostí jsme přicestovali do roku... ne, tak přesně to na našem rozhlasovém stroji času nastavit nedovedeme... Budeme rádi, když se trefíme aspoň do století. Takže – nařizujeme si minus 2400 let. Tedy 4. století před Kristem.

Jestliže přirovnáme české země k jednomu velkému jevišti... jevišti dějin... tak právě kolem roku 400 vycházejí zpoza kulis. Keltové. Už ne jako tušené stíny, ale jako lidé z masa a krve. Vynořují se z anonymity pravěkých společenství. Keltové. Klasici barbarského světa. Do dějin vstupují jako první pojmenovaní a historicky zaznamenaní obyvatelé středoevropského vnitrozemí. (Historicky zaznamenaní – to znamená písemně.) Keltové. Odkud se u nás vlastně vzali? Kolébku Keltů, tu bychom našli v zemi, kde pramení Dunaj. Na sever od Alp. Někde mezi východní Francií a Čechami.

Dobývání území

O Keltech nepsal nikdo menší než otec dějepisu Řek Hérodotos z Halikarnassu. A to už v 5. století před Kristem. Histories apodexis, tak nazval svoje rozsáhlé historické a taky místopisné dílo. Výklad zkoumaného. Podle tohoto "Výkladu zkoumaného" žijí Keltové neboli Keltoi v zemi zvané: Keltiké.

Česky bychom mohli říct: Keltsko. Jeho zpráva je důležitá i v tom, že upřesňuje datování. Dokládá, že v pátém století znal antický svět jenom Kelty středoevropské, vnitrozemské. Nezažil je dosud na mořském břehu jako obávané dobyvatele. Keltové se totiž představili antickému světu jako náramně drsní, neohrožení válečníci.

Římané a Řekové jsou zděšeni. Jsou zděšeni tvrdostí keltských útoků, jsou zděšeni odvahou, s jakou v armádách Keltů bojují po boku mužů ženy, jsou zděšeni kořistnictvím, které je právě tak lačné jako bezohledné. Tři jména budila na jihu evropského kontinentu skutečnou hrůzu: Peršané, Skythové – a Keltové.

Řekové se smáli, že kopí Keltů nemají průraznost. Opravdu, jejich hroty jsou ze železa příliš měkkého, po několika úderech se ohýbají, jenomže keltští bojovníci ohnuté špičky svých zbraní za pochodu narovnávají nohama a jsou k nezastavení. Kopí (latinsky gaesum) mělo dřevěnou botku a dosahovalo délky přes dva metry. Nebylo samozřejmě jedinou keltskou zbraní. Používali i tzv. velitelské mečíky. Pravda, spíš než bitevní výzbroj to byly odznaky vůdčího postavení, ale fungovaly i jako zbraně. Byly kratší a měly rukojeť, zpracovanou do stylizovaného tvaru lidské postavy se vzpaženýma, mírně roztaženýma rukama a s rozkročenýma nohama.

Odvaha a odhodlání

Představme si velké písmeno X, v průsečíku prstencovitě zesílené – to mělo znázorňovat tělo. Častokrát bylo doplněno v úhlu paží bronzovou lidskou hlavičkou... někdy velmi realistickou, s vlasy vousy, obličejem. Tyto velitelské mečíky měly své předchůdce už v halštatských dýkách; používaly se od 5. století a našly se po celém území keltského světa i v okupovaných zemích, v Čechách a na Moravě jich bylo objeveno deset. Některé mečíky byly mistrovsky vypracovány, čepel měly vykládanou zlatem a rukojeť emailem. Na hrudi bojovníka pohřbeného u Nemilan na Moravě ležel mečík ozdobený zlatem, přičemž v hrobě byly uloženy ještě dva těžké železné meče.

Meč - skutečný bojový nástroj. Jeho délka se někdy blížila jednomu metru. Ukládal se po pochvy, kterou později bohatě umělecky dekorovali. Proto se ve 2. století před Kristem mluví o stylu krásných mečů. Další zbraně: Oštěpy, luky a šípy. Typickou zbraní býval prak, jako munice se používalo oblázků. Římané sice pomlouvali štíty Keltů - jsou prý jen slabou ochranou, pořádným oštěpem legionáře lze prorazit i dva tři najednou - ale Keltové (Římané jim říkají Galové) poničené štíty odhazovali, brali si nové, lemované často bronzovým plechem, se střední bronzovou puklicí chránící ruku.

A jdou a jdou a jdou. Vedle pěších jednotek (ty jsou vyzbrojené spíš skromně) bojuje na všech frontách keltské vozatajstvo útvary lehkých dvoukolých kár, a také jízdní sbory, postavené z příslušníků keltské aristokracie. Dovedou v největším trysku obrátit koně a smést nepřítele smykem káry. Za jízdy pobíhají vozatajové po ojích, stavějí se na jho, skrývají se za těly hřebců, vnikají nečekaně do týlu nepřítele, aby vzápětí pak mizeli jak stíny.

Hluk a valící se masa

Hrůzu u protivníků vzbuzoval nenapodobitelný ryk keltských útočících vojů – doslova ohlušující řvaní smíšené s hlasitým troubením na rohy a dlouhé válečné trouby. „Vzhled galského vojska a hluk, které způsobovalo,“ píše Řek Polybios, „naplňoval děsem. Rohů a trub bylo nespočetně, zároveň vojsko tropilo takový povyk, že nejen přehlušoval zvuk hudebních nástrojů a volání vojáků, ale dokonce i okolí znělo ozvěnou, jako by se k tomuto hřmotu připojovalo...“

Postrachem byl také rozšířený a známý keltský zvyk uřezávat hlavy přemoženým. Souvisel s dávným kultem hlavy – jeho stopy se nalézají po celé někdejší oblasti Keltů. Podle jejich představ byla hlava nejdůležitější částí lidského těla a patrně i sídlem duše. Vlastnit hlavu nepřítele znamenalo ovládnout ho celého. Z tohoto názoru vznikla a rozmohla se jakási sběratelská vášeň... někteří badatelé označují proto Kelty jako lovce lebek.

Bojovníci odcházeli a odjížděli z bitevního pole s co nejpočetnější kolekcí uřezaných hlav. Nepřátelská hlava byla přibíjena na dům jako viditelné znamení statečnosti jeho obyvatele. Hlavy byly často také balzamovány a v domácím prostředí tvořily sbírku udatného veterána. Lebek nepřátel se užívalo jako číší při kultovních slavnostech, lebky zdobily i keltské slavnosti... byly po nich nejrůzněji rozmisťovány... ano, trochu se nám při tom vybaví vzpomínka na pohádky o čarodějnicích, které měly kolem svého obydlí lebky napíchané na kůlech.

Dvě stě let dobývání

Tumultus gallicus. Galský postrach. Keltský nápor trval dvě století. Nejvíc je lákal jih a jihovýchod - tyto kraje byly nejbohatší. Z Řecka a Itálie se už přece v době halštatské dostávalo do pravlasti Keltů tolik přepychového zboží... od zlatých a bronzových šperků, nejjemnější tkaných látek až po amfory s vínem, a taky nádherné etruské zobákovité konvice... teď si je Keltové míní brát sami. Už nechtějí směňovat a kupovat od obchodníků... snadná kořist se stal heslem, železná zbraň praporem dobyvačné války.

Co bylo příčinou keltského tažení? Na jedné straně silné přelidnění (na poměrně malém území se tísnil kmen vedle kmene, patrně kmen proti kmeni bojoval), nedostatek půdy a obživy... kam to mohlo vést? Jedině k masovým odchodům početných skupin za daleké obzory, za nadějí na nová sídla, pole, zemi. Byly to pochody se zbraní v ruce, neboť půdu ani obživu nikdo dobrovolně nevydá, pochody, které přerostly ve valící se záplavu, šířící hrůzu... Tumultus gallicus.

Ale Keltům nešlo ani zdaleka jenom o hledání nového domova... jakési země zaslíbené... Stali se z nich draví kořistníci. Zvykli si na divoká tažení a na svévolné hospodaření v bohatých jižních zemích. Lákalo je drancování a při něm nejenom snadno nabytý lup, ale neméně snadná obživa... prostě kořist všeho druhu, kterou někdy nosili napíchánu na svých pověstných kopích.

Rok 225 před Kristem: Římské armády uštědřují Keltům jednu z rozhodujících porážek v bitvě u Telamonui na etruském pobřeží. Rok 195 přes Kristem: Hoří severoitalská keltská pevnost, stojící na místě dnešní Bologně. Brzy poté se války s Kelty přenášejí do krajů, odkud se kdysi útočníci vydali za výboji. Někdejší dobyvatelé se nyní sami musejí bránit za svými hradbami před odvetou stále mocnější římské říše. Ta ovšem má zájem pojistit se před nebezpečím nových vpádů jednou provždy. Proto v posledních desetiletích před počátkem nového letopočtu obsazují římské legie někdejší keltské državy až po linii horního Dunaje a Rýna. Případná otázka: kam se poděla úžasná bojovnost Keltů... jejich nepřemožitelnost? Jak to, ze přestal fungovat tumultus gallicus?

Nad touto otázkou se zamýšleli i antičtí autoři. Taky Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích: „Působila zde i změna podnebí,“ tvrdí Caesar. „Bojovníci, kteří žili po generace ve studených a vlhkých krajích střední Evropy a nyní se ocitli v teplém a laskavém pásmu Středozemního moře prodělali vlastně škodlivou změnu, neboť zdejší příjemné prostředí ubírá ne-li na odvaze, tedy aspoň na houževnatosti...“

Na tom možná něco bude. Další a reálnější příčinu spatřoval Caesar v keltské nejednotnosti, kmenové i osobní nesvornosti. Těmito vlastnostmi Galové neboli Keltové přímo prosluli. Na rozdíl na Římanů, kterým byla v té době republika vším - služba vlasti byla prvořadou věcí každého, teprve po ní nastupovaly osobní a rodinné zájmy; na rozdíl od Římanů vytvářeli Keltové jenom větší či menší skupiny, častěji znepřátelené než spojenecké.

Češi poprvé na scéně?

Jméno Bójů se vlastně poprvé objevuje v době, kdy byli Římané (a nejenom oni) biti Kelty jako žito. Římský historik Titus Livius líčí plasticky, kterak se Keltové vydali do Itálie přes alpské velehory: „Do té doby nebyly Alpy po žádné cestě skutečně překročeny.“ To ovšem pan Livius přehnal, odedávna proudily přes alpské průsmyky kupecké karavany. „Nyní se jimi hrnuly vojenské sbory. Za novou zemí šly nejrůznější keltské kmeny - Insubrové, Cenomanové, Lingonové, Senonové...“

Nás budou zajímat nejspíš Bójové, kteří okupovali kraj kolem etruského města Felsiny. „To podle nich změnilo jméno na Bononii (neboli dnešní Bolognu).“ Jen část těchto dobyvatelů se v nových krajích usazovala, ostatní táhli dál a předcházel je tumultus (ano, to už známe, panika, postrach). Vždyť kmenové jméno Bójů znamená: „Strašní!“ Mezi bitvou u říčky Allie (rok 390 před Kristem), po které následoval keltský útok na Řím - a bitvou u Telamonu (rok 225, také před Kristem)... mezi těmito dvěma daty se odehrává keltský nástup a ústup.

V písemných pramenech se jméno Bójů v souvislosti s Čechami objevuje až v poslední čtvrtině 2. století před Kristem. To poselství bylo poněkud zprostředkované: Objevuje se u Řeka Strabóna, autora mnohasvazkové Geografiky, který zachytil výňatky z díla svého kolegy Poseidonia z Apameie. Tento Poseidonios procestoval kdejaký kout tehdy známého světa, kromě toho pobyl i v Keltsku. Zaznamenával si různé postřehy a poznatky; v některých končinách mu poněkud činila problémy aklimatizace: „Těžko jsem si zvykal na obyčej galských náčelníků předvádět svou sbírku uťatých hlav...“

Jedna z jeho zpráv se týká i našeho území. Vztahuje se k prvnímu tažení germánských kmenů, Kimbrů a Teutonů, od severu k jihu za novými tehdy mocnými keltskými kmeny. Římané začali vytlačovat Kelty z Itálie. Západně od Čech je odrazili Bójové, 192 před Kristem chtěli zničit i město Bójů – Bononii, Bolognu. Byl to nejvýznamnější boj na italské půdě. Co bylo Pak? Část Bójů patrně zůstala, splynula se zdejším obyvatelstvem, část odešla. Kam? To se u Bójů dá dost těžko říct, byl to kmen mimořádně pohyblivý. Můžeme se však domnívat, že jednak postupovali k severovýchodu do Podunají, jednak – do Čech. A té zemi dali její první v dějinách dochované jméno. Boiohaemum. Bohemia.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související