11. schůzka: Germáni na scéně dějin

Germánští obyvatelé Čech, Markoman a Kvád, podle představ ilustrátora jedné z knih Gelasia Dobnera z konce 18. století

Germánští obyvatelé Čech, Markoman a Kvád, podle představ ilustrátora jedné z knih Gelasia Dobnera z konce 18. století

Překračujeme časové rozhraní, předěl starého a nového letopočtu. Putování minulostí nás dovedlo do světa, kde nic nezůstává na svém místě. Vstupujeme do časů nesčetných posunů lidských společenství, vcházíme do doby od roku 1 asi do roku 400 po Kristu, do doby římské. Pravda, Římané u nás nikdy nežili, a když, tak jenom na pár místech, takže pro naši zemi se název epochy příliš nehodí, ale – zvyk je železná košile...

Germánský bojovník ve vlčí masce

Germánský bojovník ve vlčí masce

Germáni. První z nich se přihlásili – zatím jenom v malém – už kolem roku 150 před Kristem. Teutoni a Kimbrové, tak se jmenovaly kmeny, o kterých se zmiňují římské písemnosti. Odkud pocházeli? Jejich kolébkou byl evropský sever. Jutský poloostrov. Dánské ostrovy. Jižní cíp Skandinávie. Pobřežní kraje mezi horním Labem a horní Vislou.  

Dobyvatelé z donucení? 

"O Germánech bych soudil," hlásal Publius Tacitus, římský dějepisec, "že jsou obyvatelstvem původním, jež se přistěhováním a pobytem jiných kmenů nejméně pomísilo." Měl velký kus pravdy v tom, Germáni skutečně vstoupili na historickou scénu jako domorodí Evropané a ne jako přistěhovalci. I Nebylo už vinou Tacita ani jiných starověkých zpravodajů, že jejich vývodů bylo po staletích zneužito k nevědecké a nehistorické argumentaci. 

Germáni vnesli do historie hodně proměn a změn, ale že by právě oni vybudovali Evropu? Že by jenom oni vytvořili její středověkou mapu? Že by pouze oni byli prvními nebo alespoň hlavními tvůrci evropské kultury? Odtud je už jenom kousek k "nadřazené rase", a od nadřazené rasy zase jenom krůček ke zbožnění celého nordického plemene, k nárokům na území, na životní prostor, a "samozřejmě" na právo nadvlády... Ne... V dějinách bylo mnohé jinak, než jak se později tvrdilo...  

Rekonstrukce germánské chaty ze 6. století. Tato se nachází ve skanzenu v Březnu u Postoloprt. - Foto:  Archeopark Březno u Loun

Rekonstrukce germánské chaty ze 6. století. Tato se nachází ve skanzenu v Březnu u Postoloprt.Foto:  Archeopark Březno u Loun

Proč se vydali ti ryšaví severští divousové, nazývaní Germáni, na jih? To mělo tři příčiny. První z nich byl – rozrod. Ano, populace byla najednou početnější, než mohl dosavadní hospodářský systém unést. Keltové dokázali přelidnění čelit vyšší výrobou, ale Germáni? Jejich zemědělství bylo primitivní. Takže hrozící hlad se stal druhým impulsem, který Germány přinutil k posunům. A třetí podnět? Podnebí.  

Z dlouhodobého hlediska se na severu Evropy kolem střídání letopočtu klima sice pozvolna, ale trvale a výrazně zvlhčovalo, zatímco oblasti na východě, a také střed Asie postihovalo sucho. Výčet prvotních germánských kmenů by mohl být hodně dlouhý: Istaevoni, Ingaevoni, Hermunduři, Chaukové, Cheruskové, Chattové... A tak dále, a tak dál. Ti malí časem srostli ve větší uskupení a pod novými jmény se vydali na pochod dějinami. Však se s nimi co nevidět setkáme...  

Obětní dary a mystika 

Germánům přímo učaroval – hřeben. Byla to navýsost praktická a zároveň kouzelná věcička. Každý Germán nosil hřeben neustále při sobě – dokonce ve zvláštním pouzdře –, protože věřil, že chrání před nebezpečím a před zlými duchy. Ono je zajímavé, že jakousi tajemnou, kouzelnou moc si hřebeny zachovaly dodneška – tedy aspoň v pohádkách: Ano, hodíš za sebe hřeben, a jsi-li černokněžník, vyroste les. Vlasy a vousy, na jejichž údržbu bylo hřebenů zapotřebí, obklopovalo tajemno magie. Byly symbolem důstojnosti, zatímco záměrným ostříháním, zvláště pak dohola, se vyjadřovalo symbolicky buďto pokání, nebo dokonce trest a ostuda. Poběhlicím se ničila kariéra vyholením lebky (o takovém případě doloženém archeologicky se ještě zmíníme), v jiných případech se na vlasy a vousy přísahalo. A dodneška leckde přísahá: "Při vousech prorokových!" 

Germánští obyvatelé Čech, Markoman a Kvád, podle představ ilustrátora jedné z knih Gelasia Dobnera z konce 18. století

Germánští obyvatelé Čech, Markoman a Kvád, podle představ ilustrátora jedné z knih Gelasia Dobnera z konce 18. století

Když to bylo zapotřebí, tak se vlasy a vousy stávaly obětním darem. Tento dávný zvyk se promítl i do křesťanských praktik: mniši a kněží stvrzují svou pokoru před Bohem vyholeným kolečkem na temeni, takzvanou tonzurou. A ještě malá douška k barvě germánských vlasů, taky o ní už padla zmínka: Byla ryšavá, a vzbuzovala silnou závist římských černovlásek, které si po germánském vzoru barvili vlasy tinkturami, anebo nosily paruky z vlasů germánských zajatkyň. Půldruhého tisíciletí před Tizianem byl ticiánový přeliv v módě. 

Koně... Jako klasický dopravní prostředek lidstva po mnoho tisíc let používali i Germáni koně. Ale jaký to byl kůň? Severský, jakoby zakrslý, říkáme mu přídomkem "lesní". Germán, stojící vedle něj, musel každému, například Římanům, připadat abnormálně vysoký. Vypadal velice urostle, protože jeho kůň byl malý. V kohoutku měřil asi 130 centimetrů. Jezdci se svou ostruhou (Germáni používali jenom jednu, jak ukazují nálezy v hrobech bojovníků), tou ostruhou se téměř dotýkali země.  

Koníci vydrželi všechno, a nic je nerozházelo, ani ve nejhorší bitevní vřavě. Jízda navíc zvláštním způsobem pomáhala pěchotě. Pěší bojovníci se při rychlých přesunech chytali za hřívy, nechali se nadnášet a dlouhými, patrně speciálně trénovanými kroky běželi společně s koňmi. Jednotky tak dosahovaly neobyčejné pohyblivosti a manévrovací schopnosti.  

Drancování, znásilňování, ničení 

Germáni se dali do pohybu... Jdou, stěhují se, pochodují proti toku Rýna i Labe. Okupují rozlehlé kraje ve střední, západní i východní Evropě. Násilím se zmocňují opevněných sídlišť Keltů. Jak to probíhalo? To paměti evropského lidstva uniklo... Zvláště děje týkající se vyvrácení keltské kultury na našem území. Zřejmý je jenom výsledek mocného tlaku severských Germánů – keltská oppida a s nimi i vyspělá kultura podivuhodného, inteligentního národa se ocitají v troskách. Všude tam, kde Keltové žili, se příchodem Germánů dějinný vývoj dočasně vrací o několik století zpět. 

Když tak člověk z výšin 21. století nahlíží zpět do propasti času, připadá mu, že se začátkem nového letopočtu cosi opět začíná takřka od začátků. S údivem sleduje návrat k časům, které tu už jednou byly. Za Germánů se mnoho vymožeností ocitá ve tmě zapomnění – hrnčířský kruh například, ten se na naše území vrátí zas až se Slovany... Taky rotační mlýn na drcení zrna. A rovněž vyspělá technika orby, specializované kovářství, stejně jako hrnčířství a řada dalších řemesel... To všechno je znehodnoceno, a dlouho potrvá, než se obyvatelé našich zemí k úrovni kdysi dosažené opět propracují. Úsloví "objevit Ameriku" vzniklo až mnohem později. Ale jeho smysl... jako by byl vymyšlen právě v této době. 

Germánské runy

Germánské runy

Runové kameny. Balvany popsané rytými znaky, posvátným písmem starých Germánů, takzvanými "mocnými runami". Zachovalo se pět tisíc nápisů. Germáni vytvořili písmo o čtyřiadvaceti znacích. Většinou si je vypůjčili od Etrusků, z jejich severoitalské abecedy. Jenomže runové písmo nesloužilo k dorozumívání a běžnému psaní, nýbrž k zaklínání a k náboženským obřadům. Slovo "runa" znamená tajemství. Svým původem souvisí se slovesem "raunen" – šeptat. Runy se tesaly do skalních stěn, vrývaly na hroty kopí, zdobily zbraně, amulety a kultovní potřeby. Jejich úkolem bylo vnuknout sílu meči, ochránit posvátné místo, přinést štěstí nebo naopak prokletí.  

Magie zaklínání 

Runy v sobě ukrývaly tolik magické síly, že ve Skandinávii se na jejich kouzlo věřilo ještě v devatenáctém století. Opravdovým hláskovým písmem však nebyly nikdy. Tajné znaky obdařené mocí tak mimořádnou nemohly být přece znesvěceny užitím k účelu natolik přízemnímu... 

Germánský šperk - spona

Germánský šperk - spona

Zbraně, které dostávali zemřelí na cestu s sebou, byly často zohýbané nebo zpřelámané. Snad se znehodnocením vyjadřovalo, že "zemřely" také. Doprovázely je slavnostní šaty, šperky, osobní potřeba jako nůž, nůžky, břitva, hřeben, pinzeta, lžička na čištění uší (to bych moc rád věděl, jak na funkci tohoto nástroje archeologové přišli), dále váček s ocílkou, pazourkem a troudem k rozdělání ohně. Boháče vyprovázel do záhrobí někdy i kůň; vždycky však měl k dispozici soupravu nádob na pití, pokud možno luxusní a co nejpočetnější.  

V průběhu dvou tří staletí však cenností v hrobech ubylo, nakonec skoro úplně vymizely. (Ano, jakási úsporná opatření.) Místo skutečného koně doprovázel mrtvé na onen svět kůň vyrytý či nakreslený. Poprvé se u nás objevily náhrobky v podobě vztyčených kůlů s dřevěnými vyřezávanými holubicemi anebo otesaných kamenů s nápisy. Květiny kladené na rovy se staly jakousi náhražkou a symbolem někdejší bohaté hrobové výbavy. Byly však pohřby poněkud jiného druhu... Poněkud jiného druhu byly i nálezy starých Germánů.  

Když chceme vyprávět o"našich" Germánech, tak jsme v situaci fotografa, který má jedinou možnost: pořídit pouze podexponovaný snímek. Přesto však v šedé černi onoho obrázku můžeme něco spatřit. Ale ten pohled si necháme na příště. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas