18. schůzka: Velká Morava - meteor na nebi Evropy

Kníže Mojmír na Velké Moravě - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Kníže Mojmír na Velké MoravěFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Byl to stát, který ležel na našem území, a přesto to byla velmoc. Ano, my jsme jí byli (tedy naši předkové – jak svůdně to zní. Poprvé v našich dějinách jsme byli velmocí. A pak zase dlouho ne. Říše, která zasvítila ve tmě 9. století, byla skoro – jako zjevení. Jako meteor na nebi. Oslnila nakrátko leskem bohatství, moci, podivuhodně rychlého kulturního rozkvětu. Dostala jméno Velká Morava.

Když věta nezačíná velkým písmenem a nekončí tečkou, není celá. Dějinné příběhy Velké Moravy, jejího oslnivého vzestupu a náhlého pádu, se takové přetržené větě trochu podobají. Historie prvního mocného státního útvaru na našem území začíná vskutku jakoby zprostředka a končí do vytracena. Ten příběh rámují dva letopočty, přičemž ten druhý není jistý: 833 a 906.  

Roste vliv církve
 

První označuje chvíli, kdy nepříliš rozlehlé knížectví na území jižní Moravy cestou výbojů začalo územně vzrůstat (nakonec o prostor daleko větší, než samo zaujímalo), druhý letopočet je považován za mezník, u kterého zřetelnější nasvícení dějinné scény mizí. Ale vraťme se ještě jednou k dějinám Velkomoravské říše jako k větě necelé. Ano, skutečně nám uniká vývoj před vstupem rodu Mojmírovců na jeviště historie. Co bylo před nimi? Od smrti Sámovy (v roce 659) do první zprávy o knížeti Mojmírovi (rok 833) zeje hluboká časová propast: Jedno a tři čtvrtě století. Jak se však vzápětí ukáže, tak dočista černá tma v té propasti není. 

Musíme se teď ale vydat nějaký ten kilometr za naše hraniční hory na západ. Do říše Franků. Její jméno už v Toulkách českou minulostí padlo, neboť k nám importovala experta nejprve na zahraniční obchod a posléze i na politiku pana Sáma. Roku 751 proběhl v říši puč. Provedl ho dosavadní kancléř (neboli jak se tenkrát říkalo "majordomus") jménem Pipin, řečený Krátký. Papež s tím souhlasil, ba dokonce pučistu pomazal posvátným olejem, což nebyl žádný rituál, ale vnější projev světské moci: dávalo se tím najevo, že Pipin je prvním králem, který svoji moc neodvozuje z tohoto světa, nýbrž "z Boží milosti". "Dei gratia." 

Půjčka za oplátku: Pipin to vzápětí papežovi vrátil, protože vydobyl pro Štěpána II. na našich starých známých Germánech Langobardech rozsáhlá území ve střední Itálii, čímž položil základ papežského státu. O padesát let později vložil papež Pipinovu synu Karlovi Velikému na hlavu císařskou korunu. Byla to vůbec první středověká korunovace. Hlásala do širého světa tři věci – za prvé: Karlově dynastii udělil moc sám Bůh. Za druhé: Karlovo impérium – franská říše – je pokračováním a dědicem západořímské říše. Za třetí: Tato nová říše je světem křesťanstva, její císař pak vojákem pravé víry. Má nejenom právo, ale přímo povinnost šířit křesťanství a vést pro jeho slávu válku proti pohanům, šířit svou pravdu mečem. Tato doktrína stála bezpočet lidských životů a potoky krve. (Ostatně jako snad každá doktrína.) 

Tady někde na Kokořínsku bývala pevnost Kanburk. - Foto: Michal Plšek, Patrik Rozehnal

Tady někde na Kokořínsku bývala pevnost Kanburk.Foto: Michal Plšek, Patrik Rozehnal

Kanburk odolal
 

Rok 788. Jako nepatrný paprsek světla, jako kratičké zablesknutí se našimi dějinami mihne zpráva: Franský král Karel Veliký zřizuje v severním Bavorsku takzvanou českou marku, tedy vojenskou hraniční oblast, dnes bychom snad řekli militarizované pásmo franské říše proti Čechám. O pár let později – v letech 805 až 806 – podnikají tři franské sbory výpravu od Čech. Neúspěšně obléhají jednu pevnost. Ta pevnost se nacházela na území Čech. Známe dokonce její jméno. Kanburk. 

To jméno dnes padne víckrát: Kanburk. Měl by se nalézat nedaleko města Mělníka, nad údolím zvaným Kokořínský důl, kterým protéká říčka Pšovka. Kanburk... Jméno zřetelně původu německého – tedy přesněji: franského. Jak se ale jmenovalo původní slovanské hradiště? Když si přeložíme slovo Kanburk, tak "burk" znamená hrad. Hradiště. A "kan"? Třeba je to jenom náhoda, shoda okolností, ale – dodnes leží nedaleko, naproti za jižní roklí, na kraji vysoké planiny stará vesnice Kanina. Kanina. A Kanburk? Podobné, že? Nemohl by znamenat ten Kanburk něco jako "Kanina-hrad" tedy – "Kaninské hradiště"? Lákavá myšlenka.  

Ve století devátém nahrazovalo sdělovací prostředky neboli masmedia ústní podání. Nanejvýš tak ručně psaná kronika. Jednu z nich dával dohromady ve Francích neboli franské říši v proslulém klášteře moissackém jakýsi nám už neznámý mnich.  

Představme si jej, jak usedá ve své cele u otevřeného okénka, je zamyšlen, na čele vrásku a na pultíku před sebou rozloženou kroniku. Na její pergamenové listy sepisuje ten mníšek pamětihodné události oné doby, aby byly zachovány budoucím věkům... "Ach ano, věru rád zapisuji vítězné výpravy našeho dobrého císaře Karla, poprávu nazývaného Veliký... S radostí zaznamenávám jeho vladařskou slávu, šíření jeho moci i pravé víry mezi pohany... Avšak tentokrát... Jsem na rozpacích. Co napsat o letošním válečném tažení proti slovanským kmenům v daleké Boemii, když o něm přišly zprávy tak málo potěšující? Pomlčet o výpravě nelze, vždyť ji vedl sám syn nejmocnějšího křesťanského panovníka, Karloman... Vskutku nevděčný úkol... Jak začít? Z kterého konce?... Anno Domini... Léta Páně 805. Carolus Imperator misit filium suum.. Císař Karel vyslal svého syna Karlomana... Ten vtrhl s velkou silou do Beuwinides... do Čech. Et venerum de fluvium Agara... A přišel k řece zvané Ohře, tam se spojila tři vojska a odtud dorazila k hradu Kanburku, který také oblehla a poplenila zemi dokola, na té i oné straně řeky Labe... Tečka. A dost."  

Tečka. A dost. Víc se o té výpravě moissacký mnich nešířil. Nebylo totiž čím se chlubit – alespoň z hlediska franského. Naštěstí nebyl moissacký klášter jediný, ve kterém se psalo. Literárně činný byl i klášter ve městě Métách, rovněž v zemi franské: "Vpád do Čech byl učiněn nesčíslným počtem vojska. Slované, ukrývající se na nepřístupných místech a v lesích, příliš se k bitvě nepřipravili. Čtyřicet dnů plenili a pálili Frankové jejich krajinu a zabili také jejich vévodu, lecha. A protože nezbývalo ani obroku pro koně, ani potravy pro vojsko, zpustošili zemi, a když v ní nezůstal kámen na kameni, vrátili se domů."  

Příliš málo údajů 

Ty dva úryvky v kronikách, to je prakticky o našich dějinách těsně před Velkou Moravou všecko. Jiné písemné zprávy neexistují. A ke všemu jsou to zprávy vzniklé ve franské říši, čili: na nepřátelském území. Frankové představovali hlavního protivníka západních Slovanů. Nebylo tedy divu, že souvěcí franští kronikáři hleděli na dění ze svého úhlu, zachycovali fakta tendenčně zkreslená, na všechno slovanské se dívali bud' svrchu a zaujatě, nebo rovnou s očividnou nenávistí. Příkrý vztah k osudům a vývoji Slovanů měl trvalý charakter. Slovanský živel byl pro německé letopisce a historiky vesměs primitivní, zaostalý, málo tvořivý. Po stránce informační je to pro nás období nevědění. Část známých starých pověstí českých, pokud by měly vůbec nějaké faktické jádro zakotvené ve skutečnosti, lze klást právě do tohoto období. Za nějakou tu desítku let. Tam už touha dozvědět se vést nemohla. I tak však archeologové zahlédli víc než dost. 

Profesor Vilém Hrubý, který výzkum na Starém Městě vedl, byl přesvědčen, že jeho tým vykopal pozůstatky nejvýznamnějšího politického, církevního a kulturního centra Velkomoravské říše – ano, a že to bylo sídlo panovníků a možná i arcibiskupa Metoděje, a že to je dávno hledaný, tajemný Velehrad. Ta domněnka je velice přitažlivá, leckteré argumenty v její prospěch znějí přesvědčivě, jenomže souhlasit s konečnou platností prostě nejde. Chybějí nevyvratitelné důkazy, které oprávněnou hypotézu promění v jistotné tvrzení. 

Budeme se teď proplétat uličkami Starého Města, v jeho zahradách a sadech, na zbytku volných míst, které pro archeology v husté zástavbě zůstaly. Co tam objevili? Ukázalo se, že tady, na břehu středního toku Moravy, stála zemědělská osada už v dobách Sámovy říše. Během dalšího století – tedy osmého – srostlo několik bezprostředně sousedících malých rolnických sídlišť v jedno větší, a to už bylo obehnáno obranným příkopem a tarasem z palisád. Ano, se dá říct, že dlouho před zrodem velkomoravského státu zde vlastně na terénní vlně mezi bažinami a bažinatými loukami vzniklo raně středověké město.  

Možná podoba nitranského knížete Pribiny

Možná podoba nitranského knížete Pribiny

Hvězda Moravy stoupá 

Právě sem, do Starého Města (ať už se tenkrát jmenovalo jakkoli) za nějakou tu desítku let se však naše historie začne opět psát. A začne se psát na Moravě. "Mojmír především se snažil rozšířit a upevnit moc svou na Moravě; začal si podrobovat a v poslušenství uvazovat menší její knížata, jako první jal se zakládati říši moravskou. Zapudiv vzpurného a ještě nepokřtěného knížete nitranského jménem Privina přes Dunaj, zmocnil se země jeho." To napsal František Palacký o Nitře a jejím vládci, kterému dnes říkáme Pribina

Pribina byl skutečně ještě pohan, ale dovolil ve svém knížectví působení franských misií, protože měl s Franky přátelské vztahy. Když salcburský arcibiskup Adalram doprovázel franského krále Ludvíka Němce na jeho výpravě do Potisí proti Bulharům, navštívil také Nitru (ta spadala do sféry vlivu salcburské metropole) a vysvětil tam první kostel. Stalo se to asi roku 828. Tento fakt by mohl svědčit to o tom, že na Nitransku bylo křesťanství už doma. I když křesťanské jádro tu zřejmě tvořily menší kolonie franských obchodníků. A co kníže Pribina? 

Toho Adalram musel vynechat. Obrátit na víru se mu jej nepodařilo. Udělal chybu, a za chybu platí i kníže. Ano, právě to byl zřejmě důvod, proč mu Frankové nepřišli na pomoc, když na něho někdy v letech 833 až 836 zaútočil moravský kníže Mojmír. Již křesťanský kníže. Podařilo se mu Pribinu vypudit. Dovršil tak sjednocení slovanských kmenů na území Moravy a Slovenska a vytvořil silný státní celek říše Velkomoravské. Co se stalo s Pribinou? Utekl do exilu ke správci franské Východní marky Ratboda – a tam byl také na příkaz Ludvíka Němce pokřtěn. S Ratbodovou pomocí pak obdržel někdy v roce 840 od Ludvíka Němce jako léno část Panonie kolem Balatonu – Blatenského jezera. Vybudoval si tu hrad Mosapurk a horlivě se věnoval šíření křesťanství – až do roku 860, kdy byl za moravského vpádu zabit a na jeho stolec nastoupil syn Kocel.  

Solunští bratří Konstantin a Methoděj roku 863 přišli na Velehrad („Historie českého národa v obrazech“) - Foto: Josef Mathauser

Solunští bratří Konstantin a Methoděj roku 863 přišli na Velehrad („Historie českého národa v obrazech“)Foto: Josef Mathauser

Příchod věrozvěstů 

Asi už nebudeme mít vhodnou příležitost, abychom se zastavili u Pribinova syna Kocela; podržme se proto u něj chvilku, i když s českou minulostí toho moc společného nemá. Kocel byl horlivý křesťan; v jeho panství bylo na třicet kostelů, které podléhaly pravomoci salcburského arcibiskupa. Na rozdíl od svého otce se Kocel nadchl pro slovanské písmo a slovanský kult, a proto přijal přátelsky dva soluňské bratry, kteří putovali z Moravy do Říma – zdržel je na svém sídle a svěřil jim na padesát žáků. Jména těch dvou bratří? Samozřejmě Konstantin a Metoděj

Kocel chtěl zřídit v Panonii samostatnou diecézi, proto si po smrti Konstantinově (vlastně už Cyrilově) v Římě vyžádal zpět Metoděje, a papež ho skutečně vyslal jako svého legáta a arcibiskupa panonského a moravského se sídlem ve starém církevním centru Sirmiu. V Sirmium, dnešní Sremská Mitrovica v Srbsku. To vzbudilo zášť bavorských biskupů, kteří dokonce Metoděje tři roky věznili a svoji touhu po samostatnosti odnesl i sám kníže Kocel, když v roce 876 v boji proti Charvatům padl. Jeho Panonie se stala kořistí moravského Svatopluka, ale to už jsme se zatoulali hodně dopředu.  

"Ve druhé čtvrti 9.století panoval na Moravě kníže Mojmír, muž ducha neobyčejného; jakkoli málo jest, co nám chudé dějepisy onoho věku o něm poznamenaly, i to vydává svědectví dostatečné o jeho moudrém a důkladném sobě počínání. Přiznal se k víře křesťanské a zůstal věren císaři Ludvíku Pobožnému – tím pojistil své zemi pokoje od Němců."  

Mojmír I. - tak si jej představuje ilustrátorka knihy Panovníci českých zemí Jiřina Lockerová.

Mojmír I. - tak si jej představuje ilustrátorka knihy Panovníci českých zemí Jiřina Lockerová.

V Mojmírovi Prvním jsme měli nejenom knížete, ale taky – a možná hlavně – obratného politika. Prokličkovat spletí mocenských zájmů nebylo ani tenkrát jednoduché. 

Poněkud nadneseně jsme označili narození Velké Moravy jako – zjevení. Jako vzplanutí meteoru na nočním nebi. Ta říše se však v prostoru střední Evropy neobjevila tak náhle, jak se zdá. Byla výsledkem delšího předchozího vývoje, které psané prameny nepostihují, dovídáme se o něm vlastně jenom z archeologických nálezů. Ale stejně: Během neuvěřitelně krátké doby, a to nejen z hlediska historie, ale i samotného 9. století, vznikl na našem území stát, který začal vystupovat suverénně i vůči velmocím s mnohem delší tradicí. Ano, byli jsme velmocí. Poprvé, i když pak na dlouho ne. O to radostnější bude náš návrat do velkomoravských časů za týden touto dobou. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 30. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1214. schůzka: Dobrý voják Hašek. Opilý, chrabrý, nezvěstný…

    V životním příběhu spisovatele, novináře a obchodníka se psy Jaroslava Haška přicházíme k dalšímu milníku. V době, kdy založil obchod se zvířaty, se dostal do problémů, kvůli nimž nakonec skončil za vraty psychiatrie....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas