21. schůzka: Konstantin (Cyril a Metoděj)

Svatí Cyril a Metoděj. Obraz polského malíře Jana Matejky (uživatel Baciyelmo) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Svatí Cyril a Metoděj. Obraz polského malíře Jana Matejky (uživatel Baciyelmo)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ocitáme se ještě jednou ve vstupní bráně našich národních dějin, v bráně jménem Velká Morava. Potkáváme se v ní se dvěma vynikajícími učenci. Nikoli tyrany, nikoli dobyvateli, ale vědci, muži osvíceného ducha. To je přece jenom fakt, který nás opravňuje k troše hrdosti.

Lze v tom spatřovat i symbol. V té míře, v jaké chováme úctu ke vzdělání a ke kulturním statkům, v té míře se v nás rozechvívá i struna dávné tisícileté tradice. Vždyť tento národ měl vlastní písmo a knihy dřív než většina ostatních evropských národů. Srdce kontinentu se zásluhou Konstantina a Metoděje stalo kolébkou slovanského písemnictví. Zatímco převážná část Evropy se ještě po staletí kulturně vyžívala v latině, na Velké Moravě už vznikala literatura psaná jazykem téměř totožným s tehdejší mateřštinou našich předků. 

Osud tomu tak chtěl? 

Ti dva, Cyril (původně Konstantin) a Metoděj, nebyli Moravané ani Češi, nebyli to ani Slované. Jejich mateřština zněla řecky. Věnujeme tolik pozornosti cizincům přibližně z téhož důvodu, proč se hlásíme s náramnou pýchou k odkazu Karla IV., ačkoli je nepochybné, že v jeho žilách kolovalo pouze padesát procent české krve. Anebo spíš ještě méně. Vklad dvou soluňských bratří do naší historie nebyl menší než Karlův; spíš si to jenom neuvědomujeme.  

Cyril a Metoděj - Foto:  archiv

Cyril a MetodějFoto:  archiv

Ruku na srdce: Naprostá většina průměrně vzdělaných lidí ví o byzantských bratřích snad jenom to, že k nám přišli v roce 863 (což je málo pravděpodobné, spíš se tak stalo až v roce 864), že mají 5. července, na Cyrila a Metoděje, svátek, a že je to také státní svátek České republiky. To jsou myslím naše vědomosti o Karlu IV. určitě bohatší...  

Jestliže tedy podnikáme tuto výpravu do časů, kdy sourozenci z řecké Soluně zasáhli do historického vývoje na Moravě, činíme tak proto, abychom jim vyhradili – přiměřenější prostor. Je tu však ještě jeden důvod: Cyril a Metoděj vystupují z šera zmizelého času jako vůbec první alespoň trochu plastičtěji nasvícené osobnosti naší historie, jako lidé z masa a kostí. Využijme tedy příležitosti a pohleďme jim do tváře!  

Bylo jich sedm sourozenců, ale historie zná jenom ty dva. Toho mladšího (vlastně nejmladšího) dokonce pod dvěma jmény a jednou přezdívkou: Konstantin – Cyril – Filosof. Metoděj byl správcem slovanského knížectví na řece Strymon (dnes se jí v Bulharsku říká Struma), pramení pod Vitošou a protéká západní částí země. Patrně se musel účastnit nejrůznějších válečných akcí, které byly na denním pořádku. Je tedy jasné, že podobně jako biskupové západní musel i on být ozbrojen. Na rozdíl od svého nejmladšího bratra.  

Svůj meč odložil Konstantinův bratr jenom nakrátko, navždy ale získal nové mnišské jméno: Methodios. Toto jméno rozhodně nesouvisí s latinským výrazem "metus" – strach, obava, něco takového k němu, jak se později ukáže, rozhodně nepatřilo. Řecký "Methodios" znamená "způsob bádání, zkoumání, poznání". Mimochodem, slůvko "metoda" je stejného původu. Právník Metoděj rozhodně musel být metodický.  

A ještě jeden závěr z této informace vyplývá: Stejně jako jeho bratr Cyril i Metoděj se původně jmenoval jinak. U Konstantina víme jak, u Metoděje se to už asi nikdy nedozvíme. Ten klášter, do kterého se Metoděj uchýlil, leží v nepřístupných horách Olympu. Nikoli toho proslulého řeckého Olympu, ale Olympu tureckého. Tam, v tichém ústraní, se k němu přidal i Konstantin. Tam, odloučen od světa, se v hlavě mladšího bratra zrodila zbožná idea budoucího misionářského působení mezi slovanskými pohany. Oni už tak docela pohany nebyli. Tedy západní Slované. Aspoň oficiálně. Aspoň jejich panovníci a dvořané. Ale – co si budeme povídat...  

Poctivá příprava 

Pro svůj plán získal Konstantin spolupracovníky a žáky. Šel na věc od lesa. Zřejmě už na tom Olympu sestavil Konstantin první slovanskou abecedu – hlaholici a přeložil také první církevní texty. Svou budoucí práci viděl ve východní Evropě. Netušil, že se mu všechna ta studia a přípravné práce budou hodit docela jinde. 

Jiří Šindler - Hlaholské písmo

Jiří Šindler - Hlaholské písmo

Hlaholice. Je to písmo parádní, až ornamentální. Však si na něm dal Konstantin taky záležet. Dá se říct, že už bylo sestaveno s tím úmyslem, aby se Slovanům zalíbilo a aby na ně byli pyšní. Proto autor při sestavování hlaholice nepoužil jenom tvary malých řeckých písmen, ale některé litery si vypůjčil z abeced orientálních jazyků. Ona totiž řecká abeceda jaksi nestačila na vyjádření všech slovanských hlásek, a proto hledal profesor Konstantin v písmu starých Féničanů, Židů a Samaritánů.  

Tak to bylo například s hláskou "š", kterou nemá ani řečtina ani latina. Konstantinovi a Metodějovi žáci hlaholici ještě víc zjednodušili a začali jí říkat – aby uctili památku svého učitele – cyrilika. Všetečná – a možná dokonce zbytečná otázka: žije ještě dnes hlaholice, po více než jedenácti stoletích?  

Klášter s bazilikou Panny Marie Nanebevzetí a sv. Cyrila a Metoděje ve Velehradě - Foto:  Velehrad.cz

Klášter s bazilikou Panny Marie Nanebevzetí a sv. Cyrila a Metoděje ve VelehraděFoto:  Velehrad.cz

Na chorvatském pobřeží a ostrovech Jaderského moře se nachází několik katolických kostelů, ve kterých se mše neslouží latinsky, ale staroslověnsky z hlaholských knih. U nás jsou kostely, které mají také toto zvláštní privilegium, ale jen jednou do roka – například na Velehradě slouží mši z hlaholského misálu na svátek Cyrila a Metoděje. Na jiné slovanské svátky platí tato výsada pro pražské Hradčany, Vyšehrad a Břevnov, pro Sázavu, Starou Boleslav a Svatou Horu v Příbrami.  

Matematika pokulhává 

Okolnosti, za kterých byly objeveny ostatky svatého Klimenta, vzbuzují i dnes pozornost. Kliment, čtvrtý v poslouposti papežů a velký protivník někdejšího římského císaře Traiana, byl prý z rozkazu svého císařského soka utopen v moři. Stalo se na Krymu, kde Kliment žil ve vyhnanství. Vrazi mu uvázali kotvu kolem krku a... 

Stalo se to v roce 101 po Kristu. Od vraždy tedy uplynulo víc než 750 let. A přesto přese všecko byly roku 861 nalezeny zpráchnivělé Klimentovy kosti a zbožně uvěřil v jejich pravost. Byla jiná doba. Ta tehdejší byla nakloněna zázrakům. Soluňští bratři donesli světcovy ostatky do Byzance a byli velkolepě uvítáni císařem Michaelem III. Odlesk mučednické svatozáře Klimentovy padl trochu i na ně. S těmi vzácnými relikviemi se oba bratři vydali záhy za hranice Byzance. Na Moravu. 

Importovaný sv. Kliment byl až do časů svatého Václava vůbec nejuctívanějším mučedníkem slovanské církve, valná část prvních křesťanských kostelíků u nás byla zasvěcena právě jemu.  

Moravská mise 

Píše se rok 862. Ze "země na severu" (nedělejme si příliš velké iluze: ze země takřka neznámé) přichází do byzantské Konstantinopole poselstvo. Přineslo bohaté dary, ty se však přímo na místě zdají poslům poněkud ubohé, a kromě darů taky cosi písemného. To "cosi" je dokument z nejvyšších míst – list knížete Rostislava. Vyslanci kráčejí Triumfální třídou k císařskému paláci a jsou uchváceni. Ocitli se najednou v pohádkovém světě. To bílé mramorové město má půl milionu obyvatel – tolik jich určitě nežije na celé Moravě! 

pád Konstantinopole

pád Konstantinopole

Moravané vstoupili do posledního kvetoucího centra jinak dávno rozvráceného a proměněného antického světa, do království paláců, chrámů, klášterů, tržišť, lázní, vodovodů a širokých výstavných tříd. A uprostřed něj, jako důkaz, že tu náboženství a politika srostla v jedinou moc a sílu, se tyčí císařský a palác a vedle něj – div raně středověké architektury, Hagia Sofia, Chrám Boží Moudrosti, všechno na něm je vzácné či svaté, dokonce i dveře hlavního vchodu – jsou prý ze dřeva, z něhož praotec Noe vystavěl svou archu...  

Moravané jsou u cíle své pouti. Byzantskému "ministru zahraničí" předkládají žádost svého vládce. Co píše Rostislav? Moravský panovník ujišťuje pokorně svého byzantského kolegu (namísto "pokorně" lze ovšem užít i výrazu "takticky"), že jemu poddaný lid se zřekl pohanství a drží se křesťanského zákona. A na dalším místě: "V kraji už dříve působili mnozí učitelé křesťanští z Vlach, z Řecka i Němec, rozličně učíce..." Jádrem listu je prosba: Rostislav se obrací na Michaela III., aby v jeho zemi zřídil biskupství.  

Rostislav má pádný důvod: Vykázal nedávno většinu bavorských a franských kněží ze své země. Pochopil, že nejenom poplatnost východofranským panovníkům, ale i přítomnost jejich kněží je výrazem nesamostatnosti, závislosti. A to chtěl kníže změnit. Nešlo mu o to, aby se snad církevní obřady odehrávaly ve slovanském jazyce (to je opravdu naivní představa, Rostislav si sotva dokázal představit, jaký význam by taková domácí liturgie mohla mít), ne, on potřeboval vlastní, jemu podléhající církevní správu. Nikoli cizí. Svoji. V První pokus už učinil vloni.  

Poslové uspěli 


Ještě stále jsme (spolu s moravskými posly) neopustili císařský palác v Konstantinopoli. Jak se k Rostislavově žádosti zachová Michal III.? Když přijímal Moravany, bylo mu inu dvaadvacet let. Mladíček na trůně světové velmoci. Neví se, v jaké byl tehdy právě kondici... Císař byl znám jako notorický alkoholik, ve střízlivém stavu se nacházel opravdu jen výjimečně. Žil natolik výstředně a zhýrale, že se mu dostalo přezdívky Opilec. (Poznámka na okraj: mezi nejmocnějšími všech dob nebyl ani první, ani poslední. Nebyl a není.) Pitkám a radovánkám se věnoval víc než vládě, byzantskou říši za něj mezitím spravoval jeho strýc, regent Bardas (mimochodem o nic lepší křesťan než jeho synovec) – udržoval cizoložný poměr s vlastní snachou, zatímco Michael, ten se zhlédl v podkoním z císařské stáje. 

Jméno toho podkoního historie zachovala: Basileos. Císař ho vytrvale vyznamenával přízní a funkcemi, až Basileos nakonec uvěřil, že jeho, podkoního, si vyvolil Bůh. Nakonec podkoní Basileos zavraždil nejprve strýce regenta, potom i samotného císaře Michaela, a sám se "z vůle Boží" prohlásil za svrchovaného vládce Byzance... To už je ale jiná historie.  

Na panovnickém trůnu sedí stále Michal III. Vedle něj se blyští zlatí lvi, tajemný mechanismus oživuje jejich hlavy a ocasy, ta zvířata dokonce řvou, jako by byla živá. Po boku lvů mávají křídly zlatí supové, zlatí ptáci na zlatém platanu nad zlatým trůnem překrásně pějí. "Ano," říká císař Opilec Moravanům slavnostně: Slibuje Rostislavovým poslům, že na Velkou Moravou vbrzku vypraví křesťanskou misi. Vyhráli!  

Začíná střet dvou názorů
 

Mise Konstantina a Metoděje je nastartována. Ti dva byli vybráni, protože byli připraveni. Přibrali si žáky – Klůnenta, Nauma, Savvu, Angelaria. S velkým průvodem, ve kterém asi nechyběli ani obchodníci, stavitelé a ozbrojenci, přišli snad před zimou 863, ale spíše na jaře roku 864 na Moravu. Byli slavně uvítáni – vždyť s sebou vezli svaté ostatky Klimentovy, takže v naší zemi se tehdy poprvé ukazoval "pravý Kristův mučedník a svědek"! Nicméně Rostislav byl poněkud zklamán. Čekal nejmíň biskupa, a dostavili se "pouze" kněží – učení sice, ale nejnižšího vysvěcení. 

Podle křesťanských regulí byl však byzantský postup naprosto správný. Okamžité zřízení biskupství, tedy církevní organizace, připadalo v úvahu teprve v zemi, kde víra už pevně zapustila kořeny. Zatímco u nás... Co si budeme povídat... Jelikož v Byzanci situaci na Moravě neznali, brali misi jako jakousi průzkumnou výpravu. Konstantina a Metoděje muselo asi příjemně překvapit, že v zemi stojí poměrně velký počet kostelů, dokonce kamenných, a hodně věřících, zvlášť na hradištích. Na druhé straně je musely některé pohoršlivé jevy poněkud rozčarovat. Zlobil je nevázaný způsob života Slovanů, jejich morálka. 

Mládež se tady – i ta křesťanská – oddávala neřestem, nedotčenými dívkami se tu skoro pohrdalo, bylo celkem běžné, že tchánové manželsky žili se svými snachami, a nade vším trůnil kult medoviny – namísto Boha všemohoucího vyznávali Moravané svými skutky raději opojný lektvar. Křesťanští misionáři byli předem připraveni na problémy. Ale že je u nás čeká tolik misijní práce, to si snad ani nemysleli...  

Staroslověnština přebíjí latinu  

Jan Vilímek: František Palacký - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: František PalackýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Překlad slovanských písem svatých a potřebných knih církevních byl na Moravě bratry dokonán. Často cestovali po všech krajích říše a hlásáno bylo slovo Boží lidu v řeči jeho vlastní." Tolik František Palacký. Soluňští bratři měli u nás jednoznačný úspěch. Jejich kázáním, pronášeným dokonalou, krásnou staroslověnštinou, každý bez problémů rozuměl. Na rozdíl od latinsky školených duchovních, kteří svým ovečkám byli schopni zdejším jazykem tlumočit pouhé nepatrné výňatky mešních a jiných církevních obřadů (a ještě k tomu lámaně a zkomoleně), sloužili Konstantin s Metodějem mše od začátku do konce staroslověnsky. 

Abychom si učinili představu o tom, jak asi zněla taková staroslověnština, ocitujeme modlitbu, která byla a je alfou i omegou víry – známý Otčenáš. Ovšem musíme ji citovat bez jerů, a tedy i s chybami, kterým se při přepisu z hlaholice do latinky nevyhneme:  

"Otče náš, iže jsi na nebesích, da svjatitsja imja tvoje, da prijdět carstvije tvoje, da budet volja tvoja, jako na nebesi i na zemli. Chléb náš nasuščnyj dažd' nám dnes a ostavi nám dolhy naša, jakož i my ostavljajem dolžnikom našim, i neuvedi nás vo izkušenije, no izbavi nás od lukavoho. Amen."  

A potíže jsou tu 

Konstantinovy a Metodějovy mise si nemohli nevšimnout ve východofranské říši. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Už v létě 864 (tedy zřejmě téhož roku, kdy k nám z Byzance bratři dorazili) už v srpnu toho roku oblehl Ludvík Němec s velkým vojskem Rostislava v pohraniční pevnosti Dowina za řekou Dunajem (což byl pravděpodobně Děvín u Bratislavy). Rostislav byl donucen se zavázat, že proti němu nebude podnikat žádné vojenské akce. Podle zpráv v tzv. fuldských análech to nedodržel. Ostatně – ani Ludvíkovi synové věrností zrovna nevynikali. Dále byl nucen odvádět Ludvíkovi Němci poplatky. A jako třetí bod té potupné "smlouvy o přátelství a vzájemné spolupráci": Rostislavovi nezbylo, než aby připustil návrat latinsky školených bavorských duchovních. 

Konflikt mezi dvěma církevními stranami se rychle vyostřil. Řečtí misionáři přišli z mnohem kultivovanějšího světa, v náboženských otázkách se mohli vykázat daleko hlubšími a jemnějšími znalostmi, proto se s některými praktikami bavorských duchovních nedokázali smířit. Jestliže němečtí kněží ukládali jako pokání za vraždu směšný trest (viník nesměl tři měsíce pít ze skleněné číše), pokládali to Konstantin a Metoděj pochopitelně za zvrácenost. A jestliže Bavoři vykládali věřícím, že pod zemí žijí velkohlaví lidé, označovali to Soluňailé jako tmářství. Takových a ještě podstatnějších sporů měli s latinskými duchovních bezpočet.  

Konstantina ta dlouhá válka o dogmata pravé víry tolik nepostihla. Zažil jenom její počátky a brzy zemřel. Metoděj však bitvu nabývající na urputnosti musel vést déle než dvacet let, až do své smrti. Vyhrál ji. Jakmile ale své dílo opustil, jakmile se ocitl v hrobě, bylo brutálně smeteno. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas