23. schůzka: Staré pověsti české aneb Causa praotce Čecha

Lech a Čech dřevoryt z Kroniky Matěje Miechowita (uživatel Niki K) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Lech a Čech dřevoryt z Kroniky Matěje Miechowita (uživatel Niki K)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Touto schůzkou v Toulkách českou minulostí nenavazujeme časově na předešlou. Vracíme se naopak hlouběji zpět do minulosti, do časů před vznikem Velkomoravské říše, a do období, které bylo mojmírovskému státu současné. Opustili jsme však území Moravy, dáváme se směrem na západ, vzápětí vstoupíme do Čech. Do Čech legendárních. Do Čech našich národních pověstí.

Chce to jen trochu odvahy 

Codex gigas - Kosmova kronika - Foto:  Královská knihovna ve Stockholmu

Codex gigas - Kosmova kronikaFoto:  Královská knihovna ve Stockholmu

Starý dobrý kronikář Kosmas začal svoji Chroniku bohemorum neboli Kroniku českou hezky z gruntu. Od potopy světa. Pokračoval změtením jazyků, které nastalo při stavbě babylónské věže. A když konečně dospěl k líčení české země, uvedl na scénu postavu nám důvěrně známou: praotce Čecha. Děje se tak již na druhé straně oné knihy. Literát Kosmas byl vskutku mistrem dramatické zkratky. 

"Tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi." Ano, případná otázka, každá země se přece musí nějak jmenovat. "A všichni hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: ´Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?´" Souhlas s tímto návrhem byl, jak bychom dnes řekli, jednomyslný. Dojetí starosty, o němž jsme se právě dozvěděli, že se jmenuje Čech, bylo nelíčené: "Starosta jal se z radosti líbat tu zemi, maje radost, že se má nazývati jeho jménem, vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluviti:"  

Už jsme na tu jeho pohanskou modlitbu v Toulkách českou minulostí narazili, ale připadá nám tak vroucí a upřímná, že neškodí si ji zopakovat: "Vítej, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení k pokolení..."  

Takže: Ta historka o Čechovi je nepůvodní. Připomíná podezřele biblický příběh o Mojžíšovi. Z Bible si Kosmas vypůjčil formulaci o zaslíbené zemi, dále: historka o vylidněné zemi je nepravdivá, Slované střídali na našem území Germány, ti zase Kelty, a ti opět další a další. Vymyšlená je i historka o pojmenování Čech. Byla to původně země keltského kmene Bójů – Boiohaemum.  

Můžeme jen hádat, údaje chybí 

Čechové byli původně jenom jedním z kmenů žijících na území dnešních Čech, a že se tedy země mohla podle nich nazývat, až si získali převahu a centrální vládu v zemi. Praotce nemáme jenom my. Takový praotec má dokonce odborný profesní název: "hero eponymus". Zakladatelem národa Izraelitů byl Jákob zvaný Izrael. Staří Řekové jich měli celou družinu: Hellén, Dóros, Aiolos, Íón, Achaios. V Itálii se té role zhostili Latinus a Romulus, u Arménů Armenios, ale ještě předtím Haik, protože Arméni si neříkají tak, jak se zná celý svět, ale sami mezi sebou jsou "Haikhové". U Franků to byl Francion, u Gótů vůdce Gotha. Podobně byl ze jmen národů vytvořen praotec Teuton a Belgion, v dílně bavorských kronikářů vznikl stejně jako u Kosmy a skoro ve stejné době praotec Norik a vévoda Bavor. Kosmas ovšem psal svou povídku nikoli o praotci Čechovi, ale o praotci Boemovi! 

Ano, on nejenom latinsky psal, ale latinsky i myslel, takže si umíme představit jeho větu o pojmenování země takto: "Poněvadž ty, otče, sloveš Boemus, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Boemia?"
Ale jména "Češi" a "Čechy" v jeho době už skutečně existovala. "Češi" – to byli "naši lidé". Našinci. A Čechy? Země našinců.
Vidíte tu oblou horu? Otázal se praotec Čech v kronice, které se říká setrvačně "Dalimilova", i když její autor se jmenoval nejspíš úplné jinak, není vyloučeno, že to byl jeden z Rožmberků, ale o tom někdy jindy. "Vidíte tu oblou horu?" zeptal se tedy praotec a pokračoval:  

Tam si odpočinem chvíli,
tam naberem nové síly,
tam po dlouhé strastiplné pouti
zapomenem, co nás rmoutí.  

hora Říp - Foto: Jan Rosenauer

hora ŘípFoto: Jan Rosenauer

Tipni si, jak se jmenuje? 


Jak se ta oblá hora jmenovala, netřeba snad zvlášť vysvětlovat. Aspoň několik údajů z jejího dotazníku: 456 metrů nadmořské výšky, kupovitý tvar, materiál čedič, obsahující hodné magnetitu, takže střelka kompasu se v jeho blízkosti může zbláznit; na vrcholku stojí románská rotunda svatého Jiřího, což je národní kulturní památka. Ona je vlastně celá tato hora národní kulturní památkou, a to je titul, jakým se žádná jiná česká hora pochlubit nemůže. Proč zrovna tato hora – nebo spíš kopec...?
Říp. Proč se vlastně říká Řípu Říp? 

Rozprostřená dodaleka tiše leží,
jak když čeká hospodáře.
Žádná řeka cizí tudy neprotéká,
má své vlastní toky vodní,
které bohatě, den po dni,
do šíravy plynou od ní.  

A ted' pozor:  

A že z hory zřít se nechá,
Řípem nazval ji lid Čecha.  

Zřít... a Říp. Zvláštní etymologie. Jak tomu bylo ve skutečnosti?  

Alois Jirásek - Foto: archiv.radio.cz

Alois JirásekFoto: archiv.radio.cz

Vliv beletrie 

Jméno zní docela česky, to dělá to "ř", ale – co je to ten "říp?" Že by něco podobného řepě? Naše historie praotce Čecha se utěšené rozrůstá o další verzi. I když... On vlastně náš další kronikář kronikářem nebyl. Alois Jirásek byl spisovatel. Svoje Staré pověsti české napsal jako literární dílo, ne jako historické svědectví. Podle něj nepřivedl Čech Čechy pod Říp sám, ale společně se svým mladším bratreni, také vojvodou – jmenoval se Lech. 

Část staré akropole - hradiště Stará Kouřim - Foto: Soňa Jindrová

Část staré akropole - hradiště Stará KouřimFoto: Soňa Jindrová

Na rozdíl od Čecha nebyl Lech s výběrem místa zcela srozuměn, podřipská rovina, oplývající mlékem a strdím, ho tolik neokouzlila, a tak se linul i se svým lidem dál na východ. Na něčem se se sourozencem domluvil. Že totiž třetího dne před úsvitem dá o svém novém stanovišti vědět kouřovým signálem. A vskutku, když tři dny po rozloučení Čech a jeho lidé pohlédli z Řípu, spatřili na východě mračna dýmu z Lechových ohňů. Podle kouře bylo to místo nazváno Kouřim a vojvoda Lech tam začal budovat opevněný hrad.  

První zpravodaj o příchodu Slovanů pod Říp, Kosmas, o Lechovi nic neví, a o založení Kouřimi taky ne. Tu sourozeneckou dvojici našel Jirásek v jiných, mladších pramenech. Na rozdíl od nich však zamlčel, že Lech opustil časem i Kouřim a s celým kmenem podnikl dlouho zpáteční cestu, vrátil se do původní vlasti, do Bílého Charvátska (dnešního Polska), tam se stal praotcem Poláků – o tom zase vyprávějí staré pověsti polské, a založil nový hrad, když, tak hradiště, s pevnostním valem a příkopy, a pojmenoval ho podle svého syna, Kroka. Jirásek raději tuto část pověsti oželel, protože by jinak musel Kroka "poslat do ciziny", a tím pádem i další příběh o Krokových dcerách z cyklu vypustit. A to raději neudělal, protože Krok, na rozdíl od Lecha, žil v tradici českých pověstí už od Kosmových dob.  

Václav Hájek z Libočan

Václav Hájek z Libočan

Pak věřte kronikářům 

Kdy se k nám měl údajně praotec Čech dostavit a jaké byly jeho další osudy? Kdo jiný může podat "věrohodné, zevrubné a vyčerpávající informace" než další pan kronikář – Václav Hájek z Libočan. Ano – člověk, který věděl o českých dějinách "od prvopočátku dočista všechno", a to všechno vložil do své České kroniky. Od roku 1541, kdy vyšla poprvé, byla vydána mnohokrát, po staletí představovala první český historický bestseller, a to přesně v onom moderním komerčním slova smyslu. 

Kronika česká - Václav Hájek z Libočan

Kronika česká - Václav Hájek z Libočan

Česká kronika, to je výtečně fabulované dobrodružné čtení, dějepisný cestopis pro každého, současně však dílko sporné faktografické ceny. Pan Hájek byl jediný český kronikář, který si vždy věděl rady, znal podrobnosti o čemkoli, poskytl letopočty pro jakoukoli událost, co nevěděl, to si bez rozpaků vymyslel. Pábitel a sedmilhář. Už v předminulém století mu na to přišel učený otec našeho kritického dějepisectví, piarista Gelasius Dobner, jenomže milý vševědoucí kněz a kronikář Hájek okouzloval dál. Laiky, ale i odborníky.  

Gelasius Dobner

Gelasius Dobner

Argumenty v jeho prospěch zněly přibližně takto: "Přece ten Hájek nemohl být tak opovážlivý, aby do svého díla pojal vědomé výmysly! Třeba v jeho době existovaly prameny, které se později ztratily... Anebo – možná čerpal z tradic a podání, které byly tenkrát ještě živé a později upadly v zapomenutí..." Hlavně vlastenečtí učenci obrozenecké doby fantastu Hájka bránili. Oni vlastně bránili jeho plastický, názorný a bohatý obraz českých dějin.  

"Roku 661. věku svého 86. kníže Čech umřel a všichni ho jako otce oplakávali," píše Václav Hájek. Čech měl tedy odejít na onen svět pouhé dva roky po smrti Sámově. Detailů o Čechově konci má ovšem mnohem víc: "Třetího dne jej nesli nedaleko od jeho příbytku na západ slunce a na jedné pláni tělo jeho všichni oupějíce a křičíce líbali a pak je pohřbili. Potom to místo a ten hrob za dlouhý čas navštěvujíce plakali a klaněli se mu. Na tom místě ves postavili a v počest toho hrobu jí dali jméno Ctiňoves..."  

O hrob se vedou spory staletí 

Co nás zajímá, to nejsou ani tak intenzivní citové projevy Čechových pozůstalých, jako spíš Hájkovo nesmlouvavé určení místa hrobu. Tu vesnici totiž známe. Jmenuje se dnes Ctiněves a od Řípu leží, co by kamenem dohodil. Pro archeologa slovo do pranice. Výzva. 

Daniel Adam z Veleslavína - Foto: internet

Daniel Adam z VeleslavínaFoto: internet

Pro úplnost – kandidátů na místo posledního Čechova spočinutí bylo víc. Takovou eventualitou byl vrch Želiv, ten se nachází nedaleko Ctiněvsi. Už samotné jméno lákalo: zdálo se, že "Želiv" je odvozen od slova "želeti". Daniel Adam z Veleslavína (to byl náš vynikající knihtiskař, který vydal mimo jiné slavný Mathiolliho herbář, a že měl historickou průpravu, o tom svědčí fakt, že vyučoval tento předmět na pražské universitě), tak tedy Daniel Adam z Veleslavína označil jako další možné místo Čechova hrobu Budeč u Velvar. A to na místě, kde v 9. století skutečně stávalo dodnes záhadné nejrozlehlejší české hradiště.  

Národní památka Budeč - Foto: Petr Jindra

Národní památka BudečFoto: Petr Jindra

Nadšení amatéři kopali na řadě míst. Bezvýsledně. Až přišel páter Václav Krolmus. Na poli pachtýře Černého našel Čechovu mohylu.  

Profesionální kněz a amatérský archeolog Václav Krolmus - Foto:  archiv

Profesionální kněz a amatérský archeolog Václav KrolmusFoto:  archiv

"Ve Ctiněvsi stávalo stavení bývalého panského dvora, ve kterém byl zasazen kámen s nápisem, podivnými čarami poškrábaný... Nikdo neví, kam se poděl. Nápis na onom kameni prý svědčil, že Čech na Ctiněvsi sídlil, a také zde zemřel, přičemž i vzdálenost na kroky od vrat hřbitovních k svrchu podotknuté mohyle udána byla." To je svědectví Václava Krolmuse. 

Václav Krolmus je další jméno, a nikoli poslední z řady těch, kteří se snažili seč mohli dokazovat hodnověrnost praotce Čecha. Ještě koncem minulého století žily a šířily se v okolí Řípu zvěsti, které kladly Čechův hrob do okolí velkých topolů, viditelných při pohledu na Říp na levé straně Ctiněvsi. Ještě častěji se hovořilo o místě, kam v poledne dopadá stín špičky ctiněveského kostela. Snad nejpěknější je ale tato pověst: "Praotec Čech je pohřben na tři hony za kostelem, obrácen k východu slunce, se zlatými zbraněmi a jinými dary, mezi nimiž je i zlatá kvočna s kuřaty. Nalezne jej teprve oráč, který bude na tom místě orat párem krav určité barvy..."  

Na té barvě se ovšem vykladači pověstí neshodli: Bud' musejí být obě krávy černé, nebo druhá možnost: Obě strakaté. Je zajímavé, že to nikoho dosud nenapadlo zkusit přímo na místě. Nejlíp s oběma páry krav naráz. Kdyby se pokus vydařil, byla by archeologie obohacena o zbrusu novou výzkumnou metodu... 

Další nápady jazykotvůrců 

Je vyloučeno, abychom věnovali pozornost všem detailům, které se pověsti o praotci Čechovi týkají. Toho se ostatně chopili mnozí jiní, kupříkladu historik – amatér Jiří Brabenec, který v roce 1959 vydal knížku Po stopách Starých pověstí českých, ve které s úporností až umanutostí sobě vlastní dokazuje, že ani slůvko v pověstech není vymyšleno. Název obce Ctiněves nevznikl na počest Čechova hrobu, tedy že by to byla ves "poctěná" přítomností vzácných ostatků, nýbrž Čestina ves, neboli: Ves lidí jakéhosi pana Česty. 

"Vojvoda, který sem přivedl kmen Čechů, jenž po něm dostal jméno, skutečně žil, opravdu sem pod Říp svůj lid přivedl, ale – jmenoval se Česta," domnívá se Jiří Brabenec. "Stejně jako z Petra vznikl Pech, z bratra brach a z kmotra kmoch, změnil se Česta v Čecha." No...  

Současní historikové, kteří se málokdy na něčem shodnou, se shodují na tom, že si Kosmas příběh o praotci Čechovi prostě vymyslel. Nakonec ani náš kronikář číslo 1 se nesnaží čtenáři vsugerovat opak. On přece předkládá jakýsi volný záznam "báječného (bájného) podání starců", rozumějte záznam ústní tradice. A činí tak s nadhledem, který lze z textu vycítit.  

Nehýří žádnými podrobnostmi, na rozdíl třeba od Václava Hájka, neuvádí žádné letopočty, nezná je, aby dal najevo, že mu pověst a dějiny nesplývají v jedno, vede mezi nimi jasnou dělící čáru: Ano, od okamžiku, kdy byl osobně přesvědčen, že děj už náleží do skutečné historie, začal uvádět letopočty... Nechce si vymýšlet. Nechce klamat. Nepokouší se vnutit čtenářům zdání historické věrojatnosti Čechova příběhu. Jeho postoj je – řečeno dnešním slovníkem – fair. Tedy mnohem serióznější, než jaký zaujímali mnozí jeho následovníci.  

Tak jako dnes, i příště se setkáme s pestrou společnosti kronikářů, pábitelů, spisovatelů a historiků. Stejné jako dnes i příště nás čeká výprava ztraceným časem. Propadla se do neznáma, ta doba, jako Atlantida, a zřejmě navždycky. Tušíme její zamlžené obrysy, ale to je tak všecko. Celý rozlehlý světadíl času byl stržen do zapomnění dřív, než mohl být zmapován. Zbyla tajemná proláklina našich dějin. Mezera, která odedávna nutká, aby byla nějak zaplněna. Pauza, kterou máme na mysli, vytváří v české minulosti tajuplný ostrov dvou století. Do této zmizelé krajiny, zabydlené nikoli skutečnými lidmi, ale jejich stíny, směřují naše kroky. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas