26. schůzka: Staré pověsti české, aneb Libuše a Přemysl

Josef Mathauser: Přemysl vítán Libuší - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Mathauser: Přemysl vítán LibušíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Po dvacáté šesté se vydáváme na Toulky českou minulostí. Stále se pohybujeme na poněkud nejisté a nepevné půdě nejstarších českých pověstí. Bereme do rukou jména, děje, události a pokoušíme se ty kamínky zasadit do mozaiky naší historie. Ale – patří tam, tedy do historie? Mohla být kupříkladu taková populární osoba jako Libuše skutečná?

"Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou. V úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování pří, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem." Skvělá charakteristika. Opravdová kněžna. Moment – kněžna? Ne, v Kosmově kronice nepadne o "kněžně" ani slovo. Kde se tady tedy vzala? U Hájka. U Václava Hájka z Libočan. Ano, ten má na svědomí leccos, taky na "kněžnu Libuši" má autorské právo. Libuše (podle něj) přišla ke své funkci docela demokraticky – ve volbách.  

Kde žila kněžna Libuše?

Kde žila kněžna Libuše?

"Pátý měsíc po smrti Krokově sešli se starší, aby sobě pána a správce zvolili. Společně se poradivše a rozváživše způsob všech tří dcer Krokových, usnesli se, aby panování a spravování zemské při dcerách Krokových zůstalo, a aby lid obecný byl od nich při rozšiřování země napomínán. Ovšem toho jim oznámit nesměli, obávajíce se jejich umění a vtipnosti." No, a co se majetku týká, tak ten Libuše podobně jako její sestry vyhrála v jakési loterii. "Sestry, sjevše se na hrad Psáry, obeslaly všecken lid. Otázku učinily, kterou z nich by za pána mít chtěli. A oni po malém a krátkém potazu dali tu odpověď, aby ony samy jako dědičky to knížectví mezi sebou losem rozdělily." Na Kazi připadl stavební pozemek, který vešel do historie jako Kazín, Teta založila na svém území nemovitost Tetín. A Libuše? Přece Libušín, ne? 

Slepice, nebo vejce? 

Na místě dnešního kostelíka svatého Jiří stálo slovanské hradiště Libušín - Foto:  archiv

Na místě dnešního kostelíka svatého Jiří stálo slovanské hradiště LibušínFoto:  archiv

Bylo to jinak. "Libuše obdržela východní stranu toho knížectví i s hradem, jenž slul Psáry." Načež: "Od lidu všeho po jednom měsíci jest za správce přijata a tak lid poddaný sobě pokojně spravovala a spravedlivě soudila." Dovolíme si připomenout jednu větu z minulých Toulek: "Skutečný Libušín doopravdy existoval." Taky že existoval. A ze všech tří sesterských hradů byl největší a taky – nejreálnější. "Vystavěla hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne u vsi Ztibečné a podle svého jména jej nazvala Libušín."

Libušín: Hradiště nedaleko Kladna, vypínající se na dobře opevněném skalnatém srázu, původně střežilo kmenovou hranici Čechů proti Lučanům. Jak potvrdily nedávné archeologické výzkumy, tuto úlohu plnil Libušín asi od konce 9. století do 11. století. Našly se tu však i střepy keramiky pražského typu, a také zbytek hliněného kotouče s vypíchaným symbolem slunce, což znamená, že tu existovalo osídlení už někdy v 6. nebo 7. století. Asi dávno před zbudováním hradiště bylo na Libušíně pohanské kultovní místo starých Slovanů. Tedy – za časů Libušiných? 

No, možná má pravdu jeden z badatelů na Libušíně Zdeněk Váňa, když tvrdí: "Hradisko, které tu vzniklo v 9. století a nebylo samo o sobě nijak významné, převzalo tradicí udržené jméno té vsi a spolu s ním i nějaké ústní podání, které mohlo být zárodkem pověsti o Libuši..."  

Romantik Jiří Brabenec pokládá existenci Libuše a jejího Libušína za hotovou věc. "Jak se ubránit tomu, aby se fantazie nerozeběhla do tajuplného dávnověku..." V očích reportérových mizí nynější kostelík sv. Jiří a vesnice Libušín a na jejich místě "objevuje se nasypaný val s palisádou z poražených stromů, lemující celé hradiště... Uprostřed hradiště je srub z dubových trámů, u jehož vchodu pod košatou lípou stojí mračná socha."  

Vyšehradská skála - Foto: Tomáš Vodňanský

Vyšehradská skálaFoto: Tomáš Vodňanský

Vyšehrad poprvé jmenuje v souvislosti s Libuší a Přemyslovci kronikář Přibík Pulkava z Radenína: "Krok zanechal po sobě tři dcery. Prvorozenou Bělu, která se podle některých nazývala Kazi, ta postavila hrad Bílinu a povznesla týž kraj." Vida, další varianta, žádný Kazín, ale Bílina. "Druhá dcera, jménem Tetka," postavila Tetín, to už známe. Přeskočme pár řádků, ať už jsme u Libuše: "Libuše vynikala schopnostmi nad ostatní. Byla totiž sibylou, měla ducha věšteckého a předvídala a vykládala z věšteb budoucnost. (Další střih: na otázku profese ještě u Libuše dojde.) Česká země ji ustanovila za soudce místo její otce Kroka. Nejprve postavila hrad vyšehradský a vládla celé zemi české po dlouhé časy."  

Text nejstaršího rukopisu kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, kronikáře Karla IV. - Foto: Wikimedia Commons

Text nejstaršího rukopisu kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, kronikáře Karla IV.Foto: Wikimedia Commons

Tak, a na scéně dějin je již zmíněný Vyšehrad. Přibík z Radenína, řečený Pulkava, byl kněz, rektor školy u sv. Jiljí na Starém Městě pražském a taky literát. Dovolíme si poznámku: typický režimní loajální literát. (On byl totiž oficiálním životopiscem Karla IV.) Zanechal po sobě dílo, které mělo být především oslavou lucemburského rodu. Karel IV. mu prý poskytl kronikářské prameny, takže svým způsobem stál u kolébky Přibíkova spisu a zřejmě i nového znění pověsti. Pulkava jako první oznamuje, že Vyšehrad založila Libuše, odtud vládla, odtud přizvala ze Stadic Přemysla, tady nařídila založení Prahy. Od tohoto okamžiku, tedy od doby Karla IV. se traduje představa o Vyšehradu jako o prvním přemyslovském vládním sídle. Co k tomu dodat?  

Důkazy opět scházejí 

Neexistuje věrohodný pramen, který by mohl Pulkavovu verzi nějak potvrdit. Není. Do roku 1000 nevíme o Vyšehradu z průkazných historických zdrojů zhola nic. Ani archeologie nám nepomůže. Jestli na Vyšehradě něco bylo, tak už to dávno zmizelo do nenávratna. Od 11. do 19. století se tam totiž skoro nepřetržitě bouralo, přestavovalo, budovalo, čímž vznikl "zpřeházený", pro archeology nečitelný terén, který datování nálezů velmi ztěžuje. I když se na Vyšehradě intenzivně kopalo, nenašlo se tam nic, žádné hmotné svědectví, které by se dalo zařadit od časů Libuše a Přemysla. Kolem roku 900 byl střediskem knížecí moci nikoli Vyšehrad, ale Levý Hradec a později Pražský hrad. A ještě hlouběji v minulosti? Odtud žádná věrojatná svědectví nepocházejí. Jestli bylo takovým centrem kupříkladu rozlehlé hradiště Budeč jako první centrum českého kmene, tak to zůstává zatím jenom jako hypotéza. 

Sousoší Přemysla a Libuše na pražském Vyšehradě - Foto:  archiv

Sousoší Přemysla a Libuše na pražském VyšehraděFoto:  archiv

"Po smrti Kroka vládla jeho nejmladší dcera z Libušína. Odtud věštila slávu Praze, odtud poslala do Stadic pro Přemysla Oráče." Ještě než si však do těch Stadic společně s Libuší pro Přemysla pošleme, proberme si v Libušině dotazníku její jméno a pak taky profesní zařazení. Libuše se vůbec nejmenovala "Libuše". Ano, i tato jedna z mála jistot dosud nám zbylá se otřásá v základech. Kosmas totiž Libuši píše jako "Lubossa," se dvěma "S", což se čte "Luboša". Tím však výčet kněžniných jmen zdaleka nekončí. Nejrůznější kronikářské prameny ji znají i jako Libussii s měkkým "I" i ypsilonem po L. Jde o staré slovanské jméno Ljuboša, případně Ljubuša. Vyskytuje se i jinde než u nás. Ovšem pozor - Ljuboša, Ljubuša, Luboša - bylo staré jméno mužské. Historik Alexander Brückner objevil ještě ve 14. století jistého pražského klerika s tímto jménem. Podle této teorie je hradiště Libušín pojmenováno podle nějakého Ljuboši. "Nějakého", nikoli "nějaké". 

"Libuše vynikala schopnostmi nad ostatní. Byla totiž sibylou, měla ducha předvídala a vykládala z věšteb budoucnost." Sibyla. Vědma, Hadačka. Prorokyně. Která také rozsuzovala rozvaděné strany. Ano, v této podobě ji představil Kosmas a řada jeho následovníků. Jako takovou ji uvádí ve slavné soudní scéně: "Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla po právu a spravedlnosti."  

Obraťme list – nikoli přeneseně, ale doslova – obraťme list Kosmovy kroniky a zopakujme si, jak autor Libuši charakterizoval: "Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou. V úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nazadala v rozhodování pří, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem."  

Skvělá charakteristika. Opravdová kněžna. Jistě. Přesně o šestnáct řádek dále narazíme na zcela jiný druh kádrového posudku. A přitom, nezapomínejme, od téhož autora: "Ta si zatím hověla (řeč je o Libuši), jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako o porodu." Co to je? Že by stylistický přehmat autora, který zapomněl na svou předchozí charakteristiku? Anebo ten rozpor v povahopisu vypadá, jako by měl Kosmas k dispozici dvě různé verze nějakého "podání starců", které prostě spojil dohromady? V tom případě dost neobratně a nesourodě.  

Kam čert nemůže, tam nastrčí ženu? 

Ani v dalším ději však nevystupuje Libuše jako pozdější "národní" kněžna. Spíše u ní převládají negativní rysy, což se dá vystopovat i ve zvolání té strany, která podle výroku soudkyně Libuše proces prohrála. "Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ač stojí, či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží?! Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť' je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum!" 

Alois Jirásek - Foto: archiv.radio.cz

Alois JirásekFoto: archiv.radio.cz

V terminologii konce 20. století se takovýto pohrdavý mužský postoj vůči druhému pohlaví kvalifikuje jako sexismus. Mnohem mladší Dalimil však už o poduškách, ve kterých by se Libuše povalovala, ani nemukne, a Alois Jirásek, když na konci 19. století dává pověstem definitivní podobu, tak už vyjadřuje dočista cudně: "Na Vyšehradě Libuše v bělostném vínku kol čela seděla soudíc pod košatou lípou na povýšeném stolci kobercem prostřeném." Žádné podušky, ale kobercová dekorace. Hájek z Libočan má podrobností o procesu a o urážlivé reakci prohrávající soudní strany bez konkurence nejvíc (to se od něj nakonec dalo očekávat), kde je vzal, tu je vzal. Mimochodem: ilustrace v jeho kronice nám představuje Libuši jako turistku odpočívající na patníku u frekventované silnice, a dva na smrt rozhádaní zemani vypadají, jako by jenom náhodou šli kolem a přitom se drží v družném rozmaru kolem ramen.  

"Stala se sváda mezi Rohoněm, synem Kalovým, a Milovcem, synem Přeslavovým, ve vsi, kteráž slove Chuchel, o meze a o dědiny, kteréž vedle sebe měli." Rohoně a Milovce před Hájkem a dlouho po něm nikdo nezná. Jmenovitě se objevují až ve Smetanově Libuši jako Chrudoš od Otavy a Štáhlav na Radbuze. Proč však tuto historku Kosmas zapsal? Chtěl jí něco říct? Třeba ano. Třeba dal průchod názoru (možná, že svému názoru), že se žena nehodí do žádných vladařských funkcí. Třeba chtěl podtrhnout, že se něco takového hodí jenom pro pořádného chlapa.  

Třeba právě proto říká pohaněná Libuše: "Je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena." Neboli: dobře vám tak. Všimněme si, jak (tedy vzhledem k Libušině charakteristice) vědma tento problém řeší: "Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já vezmu za manžela."  

Mezitím povolala své sestry, kterými zmítaly podobné vášně. O čem se té noci uradily ony tři hadačky nebo co tajného ujednaly, nebylo sice známo, avšak ráno se vše zjevilo nad slunce jasněji, když jejich sestra Libuše označila místo, kde se tajil jejich budoucí kníže, i jeho jméno. Ano, události vzaly velice dramatický obrat. Ani se moc nemůžeme divit tomu, že kupříkladu naši předkové v 18. století pohlíželi na Libuši jako na mazanou ženu, která dovedla šikovně využít důvěřivosti prostého lidu, aby povýšila na knížecí stolec muže, za něhož se chtěla provdat, a přitom to rafinovaně navlékla jako věštbu.  

Věštba, nebo známost?  

Stadice - Foto: Tomáš Šácha

StadiceFoto: Tomáš Šácha

"Hle, za oněmi horami," řekla Libuše a ukázala prstem na hory, evidentně to bylo České středohoří, "je neveliká řeka Bílina a na jejím břehu je vidět vesnici, jež slove Stadice." Tak to napsal Kosmas. Ostatní kronikáři tuto přímou řeč víceméně papouškovali, i když musíme konstatovat, že Hájek z Libočan ji papouškoval nejkvětnatěji. "Hle, hyn za oněnimo horami, kdež potok nevelmi příliš veliký jest jménem Bílina." A tak dál, a tak dál. 

Už starý Kosmas přinesl v Libušině promluvě pozoruhodně přesný popis působiště budoucího šéfa státu: "V obvodu té vsi je úhor, zdéli a zšíři dvanáct kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly." Svou preciznost kronikář korunuje popisem již zmíněného výrobního prostředku: "Jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý je od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé." Tyto a ještě další podobnosti svědčí buďto o dobrém Libušině pozorovacím talentu, nebo že ony voly a samozřejmě i budoucí manžela už musela někdy vidět. Nebo o obém.  

"Vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké sluší knížeti, jeďte vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž má jméno Přemysl. Ten na vaše hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva, neboť to jméno latinsky zní Praemeditans – Rozmýšlející... nebo Superexcogitans – Přemýšlející. Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovati na věky věkův."  

Obec Stadice leží dodnes na severozápadě Čech (u dnešních Teplic, kousek od Ústí), opravdu je u řeky Bíliny, asi 90 kilometrů od Vyšehradu a nejméně 60 kilometrů od Libušína. Ať z toho nebo z onoho hradu, měli k sobě Přemysl a Libuše dost daleko. Přesto pověst praví, že se vlastně před svatbou znali. Kůň, který poselstvo vedl, kráčel bez zaváhání, neboť, jak poznamenává Kosmas s trochou jízlivostí: "Tou cestou nejednou již šlapal."  

Žádná letmá záležitost 

To přiznání, že mezi Libuší a Přemyslem šlo o vážnou známost, vkládá kronikář přímo do úst kněžny. No dobrá... smiřme se s úsměvnou představou, jak se knížecí milenci tajně navštěvují, z lásky neváhají konat výlety na takovou vzdálenost... Na chvilku uvěřme i myšlence, že vyvolený muž, který jedinou českou dynastii založil, byl vskutku ze Stadic. Co by to – tedy bráno doslovně a logicky – znamenalo? 

Znamenalo by to, že Čech Přemysl Oráč vůbec nebyl ve vlastním smyslu slova Čech, ale – Lemuzan. Lemuzan. Na severozápadě naší země žil v sousedství mocných Lučanů nevelký kmen Lemuzanů, a z jejich krve musel Přemysl Oráč pocházet. (Jestli tedy Přemysl byl ze Stadic.) V tomto případě by šlo vlastně o nejstarší známý "dynastický sňatek" v našich dějinách, kdy manželským svazkem české kněžny s lemuzským lechem mírovou cestou splynuly do té doby dva samostatné kmeny. Nejspíš byly asi od sebe odděleny územně bariérou nepřátel – mezi panstvím Čechů a Lemuzanů se totiž vklínilo území Sedličanů a Litoměřiců – ale to už je detail, v pověsti se fantazii meze nekladou... No, hezky se nám spekuluje... Kolega Hájek (z Libočan) by z nás měl radost.  

Zaznamenal zkazku tehdy všeobecně známou, anebo pro Libuši manžela stvořil – čili je jakýmsi Přemyslovým duchovním otcem? Obě dvě verze mají své zastánce. Měly je a budou je mít. Takže – spor nelze jednoznačně rozhodnout. Pro domněnku číslo 1, tedy že přemyslovské autorské právo náleží Kosmovi, mluví skutečnost, že na rozdíl od předchozích pověstí vypráví podobněji... skoro je znát, jak volně fabuluje. Kromě toho víc než jindy pracuje s putovními motivy. S putovním – to znamená, že ony skutečně putovaly napříč Biblí i antikou.  

Tak ve Stadicích orá starý známý párek mýtických volků, kteří zmizí. Taky tam zázračně rychle roste ořeší z hole, kterou Přemysl zabodl do země (ano, to byla slavná otka, ještě se u ní zastavíme). Jeho jméno, tedy Přemyslovo, prý vzniklo od "přemýšlející", a taky povolání "Oráč" – to všecko sugeruje představu, že Přemysl má být jakýsi kulturní dobroděj, který naučil lid orbě. Tyto prvky učený Kosmas mohl přejmout z literatury, a jistě to udělal rád. Na druhé straně řada faktů nasvědčuje tomu, že Kosmas spíš jenom přizdobil a obohatil tradiční vyprávění či starší předlohu.  

Staré prameny vysychají 

Starší předlohu? Věčná škoda, že se nedochovala... Tedy. Ona se možná dochovala. Ale – v tom případě byl padla Kosmova unikátnost jako našeho autora číslo 1. Nejspíš ano. Kdo by ho mohl (případně) předstihnout? Kristián. Neboli Křišťan. Právě v jeho, tedy takzvané "Kristiánově legendě" je příběh o Přemyslovi – i když velmi stručně a odlišně – zachycen. Zda je Kristiánova legenda starší než Kosmova kronika? V tom je právě problém. Už po několik desetiletí vedou badatelé spor o to, jestli pochází Kristián ze století desátého nebo z dob mladších. Je dokonce možné (totiž v případě, že text je mladší, než kam se hlásí), že legenda vznikla jako podvrh. 

Ovšem v současné době se historikové dívají na Kristiánovu legendu očima vlídnýma. To znamená, že uznávají její starobylost a pravost. Jestliže se podaří dokázat, že Kristián zaznamenal pověst o Přemyslovi – a to i s uvedením jeho jména – půldruhého století před Kosmou, tak to by byl mimo jiné důkaz o stáří přemyslovské tradice. Kosmas by tedy přestal být naším nejstarším zasvěceným zpravodajem. Zpravodajem ano. Kronikářem ne. Toto prvenství se mu asi vzít nepodaří.  

Údajná "otka" Přemysla Oráče, nalezená u Stadic roku 1836. Ve skutečnosti šlo o laténskou sekerku. Vyobrazení ze spisu A. Friče O vrstvách kůry zemské (Praha 1869). - Foto: A. Frič

Údajná "otka" Přemysla Oráče, nalezená u Stadic roku 1836. Ve skutečnosti šlo o laténskou sekerku. Vyobrazení ze spisu A. Friče O vrstvách kůry zemské (Praha 1869).Foto: A. Frič

Ale abychom nezapomněli na onu zázračnou rekvizitu, na Přemyslovu otku. Všichni zpravodajové a kronikáři ji znají, všichni se o ní zmiňují. Přemysl ji vetkl do země, aby učinil symbolicky konec svému oráčství. Neboli na znamení rekvalifikace z oráče na knížete.  

Přemysl jí chléb a sýra,
houf na otku zatím zírá.
Pět výhonků raší z lísky,
pět pupenů pouští z lísky.
Čtyři zvadly v krátkém čase,
pátý rozvil v plné kráse.  

Napsal Dalimil. Kosmas ovšem mluví o suma sumárum třech ratolestech. Takováto hůl, čáry máry rozkvétající, patřila mezi univerzální motivy středověkých legend, u nás ji najdeme taky, v hradních pověstech, ani ti zázračně mizející volci nejsou jevem zcela ojedinělým. Takže Stadice nebylo první ani poslední místo, kde se podobné zázraky odehrály. Ta otka – každý si dnes myslí, že Přemysl zarazil do země nějaký oráčský bičík, možná vrbový, ale spíš lískový, prostě takový, jaký by mohl při troše fantazie zapustit kořeny a dát vyrůst plodům, asi ořechům. Ano, tak to mohlo být.  

Ba ne, nemohlo. Otka byla ve skutečnosti tlustá, poměrně dlouhá hůl, zpravidla opravdu lísková, na dolním konci dole okovaná do tvaru široké sedlovité škrabky – sloužila k čištění radlice od nalepené zeminy. Okovaná otka arci snadno kořeny nezapouští, aniž by rašila. Na druhé straně je zase trvanlivější, takže se může dochovat: Roku 1836 byla legendární Přemyslova otka vskutku nalezena, a to malý kousek od Stadic, na dohled od takzvané Volské hory, ve které záhadně zmizeli Přemyslovi tahouni.  

Není otka jako otka 

Tu otku vykopal kamenický nádeník Ignác Honolke. Na pravém břehu Bíliny lámal kámen dláždění cesty a tehdy nalezl mezi kamením neobvykle velkou otku. Odhodil ji k ostatním kamenům, ale podle zvuku poznal, že je z kovu. Do hry vstupuje stadický rychtář Franz Guth. Ten ihned připadl na myšlenku, že by to mohla být otka prvního českého vévody Přemysla. Protože přece voli odletěli do té skály a v pověsti se neříká, že by brali nějaké nářadí s sebou. Cennost se dostala až do Národního muzea, ale dlouho tam nevydržela. Ne, žádná loupež oné vzácné relikvie. Železné věci tenkrát neuměl nikdo konzervovat, tak když už se něco našlo, brzy se to ve sbírkách rozpadlo. V 60. letech po ní jakákoli stopa mizí. Nejspíš zrezivěla úplně, rozpadla se a zbytky někdo vyhodil. Naštěstí byla pečlivě nakreslena a podle obrázku se bezpečně poznalo, že šlo o laténskou, to znamená keltskou sekyrku. Tedy o předmět mnohem starší, asi tak z přelomu letopočtu, ale opět (po kolikáté už?) to byl nález zcela jiného charakteru, než po jakém srdce toužila... 

"Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala..." Šedesát kilometrů v noci tam a stejně tolik zpátky na koňském hřbetě... "Kněžna jízdou příšernou často tu jezdila." (Tu "příšernou" cestu si přidal oproti Kosmovi Jirásek.) "Hledání stop oné cesty je dnes ztížené," říká zastánce věrohodnosti přemyslovské a všech ostatních pověstí Jiří Brabenec. "Je zhola nemožné urazit tu vzdálenost přes hory a pláně koňmo za jediný den. Dnes. Ovšem v době prvého Přemyslovce? Cesta z Libušína k dnešnímu Slanému, a dál planinou k dnešní Budyni k Doksanům a k Lovosicům a potom přes Středohoří k Bílině do Stadic, ta cesta byla tehdy známá a znatelná. Dobrý kůň ji mohl zdolat za jediný den, protože ve zvlněném terénu urazí s jezdcem 60 až 90 kilometrů za den. V ruských stepích, severoamerických prériích a v argentinských pampách urazil kůň i přes sto kilometrů."  

Tolik Jiří Brabenec. Kněžna Libuše, nejsouc ani cowboy ze severoamerické prérie či gaucho z pampy v Argentině, zvládla za den 60 tam, 60 zpátky. Přičemž si mezitím s Přemyslem asi nepovídali o staročeské politické scéně... No. Myslete si o tom, co chcete.  

A byla svatba. Alois Jirásek sice na ní nebyl, ale jako by byl: "Jedli hojná jídla a pili hodně medoviny, pili a pěli nebo naslouchali pěvcům, jak hráli na struny a zpívali staré zpěvy o hrdinech a bojích zašlých dob. Slavili volbu, slavili sňatek za dne, slavili jej dlouho do noci za svitu ohňů a smolnic." Inu – jednak bývali staří Čechové statní junáci, jednak bylo co slavit. Právě se zakládala další z evropských dynastií. I když jenom v pověsti. Opouštíme Přemysla a Libuši, abychom se s oběma během našich Toulek českou minulostí opět setkali. Hnedle příště to však nebude. Na pouti starými pověstmi českými nás totiž ještě předtím čeká dívčí válka. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 30. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1214. schůzka: Dobrý voják Hašek. Opilý, chrabrý, nezvěstný…

    V životním příběhu spisovatele, novináře a obchodníka se psy Jaroslava Haška přicházíme k dalšímu milníku. V době, kdy založil obchod se zvířaty, se dostal do problémů, kvůli nimž nakonec skončil za vraty psychiatrie....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas