27. schůzka: Staré pověsti české, aneb Dívčí válka

Josef Mathauser: Šárka zradila Ctirada - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Mathauser: Šárka zradila CtiradaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Stále se probíráme starými pověstmi českými, kterým podle vzorů v Kosmovi, Dalimilovi a také v Hájkovi, ve všech těchto úhlavních kronikách české historie, dal definitivní podobu Alois Jirásek. Naše dnešní téma sice hrozí ozbrojeným konfliktem, ve skutečnosti však půjde o humoresku. O dívčí válku.

Moment: a byla – nebo nebyla? Když si přečteme starého dobrého Kosmu, nabudeme přesvědčení, že kronikář vypravuje pouze českou verzi starých antických pověstí o Amazonkách. A to verzi poněkud parodickou.  

Codex gigas - Kosmova kronika - Foto:  Královská knihovna ve Stockholmu

Codex gigas - Kosmova kronikaFoto:  Královská knihovna ve Stockholmu

"Toho času dívky naší země, dospívajíce beze jha, usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně a vůdkyně si volící, vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích. Nebrali si muži jich, nýbrž ony samy si braly muže, které a kdy chtěly, a v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili."  

Ano, v nejstarším známém podání má dívčí válka vyloženě rozmarný ráz. Pozorný čtenář vycítí za Kosmovými větami mírný autorův úsměv – ano, tady chce autor pobavit, on vlastně píše jakousi etudu na staré mytologické téma. "Z toho přibylo ženám tolik smělosti, že si vystavěly na jedné skále polohou pevný hrad, jemuž od jména ‚děvy’ bylo dáno jméno Děvín. Když to viděli jinochové, rozhorlili se na ně velikou žárlivostí, mnohem četněji se shromáždili a o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chrasten."  

Historické prameny mlčí, vypravěči vyprávějí 

Dívčí válka – to je podle Kosmy jakási taškařice mladých lidí, spíš slavnost a obřad než bitevní pole s mrtvými: "A poněvadž často uměly dívky chytřeji obelstít jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír." Válečný stav končí zvesela, jak zřejmě zvesela probíhaly boje. Končí scénou velmi připomínající únos antických Sabinek: "Když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se ke společnému jídlu a pití sejdou a že po tři dny budou konat slavné hry mezi sebou na stanoveném místě." 

Vladyka Ctirad nalézá pod dubem svázanou Šárku - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vladyka Ctirad nalézá pod dubem svázanou ŠárkuFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Sešli se skutečně na hradě Děvíně, náramně čile hodovali a popíjeli "jako draví vlci, hledající žrádlo, aby vpadli do ovčína" (vskutku barvitý příměr). Ovšem nezůstalo jenom u jídla a pití. "Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili. Vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí!" Jeden každý mladík si vybral jednu sličnou dívku a odvedl si ji domů. Po třídenním mejdanu je hrad Děvín s chutí podpálen, "prázdné zdi dali na pospas Vulcanovi", o ozbrojeném odporu dívek ani slovo, ty nejspíš s ohňostrojem souhlasily. 

"Odnesli pokrmy i nápoje z jejich hradu," ano, to Kosmas neopomine výslovně uvést. V záři plamenů této podivné "války" epizoda končí – ženy se dostávají do trvalého područí mužů. Zkrátka – v Kosmově podání byla dívčí válka nevinnou selankou, nějakou pohanskou hrou s koncem přímo bohémským. "Je to obraz slovanských plesů v přírodě, zvláště letnicových," tvrdí historik Vladimír Karbusický, "tehdy se při rituální promiskuitě vzájemně oddávali jinoši nejenom s dívkami, ale i mladými ženami." Kosmas v líčení jejich činnosti používá termín "ludus", tedy hra.  

Zvyk místy přetrval až do minulého století, nejblíž mu je švýcarská hra chlapců a dívek. Na první květnovou neděli tam stavěli dřevěný "hrad lásky". Jeho posádku tvořila mladá děvčata a hájila ho proti ozbrojeným chlapcům. Hra končila dobytím hradu, načež každý hoch uchvátil svou dívku a vedl ji k hostině a k tanci. Takové obřadní hry znal Kosmas i ve své době a taky se kvůli tomu občas spravedlivě rozhořčoval. Kdyby neexistovaly jiné verze příběhu o dívčí válce, sotva by se našel člověk, který by pověst považoval za víc než za pohádkové vysvětlení skutečnosti, proč muž je hlavou rodiny a proč zotročená žena věčně zkouší vystrkovat svůj pantofel jako čertík růžky.  

(Jenom na okraj: ty Sabinky, o kterých tu padla zmínka, tak ty skončily podobně. Krátce po legendárním založení Říma byly manželky a dcery Sabinů, což byl kmen žijící severovýchodně od rostoucího města, uneseny Římany – praví antická mytologie.) Kosmas o únosu Sabinek bezpochyby věděl. Takže si nejspíš pomohl tímhletím slavným literárním motivem... Bylo by mu to podobné...  

Každý podle svého vkusu 

O dvě století později vypráví pověst o dívčí válce veršující Dalimil. Na rozdíl od Kosmy, který nezná jediné konkrétní jméno, přivádí autor na scénu nové postavy, zejména slavnou vůdkyni dívek, někdejší blízkou přítelkyni kněžny Libuše

Když vydechla kněžna duši,
pohřbili ji na Libuši.
Válku leda pro posměšky
vhodnou počaly pak kněžky.
Zákon změnit chtěly v chvíli,
ve své pýše zatoužily,
aby dívka zemi vládla,
muž ať prý si hledí rádla.
Nebylo to snad pár žvástů,
nechtěly si snad jen hrát.
Postavily pevný hrad,
Děvín začaly ho zvát
a zvolily kněžnou Vlastu. 

Ano, a tato Vlasta (založením zřetelně mužatka) formulovala svůj politický program slovy:  

Bijme chlapy,
ty bradaté, hloupé capy!  

Co bylo u Kosmy humoreskou, mění se v Dalimilově podání v hrdinský epos. Muži se vůči dívčímu nebezpečí chovali trestuhodně nedbale. A přece tu byly mnohé signály, které je měly varovat:  

Věrnost si pak přísahaly,
slavnostní slib Vlastě daly,
že se rády pití zdrží,
aby byly štíhlé, čilé,
pohotové v každém díle
a moudřejší nežli muži.
Už je dělí Vlasta smělá
do tří skupin. První měla
chránit hrad a co je v něm,
ta tvořila také sněm.
Krásné učila, jak mohou
muže rozněcovat touhou.
Vždyť začasté věta lstivá
mocnější než končíř bývá.
Třetím kázala pak luky
muže štvát a bít jak vlky.  

Pořád však byla tahleta válka spíš sporem a hádkou.  

Otcové si s rozmarem věc vážnou spletli,
místo aby na své dcery vzali metly.
Myslili, že nehrozí jim nebezpečí,
posměvačně dívali se zpovzdálečí,
když obkročmo na bělouši panna jela,
když z ohrady jiná koně vyváděla.
Viděli v tom všem jenom prostý šprým,
ten šprým ale brzy smutek přines jim. 

Ano, dívky zatím v dívčí válce prohrávaly nikoli životy, ztrácely pouze ctnost. V rozhodující chvíli muži část Vlastina kolektivu zavlekli na Vyšehrad a tam jim udělili drsnou lekci... tedy ... spíš sexuálního násilí než lásky. "V krátkém čase příměří rozhodli se někteří pozvat panny na Vyšehrad a tam je pak zneuctili. Pozdě začly dívky žehrat na své vůdce a ta vina bránila jim vyjít ze vrat a vrátit se do Děvína." Pohanění dívek – to byla provokace, kterou se Vlasta rozhodla pomstít. Jak? Velice odvážným útokem. Ozbrojenému konfliktu předcházelo Vlastino propagandistické prohlášení:  

Družky milé, víru mějte,
svému jménu udělejte čest.
Nažeňte mužům strach.
Vítězství je na dosah.
Pobijte těch lotrů tucty,
ať dosáhnem věčné úcty.
Pro mír, pro slávu a klid
musíme je porazit.  

(Je pozoruhodné, jak už tehdy se útočníci – v tomto případě tedy útočnice – zaklínaly ve jménu věčného míru.)  

Pak si každá vybrat může
podle svého vkusu muže
jako amazonské panny,
jež kázaly mužům lány
orat sít v potu tváře.  

(Následující dívčí ofenzíva byla zřejmě nemilosrdná.)  

Na ta slova dívčí voj
vyrazil a dal se v boj.
Bijí muže, kmášou, ničí,
jak Polovci divě křičí,
střely prší na vousáče.
Vlasta pevně svírá lanče.
Než své družky dohnala,
sedm mužů proklála.
Mladka, Hodka, Svatava,
Vratka, Radka, Častava
též po boku Vlastině
bojovaly hrdinně.
Muže rázem přešel smích.
Už zhynulo tři sta z nich
a nebýt tu poblíž doubí,
celé vojsko zhynulo by.
Od té doby mužský rod
bál se Vlastě žlučí hnout.  

Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích

Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích

Dívčí agrese ovšem nezůstala bez reakce. Muži zpětným úderem ničí Děvín (což je kupodivu, vzhledem k tomu, jak drtivý byl jejich předchozí vyšehradský debakl). Dalimil neříká přesně, kde by ten Děvín měl stát. Z textu se dá vysoudit, že snad na místě dnešního pražského Karlova. Zajímavým způsobem však popisuje stavbu Vyšehradu. Ten si prý muži zbudovali za jednu jedinou noc, aby dívky nic nezpozorovaly a stavbu nepřekazily. Dalimil angažuje v tomto příběhu knížete Přemysla. Byl to nakonec taky mužský. Není divu, že stál na straně chlapů:  

Přemysl však nelení,
shání klády, brlení
v noci z pevných palisád
buduje tvrz Vyšehrad... 

Dřevěný hrad na skále? 

Vyšehrad byl tedy ze dřeva. Jak se zdá, sotva mohl v Přemyslových očích znamenat něco víc než jenom chatrné vojenské provizórium. Kronikář z časů gotických musel mít vyhraněnou představu o tom, kolik umu a práce bylo třeba vložit do stavby bytelnějších, hlavně kamenných opevnění. O nějakou tu desítku let později potvrzuje dřevěný charakter Vyšehradu i kronikář Hájek z Libočan. Dokonce dodává, že na kamennou pevnost byl přebudován v roce 765. Archeologie o tom nemá dodnes ani tušení. 

Karel IV. na malbě Mistra Theodorika - Foto:  archiv

Karel IV. na malbě Mistra TheodorikaFoto:  archiv

Za Karla IV., tedy o víc než půl století později, se pověst o dívčí válce definitivně proměňuje v ponurou a krutou historii. Karlův letopisec, Přibík Pulkava z Radenína, což byl katolík právě tak vášnivý jako jeho král, nemohl z křesťanské cudnosti přenést přes srdce ani Kosmovu junáckou pitku na Děvíně, ani Dalimilovo neřestné pohanění dívek na Vyšehradě. Ano, pryč s poživačností, pryč s erotikou! Takto zněl příkaz gotické mravnosti. Jako by světská hříšnost byla v Pulkavových očích něčím daleko horším než prolévání krve. Právě v jeho podání, tedy kronikáře Přibíka z Radenína, se dívčí válka posunuje do jiné roviny... Najednou je z ní boj v pravém slova smyslu, nenávistný a plný vraždění... Tady je důkaz:  

Text nejstaršího rukopisu kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, kronikáře Karla IV. - Foto: Wikimedia Commons

Text nejstaršího rukopisu kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, kronikáře Karla IV.Foto: Wikimedia Commons

"Bez jakýchkoli překážek pustošily ženy vojenskou mocí krajinu a vesnice. Za příměří pak krásné a lstivé dívky vylákaly s vychytralým úskokem muže na svůj hrad Děvín, říkajíce mladým a urozeným mužům, jakmile se kterákoli z nich ocitla s některým o samotě: ‚Churavím láskou k tobě; proto jestli mne též toužíš mít za manželku a družku, buď jak buď se s tebou spojím. Hle, vždyť ti také vyjevuji tajemství, že má velitelka Vlasta toho stanoveného dne chce jet sama na koni tou jistou cestou. Jestliže tam jakoby náhodou přijedeš se silnou družinou, můžeš ji porazit a spojit se se mnou pro svá objetí.’ Takovými slovy a prostředky lstivě mužům připravovaly veliké úklady. Neboť když muži přišli na určená místa, byli dívkami krutě usmrceni."  

"Hnusí se nám žít dále v takových zápasech a válkách," předstíraly zase jindy jiné věrnost a posílaly mužům vzkazy: "Jsme přece ženy, kterým nesluší vládnout manželům. Hle, bezpečnými kroky přijďte na hrad Děvín a naložte s námi, jak chcete." "Doneslo se to knížeti Přemyslovi, on jim odpověděl: ‚Nevěřte, pravil, nevěřte jim, pod lstivou ochranou křídel vás oklamou.’ Velmožové však nedbali rad svého knížete, shromáždili všechny muže, které mohli a v noci vstoupili na místě, které jim řečené dívky ukázaly, do hradu Děvína. Všichni tam byli od těch dívek, které se na ně vrhly ze skrytých záloh, krutě pobiti."  

Člověk může pouze v němém úžase lomit rukama – a to bud'to nad mužskou naivitou, hraničící s tupostí, anebo nad bezbřehou ženskou vychytralostí a zákeřností. Jak kdo. Celému tomu příběhu nasadil korunu, totiž: definitivně jej dotvořil asi o dalších 150 let později Václav Hájek z Libočan. S jeho bujnou fantazií jsme už měli příležitost se setkat. Při zpracování předloh o dívčí válce nezůstal pan Hájek nic dlužen ani svým nectnostem, ani svým kvalitám. Napsal napínavé drama, prokomponované a domyšlené do podrobností. To drama bylo také trochu nevkusné krutostí detailů, ve kterých – zdá se – autor nacházel zvláštní zalíbení. Částečně proto, že mu chyběla míra, částečně proto, že tehdejší čtenáři – děti svého věku – považovali drsná líčení za přiměřená a pěkná. (Jenom tehdejší čtenáři?)  

"Poslal Přemysl Ctirada, syna Prošova, za zemany Mládem a Směloušem stran jejich různic, které měli o dědiny, aby je v pokoj a mír uvedl. Vlásta zvěděla, že Ctirad má skrze Lichucoves jeti, i poslala rychle padesát dívek nejstatečnějších na výborných koních a poručila jim, aby jakž budou moci, buďto svou statečností nebo nějakou lstí na té cestě Ctirada o hrdlo připravily. I měly mezi sebou jednu ušlechtilé a krásné tváře, jménem Šárka. Svázavše ji ruce i nohy, trubičku loveckou jí na krk zavěsily a položily ji v jednom lese, kudy měl Ctirad jet. Samy se v tom lese skryly. Ctirad v tom hustém lese uhlédá, ana blízko cesty leží dívka krásná svázaná a velmi srdečně pláče. Počal se jí ptáti, a ona odpověděla: ‚Milý pane, zdaliž nevíš, jaká se nešlechetnost děje od dívek v této zemi? Protož tebe prosím, rozvaž mě a já tobě všecko, co se mi přihodilo i od koho, i kdo jsem, oznámím.’ Ctirad ssed z koně a pannu rozvázal.  

Josef Mathauser: Dívčí válka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Mathauser: Dívčí válkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

‚Jsem já dcera Mnohoslavova z Oskořína, i byla jsem se svým otcem na lovu. Tu když jsem se za zvířetem pustila, ztratila jsem se. Vtom trefily na mne nešlechetné dívky, ve svou moc mne pojaly a na svůj hrad vésti svázanou chtěly. Však řehtání koňů tvých za slechly, ulekly se, že to jsou koně otcovy, svrhly mne z koně a pryč utekly.’ Ctirad slíbil jí navrátit do rukou otce, kterého dobře znal. A ona řekla: ‚Ó, on velmi vděčen bude! Ale milý pane, prosím, maličko vedle mne na trávě vedle se posaď, ať' si odpočinu.’ Napivši se medoviny, podala panu Ctiradovi, a tu Ctirad, jat krásou její, pil ten nápoj s ochotností a podal také všem okolo sebe stojícím. Všichni pili a chválili a byla ta medovina Vlástiným uměním okouzlení tak, že kdož se jí napil, žádný se nemohl brániti. Prosila také panna Šárka pana Ctirada, aby maličko zatroubil na její trubici, a on tak učinil a dal návěstí svým nepřátelům. Dřív než muži ke koňům a mečům přišli, dívky pana Ctirada jaly a svázaly a služebníky jeho, kterého každého jaly, tomu obě ruce uťaly a pak zmordovaly. Toho dne pana Ctirada na Děvín přivedly a nazejtří na břehu řeky Vltavy jej hnáty přerazivše do kole vpletly a vyzdvihše jej již mrtvého, knížeti navzdory postavily. Kníže ovšem chtěl jej rád dáti pohřebiti, ale nesměl toho pro dívky učinit. A ten les, kdež Ctirad skrze nešlechetný úklad té zrádné dívky Šárky jat, až do dnešního dne Šárka slove." 

Šárecké údolí není po Šárce 

Mimochodem – ono to bylo právě naopak. Dívčí jméno Šárka si zřejmě vypůjčil Dalimil – i ten totiž o Šárce psal – vypůjčil si je z místopisu pražského okolí. Údolí Šárka má jméno předslovanské... jenom pro zajímavost, je to slovo příbuzné se španělským výrazem pro "návrší, horský hřbet" – sierra, a taky s korsickým výrazem pro totéž – sarra. Ostatně – u Dalimila to se Ctiradem dopadlo nesrovnatelně lip než u Hájka. Musel sice taky podstoupit nepříjemnou záležitost vpletení do kola, ale nikoli s tragickými následky. Líčení závěrečného boje však bylo i u něj dost kruté: 

Vlasta vyrazila zprudka,
odtrhla se od šiku.
Ihned sedm mladíků
vlčsky sápalo se na ni.
Snad by vyhrála to klání,
kdyby nepodlehla zdání,
že ji dívčí vojsko chrání.
V zmatku nemohla však ani
zvednout hrále, sáhnout k zbrani.
Rozsekali rozhněvaní
muži Vlastu na kusy
a ty sežrali pak psi.
Brzy šípy došly dívkám.
Mladší podali jim lanče.
Bylo všude plno pláče,
nemohly už prchnout nikam,
a tak muži zběsilí
dvě stě panen pobili.
Rozprášených šiků zbytek
na Děvín se řítil zpět
a tam nejstrašnější z bitek
naposledy ještě sved
s muži na padacím mostu.
Zástup nevítaných hostů
žene se však k nádvoří,
div že hradby nezboří.
Mnohá dívka vidí brata,
s nadějemi k němu chvátá,
volá na něj zdaleka,
lísá se a pokleká,
ale ani sladkou řečí
srdce mužů neobměkčí.
Shazují své sestry z věží,
krásná těla v krvi leží.
Ctirad nalezl pak Šárku
i blíženku její Darku
a obě dvě zaživa
pro výstrahu pohřbívá.
(No tak, to by snad už stačilo.)
Tak s porážkou dívčích vojů
nastal konec nepokojů.  

Václav Hájek z Libočan

Václav Hájek z Libočan

Václav Hájek z Libočan toho věděl neskutečně mnoho, mnohonásobně víc než druzí, což u něj už ani nepřekvapuje, oznámil množství do té doby netušených faktů, vymyslel a obsadil škálu dalších hereckých rolí. Žádnému serióznímu historikovi se přirozeně nepodařilo nikdy prokázat, že by Hájek pracoval s nějakými nám už neznámými prameny. Asi proto, že žádné neexistovaly. Právem si můžeme představovat, že proměny původní chudé a hravé Kosmovy verze v krvežíznivou tragédii z pera Hájkova se odehrála v rovině nespoutané fantazie. Tedy že pověst o dívčí válce nezrcadlí dějinná fakta, ale literární tvořivost autorů.  

Hovoří soudruh Zdeněk Nejedlý - Foto:  Archiv ČRo

Hovoří soudruh Zdeněk NejedlýFoto:  Archiv ČRo

"Bylo jistě více než přirozeno, že přechod od vlády žen k vládě mužů se neudál bez bojů a pověst tato je toho zjevně obrazem!" Příběh o dívčí válce nedával našim historikům spát. "Libušinou smrtí padá poslední překážka nástupu patriarchátu v celé jeho brutální síle. I dochází tak k poslednímu, rozhodnému zápasu, jehož výsledkem bylo, že od té doby byly ženy pod mocí mužů." Ano, k dívčí válce se cítili potřebu vyslovit mnozí. Ba dokonce i jeden původním povoláním muzikolog. "Tím byla dokonána, podle klasiků marxismu, největší revoluce lidských dějin: podrobení ženy mužem." Není nám známo, jaké měl akademik a později i ministr Zdeněk Nejedlý zkušenosti s nadvládou žen (či ženy), a také zdali si byl (zvlášť ke konci svých dní) vždy vědom toho, co vlastně říká, ale je fakt, že toto téma po staletí lidi vzrušovalo jako "historická událost".  

Typický pseudoproblém řešili dějepisci i vášnivě zaujatí laici. Všichni úporně hledali, jestli ta pověst, ať už v té nebo oné verzi není vzpomínkou na skutečnost. Tedy na událost, kdy společnost velice konfliktně přešla od matriarchátu k patriarchátu. Inu – třeba ano... Jenomže – to by musela být vzpomínka stará mnoho tisíc let, to by líčila události z doby kamenné! Matriarchát zanikl v epoše, kdy lidé začali zapřahat dobytek do primitivních oradel. V každém případě dávno, dávno předtím, než se slovanští prapředci rozešli ze svých sídel v původní vlasti za Karpatami.  

Když nevíme, tak si vymyslíme 

A nebylo třeba – dejme tomu – nějaké jiné vysvětlení? Nebylo by po ruce? Ano, o neznámé válce mezi pravým a levým břehem Vltavy. To se pokusil dokázat historik Emanuel Šimák, totiž že Vltava byla hranicí mezi panstvím Přemyslovců a Slavníkovců – levý břeh byl přemyslovský, zatímco vyšehradská strana pražské kotliny prý náležela mocným soupeřům potomků oráče ze Stadic. Co ale my si vezmeme ze starých pověstí českých? Měli bychom se spokojit se závěrem možná střízlivým, ba přízemním, ale pravdě zřejmě nejbližším: Tušíme – alespoň v obrysech – jak ta pověst vznikala. Jak košatěla, jak nabývala na objemu, a tak nepotřebujeme žádnou berlu, hypotetické důkazy, ba ani věcná jádra. Budeme v té válce spatřovat úsměvnou pohádku. Takovou, jak ji pojal první z vypravěčů, náš nejstarší kronikář Kosmas. 

"První noc strávili vesele při hostině a hojném pití. Nová vyrostla žízeň, když žízeň hasiti chtěli, jinoši se svou touhou se do hodin nočních zdrží. Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt. Vtom z nich zatroubil jeden a tím jim znamení dával, řka: ‚Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.’ A od té doby? Jsou naše ženy pod mocí mužů."  

O pravdivosti této teze se nebudeme přít. Něco jiného jsou skutečné historické děje a cosi docela opačného bývají legendy, báje, pověsti. Jak už to tak bývá, dopřáváme začasté sluchu spíše zkazce než faktu. Kéž bychom si dokázali odnést ponaučení z obého... 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas