32. schůzka: Nejstarší přemyslovský kníže – Bořivoj

Křest Bořivoje I., Velislavova bible (uživatel Centipede) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Křest Bořivoje I., Velislavova bible (uživatel Centipede)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Krajina minulosti, kterou na této schůzce Toulek českou minulostí procházíme, byla zatím ponořena do tmy pověstí. Jenomže ono už svítá, pomalu se rozednívá. Panoráma českých dějin se znenáhla nasvěcuje... Ocitli jsme se na prahu dějinného času, ale po obou stranách se rozkládá zvláštní pásmo optických klamů. Co jsme vyprávěli během minulých devíti schůzek, patří do období před historií, a my si můžeme myslet, že nic, nebo jenom něco málo z toho se odehrálo ve skutečnosti. Co budeme vyprávět nyní, to do české historie určitě patří. Jméno Bořivoj otevírá posloupnost jediné české vládnoucí dynastie, rodu, který v naší zemi panoval čtyři a čtvrt století...

První historický český kníže Bořivoj I., jak jej v knize Panovníci českých zemí zpodobnila ilustrátorka Jiřina Lockerová

První historický český kníže Bořivoj I., jak jej v knize Panovníci českých zemí zpodobnila ilustrátorka Jiřina Lockerová

Bořivoj. Je to vlastně jedno z nejstarších českých jmen, vzhledem k tomu, že jména, která se vyskytují v legendách, jsou zaznamenána až v době kronikáře Kosmy. Bořivoj. Aneb "bojující vojín, bojovník". "Bořiti" znamenalo v jazyce našich předků nikoli "bourati," ale "bojovati, přemáhati". To jméno se objevuje poprvé v kronice zvané Fuldské anály.  

Počty sem tam popletené 

Rok 872. Válka mezi Franky a Velkou Moravou. Na straně Moravanů bojovali Čechové. Zatímco na Moravě utrpěli Frankové porážku, v Čechách byli úspěšnější, vojsko tam proniklo až k Vltavě, kde byla svedena bitva a v té Frankové zvítězili. Čechové se museli uchýlit do svých hradišť, na ty si Frankové už netroufli, takže aspoň poplenili zemi a pak odtáhli. Jmenovité pozornosti kronikáře si získalo pět českých vojvodů: "Frankové pět vůdců (jejichž jména jsou Zuentislan, Witislan, Heriman, Spoitimar, Moyslan) obrátili na útěk a mnohé zabili, mnohé pak v řece Waldaha potopili; kteří pak nemohli uniknout, stáhli se do hradišť..." 

Připomeňme si, jak tato jména po fransku zkomolená znějí po našem: Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav. A ta řeka Waldaha, to je Vltava. Všechny rukopisy uvádějí výslovně jen pět "duces", tedy vojevůdců, i ten vůbec nejstarší. Napočítal jich pět, ale jmen má šest. To šesté zní: "Goriwei". Neboli: Bořivoj.  

František Palacký (litografie Adolfa Dauthagea z roku 1855) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František Palacký (litografie Adolfa Dauthagea z roku 1855)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Co s tím? Že by kronikář neuměl počítat? František Palacký byl přesvědčen, že Čechy byly odedávna jednotné pod nadvládou Přemyslovců. Domníval se, že těch pět vojvodů sice opravdu svedlo bitvu a autor análů správně zaznamenal jejich jména, zároveň však věděl, že jejich vrchním vládcem byl Bořivoj, a proto si to jméno poznamenal na okraj svého autorského exempláře. Jeden z opisovačů považoval tuto poznámku za součást textu a když text opisoval, tak ji prostě připojil, anebo byl z toho věčného opisování natolik ucabrtán, že už mu bylo dočista jedno, co opisuje, a opsal všecko "i s chlupama". 

Lze to vyjádřit spisovněji: unaven opsal i to, co ostatní vynechali. Úplně stejný omyl se přihodil Kosmovi, když napsal, že "na Libici byli zabiti čtyři bratři Vojtěchovi", přičemž o kousek dál vyjmenoval pět. Další hypotézy se domnívají, že se bojovalo ve středních Čechách a Bořivoj tam roku 872 prostě nevládl, takže původní špatný údaj byl dodatečně opraven. A ještě jedna možnost: franská výprava vlastní Čechy, ovládané Bořivojem, nezasáhla, opisovač si to popletl, ale ten další to napravil. 

Anebo taky že těch pět knížat, kteří se poprali s Franky, bylo z Lucka a že Bořivojovo jméno k nim bylo připsáno proto, že si Bořivoj později Lučany podrobil. Anebo že toho roku 872 Bořivoj v Čechách prostě nebyl, že ho zrovna tehdy sesadili a vyhnali, a jak už se stalo mezi kronikáři dobrým zvykem, tu a tam se dle "společenské potřeby" nějaké jméno zamlčelo, vyškrábalo, začernilo, případně nahradilo jiným. A to neplatí pouze pro deváté století. Vůbec nejbohatší zkušenosti máme s touto metodou ve století dvacátém. Jak to skutečně bylo, to se nám asi nepodaří rozsoudit, ale – u jednoho údaje bychom se pozastavit mohli: Bořivoj byl sesazen. Kým ? A vyhnán. Kam? Ne, nebudeme předbíhat. Však on na to přijde čas... 

Nějak ta data nesouhlasí 

Sv. Ludmila. Socha na mostě hradu Valdštejna - Foto: Jana Šustová

Sv. Ludmila. Socha na mostě hradu ValdštejnaFoto: Jana Šustová

Čtrnáctá kapitola Kosmovy Kroniky české. Roku od narození Páně 894. První datovaný zápis v této kronice. "Pokřtěn byl Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víry." První letopočet, a první kiks. Spisovně řečeno omyl. Ovšem pořádný. Roku 894 totiž Bořivoj už nežil. Muselo k tomu dojít dřív. Ale kdy? Podle Legendy o svaté Ludmile (Ludmila byla Bořivojova manželka) došlo ke křtu obou knížecích manželů delší dobu po sňatku a provedl ho moravský arcibiskup Metoděj

Cyril a Metoděj

Cyril a Metoděj

Metoděj ovšem mohl udělovat křest teprve po získání biskupského svěcení v roce 869, a samozřejmě v době, kdy byl na Moravě. Byl tu dvakrát. Poprvé krátce (po roku 869, asi do roku 870), a pak jedenáct let (875 až 885). V tomto prvním případě ještě nebyli Bořivoj a Ludmila svoji, tato možnost tedy padá, a jelikož křest byl zase až za dlouhou dobu po svatbě (a ta se konala roku 874 nebo 875), tak se muselo křtít nejspíš před rokem 884. Následujícího roku totiž Metoděj už umírá. Kosmas se mohl přepsat. Zkrátka – omylem uvedl letopočet o deset let mladší. 

Jenomže tak jednoduchý zase ten detektivní problém není. On totiž podezřele souvisí s tím, jak se Čechy zatím rozdrobené na malá knížectví pomaloučku, ale jistě sjednocovaly. V době, kdy panoval Bořivoj, tak už jistá, a to dost velká část Čech sjednocená byla. Dost velká část, to souhlasí – ale ne celá. Ano, byla tu východní polovina země, charvátská (později se jí říkalo "slavníkovská"), a ta se rozhodně z pravomoci Přemyslovců vymykala. Na tu nemohli. Nejméně jedno století ještě ne. A uprostřed Čech, na Kolínsku, si udržoval relativní samostatnost kmen, kterému z dobře opevněného kouřimského hradiště vládli neznámí velmožové.  

Obyvateli toho nepříliš rozlehlého kraje byli Zličané. Faktická otázka: opravdu? A zmocnili se nakonec zlického území Přemyslovci nebo Slavníkovci? Zase je to mlha času, která znemožňuje odpovědět. Jisté jenom je, že v polovině 10. století brány zdánlivě nedobytné Kouřimi padnou, hradisko vyhoří. A ještě jeden "státeček", samozřejmě státeček v uvozovkách nás zajímá. Mělník – hrad Pšov. Ten má s Bořivojem hodně společného...  

Zesnul Hostivít a stal se
vládcem Bořivoj. V tom čase
Svatopluk vládl na Moravě.
Bořivoj mu sloužil.
Právě jím byl strašně pokálen.
Přijel na dvůr za králem,
a když pojíst měli spolu,
král ho nepřipustil k stolu
řka, ať pohan usedne si
jak hovado na zem se psy,
neboť prý mu chybí víra,
neboť ušatého výra
vzývá místo Stvořitele,
křesťanskou čest nemá v těle.
Bořivoj hned zrudl silně,
a když bylo po hostině,
žádal, aby pokřtil jej
arcibiskup Metoděj,
Rusín, který v zemi vší
po slovansku sloužil mši.
Tak byl svědkem Velehrad,
jak Metoděj zářivý kříž
pozved a při křtu klad
na šíj Bořivoje dlaně.
A bylo to Léta Páně
osm set a devadesát čtyři,
od kterého do Čech se pak šíří
křesťanství, jak každý ví.  

Ilustrace v latinském vydání Dalimilovy kroniky

Ilustrace v latinském vydání Dalimilovy kroniky

Jeden lapsus se opíše a další se ještě přičiní, jak nás o tom přesvědčuje Dalimil. Metoděj samozřejmě nebyl žádný "Rusín", ale Řek ze Soluně. A staré prameny místo křtu vůbec neuvádějí.  

Po té převeliké změně
Bořivoj se světcem stal a denně
almužníkům dary dávat velí
a přispívá hojně na kostely.
Tak nastala pak i chvíle ta,
kdy kostel svatého Klimenta
v Hradišti byl Čechy zbudován
a na Pražském hradě vedle bran –  

Stop! V Praze ještě nejsme. Metropole Čech (pořád ovšem pouze středních Čech) se totiž za knížete Bořivoje jmenovala nikoli Hradiště, jak to plete Dalimil, ale Levý Hradec.  

Záhadný příbuzný 

Ještě jedno jméno vstupuje do děje za Bořivojových časů. Strojmír. Kde se tady vzal? Zřejmě za pomoci bavorských houfů a svých stoupenců vypudil knížete, dosedl na knížecí stolec a zahájil vládu. Možná, že to nebylo poprvé, že si to už jednou zkusil, není vyloučeno, že to byl vládce svého času řádně zvolený, a kdo ví, třeba právě tohoto Strojmíra předtím vypudil Bořivoj. Není vyloučeno, že Strojmír byl taky Přemyslovec. Mohl to být Bořivojův syn, bratr, bratranec, synovec... Jak se na Bořivoje mohl Strojmír dívat? Omlouváme se za to provokativní přirovnání, ale z jeho hlediska to asi jiné nebylo: Byl to pro něj kolaborant velkomoravských okupantů. 

Informace o knížeti Svatoplukovi na Slovenském orloji ve Staré Bystrici - Foto: Ľubomír Smatana

Informace o knížeti Svatoplukovi na Slovenském orloji ve Staré BystriciFoto: Ľubomír Smatana

Dá se předpokládat, že si to chtěl Strojmír u Svatopluka vyžehlit, možná probíral různé varianty uspořádání vztahů s Velkou Moravou. Do tohoto nadějného úsilí však proskočila zpráva, že do Čech táhne moravské vojsko. A ono tam táhnout muselo, jinak by Bořivoj neměl šanci na návrat. Autor legendy jménem Kristián o situaci na Strojmírově straně píše: "Domluvili se, že vykročíce ze sídelního hradu, z Prahy totiž, na sněmovním poli se budou raditi, co by bylo činiti."  

Moc toho ale nenaradili. Bořivoj byl tady, zpátky, s hrozivou velkomoravskou silou za zády. Strojmír neměl na vybranou. Bud' padl v boji, nebo byl zajat a popraven, nebo se mu podařilo uprchnout do Bavor, kde asi zanedlouho zemřel. Ti, kdo se ho přidrželi, nedopadli o nic líp. Ano, sekery, rozžhavená kleště a jiné nástroje tehdejší politické argumentace pracovaly zcela jistě důrazně a přes čas. Bylo nutné jednou provždy zahnat chuť všem, kdo by si podobné dobrodružství chtěli někdy zopakovat. Kníže odňal Pražanům správu tržiště a knížecí stolec, symbol kmenové nezávislosti, se stal součástí jeho hradu. Buďto ho tam přemístil, nebo ho tím hradem obestavil.  

Teorie anomálie zvukovodu
 

Celá pražská kotlina byla v té době posetá množstvím malých vesniček a samot. Už před rokem 700 se osídlení soustředilo v místech dnešního Malostranského náměstí, což znamená pod hradčanským ostrohem. Nahoře na kopci, tam, kde je dnes Loretánské náměstí, tam byl rozlehlý pohanský hřbitov. Archeologové tam objevili přes tisíc koster, spoustu různých posmrtných darů i jakési ohňové obětiště se silnou vrstvou popela. Je vůbec zajímavé, že v těch nejstarších dobách sídlili naši slovanští předkové na levém břehu. Nálezy z pravého břehu, tedy z dnešního Starého a Nového Města buďto chybějí vůbec, anebo byly objeveny daleko od vody. 

Vysvětlení je jednoduché. Hradčanská strana Prahy měla pro osídlení výhodnější polohu – byla prosluněná, chráněná před větry, terén se tady dostatečně zvedal nad hladinu řeky. Zatímco pravý břeh, to byla tenkrát bažinatá krajina záplav. Každoročně se tudy hrnuly velké jarní vody, a to přes neexistující Staroměstské náměstí stejně jako přes neexistující Národní divadlo. Úroveň terénu tam ležela o čtyři až pět metrů níž než dnes.  

Snad ani jednou událostí, ani jedním faktem ze životem prvního historického českého knížete si nemůžeme být jisti. Ani tím nejzákladnějším – narozením, smrtí, délkou života. Ve čtrnácti rukopisech z doby jenom o málo pozdější se tvrdí, že se dožil třiceti šesti let, dvanáct jich má za to, že 37, dva uvádějí (asi omylem) 38, a jeden mu dopřál jenom 35 roků. To je tedy průměr – 36. V době svého sňatku s Ludmilou mohlo být Bořivojovi nejméně 17 a nejvíc 23 let. V té době už několik let vládl, sňatek měl tedy veliký politický význam.  

Ludmila patřila do kmene Pšovanů, a to byl kmen ve vztahu k Čechům konkurenční, a je pochopitelné, že nevěsta byla právě z těchto důvodů provdána velmi mladá. Asi ve čtrnácti, v patnácti letech. Ludmila mu porodila dvě, ale možná, že i šest dětí. Dvě jména známe – Spytihněv a Vratislav. Oba se po otcově smrti vystřídali na knížecím stolci Přemyslovců.  

V rámci programu, zaměřeného za zkoumání kosterních pozůstatků českých panovníků, zjistili antropolog profesor Emanuel Vlček a foniatr profesor Karel Sedláček: Ve stavbě zvukovodu knížete Bořivoje existuje velice vzácná odchylka. Anomálie. V Uherském Hradišti archeologové zase objevili bohatý hrob s kostrou ženy, jejíž zevní zvukovod vykazoval naprosto stejný anomální tvar. Náhoda? Zrodila se opatrná, zatím nepotvrzená hypotéza, že by mohlo jít o sestru Bořivojovu a současně o první manželku velkomoravského knížete Svatopluka. 

Zdá se to hodně odvážné? Ještě odvážnější je myšlenka dát tento fakt do souvislosti s jistým honosným svatebním průvodem, směřujícím na Moravu. Vzpomínáte si? Dcera nějakého českého vojvody byla provdána do Velkomoravské říše. Svatební průvod přepadla ozbrojená družina Franků a ukořistila 644 koně. (Malá rodinná slavnost, tahleta svatba, jenom pro nejbližší příbuzné.) Že by šlo o Bořivojovy příbuzné? 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas