33. schůzka: O kněžně Ludmile a jejích synech Spytihněvovi a Vratislavovi, snaše Drahomíře a vnuku Václavovi

Svatá Ludmila odjíždí z Prahy na Tetín, Veleslavínská bible, 14. století (uživatel Centipede) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Svatá Ludmila odjíždí z Prahy na Tetín, Veleslavínská bible, 14. století (uživatel Centipede)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

"Tetín. Hrad vznešený svou svatostí spíše než čímkoli jiným, založený v Podbrdském kraji, pět mil od Prahy Libušinou sestrou Tetkou roku 712. Když kníže Bořivoj a svatá Ludmila zanechali světských záležitostí a odložili knížecí odznaky, začali sloužit Bohu právě na tomto hradě..." Bohuslav Balbín: Krásy a bohatství české země. Otec Balbín však nemá pravdu.

První historický český kníže Bořivoj I., jak jej v knize Panovníci českých zemí zpodobnila ilustrátorka Jiřina Lockerová

První historický český kníže Bořivoj I., jak jej v knize Panovníci českých zemí zpodobnila ilustrátorka Jiřina Lockerová

sv. Ludmila - Foto:  Arcibiskupství pražské

sv. LudmilaFoto:  Arcibiskupství pražské

Samozřejmě, Libušina sestra Tetka patří do legend, a ten rok – 712 – ten si vyfabuloval Václav Hájek z Libočan. (To je mu podobné.) Nám však jde o obraz Bořivoje a Ludmily. První historický český knížecí pár není smyšlený. Ti dva ne. Ale jejich důchodcovský pobyt na Tetíně. Jenom máloco se podobá pravdě jako tato představa dvou rezignovaných staroušků na tetínském vejminku...  

Příliš mladá na důchod 

Ostatně – když kníže Bořivoj zemřel v roce 888 (nebo možná rok nato) ve věku plus minus pouhých šestatřiceti let, bylo jeho ženě Ludmile v té době asi kolem osmadvaceti. Je nemyslitelné, že by se Bořivoj s Ludmilou za život obou kamkoli uchylovali. Ne, to v jejich povaze nebylo. Světských záležitostí nezanechali a knížecí odznaky neboli odznaky své moci neodložili. Chtěli stát a také stáli v samém prostředku všeho dění. 

Dalimilova kronika

Dalimilova kronika

Svatá Ludmila a její vnuk svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci - Foto: Michal Maňas, licence Creative Commons Attribution 2.5

Svatá Ludmila a její vnuk svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v OlomouciFoto: Michal Maňas, licence Creative Commons Attribution 2.5

Zopakujme si ještě jednou, kolik bylo kněžně Ludmile let, kdy ovdověla. Kolem osmadvaceti. Dnes už vůbec ne, ale ani v 9. století to nebylo žádné stáří. Takže pokud kronikář, tak řečený Dalimil, mluví o Ludmile jako o bábě, dává tím najevo ani ne tak její stáří, jako spíš příbuzenský vztah k další úhlavní postavě českých dějin, k vnuku Václavovi.  

Jeho bába, žena bohumilá,
ušlechtilá, ctná a poctivá,
z rodu známých pšovských hrabat byla.
(Pšov se dneska Mělník nazývá.)
Dodnes přece vědí potomci,
že hradec Pšov stával na kopci
před Mělníkem nad oněmi místy,
kudy teče Pšovka, ručej čistý. 

Pšovka už dávno není ručej čistý, ale je a zůstalo jí i to staré jméno, stejně jako vesnici, kterou dnes spolklo okresní město Mělník. Pšov, Pšovka, Pšované. "Z rodu známých pšovských hrabat byla." Tedy Ludmila, dcera Slavibora, knížete Pšovanů. "Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera!" Tak odkud? Byla z kmene Pšovanů a nebo to byla Srbka, jak tvrdí staroslověnský Prolog o svaté Ludmile?  

Různé prameny, různá místa 

Onen Prolog není jedinou výpovědí, svědčící o Srbce Ludmile. "Ludmila pocházela z krajiny mělnické." Tvrdí takzvané Krátké sepsání o pokřesťanštění Moravy a Čech. "Tím nám, pravda, nic nového neříká, jenomže on si to autor Krátkého sepsání zřejmě popletl!" tvrdí český historik Václav Chaloupecký. Namísto "krajina mělnická" měl napsat "krajina mílská". Mílsko je skutečně srbské, leží v Horní Lužici. "Mnich Kristián to špatné jméno opsal a hned o kousek dál dokládá, že Mělnicko se za starých časů nazývalo Pšovsko." 

Svatý Cyril a Metoděj na obraze polského malíře Jana Matejka - Foto:  archiv

Svatý Cyril a Metoděj na obraze polského malíře Jana MatejkaFoto:  archiv

Zdá se, že na této hypotéze bude kus pravdy. "Roku od narození Páně 894. Pokřtěn byl Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víry." Nebyl. Tedy pokřtěn byl, ale nebylo to roku 894, nýbrž nejméně deset let předtím. Jeho křest byl (kromě jiného) jakousi vstupenkou do evropského klubu rovnocenných. Mimo jiné to byla otázka prestiže. Biskup Metoděj ho podle legendy nabádal, aby on, mocný a skvělý kníže, nezůstával v podřadném postavení pohana mezi křesťanskými vládci.  

F.Palacký

F.Palacký

Bořivoj se ho ptá: "V jaké vydávám se nebezpečí takovou věcí, nebo co dobrého mi přinese obřad křesťanský?" A Metoděj inu na to odpovídá: "Odřekneš-li se model a zlých duchů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé budou podrobeni panství tvému." S odstupem jednoho tisíciletí shrnul František Palacký obrácení Přemyslovců a tím i Čechů na křesťanskou víru jednou větou. Tou větou nic nehodnotí, nic nevyzdvihuje ani neodsuzuje. Konstatuje. V té větě je všechno. "Že Čechové unikli osudu Obodritů, Luticů, Ratarů a jiných pokrevenců svých, za to nejvíce děkovati mají včasnému a upřímnému pokřesťanění svému."  

Bořivoj byl pokřtěn Metodějem. Jestli společně s Ludmilou, nebo jenom sám, nevíme. Možná, že Ludmila obdržela křest až doma, snad od moravského kněze Kaicha, které si Bořivoj přivedl s sebou do Čech. "Ludmila po svém obrácení od pohanských bludů každodenními slzami hořce plakala, že dříve modly uctívala," napsal autor jedné z legend o svaté Ludmile. Bylo pohanství kněžny Ludmily něco, zač by se měla stydět?  

Podle svědectví jejích životopisců ano. "Byl to hloupý a nerozumný lid, který se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy; a tak jeden ctil prameny aneb ohně, jiný se klaněl hájům, stromům nebo kamenům, další oběti vzdával vrchům nebo pahorkům, jiný se modlil k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosil je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého."  

Pohanství jako víra? 

Když odstraníme pohrdavý tón Kosmův a dalších kronikářů, tak před námi vyvstanou poněkud jiné rysy starého pohanství. "Příroda je tu chápána jako partner. Není to nějaké bezduché něco. Je to spíš někdo," napsal filosof a teolog profesor Petr Piťha (ano, jeden z polistopadových ministrů školství). Tento katolický kněz nám představuje pohanku Ludmilu ze Pšova takto: "Jen si představte, jak dvanáctiletá knížecí dcera ozdobená korunkou květů vyjde vstříc roztoužené jabloni a volá ji do života. A strom odpoví bohatstvím květů, které panna pozdraví s vděčnou úklonou. Představte si zářijový den, kdy dcera knížecí přijde k nízké poloplané jablůňce a vztáhne prosebně paže a mocnou modlitbou prosí o plody, které žhnou sytou červení v chladnoucím slunci. A představte si, jak v chladném a mlhavém jitru přináší v hliněné míse popel, aby vsypala ke kořenům zkormouceného stromu životadárnou sílu vzešlou z ohně... Představme si, jak byl chápán Bůh, který k lidem mluví pevností dubového kmene, vůní lipové koruny, svěžestí pramenitých vod, tajemnou hloubkou hvozdů, ladností křivek ptačího letu, pošmourností mračen, tichou shovívavostí sněhu nebo nesmlouvavou ostrostí blesku. Velikost Ludmilina křesťanství je dána velikostí jejího pohanství..."  

Petr Piťha - Foto:  KDU-ČSL

Petr PiťhaFoto:  KDU-ČSL

Ludmila ovdověla, když jí bylo osmadvacet. V té chvíli jí zbývá do konce života asi třiatřicet let. O tolik let přežila svého manžela, který přitom nebyl o moc starší než ona – největší rozdíl, jaký se udává, je osm let, nejmenší dva roky. Ta zbývající léta se podobala řece. Měla klidné zátočiny, tekla nevzrušené a vyrovnaně; ale přišel taky čas peřejí a skrytých, nebezpečných vírů. Pokusme se aspoň na chvíli tok vyprávění zrychlit – proplujme ve zkratce řečištěm jejího života, a potom, poučeni, se jeho vypjatými úseky vydáme ještě jednou.  

Přesný počet dětí neznáme 

Když se jí narodilo první dítě (a samozřejmě taky Bořivojovi), bylo jí patnáct let. Je to jistě útlý věk, ale docela dobře možný, v raném středověku byly časné sňatky spíš pravidlem než výjimkou. Hranice pohlavní dospělosti se tehdy pohybovala kolem dvanácti let. Ludmila se pravděpodobné provdala jako čtrnáctiletá. Prvorozenec se jmenoval Spytihněv. Dalším známým synem Ludmily a Bořivoje byl Vratislav. Ten se narodil v roce, kdy jeho otec umírá, a zemřel ve stejném roce, kdy byla zavražděna jeho matka.  

Svatá Ludmila a její vnuk Svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení. ( - Foto: Michal Maňas, licence Creative Commons Attribution 2.5

Svatá Ludmila a její vnuk Svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení. (Foto: Michal Maňas, licence Creative Commons Attribution 2.5

Mezi narozením obou synů leží dvanáct let. V té době měli knížecí rodiče ještě nejméně jednoho syna a tři dcery. Není ale vyloučeno, že tři syny a tři dcery (prameny se různí). Většinou se do tohoto počtu nezahrnovaly děti, které zemřely v kojeneckém věku a v raném středověku nebyly mezi potomstvem uváděny. První a poslední dítě Ludmilino a Bořivojovo, Spytihněv a Vratislav, se stali českými knížaty. V době, kdy zemřel kníže Bořivoj, bylo nejstaršímu Spytihněvovi teprve třináct, a tak český trůn převzal do své správy Moravan Svatopluk. Jestli skutečně dosedl na kamenný stolec na pražském Hradě, nevíme, ale je skoro jisté, že právě odtud Moravané Čechům vládli, a to šest let.  

Pak Svatopluk zemřel (to bylo v roce 894), a vlády v Čechách se ujímá Spytihněv. Panuje 21 let, ale když umírá, nemá dědice. Knížetem se stává jeho bratr Vratislav, ženatý, manžel Drahomíry, v té době otec asi sedmiletého nebo osmiletého Václava. Když i on zemřel, je Václav svěřen spolu se svým bratrem Boleslavem na vychování babičce Ludmile. Její manžel je 27 let mrtev, pochovala oba své syny – knížata, ale sama stále žije. Ludmile je přes pětapadesát, ale sil má dost. Kolik sil? Tolik, aby vládla zemi?  

Co jsou fakta, co jsou mýty? 

Tak, a teď poplujeme stejnou řekou času ještě jednou. Víme, jakou krajinou se vine, kromě Ludmily se touž cestou vydávají i její dva synové. Spytihněv a Vratislav. V přítmí dávnověku se před námi vynořuje vládce, o němž prameny prozrazují jenom několik skromných faktů. Ta fakta se vyskytují v několika, navzájem si odporujících verzích. My tu nebudeme dokazovat a prokazovat, které podání si zasluhuje přednost, pouze shrneme, co jsme o něm dozvěděli. 

"Po Bořivojovi se ujal vlády prvorozený syn Spytihněv, všemi ctnostmi a přímo pověstí ‚neobyčejně se skvějící′," referuje o něm hovorný mnich břevnovského kláštera, kterému a podle něj i jeho legendě se říká Kristián, i když ono "Christianus" znamenalo možná "křesťan". "Bylť následovníkem otcovým, zakládal chrámy boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl ve víře Kristově..." Nejenom to. Co když mu patřilo jedno prvenství v české historii? "Byl to první pokřtěný český kníže."  

Josef Pekař - Foto:  www.phil.muni.cz

Josef PekařFoto:  www.phil.muni.cz

Tak to už je – vedle svého otce Bořivoje – druhý první pokřtěný český kníže. Tuto informaci o něm tvrdí jedna z legend. Jmenuje se Crescente fide. Český historik Josef Pekař se pokusil tuto záhadu rozluštit: "Bavorské církvi se jevil jako první pokřtěný kníže Čechů ten, který se poprvé podřídil svrchovanosti Řezna v politickém i církevním ohledu. A to byl Spytihněv." Něco podobného rozhodně jeho otec Bořivoj neudělal. Ani se mu něco podobného dělat nechtělo. Koneckonců, proč by měl? Opíral se o mocnost na východě, před kterou měla respekt celá Evropa – o Moravu. "Dílo Metodějovo na Moravě, a vše, co s tím souviselo, bavorská církev upřímně nenáviděla a neuznávala to."  

Spytihněv se hned po Svatoplukově smrti podřídil spolu s ostatními českými knížaty svrchovanosti Bavorů. Přesněji vévodovi Arnulfovi. Od té doby také patřily Čechy pod řezenského biskupa. Neznáme Spytihněvovu manželku, ani potomky, snad je ani neměl. Zemřel ve čtyřiceti letech. O tom prakticky není pochyb, shodují se v tom všechny rukopisy. Příčina smrti? Krvácení.  

Spytihněv zem přejal po otci,
byl však soužen nemocí
a tak záhy zemřel ještě mlád. 

Národní památka rotunda apoštola Petra, Budeč - Foto: Petr Jindra

Národní památka rotunda apoštola Petra, BudečFoto: Petr Jindra

Tak o něm veršuje Dalimil, zatímco jeho kolega, řečený Kristián, tvrdí, že "bylť následovníkem otcovým, zakládal chrámy boží..." Jeden kostel dal údajně postavit na Budči, rotundu apoštola Petra. Stojí tam dodnes, i když už dávno ne v původní podobě. Část zdiva pochází ze Spytihněvových dob, našly se i staré omítky a maltové podlahy. To všechno pamatuje časy, kdy se modlíval jeho mladičký synovec Václav. V tomto smyslu jde o nejstarší částečně dochovanou stavbu na území Čech. A ještě na jeden knížecí počin bychom neměli zapomenout: Na Pražském hradě Spytihněv od základů přebudoval nejstarší kostelík, zasvěcený Panně Marii, ten nechal postavit jeho otec, Bořivoj. V padesátých letech našeho století byly v místech někdejší stavby kostela Panny Marie na Pražském hradě odhaleny dva honosné hroby s kostrami muže a ženy se šperky velkomoravského typu. Archeologové důvodně předpokládají, že v hrobce nalezli knížete Spytihněva a jeho manželku... Pro nás už dnes bezejmennou...  

...A tak záhy zemřel ještě mlád,
konstatuje o Spytihněvovi Dalimil, a vzápětí jmenuje jeho nástupce:
a Vratislav po něm vlád. Drahomíř ze Stodor od Žatce
provdala se brzy za vládce.  

Chybička se vloudila, Dalimilovi. Protože podle Kosmovy kroniky byla Drahomíra "z tvrdého kmene lutického" (i ona sama byla k víře křesťanské tvrdší než skála); z krajiny jménem Stodor. Dalimil to popletl. Zaměnil polabské Lutice s českými Lučany a umístil je do okolí Žatce. Zprávy o vladařských skutcích Vratislavových jsou chudičké. Snad úspěšně bránil Čechy před nájezdy kočovných maďarských kmenů...  

Bazilika sv. Jiří téměř o tisíc let později, v roce 1867 - Foto: Wikimedia Commons

Bazilika sv. Jiří téměř o tisíc let později, v roce 1867Foto: Wikimedia Commons

Kolem roku 916 začal budovat na Pražském hradě kostel svatého Jiří. Nedokončil jej, zůstaly po něm jenom nepatrné stopy. Svatojiřskou baziliku a spolu s ní i náš nejstarší ženský klášter (byly v něm benediktinky) – tak ty postavil až jeho vnuk Boleslav II. Kníže Vratislav je však v tomto kostele pochován. Na čestném místě. V blízkosti své matky Ludmily. Daleko zajímavější a pro naše Toulky českou minulostí významnější je jeho manželství. To jméno tu už padlo dvakrát. Drahomíra.  

Intriky na hradě 

Josef Mathauser: Kněžna Drahomíra, kníže Václav a Ludmila - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Josef Mathauser: Kněžna Drahomíra, kníže Václav a LudmilaFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Možná je Drahomíra pro příběh Ludmiliny vraždy klíčovou postavou. Ale možná taky ne. Brali se někdy kolem roku 906. Vratislavovi bylo tehdy asi osmnáct let, kolik Drahomíře, to nevíme, lze si představovat, že snad tolik jako její tchyni, kněžně Ludmile, tedy čtrnáct nebo patnáct. Doklady na to nejsou. Vratislav byl určitě křesťan, a Drahomíra? Tak za prvé: sděluje nám ještě jednou První staroslověnská legenda, která byla popisovanému ději nejblíže: "Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí." Tomu dost dobře nerozumíme: Proč Boleslav "vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě mladí"? Asi jenom autor věděl, co tím chce říct. "Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl." Tak to je důležitá informace, a na rozdíl od té předchozí srozumitelná. Po smrti svého muže, knížete Vratislava, vládla Čechám Drahomíra. Jako regentka. A Ludmila? 

Že byl Václav ještě dítě,
zem nemohl řídit náležitě,
a tak svaté Lidmile byl pány
než doroste – svěřen do ochrany.  

Ano, to už jsme slyšeli. Ještě tu však nepadl jeden údaj. Důvod k vraždě. Možný důvod k vraždě:  

Drahomíř Lidmile záviděla,
neboť sama v zemi vládnout chtěla.  

Skoro ve všech legendách se ten fakt opakuje: ty dvě se neměly rády. Přesněji – Drahomíra neměla ráda svou tchyni Ludmilu. "Neměla ráda" jsou slabá slova. Ona ji nenáviděla. "I konala knížecí matka poradu se svými nespravedlivými rádci a jala se mít v nenávisti svou tchyni Ludmilu. Říkala totiž: ‚Proč ona má být takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a budu vládnout svobodně.′ Jakmile ctná a oddaná služebnice boží seznala takovýto úmysl, řekla své snaše: ‚Netoužím vládnout a nepřeji si mít ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů.′ Potom Ludmila opustila Prahu a odebrala se na hrádek Tetín."  

Tetín. Tak se jmenoval Ludmilin osud. O vraždě na hradišti nad Berounkou, která přinesla Čechám a Čechům první domácí světici, a o událostech, které na tento čin navazovaly, si budeme vyprávět příště. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas