34. schůzka: Vražda kněžny Ludmily

Tunna a Gomon vyrážejí dveře a škrtí svatou Ludmilu šálou. Pak andělé odnášejí její tělo na nebesa. Vyobrazení z latinského překladu Dalimilovy kroniky - Foto: Michal Maňas, Licence Public Domain, volné dílo

Tunna a Gomon vyrážejí dveře a škrtí svatou Ludmilu šálou. Pak andělé odnášejí její tělo na nebesa. Vyobrazení z latinského překladu Dalimilovy kronikyFoto: Michal Maňas, Licence Public Domain, volné dílo

Místo naší schůzky: Tetín. Jméno tohoto hradu u Berouna není spolucestovatelům naší historií neznámo. Setkali jsme se s ním, když jsme pátrali po hradišti jedné z Krokových dcer, kněžny Tetky. Tehdy jsme byli nuceni konstatovat, že s postavou ze Starých pověstí českých toho Tetín moc společného nemá. Zato ke kněžně Ludmile Přemyslovně má blízko. Až osudově. Je to místo, kde byla tato vůbec první žena českých dějin zavražděna.

Sv. Ludmila

Sv. Ludmila

"Netoužím vládnout a nepřeji si mít ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů." Potom Ludmila opustila Prahu a odebrala se na hrádek Tetín. Ano, touto verzí jsme se s vámi minule rozloučili. Ludmilin odchod z Prahy byl reakcí na nepřátelské chování její snachy Drahomíry po smrti Ludmila syna a Drahomířina muže, knížete Vratislava: "Proč ona má být takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a budu vládnout svobodně." Hrozilo snad nebezpečí, že se v Ludmiliných rukou shromažďuje přílis mnoho moci?  

Je třeba zabít tchyni 

Svatá Ludmila a její vnuk svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci - Foto: Michal Maňas,  CC BY 2.5

Svatá Ludmila a její vnuk svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v OlomouciFoto: Michal Maňas, CC BY 2.5

Důvodů, proč by Drahomíra mohla nenávidět svoji tchyni, Ludmilu Přemyslovnu, mohlo být víc než jenom jeden. Některé z nich se vyskytují i v písemných svědectvích: "Když kníže Vratislav zemřel, byl jeho syn Václav svěřen spolu se svým bratrem Boleslavem Ludmile na vychování." Václav byl už předtím vzděláván v jazyce staroslověnském (babička zřejmě na to pečlivě dohlížela), jedna legenda mluví i o řečtině, na Budči si osvojil kulturu latinskou. 

A jak na to reagovala jejich matka, Drahomíra? "Vidouc to matka těchto hochů, jež jako vdova osobovala si žezlo po svém manželu, ďáblem se dala popuditi a s všelikým záštím své jedovaté duše vzplanula proti služebnici Boží Ludmile. A zlými dohady sžírána, domnívala se, že tím, když všecek národ svěřil vychování jinochů její tchyni, zbavována jest vlády i statků a naopak že Ludmila všecko panství uchvátí..." Takže na jedné straně starost o moc, na straně druhé strach, že by snad Ludmila mohla svého vnuka ideologicky zpracovat. "Co učiníme v té věci, když ten, jenž by měl být knížetem, byl zkažen od kněží a od mé tchyně a jest jako mnich!"  

Ludmila "kazila" Václava – spolu s kněžími. "Často zmírňovala bídu chudých, jimž jako matka v nedostatku pomáhala, hladové živíc, žíznivé osvěžujíc, cizince a nuzné šatem odívajíc. Svědčí o tom také kněží, o něž se obětavě starala tak jako o vlastní syny." Ti kněží, většinou z Bavor, tedy Drahomíře vadili. Zřejmě ano. Po smrti Ludmilině totiž nastalo všeobecné olupování kněží, jejich pronásledování a vyhánění ze země? Ale proč přitom zabili i Ludmilu? To by znamenalo, že na svého vnuka měla skutečný vliv.  

A měla? Nejspíš ano. Byla zřejmě jeho a také Boleslavovou vychovatelkou. Václavovi, tedy vnukovi, budoucímu českému knížeti, bylo teprve třináct. Lze to formulovat i jinak: Václavovi bylo už třináct. Zanedlouho usedne na knížecí stolec. A spolu s ním, byť ne doslova, i člověk jemu drahý, milý, ten, který měl a má na něj největší vliv. A tím člověkem je – babička. Spor začínal nabývat stále určitější podoby... Nejenom spor. Taky budoucí zločin...  

Politické hry před tisíci lety 

Situace byla ještě složitější. Kdyby ve hře byly jenom vztahy mezi dvěma kněžnami, tchyní a snachou, a už nic jiného, tak bychom se v tom propletenci činů a zločinu vyznali poměrně snadno. Jenomže ona tu byla také vnitřní politika, a hlavně – politika mezinárodní. Když zemřel velkomoravský kníže Svatopluk, udělal nový český kníže Spytihněv obrat o 180° – namísto na východ, na Velkou Moravu, se orientoval na jinou velmoc, na tu na západě, na východofranskou říši. 

Hned v následujícím roce složil v Řezně do rukou východofranského krále vazalský slib. Uvnitř říše našich západních sousedů se mezitím dostali do křížku bavorský vévoda Arnulf se saským vévodou Jindřichem. Nešlo jim o nic méně než o královskou korunu. Vyhrál Jindřich, zvaný Ptáčník. Tak, a ze zahraničí jsme zpátky doma: Arnulfovu podřízenost Jindřichovi nechce Drahomíra uznat, zatímco Ludmila a bavorští kněží ano. Řečeno dnešním slovníkem: rozdílná zahraničně politická orientace.  

Sv. Ludmila. Socha na mostě hradu Valdštejna - Foto: Jana Šustová

Sv. Ludmila. Socha na mostě hradu ValdštejnaFoto: Jana Šustová

A v této situaci, když ty dvě mají skoro úplně na všechno odlišný názor a nemohou se už dočista na ničem dohodnout, v této chvíli říká Ludmila: "Vezmi si své syny, a jak je ti libo, s nimi vládni, mně však dopřej volnosti, abych sloužila všemohoucímu Kristu, na kterémkoli chceš místě..." "Ale jakož se vždycky stává, že čím víc se pokora podle vůle Boží ponižuje, tím víc se pýcha ďáblem podněcovaná vypíná. Tak velmi vlídnou a laskavou prosbu svaté Ludmily její snacha, vévodkyně, nejen s pohrdáním odmítla splniti, ale vůbec vyslechnouti." Já bych řekl, že je to na 10. století pozoruhodný, psychologicky velice věrný postřeh. Tedy – ovšem jestli mnich zvaný Kristián skutečně napsal svou legendu v tomto a ne v některém pozdějším století... (On je to pozoruhodný postřeh i na mnohem pozdější století...)  

"Když to viděla služebnice Kristova, pamatujíc na slova apoštolova: Neodporujte zlému, ale dejte místo hněvu; a na slova evangelia: Když se vám budou protiviti v tom městě, utecte do jiného, odešla Ludmila se svými lidmi na nedaleký hrádek, jenž se nazývá," ano, to jméno tu už padlo a ještě padne, "Tetín."  

Drahomíř Lidmile záviděla,
neboť sama v zemi vládnout chtěla. 

Dalimilova kronika - latinský překlad - Foto: Michal Maňas,  Creative Commons ShareAlike 2.5 Generic

Dalimilova kronika - latinský překladFoto: Michal Maňas, Creative Commons ShareAlike 2.5 Generic

To jsme taky už slyšeli. Závist, podle Dalimila příčina Ludmiliny fyzické likvidace, však sama o sobě nevraždí. Ano, vraždí lidé. V tomto případě nájemní vrazi.  

Poslala si tedy pro Gomoně
a pro Tunnu. Řekla jim, ať koně
a zlata dost od ní vezmou si,
když Lidmilu tajně zardousí.
A ti lotři jeden po druhém
souhlasili s oním návrhem.  

Vrah přichází z ciziny 

Těm dvěma se říká v legendách s různým stupněm zkomolení, ale všechny zprávy se shodují v tom, že to byli cizinci. Gommon a Tunna byli nejspíš opravdu Vikingové. Měli údajně přijít do Prahy z Kyjeva, za obchodem. To ještě netušili, jaký obchod je čeká. Takové bojovníky přijímala všechna knížata do družin obzvlášť ráda, nejenom proto, že to byli světoběžníci obeznalí ve válečném řemesle, ale také proto, že jako cizinci neměli v zemi příbuzné a přátelé, což je nutilo zachovávat plnou věrnost svému pánovi. Takže Drahomíra si je vybrala proto, že českým družiníkům mohla v tak ošklivé záležitosti sotva důvěřovat. 

Tetín-Ludmila

Tetín-Ludmila

Oba Vikingové (na Rusi se jim říkalo Varjagové) si vybrali nevelký oddíl prostých bojovníků a odjeli s nimi na Tetín. Nebyla to žádná vojenská výprava, Tunna s Gommonem nechtěli Tetín dobývat. Použili lsti. Takových lstí jsou skandinávské ságy plné. Předstírali, že mají nějaké běžné vojenské poslání a že hodlají na Tetíně pouze přenocovat. Přijali je tam bez podezření, jako každý podobný oddíl objíždějící hrady na hranicích knížectví. Správce hradu je nejspíš ubytoval někde ve srubech, které na těchto hradech stávaly při hradbách. Uprostřed hradů stával palisádou opevněný dvorec jako vlastní sídlo správce. Na Tetíně v něm bydlela Ludmila. 

Celý hrad spal, když brzy po půlnoci vrahové zaútočili. Vylomili vrata dvorce a obsadili ho. "Ostatní své společníky ozbrojené meči a štíty postavili venku a jen náčelníci vrahů Tunna a Gommon s několika málo muži, vyrazivše dveře, s divokým pokřikem vnikli do ložnice, kde služebnice Boží odpočívala. Tu k nim promluvila blahoslavená Ludmila pokorným hlasem: ‚Jaké to nenadálé šílenství vás štve? Nestydíte a nevzpomínáte si, kterak jsem vás vychovávala jako vlastní syny a kterak jsem vás obdarovávala zlatem, stříbrem a skvostnými šaty? Ale jestliže víte o nějaké křivdě, kterou jsem na vás spáchala, povězte mi to, prosím.′ Ale oni, jsouce ve své zuřivosti neoblomnější než skály a nedopřávajíce sluchům jejím slovům, neostýchali se vložiti na ni své ruce a stáhnuvše ji z lože, hodili ji na zem. I řekla jim: ‚Nechte mne maličko pomodliti.′ A když jí to dovolili, modlila se s rozepjatýma rukama k Pánu. Potom řekla: ‚Jestliže jste mne přišli zabíti, snažně vás prosím, abyste mi mečem sťali hlavu.′ Toužebně si totiž přála po příkladu mučedníků prolitím své krve Kristu svědectví vydati a palmu mučednictví s nimi na věky přijmouti. Neblazí katané však nedbali jejích prosebných slov a vhodivše provaz na hrdlo její, zbavili ji zardoušením života pozemského. Podstoupila pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu, 16. září o první vigilii noční, v 61. roce svého života."  

Den D plus minus jeden 

V sobotu 16. září o první vigilii noční, v 61. roce života. Je to až neskutečně přesný časový údaj. Když si uvědomíme, že jde o desáté století... Dne 16. září o první vigilii noční... Roku? Ten tu není. Září sice zůstává, ale vedle data "šestnáctého" se objevuje i "patnáctého". Takže jsme se opět ocitli v poněkud nepevném rašeliništi dohadů. Ne tak docela. Mnich Kristián píše, že se vražda na Tetíně stala "sedmnáctého Kalendas Octobris", to znamená 15. září. Jenomže v pozdějším středověku bylo úmrtním dnem Ludmily vždy šestnáctého září. 

Gelasius Dobner

Gelasius Dobner

Historik Gelasius Dobner se pokusil tento rozpor vysvětlit tím, že na 16. září byl Ludmilin svátek přesunut teprve po roce 1245, kdy byl papežem zaveden svátek Narození Panny Marie – ten připadl právě na den předtím, 15. září. Vzápětí si to však páni historikové velice zkomplikovali, protože nalezli celý jeden rukopis Kristiána, a v něm – 16. září. Načež zjistili, že to byla pozdější oprava. Původně bylo v legendě "15. září". Tak proč připadá dnešní svátek všech Ludmil, Líd a Lidušek na 16. září?  

Vysvětlení připomíná tak trochu detektivku: Už v 18. století historik jménem Pubička dokazoval, že staří Čechové začínali počítat nový den od západu slunce, a že tedy večer 15. září (podle kalendáře) byl ve skutečnosti už 16. zářím. Jak to ten pan Pubička tak přesně věděl? Řešení objevili historikové v praktických liturgických otázkách. Liturgický den končil večer nešporami – (hodinu před západem slunce), případně takzvaným kompletoriem (hodinu po západu slunce), a začínal předcházející noci vigiliemi. O svátku světce byly příslušné liturgické úkony rozděleny na hodinky v rámci takto vymezeného dne. Takže je zřejmé, že byla-li Ludmila umučena na počátku noci 15. září, bylo to až na konci liturgického dne a oslava svátku připadla automaticky na den následující – na 16. září, kdy začala již nočními vigiliemi.  

Kněžna Ludmila byla zavražděna "prima vigilia noctis". Tedy v první vigilii noční. Tomuto údaji byla připisována velká důležitost. Věděl to i autor ludmilské legendy, totiž že je hodina smrti důležitá, jelikož rozhodovala o zařazení svátku ne na daný kalendářní den, ale – na den příští. Takže není žádný rozpor v tom, že Ludmila byla zavražděna 15. září, zatímco 16. září se slaví svátek umučení.  

Temná sobotní noc 

Ještě jeden časový údaj uvádí autor legendy. A to, že se vražda stala v sobotu. Sobota připadla 15. září v letech 910, 921, 927, to znamená, že Ludmila mohla být zabita 15. září některého z těchto dat. Kristián uvádí, že její tělo bylo přeneseno z Tetína do Prahy ve středu 19. října a uloženo v pátek 21. října. Toto datum se hodí pouze k roku 925. Tím padá možnost, že by k vraždě došlo v roce 927 a vyloučit můžeme jako příliš časný i rok 910. Takže nakonec – byť přes překážky – získáváme v cause kněžny Ludmily tato poměrně velmi spolehlivá data: 15. září 921 byla Ludmila zavražděna. Následně 19. října 925 dal Václav přenést babiččino tělo z Tetína do Prahy. Dne 21. října 925 byly ostatky pohřbeny v kostele svatého Jiří na Pražském hradě. 

Tunna a Gomon vyrážejí dveře a škrtí svatou Ludmilu šálou. Pak andělé odnášejí její tělo na nebesa. Vyobrazení z latinského překladu Dalimilovy kroniky - Foto: Michal Maňas, Licence Public Domain, volné dílo

Tunna a Gomon vyrážejí dveře a škrtí svatou Ludmilu šálou. Pak andělé odnášejí její tělo na nebesa. Vyobrazení z latinského překladu Dalimilovy kronikyFoto: Michal Maňas, Licence Public Domain, volné dílo

Datum vraždy nebylo jediným problémem, který před historickými detektivy vyvstal. Jednoznačný nebyl ani její způsob. Podle dobového názoru byl mučedníkem ten, kdo prolil krev za víru. Proto žádala kněžna své vrahy, aby ji usmrtili mečem. Ludmila však byla zardoušena provazem (tomu se říkalo "uše"), podle dalších výpovědí svým závojem (což byl "ušev"). Slova prakticky shodná. Těžko dnes rekonstruovat, co bylo vražedným nástrojem.  

Neurvalí pacholci
do světnice vtrhnou za noci
a zardousí kněžnu závojem.  

Atentát na kněžnu Ludmilu Přemyslovnu byl úspěšný. Nezasáhlo ani vystrašené služebnictvo, ba ani hradní posádka se nepokusila Ludmilu bránit. Kněz Pavel, který pocházel z biskupského kláštera sv. Jimrama v Řezně a který doprovodil kněžnu na Tetín, byl v době vraždy někde ukryt a asi hned té noci uprchl – hrad Tetín střežil cestu do Řezna. Proto také Ludmilu nepohřbil náležitě ani on, ani žádný jiný kněz. Služebnictvo ji ve spěchu zahrabalo "pode zdí hradní". 

Tak Lidmila přišla do nebes
a ty lotry chválil v pekle běs.  

Ještě než na to peklo došlo, čekala vrahy Drahomířina odměna. Jaké byly další osudy vrahů? Nejprve jim Drahomíra skutečně vyplatila jistou taxu na nájemnou vraždu. Pak však nechala Gommona zlikvidovat i s jeho bratrem a celou rodinou. Tunna se začal strachovat o život, zřejmě důvodně, a tak raději uprchl ze země. Drahomíra zvítězila. Pomstila se – at' už za skutečná nebo domnělá příkoří. Zmocnila se tchynina majetku. Zvítězila, ale zároveň prohrála. Politicky prohrála. Roku 924 došlo po těžké roztržce k bojům, které vynesly na knížecí stolec konečně mladého knížete Václava. Ten pod tlakem velmožů svou matku Drahomíru vyhnal.  

Bez moci i bez lásky 

Po letech si sice mohla vrátit, ale žádný vliv už nezískala. Byla odepsaná. Kladla se jí za vinu vražda kněžny Ludmila a zhoršení politických vztahů s Bavorskem. Když byl její syn, kníže Václav, zavražděn, tak stěží ušla smrti z rukou Boleslavových lidí. Metody tehdejší doby byly tvrdé. Rok 925. Kníže Václav svou babičku, "zahrabanou pode zdí hradní" na Tetíně nechal exhumovat a přenesl její ostatky do Prahy. Pohřbil je na Pražském hradě v kostele sv. Jiří, který založil jeho otec kníže Vratislav. 

Český kníže Boleslav II. (uživatel DrJunge) - Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Český kníže Boleslav II. (uživatel DrJunge)Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Ten kostel pak přestavoval Ludmilin pravnuk Boleslav II. Pozůstatky kněžny se stěhovaly podruhé, do nové podvěžní kaple, která byla vybudovaná jako kněžnino mauzoleum. Tady odpočívaly do roku 1142. Toho roku vypukl na Hradě požár. Ludmiliným ostatkům se však nic nestalo. Jak řeholnicím zničeného kláštera sv. Jiří oznámil kamenický mistr a zedník Verner "rakev neporušenou a ohněm nedotčenou jsme nalezl a vrátil jsem se pln radosti k pannám benediktinkám oznámit jim tu zvěst, žádaje za to odplatu."  

Během obnovovacích prací na Hradě byla rakev otevřena, prohlédnuta jeptiškami a zase uložena vedle oltáře. Při té příležitosti se přišlo na krádež části ostatků. Ten dobrý mistr Verner si je odnesl do ciziny. Když po třech letech zemřel. přijel jeho syn do Čech, vyložil, co se stalo, načež odňaté věci kostelu vrátil. Abatyše Anežka, sestra krále Přemysla Otakara I., dala postavit novou kapli sv. Ludmily. To bylo v první polovině 13. století. Pozůstatky sv. Ludmily sem byly přeneseny (už počtvrté) do opukového náhrobku. S ostatky sv. Ludmily se manipulovalo ještě několikrát (naposledy a nejdůkladněji v srpnu roku 1981).  

Hledání klidu 

Ostatky sv. Ludmily Přemyslovny, české kněžny, byly vyzvednuty z hrobové dutiny, kde se nacházely v olověné schráně. Na jejím víku spočívala volně položená olověná destička s nápisem: "Corpus sanctae Ludmilae." Tělo svaté Ludmily. Ve schráně objevili antropolog profesor Emanuel Vlček a historik doktor Zdeněk Smetánka nařasenou bílou tkaninu zdobenou hnědou výšivkou. Po jejím rozhrnutí se objevil balík tkaniny a v něm kosti kněžny. V hrobce však byla ještě jedna schránka. V ní tři lebky zabalené do textilií s velikou pravděpodobností pozůstatky abatyší původně pohřbených v kostele. 

Lebka svaté Ludmily v hrobce nebyla. Uchovává se totiž jako relikvie ve svatováclavském pokladu. Ta lebka je neúplná. Obličejová část chybí. Byla oddělena pilkou, zřejmě jako ostatek. Její osudy se zatím nepodařilo objasnit. Při rentgenu lebky se došlo k pozoruhodnému zjištění – vyznačuje se totiž mohutnou endokraniózou neboli ztluštěním čelní kosti. Maximální měřitelná tloušťka kosti na lebce činí tři a půl centimetru. Lebka je také nápadně těžká. Švy na lebce jsou zarostlé buďto úplně, nebo takřka úplně.  

Profesor Vlček se pokusil na základě tvaru lebky vytvořit podobu kněžny Ludmily. Úplnou podobu nelze stanovit, protože chybí celá obličejová kostra, je znám jenom tvar čela, nosního kořene, tvar horního okraje očnic a volné zuby. Právě ty zuby poskytují nejzajímavější zjištění. Podle obrusu předních zubů měla kněžna Ludmila hluboký skus nebo dokonce předkus dolní čelisti. To je významný nález, protože ho lze spolehlivě vysledovat i na chrupu syna Vratislava a vnuka Václava. Bylo to asi výrazný znak ve tváři kněžny. Je totiž vyjádřen i v profilu stříbrné hermy (herma je vlastně poprsí). Ludmilina herma ukazuje v náznaku takzvaný "ptačí profil".  

sv. Ludmila - Foto:  Arcibiskupství pražské

sv. LudmilaFoto:  Arcibiskupství pražské

Měla středně dlouhou a velkou hlavu, a mohutné ztluštění napovídá, že šlo o ženu větší váhy. Komise prozkoumala pečlivě i všechny ostatní kosterní pozůstatky. Kosti končetin jsou velmi silné, ale jejich hlavice odpovídají svou velikostí ženám. O ženském pohlaví vypovídá i zachovaná kost křížová. Na páteři a velkých kloubech byly zjištěny pokročilé degenerativní změny, odpovídající věku jedince kolem šedesáti let. Nález výrůstků na kolenou svědčí o artróze. Pohyblivost kněžny asi omezena nebyla, ale určitými potížemi trpět musela.  

Z délky dochovaných dlouhých kostí lze několika metodami vypočítat výšky postavy. Ta v průměru dosahovala sto šedesáti osmi centimetrů. Kněžna tedy byla vysoké postavy. Ve své době rozhodně. Ale ani dnes by nepatřila k ženám drobné postavy. Kosti končetin jsou robustní, předloktí a bérce jsou prodlouženy oproti nadloktí a stehnům. Nešlo tedy o žádnou křehkou stařenku, ale energickou, robustní ženu. A navíc – je tu ještě jedna skutečnost, na kterou se zapomíná, která se přehlíží:
Česká kněžna Ludmila byla – Češka.  

To není ani zdaleka tak samozřejmé, jak to vypadá. České kněžny a české královny byly až na výjimky cizinkami, vyskytly se mezi nimi Rakušanky, Polky, Francouzky, Angličanky, nejčastěji to byly Němky. Česká knížata a králové měli po svém boku člověka, který nějaké "české národní věci" nerozuměl nebo ji alespoň nijak mocně neprožíval, někdy dokonce stojí vědomě na straně českých protivníků. Ludmila byla česká kněžna se vším všudy. A pak to taky byla babička – možná že svým způsobem podobná jiné slavné babičce, kterou známe z knihy Boženy Němcové. Také ona byla ochránkyní světla a tepla domova. Bývá označována jako jeden z patronů naší země. Ale daleko výstižnější je říct – je to babička naší země. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas