36. schůzka: Život knížete Václava

Sv. Václav - Foto:  Národní muzeum

Sv. VáclavFoto:  Národní muzeum

Právě putujeme nejstarší historickou dobou českého státu, a není to čas anonymních, nezřetelných, bezbarvých postav, ale osobností s jasnými obrysy, určitým charakterem a činy, o nichž se dochovaly věrohodné zprávy. Tou ústřední postavou je kníže Václav, který usedl na knížecí stolec zřejmě přes odpor své matky a pravděpodobně i svého bratra a jejich spojenců. Ti druzí sice byli početně silnější, leč nedrželi při sobě. Václavův nástup k moci lze charakterizovat jako český státní převrat číslo 2. Krátce před ním se po vraždě své tchyně Ludmily chopila vlády Drahomíra, a to byl v českém knížectví převrat v pořadí první.

Kterak asi mohl probíhat v 10. století uprostřed Evropy státní převrat? Svědectví je několik, ale všechna jsou součástí legend o sv. Václavovi. Nejde tedy o historicky zcela hodnověrné výpovědi. Byla to literatura, nikoli kronika. Musíme mít na zřeteli, že legendy sloužily oslavě světce. 

Historie opřená o legendy 

"Proč jste mi zbraňovali, synové zločinců, símě lži a synové nespravedliví, abych se učil zákonu Pana našeho Ježíše Krista a poslouchal rozkazů jeho? Jestliže se vám nechce sloužiti Kristu, proč aspoň jiným to nedovolujete? Jestliže jsem však až doposud žil pod vaším opatrovnictvím a mocí, od nynějška to odmítám!"  

Druhý list z rukopisu Života a utrpení sv. Václava - Foto:  Národní muzeum

Druhý list z rukopisu Života a utrpení sv. VáclavaFoto:  Národní muzeum

Podle tohoto svědectví byly příčinou státního převratu věci náboženské. Jenomže i autoři legend dodávají, že "pro tuto věc a všelijaké jiné vznikla později převeliká roztržka..." Slova "všelijaké jiné" nahrazují zamlčený předmět a naznačují, že šlo o věci světské. "Když dospěl Václav v muže, svolal všechny své muže i matku a vytýkal jim jejich nevěru a zatvrzelost srdce." Legenda uvádí citaci Václavových slov: "Byl-li jsem dosud ve vaší moci, od této chvíle vypovídám vám poslušnost."  

Některé zprávy v legendách naznačují, že Václav o svých protivnících věděl, měl o nich spolehlivé informace, a že jim dal jakousi poslední výstrahu: "Pročež ať zmizí spiklenecké vaše šuškání proti mně, ať na veřejných shromážděních ustanou zuřivé úrady mezi vámi! Neustanete-li, náš hněv dá stíti hlavu každému!" Budiž mi dovoleno, abych slova knížete Václava komentoval. Podobné prohlášení nemohl vyřknout slaboch, vladař s duší mnicha, zbabělec.  

Václav musel mít značnou autoritu. Svědčí o tom i reakce opozice: "Když proslovil vznešené příkazy, účastníci nešlechetného spiknutí v strachu rozešli se do svých domovů, a pocítivše ráznou sílu svatého vévody, odložili z donucení zpupnou nadutost svých srdcí a přestali strojiti, byť jen na krátký čas, obvyklé úklady..."  

"Rozešli se do svých domovů..." Ne všichni však měli možnost této svobodné volby. Ano, netýkalo se to Václavovy matky, Drahomíry. "Václav se rozhodl matku svou, kteráž byla příčinou všeliké nepravosti, vypuditi z vlasti, aby vyhnáním jejím a jejích příznivců zuřivé rozbroje byly utišeny." "Rozhodl se vypuditi ji z vlasti..." To by ovšem znamenalo, že ji přinutil odejít do exilu. Tedy za hranice českého státu...  

Existují i jiné varianty 

To je jedna verze. Druhá však hovoří o tom, že Drahomíra nemusela odejít daleko: "Do Budče ji kníže zahnal." Budeč sice byla trochu "z ruky", ležela v tehdejším českém pohraničí (možná nedaleko hranic s územím Lučanů), ale rozhodně to nebyl zahraniční exil. 

Jdi a dbej svých věnných statků,
já dám zemi do pořádku. 

Kardinál Miloslav Vlk nese lebku sv. Václava - Foto:  Ofic. stránky Katolické církve v ČR

Kardinál Miloslav Vlk nese lebku sv. VáclavaFoto:  Ofic. stránky Katolické církve v ČR

To říká Václav ústy kronikáře Dalimila, a zní to spíš jako přátelský návrh, výsledek oboustranně prospěšné dohody, nikoli jako rozsudek vyhnanství. Jsou však i jiná svědectví. Přesněji řečeno: náznaky. V jednom z nich, z těch náznaků, v První staroslověnské legendě se vlastně poprvé říká, že do spiknutí proti Václavovi byl zapleten i je ho bratr, Boleslav: "I zpychli mužové čeští, a d'ábel vnukl jim do srdce, dřív jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako Židé proti Kristu. Nebot' je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je Jidáši."  

Spiklenci měli údajně namluvit Boleslavovi: "Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži. Ti zlí psi i Václava před tím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny." Já bych řekl, že v této nejstarší písemné památce je Václav vylíčen docela realisticky. Jako skutečný vládce. Potlačuje v čele své družiny opoziční skupinu a neváhá tvrdě zakročit proti vlastní matce, když má podezření o její účasti na politickém vření v zemi. Drahomíra si však toho trestu, tedy přikázaného pobytu mimo Prahu, dlouho neužila: "Poněvadž byl pln cudné bázně a poněvadž byl pamětliv přikázání božích, podle nichž máme otce i matku ctíti, přivedl ji kníže po nějakém čase zase zpět. Dřívější důstojnosti panovnické však zůstala zbavena až do dne své smrti."  

Ještě dříve však došlo na scéně českých dějin k smrti jejího syna Václava. Ale nepředbíhejme. Kníže má v době, kdy usedl na český stolec, ještě před sebou nějakých dvanáct let vlády... A taky dvanáct let života.  

Svatá Ludmila a její vnuk Svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení. ( - Foto: Michal Maňas,  CC BY 2.5

Svatá Ludmila a její vnuk Svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení. (Foto: Michal Maňas, CC BY 2.5

"Rozpomenuv se blahoslavený Václav na svou bábu Ludmilu, v jaké svatosti na této zemi žila a jakou slávu u Všemohoucího v odměnu za to získala, proléval proudy slz, a pojav s kněžími a některými zbožnými muži přesvatý úmysl, poslal je na řečený hrad Tetín a uložil jim, aby třeba jen její kosti a prach zetlelého těla důstojným přenesením k němu dopravili." To se stalo v říjnu roku 925. V té době mohla být už Drahomíra zpátky u pražského dvora svého syna, knížete Václava. Možná to byla Václavova demonstrace vlastní síly (ale ještě spíš něco, co bychom mohli označit slovníkem dnešních politiků "vyslání signálu"). Ano, Václav vyslal svému okolí signál, jakých hodnot si hodlá pro příště vážit. Byly to hodnoty vlastní jeho babičce, kněžně Ludmile. 

Začal spravovat své zboží,
otevíral domy boží,
duchovní zpět do Čech zval,
houfem děti kupoval
od pohanů, hostil je,
křtil a učil věřit v Boha,
pekl na mše hostie,
snášel utrpení mnohá,
vdovám dříví nosil denně,
nohy míval zkrvavené,
jak v kostele chodil bos.
Vyvolil si těžký los.  

Dobrý, hodný král 

Za Václava Čechy vzkvétají. Ten mladík byl jako panovník schopný, mírumilovný a obzvláště zbožný. "Maje na sobě velmi drsné roucho žíněné, aby si cudnou čistotu zachoval, kteréžto roucho se až do dnešních časů pro úctu k němu jako nové uchovává, a jsa ustavičně oblečen na holém těle v šat vlněný jako mnich, navrchu však zahalen v nejkrásnější šat knížecí, skvěl se před Bohem i před lidmi." A ještě další fakta svědčila o jeho výjimečnosti, řečeno slovníkem legend: o jeho svatosti: "V postním a zimním čase kráčíval bos neschůdnou a studenou cestou od hradu k hradu, pěšky navštěvuje kostely Kristovy, takže bývalo viděti, jak jsou jeho šlépěje zvlhlé krví." 

Návrh na sochu sv. Václava - Foto: Lenka Kupková

Návrh na sochu sv. VáclavaFoto: Lenka Kupková

I když by nemusel dělat ani o trochu víc, než napovídal popis jeho knížecí práce, tak on řadu činností vykonával jaksi navíc: "V čas žní chodíval za ticha hluboké noci na pole své, a nažav pšenice, na vlastních plecích ji domů nosil, na ručním mlýnku ji rozemílal a jsa pekařem a vévodou v jedné osobě, mouku prosíval a potom pro vodu chodil, rovněž v noci ji nabíraje se slovy Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. A když i tu domů přinesl, s tou jemnou moukou ji mísil a dělal z ní oplatky. (Aby bylo jasno: kníže pekl hostie.) A na vinici spěchával, hrozny trhal a vlastníma rukama je vymačkávaje, naléval víno do džbánů a pro potřebu svaté oběti je uchovával. (To znamená, že připravoval mešní víno.) Byl pravdomluvný v řeči (ano, následují kvality řekli bychom duchovního rázu), spravedlivý na soudě a nad obvyklou míru lidskosti milosrdný."  

Není divu, že si takových vlastností pisatel legendy všiml. Mezi svými současníky musel být kníže Václav bílou vránou: "Kdykoli byl někdo z obžalovaných před sborem soudců za jeho přítomnosti odsuzován soudci k trestu smrti, vzdaloval se pod nějakou záminkou a skrýval se, jak mohl, jsa pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesud'te, abyste nebyli souzeni, a neodsuzujte, abyste nebyli odsouzeni. Žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené a až do jeho doby stojící kácel; sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavné utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší příbuzné přijímal, kněze, kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy ukazoval; pokornost, trpělivost, mírnost a lásku, jež nade všechno vyniká, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodnímal svou družinu nejen zbraněmi nejlepšími, ale i šatem opatřoval..."  

V očích romanopisců i kronikářů dobrák 

Zdá se vám takový kníže Václav neskutečný? Byl přece svatý... Čím víc se kronikáři a autoři legend od jeho doby vzdalovali, tím víc Václavových ctností přibývalo. Legenda rostla. Oč víc se Václav stával světcem, o to méně připomínal smrtelného člověka. Ale on to člověk byl, se vším všudy. V těch nejstarších legendách jako bychom zahlédli jeho pravou podobu. Možná méně svatou, ale o to lidštější a nám bližší: "Skromnou potravou posiloval své údy a vytrvával i v noci neúnavně na modlitbách. A jestliže se mu někdy stalo, jako knížeti, když mezi takovými zvířaty hodoval (těmi zvířaty myslel autor nejspíš členy pražského dvora; příliš lichotivé označení to pravda není), stalo-li se mu, že se večer mimo svůj obyčej hojněji napil, jakmile se druhý den ráno vzbudil, spěchal co nejrychleji do kostela a svléknuv nejlepší roucho, jaké na sobě měl, dal je kterémukoli knězi nebo klerikovi, kterého tam našel, a padnuv mu k nohám snažně ho prosil, aby se za něho zvlášť pobožně pomodlil ke Kristu Pánu, aby mu milostivě odpustil hřích, minulé noci spáchané..." To napsal Kristián, autor legendy o svatém Václavovi. Takže – zdá se, že rozměry Václavova života byly docela lidské. To, co je lidské, nemusí být nesvaté. 

Neměl ženu, neznal choutky,
staral se jen o sirotky.  

Ostatková busta sv. Václava, před 1503, stříbro, částečně zlacené. Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

Ostatková busta sv. Václava, před 1503, stříbro, částečně zlacené. Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

Stop! Co si Dalimil představoval pod výrazem "choutky", nevíme a nechceme to ani rozvádět, ale – opravdu nebyl ženatý? Dvě z legend totiž tento fakt popírají. Vůbec první narážku ohledně Václavova stavu dělá Kristián. Před chvilkou jsme si přečetli, jak vypočítává všechny dobré Václavovy vlastnosti – na konec, jenom jaksi mimochodem, poznamenává: "Vznešený v tváři, v cudnosti maje zalíbení, ačkoli tato ctnost je řídká i u ženatých..." Znamená to, že se Václav oženil? Kdybychom měli jenom Kristiánovu legendu a neměli takzvanou Druhou staroslověnskou legendu o sv. Václavovi, tak bychom těžko mohli z té Kristiánovy formulace něco zásadního vyvozovat. Ale text autora Druhé staroslověnské legendy je výmluvný: "Byl totiž kdysi Václav od svého bratra a od svých zemanů přinucen obcovat se ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav." 

Václav měl k této ženě podle legendy následující promluvu: "Hle, mnoho jsme se již Bohu provinili a nepravost jsme učinili, již toho zanechme my dva mezi sebou, když jsme přijali plod podle přirozenosti lidské. Ty měj mě za bratra a já tebe za sestru." Ženina reakce byla jednoznačná: "Ona na tu věc přistoupila a zavázala se k tomu před samým Bohem." Příběh však zdaleka není u konce. Má svoje překvapivé pokračování: "Jednou však zhřešila s milým jeho služebníkem a světec sám to viděl." Musela to být trapná situace, tak, jak podobné situace bývají. Tehdy, i dnes. Václav té ženě řekl: "Proč jsi selhala před Bohem? Bylo ti možné se vdát nebo nevdat, ale nyní se neopovažte nikomu o tom zmínit, ať je to kdokoli, dokud si já to nerozmyslím."  

Se sexem to zřejmě nepřeháněl 

A když si to rozmyslel, tak "učinil velkou hostinu, a aniž kdo věděl, co zamýšlí, provdal ji za téhož služebníka..." Ve Druhé staroslověnské legendě je této epizodě věnován jeden odstavec. O tom odstavci však badatelé popsali spousty stran. Někteří z nich se domnívali (zřejmě aby zachránili Václavovu svatost): "Ono tu vlastně nešlo o manželství, jak se obyčejně má za to. Ženin hřích se zde výslovně označuje jako porušení slibu, nikoli jako cizoložství. Kdyby byla jeho řádnou chotí, nemohl by k ní takto mluvit," soudil universitní profesor Josef Vajs, a téhož názoru byl i badatel, zabývající se církevními památkami, profesor Josef Vašica. Zůstává ovšem faktem, že autor legendy stál před problémem, jak z té nepříjemné situace vykličkovat. 

Počátky křesťanství v Čechách: kníže sv. Václav, před ním kněží. Hromadný křest dětí. Mše. - Sv. Václav peče hostie pro mši a pomáhá při přípravě mešního vína (zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila) - Foto:  www.nkp.cz

Počátky křesťanství v Čechách: kníže sv. Václav, před ním kněží. Hromadný křest dětí. Mše. - Sv. Václav peče hostie pro mši a pomáhá při přípravě mešního vína (zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila)Foto:  www.nkp.cz

Na jedné straně skutečnost, že Václav měl syna, o němž se na veřejnosti vědělo; na straně druhé vědomí, že světec, právě prohlášený za svatého – by děti mít asi neměl... Je vážně těžké rozhodnout, zda sdělení, že Václav po narození syna požádal ženu, s níž "byl přinucen obcovat", aby učinili slib čistoty – "ty měj mě za bratra a já tebe za sestru" – zda to sdělení je pravdivé nebo ne. Možná sem byla tato pasáž dodána, kvůli Václavově svatosti, ale taky se to stát mohlo. Dodnes existují církve, podle jejichž víry je hříchem milovat se bez úmyslu plodit. Je-li už dětí dost, žijí manželé jako sourozenci. Osudy té ženy, jejíž jméno neznáme, a syna, který se v staroslověnském originále jmenoval Izbrjaslav, nejsou známy. Během dvanácti let se totiž v českém knížectví udál třetí státní převrat, k němuž dala znamení vražda knížete Václava... 

Když Radislav, kníže zličský,
viděl, jak je Václav vždycky
povolný, tím povzbuzen
zpustošit chtěl jeho zem.
Celé Zličsko zvedl k šturmu,
udělal to z nerozumu,
neboť žil v té dobré víře,
že dobude Žitomíře.
Moudrý však ví dozajista,
o čem svědčí mírná slova,
že pokorná zbožnost čistá
ducha hrdinského chová.
Slávou zbabělců jsou řeči,
zkouškou silných nebezpečí,
o té pravdě nejlíp svědčí
Václavova smělost v seči. 

Kouřimské hradiště 

Přemyslovec Václav věru nebyl knížátko, na kterém by se dalo dříví štípat a ono by za tu čest ještě poděkovalo. Byl to jistě hluboce věřící křesťan, ale na druhé straně statečný, rázný bojovník. Jak se později přesvědčíme při zkoumání jeho ostatků, byl to fyzicky velmi silný muž. O jeho bojových zkušenostech svědčí i případ válečného konfliktu, který se rozhořel mezi Prahou, sídlem Čechů, a Kouřimí, metropolí Zličanů. "Jeden hrad, zvaný Kouřim, tenkrát ještě počtem lidu mocný, povstal a pokoušel se s knížetem, který v něm žil, postavit na odpor tomuto světci." 

Je to vlastně jediná, a Václavově době nejbližší zmínka o existenci mocného centra jménem Kouřim. V 50. letech našeho století tady proběhl intenzivní archeologický výzkum, který odhalil areál o rozloze 44 hektarů, s trojím pásem valů. Vnitřní areál hradiště měl pět hektarů – tedy stejně jako měl celý Pražský hrad. V hradišti objevili archeologové stopy po halové stavbě. Byla nezvykle dlouhá, skoro devadesát metrů, široká 4 až 6 metrů a vysoká kolem čtyř metrů. Šlo o reprezentativní součást knížecího dvorce, která byla určena pro shromažďování, hodování a jiné slavnostní účely. Na našem území je to zatím jediný objekt tohoto druhu.  

Velkým překvapením byl objev kultovního posvátného místa. Tvořilo je jezero, umělá vodní nádrž o rozměrech 40 na 70 metrů. Stěny byly zpevněné kůly, přístup k vodě byl upravený. Na březích hořely obětní ohně k poctě božstva pramene, který tu vyvěral. Není vyloučeno, že se z hladiny jezera věštilo – o tom se ví od polabských Slovanů. Obyvatelé hradiště se později stali křesťany, ale úctu k vodnímu prameni si zachovali. Možná, že jezero sloužilo v pozdějších dobách jako přírodní baptistérium, tedy křtitelnice, ve které byli dospělí křtěni ponořením do vody.  

Stará Kouřim, rekonstrukce vnější brány z 9. století - Foto: M. Šolle

Stará Kouřim, rekonstrukce vnější brány z 9. stoletíFoto: M. Šolle

V Kouřimi se našlo rozsáhlé pohřebiště. Jeden z hrobů patřil pravděpodobně zakladateli knížecího rodu – byl pochován v plné zbroji a výstroji. Zatímco v mužských hrobech se ještě vyskytovaly památky na Avary, byly ve dvou hrobech kněžen objeveny šperky z doby Velké Moravy. Některé však už byly i domácí výroby. Zličské hradiště zaniklo v 10. století, ale za života knížete Václava prý k jeho zániku nedošlo. Neboť – aspoň legendy to tvrdí – Kouřim nepotkal osud Libice.  

Zličského knížete, který se pustil do křížku s Václavem, pojmenoval poprvé až kronikář Dalimil ve 14. století. Radslav. V novém přebásnění jeho kroniky je to Radislav.  

Václav s vojskem vytáh z Prahy,
zličské šiky potkal záhy.
Radislav se strachem třás,
když mu Václav poslal vzkaz:
"Ten, kdo po kořisti prahne,
ať sám po své zbrani sáhne
a nekoupe v krvi lid.
My dva budeme se bít.
Kdo vítězství získá sobě,
ať spravuje země obě.
Ani končíř, ani luk
nesmí zvednout žádný pluk,
sami proti sobě půjdem.
Radislav je rudý studem,
domů spěchal by teď rád.
Je však pozdě na návrat.  

Ano, už bylo pozdě, muselo padnout rozhodnutí. Přemyslovci se tenkrát mohli spolehnout jenom na západní část středních Čech a na severozápadní Čechy. Předpokládá se, že Václav vládl i jižním Čechám, ale k jeho panství jistě nepatřila východní část Čech, ovládaná Zličany a hradištěm Stará Kouřim.  

Vyšli před voj. Zvedli zbraně.
Vtom je smířil nečekaně
Bůh. Václavu na čele
zlatistý kříž začal plát
po boku mu andělé
zamávali perutěmi.
Zličan na kolena pad,
před Václavem líbal zemi.
A ten hlasem laskavým
přikázal mu: "Vrat' se ke svým
at' se Zličsko s Prahou smíří."
Potom v družném rozhovoru
zavedl ho k svému dvoru
a pohostil v Žitomíři.  

Slavná přilbice 

Součástí svatováclavského pokladu v chrámu sv. Víta je meč, železná košile a přilba. Zatímco meč knížeti Václavovi nepatřil, u košile to už tak jistě není, a přilba? Výzkumy prokázaly, že skutečně pochází z Václavovy doby – z 10., možná už z 9. století. Její nánosek je možná ještě starší. Nánosek, to je jakýsi chránič nosu. Sestává ze čtyř ramen, tvoří jakýsi kříž. Je železný, zdobený stříbrnou fólií. A teď pozor: je na něm zpodobena postava Ježíše Krista, právě ukřižovaného. Miroslav Ivanov vyslovil domněnku, že tu přilbu mohl dostat Václavův strýc, kníže Spytihněv, když se roku 895 dostal v čele české delegace do Řezna. 

Tzv. přilba sv. Václava (9./10. století) - Foto: Jiří Kopřiva

Tzv. přilba sv. Václava (9./10. století)Foto: Jiří Kopřiva

"Na jedné starodávné výšivce z Bayeux je zachycena scéna, jak panovník dává knížeti darem přilbu. Co když se něco podobného přihodilo i Spytihněvovi? Přilba pak mohla zůstat v přemyslovském rodě jako odznak a dědila se..."  

Hypotéza. Zopakujme si však tu pasáž legendy o sv. Václavovi, sepsané mnichem Kristiánem, ve které je tento popis souboje mezi pražským a kouřimským knížetem: "Když pak vévodové proti sobě postupovali, chtějíce se utkati, ukázal nebeský Bůh kouřimskému vévodovi nebeské vidění, jak totiž svatý Václav má na čele zářící podobu svatého kříže." Na postříbřeném nánosníku svatováclavské přilby je skutečně zobrazen ukřižovaný Kristus. "Jakmile to uviděl, odhodil daleko zbraň, vrhl se mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovým znamením pomoc přináší." Kříž v souvislosti s knížetem Václavem měl tu čest vidět i císař. Tedy: císařem nazývá nám známého Jindřicha Ptáčníka kronikář Dalimil. Jindřich byl ve skutečnosti o hodnost níže – dosáhl titulu římskoněmeckého krále.  

K císařském dvoru jel
jednou Václav. Bohužel
nestih zahájení sněmu.
Císař hněvem vzplanul k němu,
že své modlení má radši
než povinnost. Rozkázal,
kdyby někdo k poctě vstal,
až se Václav dostaví,
že má o hlavu být kratší
a že budou državy
jeho dětem odňaty.
Potom soudil s knížaty
spory mezi soupeři.
Náhle vstoupil do dveří
Václav. Císař vstříc jde k hostu,
prokazuje mu svou poctu,
zve ho k svému trůnu blíž
a zdiveným pánům vece:
"Viděl jsem zlatý kříž,
nad ním plát a poznal světce.
Viděl jsem, jak kráčí síní
a dva bílí cherubíni
k přivítání potají
znamení mi dávají."
Pak Václava objal vřele,
žádal si ho za přítele,
řek, že ze své šperkovnice
dá mu všechno, co si vzít chce.
Václav si jen Boha váží.
Proto vybírá si paži
mučence svatého Víta.
Nato císař bez váhání
zbavil české země daní.
Václav navrátil se domů,
a v Pražském hradě stavbu dómu
začal, v němž též leží krypta,
kde je relikvie skryta.  

Zavraždění sv. Václava, Wolfenbüttelský kodex, konec 10. st.

Zavraždění sv. Václava, Wolfenbüttelský kodex, konec 10. st.

Historii založení chrámu svatého Víta necháme zatím stranou, neuteče nám. Nás teď zajímají ony daně. Což je téma žhavé dodnes, a ani ze století 10. pocházející zpráva, že české knížectví platilo pilně svým západním sousedům jakési daně, jakýsi poplatek, není bez zajímavosti, ba aktuálnosti pro nás ani dnes. Neboť není vyloučeno, že právě ony hřivny stříbra a jistý počet hovězího dobytka posílaný Němcům byl příčinou toho, proč byl český kníže zavražděn. Nebo snad ne? 


Zobrazit místo 34 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 30. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1214. schůzka: Dobrý voják Hašek. Opilý, chrabrý, nezvěstný…

    V životním příběhu spisovatele, novináře a obchodníka se psy Jaroslava Haška přicházíme k dalšímu milníku. V době, kdy založil obchod se zvířaty, se dostal do problémů, kvůli nimž nakonec skončil za vraty psychiatrie....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas