38. schůzka: Pondělí 28. září 935, časně ráno, Stará Boleslav

Smrt sv. Václava - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Smrt sv. VáclavaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na rozhlasových vlnách se spolu touláme krajinou, a to krajinou české historie. Ta krajina je začasté útěšná, oku, ba i jiným smyslovým orgánům milá, na druhé straně ji nezřídka lemují krvavá jezírka. Oběťmi bývali obyčejní lidé, vojáci lehce i těžce odění, zemané, šlechtici, ba i knížata a králové. Jedna z nich se jmenovala – Václav.

Na jedné straně tu máme co nepřesnější časové určení: pondělí časně zrána, 28. září; na straně druhé – dvojí vročení, 929 a 935, a u každého toho letopočtu slůvko "snad". Ano, je tu náhle jakási podivná nejistota. V kterém roce to vlastně zemřel Václav, rodem Přemyslovec? S datem násilné smrti sv. Václava jsme však na rozpacích. Nejsou to však jediné rozpaky, které se nás při setkání s fakty Václava se týkajícími zmocní...  

Kosmas

Kosmas

Václav Hájek z Libočan

Václav Hájek z Libočan

Daniel Adam z Veleslavína

Daniel Adam z Veleslavína

"Roku od narození Páně 929. Dne 28. září svatý Václav, kníže český, byl lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen." Kosmas, náš první kronikář. Uvedl datum, které po něm opakovali v různých kronikách a spisech Přibík Pulkava z Radenína, Martin Kuthen, Václav Hájek z Libočan, Daniel Adam z Veleslavína a mnozí další. Reprezentativní sestava. Není divu, že v roce 1929 bylo víceméně úředně stanoveno, že sv. Václav byl zavražděn právě před tisícem let a mohlo se začít s oslavami milénia.  

Zmatek nad zmatek 

Jenomže rok 929 není ani zdaleka jediný. Je tu další, v pořadí druhé datum. Uprostřed 18. století vydal historik Gelasius Dobner slavnou a nesmlouvavou kritiku výmyslů Hájkovy kroniky, a v ní přišel i s novým datem: 936. Dal si totiž dohromady všechno, co vyčetl z kroniky nám už dobře známého saského kronikáře Widukinda. S datem 936 souhlasil i Josef Dobrovský a mladý František Palacký. Později Palacký svoje stanovisko změnil. To bylo v době, kdy byla objevena nejstarší legenda o svatém Václavovi, První staroslověnská legenda. Ta přišla na svět několik desítek let po Václavově smrti. No – a nový, třetí letopočet zněl: 935. Ale to zdaleka ještě nejsme u konce. 

Gelasius Dobner

Gelasius Dobner

Josef Dobrovský

Josef Dobrovský

F.Palacký

F.Palacký

Bohuslav Balbín

Bohuslav Balbín

"Bylo to v roce 938!" tvrdil jezuita a vlastenec Bohuslav Balbín, a ten to vyčetl z kroniky Sigeberta z Gembloux. To bylo čtvrté – a už tady je páté možné datum, a taky Kristián. Legenda o sv. Václavovi, zvaná podle jejího autora, mnicha řečeného Christianus – Kristián. Kristiánů je ovšem celá řada. Tedy – nikoli snad těch mnichů, ale rukopisů, který se takto říká. Nejstarší opis má datum 939. Ale pozor! Důkladné zkoumání místa s datem bezpečně prokázalo, že tam kdysi bylo datum jiné, a to 929. Někdo, tedy jakýsi pozdější upravoval vymazal část původní římské číslice 5, tedy "V", a na uvolněné místo vtěsnal třetí desítku, to znamená "X". Je to podivné... Proč to upravovatel udělal, nevíme.  

Rok 928. To je, pokud správně počítám, šestá varianta. Ano, takové datum nese další "Kristián", dnes uložený v pražské Universitní knihovně.  

Václav Hanka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav HankaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Končíme? Ne, ještě je tu 6337. Pardon, ale je to správně. Rok 6337 byzantské éry. Objevuje se v ruském opise První staroslověnské legendy. Když jej přepočítáme na léta západního křesťanského letopočtu, dostaneme 829. Což je ovšem o jedno století dřív! Všiml si toho i Václav Hanka, který legendu přeložil. Viděl, že chybí sto let, a tak ten letopočet upravil na 6437. (Nebyla to jediná věc, kterou pan Hanka ve svém životě "upravil".)  

Hoď si kostkou 

Šest dat. Šest letopočtů. Na jednu smrt, byť knížecí, až příliš mnoho. V každém z nich mohl být Václav zavražděn. Jenomže on byl zabit pouze jednou. Povězme si hned na začátku svého pátrání: s největší pravděpodobností to bylo v roce – 935.
Ještě že máme Widukinda. Tedy kroniku saského mnicha Widukinda. Bratr Widukind se o událostech v Čechách zmiňuje celkem dvakrát. Poprvé to bylo u příležitosti "zpoplatnění Čechů německým králem Jindřichem". (To je fascinující formulace – zpoplatnění Čechů.) Widukind se o něm zmínil stručně, ale určitě rád. Byl přece Němec – Sas. 

Král Ota I.

Král Ota I.

Václava nejmenoval, ale o tom jsme si už vyprávěli už minule. Ne, mluví o něm jako o bratru Boleslava. A nemůže mu přijít na jméno ani ve druhé zprávě z Čech: "Mezitím se barbaři zuřivě vzchopili v úsilí o převrat, Boleslav probodl svého bratra, muže křesťanského a prý velmi oddaného uctívání Boha, a obávaje se sousedního knížete kvůli tomu, že byl poslušen saských příkazů, vyhlásil mu válku. Ten pak poslal do Saska žádost o pomoc. Král mu poslal Asica s plukem Mezibořských a silným oddílem Hassiganů a přidal mu vojsko durynské..." Tuhletu zmínku má kronikář Widukind ve své druhé knize, ve třetí kapitole. Předtím ve dvou kapitolách líčí korunovaci nového německého krále Oty I. začátkem srpna 936 v Cáchách.  

Když si to takhle Widukind seřadil, tak by z toho mechanicky vyplývalo, že – za prvé: nejprve byla korunovace, tedy srpen 936 (kapitoly 1 a 2), a potom – za druhé: došlo k výpravě proti barbarům, Boleslav probodl bratra – atd. (kapitola 3). Jenže: Pasáž o našem případu navozuje Widukind nám už dobře známým latinským slůvkem interea: mezitím. Slůvkem mezitím začíná vlastně celá třetí kapitola. Co znamená to mezitím? Jak je dlouhé?  

Snad by nám mohla pomoci jedna zpráva. O Václavovi se v ní nic neříká, vlastně s ním přímo nesouvisí, ačkoli... Možná že právě události v Německu, přesněji v Sasku, měly na jeho osud veliký vliv... Král Jindřich Ptáčník onemocněl někdy na podzim roku 935. Postihl ho záchvat mozkové mrtvice, zůstal po něm ochrnutý. Poslední listina s jeho jménem má datum 12. října 935. Až do své smrti v červenci 936 zůstal ochrnut nejenom Jindřich, ale svým způsobem i celé jeho království. O bezvládnosti jeho a nerozhodnosti a apatii Saska, potažmo celého Německa – se mohli dovědět, ba zcela určitě se dověděli také v Čechách.  

Mohla za to nemoc saského vládce? 

Jindřich I. Ptáčník dostává královskou korunu (uživatel Rotational) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jindřich I. Ptáčník dostává královskou korunu (uživatel Rotational)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Dá se předpokládat, že se to doneslo i k Boleslavovi. A ten zahájil akci za změnu státního kursu: Zaútočil na Václava, aby ho odstranil a vymanil tím české knížectví z německého – přesněji řečeno ze saského vlivu. Jenomže 12. října Jindřich Ptáčník ještě vydává listinu. Ano – k výraznému zhoršení králova zdravotního stavu muselo tedy dojít až po tomto datu. No dobře, ale – kdy? Koncem října? V listopadu? Ještě později? Ale – v tom případě by nepřicházelo v úvahu datum 28. září. 

Aby duše byla hodna
pouti k nebeskému trůnu,
kalich od rtů neodtrhnu,
jak nás Pán chci pít až do dna.
Svatý Michal za tu číš
přivede mě k Bohu blíž.  

Ano, legendy datují Václavovu vraždu na 28. září, ale současně je v jejich textu pasáž, kde kníže Václav připíjí při hostině na Boleslavově hradě na počest svatého Michala, jehož svátek se bude slavit pozítří, to znamená 29. září! Takže tím "přípitkem" je vlastně potvrzeno datum vraždy? Ano. Vedle přesného datování na jiném místě legendy, že se to stalo 28. září, je tu nepřímo řečeno totéž: Den před vraždou připíjí Václav, tušící svou smrt, na počest svatého Michala, průvodce duší do nebes, připíjí na počest světce, jehož svátek se slavil 29. září.  

Badatel dr. Jan Soukup napsal začátkem tohoto století zajímavou studii. On mu totiž ten přípitek Michalovi musel náramně vrtat hlavou. Došel k názoru, že "jde o připíjení prastaré, které připomíná dávné zvyklosti pohanské. Už na Rujáně připíjeli pohanští kněží v ten čas na oslavu skončení žní." Dne 29. září a obžínky – to by časově odpovídalo... Jinými slovy – jestliže se v Německu určil svátek Michalův na 29. září (připomeňme si, že jej stanovila mohučská diecéze roku 813), které bylo slaveno pitkami a hodováním, tak tím chtěla církev dávný pohanský zvyk pokřesťanštit. (No... to bylo nakonec rozumnější než tuto slavnost zakázat.)  

Vítání podzimu, nebo oslava žní? 

Kosmas píše, že se o svátku Václavově konaly několikadenní hody na počest světce. Slavily se každoročně s poutí, kdy venkovští lidé přicházeli do Prahy. Doktor Zdeněk Fiala byl sice historik, ale odvážil se vstoupit na území nejisté, leč velmi zajímavé hypotézy: "Je možné, že charakteru velkých hodů nabyly dny kolem 28. září časem právě proto, že šlo o svátek největšího a tehdy prvního světce země... je však stejně možné, že do konce září byl jeho svátek položen proto, že tu už dříve, ještě před křesťanstvím, existovaly nějaké prastaré lidové svátky, souvisící s koncem léta a příchodem podzimu, tedy jakési obžínky, stejně jako kdysi církev položila datum narození Krista k prastarým svátkům zimního slunovratu a jeho úmrtí a hlavně vzkříšení ke svátkům příchodu jara..." 

Druhý list z rukopisu Života a utrpení sv. Václava - Foto:  Národní muzeum

Druhý list z rukopisu Života a utrpení sv. VáclavaFoto:  Národní muzeum

Na tom by mohlo... zdůrazňujeme: mohlo něco být. Zdá se trochu nepatřičné vzpomínat krvavou vraždu velkými hody... Mnohem přijatelnější je skutečnost, že se okolo 28. září slavil už v dobách pohanských příchod podzimu – hodovalo se, pilo... a církev těchto hodů využila, zahalila je do křesťanského roucha, určila, že vražda se odehrála 28. září. Jenomže je to, jak už jsme řekli, hypotéza... Žádné svědectví, které by ji podpořilo, přece neexistuje. Není to sice svědectví, je to "jenom" nápověd', ale existuje. Kde? V Kristiánovi, tedy v jeho legendě o umučení sv. Václava.  

Že tam nic takového nestojí? Ne? No, ono je třeba tak trochu číst mezi řádky... V pasáži, kde popisuje Kristián Václavovu smrt, říká, že Bůh svým řízením zabránil pachatelům, aby k vraždě došlo už o den dříve, tedy 27. září. Tedy v neděli... Toho dne pořádal Boleslav hostinu. A vrahové už tehdy byli připraveni... "Meče měli pod plášti a za zády je skrývali, a stále na útok pomýšlejíce, třikrát povstali a třikrát zase usedli, poněvadž Bůh jim svou mocí zabránil ten čin vykonati, snad proto, že si přál posvětiti zítřejší den, na nějž dosud nepřipadl žádný svátek..." Kristián tady snad nechtěně prozrazuje důvod, proč církev zvolila jako den uctívání sv. Václava právě 28. září...  

Místo svědectví jen legendy 

První legenda vznikla několik desítek let po vraždě a lidová tradice uváděla, že k ní došlo na podzim. Legenda dodala přesné datum. Církev ho potřebovala. Kníže Václav dostal svátek, a ve školách se dodnes učí, že 28. září byl zabit český kníže Václav. Roční datum tak potřebné pro církev nebylo, proto v prvních legendách úplně chybí. Důležité bylo datum denní. Na základě zprávy saského kronikáře Widukinda lze pouze vyslovit dohad, že k bratrovraždě došlo od onemocnění saského Jindřicha. Po 12. říjnu 935. 

Místo činu - Stará Boleslav - Foto:  archiv

Místo činu - Stará BoleslavFoto:  archiv

"Stalo se, že si Boleslav umínil založiti hrad po způsobu římském," popisuje Kosmas založení boleslavského hradiště. "Ihned svolal přední muže z lidu, všechny do jednoho na jedno místo a odvedl je do lesa u řeky Labe." Tady jim řekl: "Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola." Přední mužové z lidu si dovolili oponovat: "My, kteří jsme ústa lidu, my ti odříkáme, protože ani neumíme ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili. Učiň, co chceš, neboť neuposlechneme tvého rozkazu."  

Z kontextu není jasné, proč jim byla výstavba budoucí Boleslavě tak proti srsti. "Kníže vzplanul strašným hněvem." Po kratším proslovu začal jednat: "Chytil jednoho, který byl první mezi staršími, za kštici a ťav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici." Další průběh děje se dal očekávat: "Želíce toho padli knížeti ke kolenům a prosili ho s pláčem za odpuštění. A ihned podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí podle římského způsobu, jak jest ji ještě dnes viděti. Hrad slove po svém zakladateli Boleslav." Konec citátu. Zajímavého citátu. 

Zajímavého přesto, že o jeho pravdivosti většina historiků pochybuje. Především pochybují o vysoké zdi podle římského způsobu. To znamená, že by musela být z kamene. V první polovině 10. století? Ani Praha tehdy takové hradby neměla. Ale Kosmas sám říká, že ještě jest ji viděti, tedy za jeho časů tam hradba být musela... Pravděpodobně byla dřevitohliněná s čelní stěnou z kamenů nasucho kladených. Tedy nikoli na maltu, to až na Pražském hradě, za knížete Břetislava.  

Místo k obraně i k výbojům 

Ponechme stranou stavební technologii. Proč byla Boleslav založena právě tady? Některé hypotézy tvrdí, že Boleslav obdržel – snad i chtěl – úděl v bývalém pšovském území a jako nejvhodnější si vybral místo poblíž soutoku Labe s Jizerou. Moment. Pšovsko už jedno centrum mělo – Mělník. Proč tedy zakládat nový hrad na periférii pšovského území? Třeba to navrhl Boleslavovi Václav. Proč by to dělal? Aby se tím pádem usadil v českém pohraničním kraji... Tedy: tehdy pohraničním, odkud se mohly podnikat výboje na východ v rámci přemyslovské snahy o ovládnutí celé země... 

Boleslavský typ blatného hradiště nad labskými tůněmi nebyl příliš běžný. Měl tvar lichoběžníku, řeka a močály byly ty nejlepší hradby. A bylo to také místo vraždy.  

Dne 27. září. Neděle. Svátek Kosmy a Damiána. "Boleslav, jenž měl vlastní dům nebo dvorec na hradě nazvaném podle jeho jména, jsa ze všech stran bodán střelami ďáblovými a touhou po vládě rozněcován, když nastával svátek blahoslavených mučedníků Kosmy a Damiána, jenž se slaví dny před blahoslaveným archandělem Michaelem, domnívaje se, že je nyní vhodně příležitost, poněvadž je tam chrám zasvěcený ke cti těchto svatých, tento Boleslav pozve bratra svého lstivě k sobě jakoby na hostinu, spíše však, jak skutek ukázal, na smrt."  

Podle jedné z legend, nazvané podle svého autora Vavřincova, ho k tomu inspirovali jeho spřeženci: "Hle, nadchází den svatých mučedníků Kosmy a Damiána, jejž každoročně světíš. Nasadě si tedy lstivou přetvářku, nemeškej pokorně před knížete předstoupit a popros ho, aby tě navštívil." Boleslav podle svědka Vavřince své rádce skutečně poslechl a přišel osobně Václava pozvat. Situace v Boleslavi byla připravena. Děj musel být naplánován dopředu. Ještě předtím, než se konala hostina, tak (podle První staroslověnské legendy) neděli vyplnili tím, že "Václav sedl na koně a začal hráti se svými sluhy". Co to bylo za hru?  

"Václav vsedl na kůň a se svým oddílem cválal sem a tam." Není ale jasné, jestli Václav si skutečně zacválal v Boleslavi, protože se ve Druhé staroslověnské legendě dochovalo takovéto tvrzení: "Vsedl na kůň a počal cválat a prohánět se před posly na svém dvoře." Na svém dvoře. Ten měl přece v Praze. A ti poslové zřejmě právě přijeli od Boleslava. Snad s pozváním. "Zdaž bych já neuměl s vámi, Čechy," měl kníže údajně pronést při tom cválání, "na komoni nalézt protivníky svoje?" Kníže tušil – vlastně spíš podle této legendy věděl, kde má svoje protivníky hledat. "A když to řekl, odjel k bratrovi..."  

Takže cválání probíhalo na pražském dvoře a mělo snad jakýsi demonstrační účel. Aby poslové Boleslavovi viděli, že knížecí družina je silná. Těžko říct, co je pravdě blíž. První staroslověnská legenda je ale starší a její výklad je docela logický. Hosté si z Prahy si mohli na Boleslavově dvoře vyplňovat čas hrami, než bude podáván oběd či večeře. Jenomže i druhá verze má svou věrohodnost a logiku.  

"Když tam přišel, vítala ho hostina s velkou nádherou vystrojená i silná četa tajně ozbrojených nepřátel. Odebral se potom do chrámu a když se řádně zúčastnil bohoslužby, poručiv se Bohu a svatému Kosmovi a Damiánovi, jejichž výroční slavnost se toho dne konala, vstoupil vesele do domu hodovního."  

Není snadné zavraždit 

Staroslověnské legendy uvádějí navíc, že Václav se chtěl po mši vrátit do Prahy, ale Boleslav ho přemluvil, aby zůstal. Nikdo se už nedoví, co nakonec způsobilo, že kníže Václav souhlasil... Snad proto, že byla neděle, že ho v Praze nikdo nečekal, možná, že chtěl s bratrem pohovořit o některých vladařských záležitostech. Zkrátka zůstal. "A když se srdce hodujících zlosynů, dávno napuštěná jedem, již rozehřívala pokrmy a nápoji, počala ponenáhlu ukazovati skrytou zbraň." O dalším aktu tragédie tu už zmínka padla: Atentátníci měli připraveny zbraně, třikrát během hostiny vstali a třikrát si zase sedli, protože podle legendy jim Bůh zabránil vykonat vraždu v neděli. 

Václav se však zřejmě v nebezpečné situaci, v níž se schylovalo k násilí, dobře orientoval. "Když světec pozoroval, jak jsou rozdivočeni, zachoval sice nebojácný klid, ale přece spěchal, aby se co nejdříve zvedl od stolu." Když odcházel, tak se do jeho blízkosti dostal jeden z jeho přátel: "Hle, připravil jsem ti potají koně, vsedni na něj, můj pane a hleď co nejrychleji odtud odjeti. Neboť hrozí ti smrt." Václav varování ignoroval, zůstal a pozvedl pohár k přípitku. Byl to přípitek svatému Michaelovi: "Ve jménu blahoslaveného Michaela vypijme tento pohár s prosbou a modlitbou, aby ráčil uvést naše duše nyní v pokoj věčné radosti." Když mu odpověděli amen, vyprázdnil číši, všechny políbil a šel do svého pokoje neboli "do hostinského příbytku". Tam se dlouho modlil k Bohu a zpíval žalmy až konečně unavený po rušném dni usnul.  

Zavraždění sv. Václava, Wolfenbüttelský kodex,, konec 10. st.

Zavraždění sv. Václava, Wolfenbüttelský kodex,, konec 10. st.

Kníže usnul, spiklenci nikoli. "Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z nich, Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru." V onu pozdní noční hodinu zřejmě spiklenci přijali novou verzi atentátu. "Až půjde na jitřní, tehdy si naň počíháme." A bylo pondělí časně zrána. Začaly se odehrávat události, které předznamenávaly třetí český státní převrat. Pokusme se vytvořit z kamínků jednotlivých legend mozaiku. Mozaiku o prvním atentátu na šéfa státu v našich dějinách. Začátek. Slyšíme zvonění. Je to zvon, kterým zvonili na jitřní.  

"Díky Tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra..." To zvonění hraje v tom krvavém příběhu svoji roli: "Nemůžeme ho nijak zahubiti," vyjádřil se údajně Boleslav po večerní hostině, "jelikož jeho družina je s ním střízlivá. Ale známe takový jeho obyčej, že jakmile uslyší hlas kostelního zvonu, sám vyskočí z lože a běží do chrámu a na nikoho nečeká. Nuže, řekněme knězi, aby časně zazvonil." Detail s knězem je zajímavý. Vyplývá z něho, že asi patřil ke spiklencům. Jeho časné zazvonění – dřív než bylo obvyklé – mohlo způsobit, že Václavova družina zaspala a kníže šel do kostela sám, řečeno dnešním slovníkem "bez ochranky".  

Spolupráce s knězem 

Některé prameny uvádějí, že Boleslav ještě předtím "poručil kněžím chrámu, až bude kníže přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozen – a aby nenastala potřeba zločinným prolitím krve zhanobiti a poskvrniti chrám." I toto svědectví potvrzuje, že tamější kněz snad byl na straně Boleslavově. Opakuje se to i v dalším textu: "Kněz tohoto chrámu, jakmile zahlédl přicházejícího muže Božího, podle příkazů zlosynů zavřel dveře chrámové." Bud'to už po cestě, nebo až u kostelní brány ho dostihl Boleslav. 

Dobová iluminace zavraždění sv. Václava (Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Dobová iluminace zavraždění sv. Václava (Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav ho oslovil bud'to těmito slovy: "Bratře, včeras nám dobře posloužil." Další verze už jednom rozvádí původní větu: "Včera jsi nám dobře posloužil, Bůh ti to odplať!" Každý další zpracovatel legendy si něco přidal. V tzv. Gumpoldově legendě se z Václava stává hotový řečník: "Bud' zdráv, milý bratře, nekonečné díky bud'tež od nás vzdány tvé lásce, že jsi včera důstojné hody vystrojil a nám dobře a dosti příjemně poslouži." Z psychologického hlediska je daleko pravděpodobnější Václavova stručnost. V úvahu je třeba vzít i zřejmě velice časné ráno, a také, že kníže spěchal na bohoslužbu.  

Podle autora Druhé staroslověnské legendy ale došlo k činu až na zpáteční cestě domů: Po mnohých modlitbách unaven vyšel Václav z chrámu odpočinout si doma... Právě v tu chvíli ho napadl Boleslav. Ať tak či onak, k akci došlo u chrámových dveří. Po Václavových slovech "včeras nám dobře posloužil" mu odpověděl Boleslav: "Nyní ti chci lépe posloužit." A udeřil knížete mečem po hlavě. Představme si tuto akci jako zpomalený filmový záběr: Boleslav podle různých svědectví zaútočil mečem na Václavovu hlavu. Pravděpodobně ji nezasáhl. "Boleslav udeřil, co nejvíce měl síly, ale na Václavově těle se neobjevilo žádné poranění."  

Kristián vidí situaci takto: "Máchnuv mečem, udeřil ho do hlavy, ale poněvadž tohoto moc Páně chránila, stěží dokázal, že mu krev vytryskla. Neboť hrůzou ochromen nad krutostí svého činu byl ten bídník tak ochromen, že i když po druhé udeřil, s údivem shledal, že nedokáže nic, co by bylo hodno silného muže."  

A tohle je detail z Vavřincovy legendy: "Boleslav vytasil meč, který měl ukryt, i neostýchal se bratra udeřili. Ten však silou z nebes poskytnutou, jakož uměl zacházeti se zbraní, svou šubou ránu zachytil."  

Zavraždění sv. Václava

Zavraždění sv. Václava

První útok tedy nevyšel. Kníže bojovat uměl, ve válečném umění byl vytrénovaný, navíc měl skvělou fyzickou kondici, mluví o tom zmínky v legendách a potvrzují to i kosterní pozůstatky. "Náhlým výpadem sám nejen z ruky bratrovrahovy meč násilím vyrval, nýbrž jej samotného k nohám svým mocně porazil." Tatáž akce ještě jednou, opět zpomaleně, v podání Kristiánově: "Václav zachytil svou rukou obnažený meč." V tom rozfázovaném ději je čas i na tuto Václavovu větu: "Jak špatně jednáš, že mne zraňuješ!"  

Boleslav však od svého záměru neupustil a zřejmě se pokusil znovu zaútočit: "Konečně ho uchopil, jak někteří praví, a srazil ho k svým nohám." Údajně měl přitom říct: "Hleď, vidíš ty, jenž ses svým vlastním rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčknout, ale daleko toho budiž ruka služebníka boží, aby se poskvrnila krví bratrovou." Zdá se, že opět daleko věrohodnější je nejstarší, tedy První staroslověnská legenda: "Co ti napadlo, bratře?" řekl podle této legendy Václav, uchopil Boleslava a srazil ho k zemi. Boleslav se dal do křiku: "Hola, kde jste kdo? Pomozte mi!" Totéž v interpretaci Dalimilově:  

Boleslav hned zve svou hordu,
stěžuje si, láteří,
obviňuje bratra z mordu.
Ten dál v modlitbu se hrouží,
duši poroučí v dlaň Boží.  

Děj, doposud zpomalený, začíná nabírat na rychlosti. "Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Cesta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši..."  

Přichystáni k strašné ráně,
jak když opustil je rozum,
Hněvisa a Štyrsa v mžiku
vnoří do něho svou dýku.
To se stalo léta Páně
devět set a dvacet osm...  

Tolik legendy. Jenomže o tom, kde a jak se drama skutečně odehrálo, nám opravdu hodnověrné prameny nesdělují prakticky nic. Třeba byl faktický průběh událostí jiný a asi méně rapsodický, než líčí křesťanské legendy. U vrat chrámu klesl zavražděný Václav a příští světec spíš symbolicky. Nakonec mohl být jako politik a kníže zavražděn za daleko jednodušších okolností, třeba ve spánku, na lůžku a třeba vůbec ne ve Staré Boleslavi... Případ vraždy sv. Václava je nesrovnatelně záhadnější než ten nejkomplikovanější kriminální případ v moderní době. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace