39. schůzka: O knížecí vraždě a také o blahoslaveném Podivenovi

Sv. Václav vyjíždí v čele blanických rytířů z hory - Foto: Věnceslav Černý,  public domain

Sv. Václav vyjíždí v čele blanických rytířů z horyFoto: Věnceslav Černý, public domain

Bratrovražda bývala odedávna nejtěžším zločinem. Ve středověkých poměrech však nepředstavovala událost nikterak výjimečnou, a to ani v nejvyšších vládních kruzích. Přemyslovci se do těžkých konfliktů dostávali často. Skoro bychom mohli říct: pravidelně – jakmile se objevilo více kandidátů moci. Vzájemně se věznili, mučili, vylupovali si oči, své soky kastrovali. Ovšem boleslavská bratrovražda se navždy zapsala do naší historie.

Ano, šlo o první známý atentát na českého panovníka. Co kdybychom si zrekonstruovali průběh tohoto kriminálního činu? Pokusme se krůček za krůček o věc sice obtížnou, leč lákavou – na základě neúplných, zkreslených a odporujících si svědectví vytvořit obraz o vraždě. 

Zavraždění sv. Václava

Zavraždění sv. Václava

Vstal, šel ke kostelu hbitě,
kde Boleslav s druhy skrytě
číhal na něj po schody.
Václav díky vzdal za hody
bratrovi. Ten vytáh ale
meč a smál se jeho chvále:
"Vždy jsem dělal, cos ty kázal,
vždy jsem sloužil ti jak vazal.
I dnes posloužím ti mečem.
Konec udělám tvým řečem". 

Jak jednoduše to vypadalo 

Místo vraždy: kostel. Přesněji: prostor u kostelní brány. Dnešní staroboleslavský kostel je zasvěcen – komu jinému než svatému Václavovi. Kostel, který stál v Boleslavi v době knížete Václava, měl patřit svatému Kosmovi a Damiánovi. A patřil? Jestli byl zasvěcen opravdu těm dvěma proslulým lékařům (proslulým proto, že léčili zadarmo), tak o tom byly napsány desítky knih. Na jejich studium se nám ovšem času nedostává. Jestli v Boleslavi kostelík stál, tak byl dřevěný. Postavil ho zřejmě Boleslav, když tu budoval hrad. U vrat u brány, u dveří tohoto kostela mělo dojít k atentátu. 

Sv. Václav

Sv. Václav

"Kněz toho kostela, hned jak spatřil muže Božího přicházeti, podle příkazů zločinců zavřel dveře kostelní." Řekli jsme krůček za krůčkem. No a to je přece veledůležitý fakt, který se v legendách o umučení svatého Václava objevuje: Kněz jako účastník spiknutí. Ale čím nebo jak se měl podílet na vraždě? Zazvonil na jitřní dřív než obvykle, takže Václavova družina (to znamená ochranka) zaspala a nechala knížete bezbranného. A další forma spoluúčasti? "Boleslav, ne již bratr, ale zvrhlý vrah poručil kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiána, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů nebo komorníků, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozena aby nenastala potřeba zločinným prolitím krve zhanobiti a poskvrniti chrám..."  

Různí spolupracovníci 

Tohoto detailu jsme si už při svém pátrání v minulých Toulkách všimli. I tady se tvrdí, že kněz byl na straně Boleslavově. Podle autora Druhé staroslověnské legendy byl kníže zavražděn až na zpáteční cestě z chrámu domů: "Po mnohých modlitbách unaven vyšel Václav z chrámu odpočinouti si doma." Právě v tu chvíli ho napadl Boleslav. V první staroslověnské legendě mu přispěchali na pomoc další vrahové – Tuža, Tira, Česta a Hněvsa. Když kníže odrazil první útok, ten Boleslavův, spěchal ke chrámovým dveřím. 

Smrt sv. Václava - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Smrt sv. VáclavaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Zde je tvůj meč. Vezmi jej
a své dílo dokonej,  

tvrdí Dalimil. Silně pochybuji, že by se kníže Václav nechal podříznout jako jehně. Byl to v boji zkušený muž, statečný bojovník, ve svých čtyřiceti letech byl na vrcholu síly, a ta síla, jak svědčí jeho kosterní pozůstatky, byla nemalá.  

Potom poklek u dveří.
Boleslav hned zve svou hordu
stěžuje si, láteří,
obviňuje bratra z mordu.  

Zavraždění sv. Václava, Wolfenbüttelský kodex,, konec 10. st.

Zavraždění sv. Václava, Wolfenbüttelský kodex,, konec 10. st.

Ano, psychologicky věrně vylíčeno. Boleslav začal volat na pomoc, možná křičel, že ho Václav napadl, že on sám je oběť, aby mu jeho muži přišli na pomoc. "Tu se vyřítila tlupa zlosynů a odpravili ho u dveří chrámových..." Prakticky podle všech svědků se vražda měla odehrát poblíž chrámových dveří, rozdíl je však v tom, že čtyři legendy hovoří o cestě do chrámu, zatímco dvě umisťují vraždu do okamžiku, kdy se Václav vracel z chrámu. Možná, že právě tento detail by nám se záhadou kněze – spiklence mohl pomoci.  

Václav na hostině u svého bratra Boleslava, Gumpoldova legenda Život sv. Václava, Wolfenbüttel, před rokem 1006 - Foto: CMS UK,  AVČR

Václav na hostině u svého bratra Boleslava, Gumpoldova legenda Život sv. Václava, Wolfenbüttel, před rokem 1006Foto: CMS UK, AVČR

Jedna z legend se jmenuje Gumpoldova. Existuje několik jejích rukopisů, jeden z nich dala vyzdobit kněžna Hemma, manželka knížete Boleslava II., což byl synovec svatého Václava. Datum vzniku tohoto rukopisu je už někdy před rokem 1004. V jedné jeho ilustraci je vidět, jak boleslavský kněz zavírá před knížetem Václavem dveře kostela.  

Mnoho záhad zůstane nevyřešeno 

Moment... jak ten obrázek přesně vypadá? No, jak... Malíř tam celkem výstižně zachytil scénu, jak kněz cosi dělá s dveřmi, před kterými stojí kníže Václav. Vedle, kousek dál, jsou vrahové. A co když to bylo jinak? Jak jinak? Ta ilustrace je celkem jednoznačná. "Ten kněz, co něco dělal s dveřmi, je přece nemusel Václavovi zavírat před nosem, ale za patami," tvrdí spisovatel Miroslav Ivanov. Tato legenda, tedy Gumpoldova, vypráví, že k vraždě došlo, když se kníže vracel z chrámu. A říká se v této legendě – na rozdíl od všech jiných – o knězi – spiklenci? Ani slovo. Vrahové (podle ní) napadli Václava, když šel z kostelíku zpět do své jizby. Takže ilustrace měla znázornit, že se kníže vrací z chrámu, kněz za ním zavírá dveře a venku opodál stojí zločinci. 

Ostatková busta sv. Václava, před 1503, stříbro, částečně zlacené. Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

Ostatková busta sv. Václava, před 1503, stříbro, částečně zlacené. Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

Kněz nemusel mít ve skutečnosti s vrahy nic společného. Ve Druhé staroslověnské legendě se říká, že Boleslav požádal místního kněze, aby na jitřní zvonil dřív. Z toho ale nevyplývá, že kněz musel být s Boleslavem spolčen – pouze vykonal příkaz. Všechno nejspíš způsobil mnich Kristián, autor takzvané Kristiánovy legendy o svatém Václavovi. On si vlastně ve své výřečnosti a snaze vylepšit to, co si v různých starších legendách přečetl, spojil tato dvě fakta a vytvořil z nich třetí. Která fakta?
Fakt číslo jedna: Ten je ze Druhé staroslověnské legendy: kněz vyzvánějící na jitřní předčasně na Boleslavův příkaz.
Fakt číslo dvě: Ilustrace z Gumpoldovy legendy. Kristián nechápal, že kněz zavíral dveře za odcházejícím Václavem, domníval se, že kněz přibouchl vrata před Václavem. 

Z těchto dvou faktů vytvořil třetí: "Boleslavští kněží byli spojenci spiklenců." Některý vzdělanější Václavův současník by si mohl povzdychnout: "Errare humanum est." Uměl-li by ovšem latinsky. Ale on by si to mohl říct i po našem: "Mýlit se – to je lidské..."
"V tom hradě zabili i jakéhosi Mstinu, urozeného muž Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli Václavovi povraždili, mnohé ženy provdali za jiné muže, služebníky boží vyhnali, kdejakou ďábelskost napáchali."  

Chtěli zabít i Drahomíru 

Jeden z vrahů, Tira, pak měl údajně říct Boleslavovi: "Pojďme a zabijme též i vaši matku, tak najednou oželíš bratra i matku." Boleslav však řekl: "Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi s jinými." Načež vrazi odešli "a nechali Václava rozsekaného a neuklizeného. Tu kněz jeden, Krastěj, vzal a položil ho před chrámem a přikryl plachtou. Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny jeho údy těla, neodvážila se však odnést je k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově a pak je zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvat, takže Boleslav ji tu už nezastihl... I povolal jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým..."  

Josef Mathauser: Kněžna Drahomíra, kníže Václav a Ludmila - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Josef Mathauser: Kněžna Drahomíra, kníže Václav a LudmilaFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Ještě jednou – jak jsme to říkali? Ano, krůček za krůčkem... Takže – Mstina. "Urozený muž Václavův." Žádná jiná památka než První staroslověnská legenda tohoto muže nezná, stejně jako nezná jména vrahů. Žádná neuvádí ani další jména, například kněze Krastěje, který přikrývá mrtvé tělo knížete. Nebo kněze Pavla, který se na požádání Boleslavovo nad Václavovou mrtvolou modlí. A je tu taky pasáž o Václavově matce, kněžně Drahomíře.  

"Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahy pospíšili a všechny jeho přátele (a věříme, že dobří lidé to byli) rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili." O krvavé lázni, která následovala po boleslavské tragédii, píší shodně všechny legendy. Jeden ze svědků, zvaný Gumpold, jí chtěl dodat alespoň jakési zdání legality, a tak poznamenal: "Nedlouho po zavraždění svatého muže odsoudil Boleslav náhlým rozsudkem k smrti kněze, přátele a všechny, kdo s ním (tedy s Václavem) byli důvěrněji spjati, dokud byl naživu." Řeči řeči řeči. Žádné soudy. Násilí. Vraždění. A krev. A smrt.  

"Tělo Václavovo pohřbili, krev jeho však po tři dny nechtěla vsáknout do země." To by jediný zázrak, o kterém vypráví nejstarší legenda, První staroslověnská. "Doufáme však v Boha, že se na přímluvy zbožného a dobrého muže Václava (zbožného a dobrého, ještě ne svatého) ukáže ještě větší zázrak," vyslovuje své přání autor. Toto přání bylo v dalších desetiletích a staletích bohatě splněno. Každá nová legenda přidávala zázraky. Čím jich bylo víc, tím ji pokládali za zdařilejší a lepší. "Tělo blahoslaveného mučedníka odpočívalo pohřbeno v kostele svatého Kosmy a Damiána po tři roky."  

To by tedy znamenalo asi do roku 938. Alespoň podle svědka Kristiána. "Potom však bylo zjeveno některým služebníkům božím, aby toho služebníka božího z místa, kde byl pohřben, přenesli do basiliky svatého Víta, kterou on v metropoli pražské od základu vystavěl." To byla první cesta ostatků sv. Václava – z Boleslavě a do Prahy, a první manipulace s nimi. První, nikoli však poslední. "To bylo oznámeno onomu bratrovrahu, a poněvadž se skrýval pod pláštěm vojína křesťanského, nemohl odolati zázraku božímu a počal se rozpomínati, třebas pozdě, na svůj hřích. I poslal lidi a nařídil jim, aby přenesli svaté tělo za noci, s tou podmínkou, že nebudou-li svaté údy před svítáním dopraveny tam, kde mají býti pohřbeny, všichni ti, kterým to bylo uloženo, budou zcela jistě mečem utraceni."  

Další zázrak při převozu 

Jan Jiří Heinsch: Svatý Václav přisluhuje u stolu chudým - Foto:  Galerie Roudnice

Jan Jiří Heinsch: Svatý Václav přisluhuje u stolu chudýmFoto:  Galerie Roudnice

Druhý zázrak se měl udát při transportu Václavových ostatků u řeky Rokytnice. Její voda tehdy vystoupila z břehů, zaplavila okolní louky. Bylo nemyslitelné, že by výprava mohla řeku přebrodit. "Když se octli v takové tísni, napadlo je, aby si modlitbou k blahoslavenému Václavovi vyprosili u něj slitování." Na tu modlitbu se však pro jistotu moc nespoléhali, protože zároveň začali stavět most. "Mezi touto prací se najednou ohlédnou a vidí, že stojí i s vozem, na němž bylo tělo vzácného mučedníka, na té straně řeky, kam chtěli přejít."  

Jeden ze zázraků, které se kupily kolem mrtvého knížete, se týkal i jeho sestry Přibyslavy. Té se bratr Václav zjevil a pravil: "Pronásledovatelé uťali mi ucho. (Tento údaj o uťatém Václavově uchu se skutečně v několika legendách objevuje.) Dosud leží mezi stromem stojícím vedle kostela a zdmi kostela samého." Přibyslava šla a ucho nalezla. S několika nejvěrnějšími pak otevřela hrob Václavův a ucho přiložila k jeho hlavě. Když později došlo k transportu Václavových ostatků z Boleslavi do Prahy, zjistilo se, že ucho mezitím dokonale přirostlo k hlavě. Ale nejenom to.  

V rotundě svatého Víta na pražském hradě se zjistily další nepochopitelné skutečnosti: "Když zapálili světlo a na světce pohlédli, viděli, že jeho tělo je neporušeno a všechny jeho rány že jsou zahojeny, mimo tu jedinou ránu, kterou mu jeho přeukrutný bratr do hlavy zasadil. Vlastně, i toto místo bylo zahojeno, přece se však od ostatních lišilo, jako by bylo nějakou bílou mázdrou pokryto. Když ji smyli, ukázalo se, že je stejné jako ostatní."  

Svatý Václav v erbu města Brandýs nad Labem - Stará Boleslav

Svatý Václav v erbu města Brandýs nad Labem - Stará Boleslav

Jméno Václavovy sestry Přibyslavy se ve vyprávění mnicha Kristiána mihne ještě jednou: "Když se slavná pověst o těchto a podobných zázracích blahoslaveného mučedníka všudy rozšířila, upadli někteří lidé v pokušení, aby se zmocnili ostatků blahoslaveného těla a pro sebe si je ponechali nebo svým přátelům je rozdali. Sestra jeho Přibyslava, zúčastnila se takového činu, majíc za pomocníka při svém podniku kněze chrámu sv. Víta jménem Štěpán. Vykopavše velebné tělo, začali se svou darebností. Neboť syn toho kněze uchopil velmi nevážně čelist svatého muže a vytrhl ji. Zavinuli ji do roušky a ostatní tělo zase zahrabali do země. Pro sebe si pak každý z nich podržel část ostatku podle libosti a část rozdali svým přátelům. Ale brzy je všechny postihla nenadálá pomsta boží."  

A Kristián ještě dodává: "Stalo se to, jak známo, v nedávném čase a přemnoha lidem je to povědomo."  

Václavův podivný přítel 

Ještě jedno jméno se však v souvislosti s Václavem a jeho násilnou smrtí objevilo. Podiven. Ano, podivná osoba jménem Podiven. Kdo to byl, ten Podiven? "Když všichni ti, kteří oddaně k Václavovi lnuli, dílem od bezbožníků mečem byli utraceni, dílem rukama zlořečených v řece pohřbeni a ostatní po všem světě se rozprchli, jeden bojovník jeho, jménem Podiven, do Němec utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později, domnívaje se, že pokoj ve vlasti je obnoven, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, pořád se skrývaje." 

Kaple blahoslaveného Podivena ve Staré Boleslavi - Foto: Boleslav ., Licence Public Domain, volné dílo

Kaple blahoslaveného Podivena ve Staré BoleslaviFoto: Boleslav ., Licence Public Domain, volné dílo

Tento Podiven jednoho dne navštívil jistého muže. Dost možná, že to byl Hněvsa. Ten měl v Boleslavi dvůr, kde se spiklenci večer před vraždou sešli. Byl to on, kdo probodl Václavovi bok. Podiven to o něm zřejmě věděl. "Když tam přišel, zastal ho, jak odpočívá v teplé lázni, jež se nazývá v obecné řeči stuba." Údajný Hněvsa ho měl pozdravit. Jak píší legendy, "po způsobu lidovém": "Buď zdráv, příteli, bud' zdráv." Ano, tak po tomto lidovém pozdravu měl Podiven, "maje srdce rozbouřené," odpovědět: "O mé srdce a zdraví se Bůh postará, ty však jsi již dříve všeho zdraví a spásy pozbyl, a proto ve svém hříchu zemřeš a na věky zahyneš."  

Podiven měl s sebou meč, a poněvadž věděl, proč onoho člověka navštívil, skončilo to podle očekávání: "Obořiv se na něho, usmrtil ho." Měl zřejmě za to, že se mu podaří uprchnout, ale příliš opatrně si po svém činu nepočínal. "Uchýlil se do lesa, ale když se tam již bezstarostně pohyboval, smrt dvořanova a vražedný čin byly oznámeny bratrovrahovi (všímáte si – legendy většinou důsledně vynechávají Boleslavovo jméno, je to jenom "bratrovrah") a ten dal les rychle obklíčiti svými služebníky a hned ho chytili a oběsili."  

Dojímavý příběh. Ano, Podiven působí jako dobrý duch, který se náhle zjevil z exilu, aby pomstil smrt svého pána. Což nemusí znamenat, že neexistoval. To opravdu neznamená, že neexistoval, protože s tou největší pravděpodobností byl historickou postavou. Když ho popravili, "visel tam tři léta; ani pták, ani dravá šelma, ba ani přirozený rozklad a hniloba těla se ho nedotkly, nýbrž jako by žil, nehty a vousy mu vyrostly a jeho vlasy zešedivěly až k úplné bělosti." No... tak tyto informace příliš k Podivenově hodnověrnosti zrovna nepřispívají... On byl Podiven prohlášen blahoslaveným, takže se musel prokázat nějakým zázrakem.  

"Nejprve byl pohřben na tom popravišti a kolemjdoucí lidé tam vídali často nebeské světlo nad tím hrobem, což přimělo Boleslava, aby nechal Podivenův hrob přestěhovat." "Tělo toho muže bylo z onoho místa vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kněží a nábožných mužů a žen a pochováno na hřbitově kostela svatého Víta, takže svatý Václav, pochovaný v tomto kostele, a onen dvořan pochovaný venku, jsou jen zdí od sebe odděleni."  

Čí jsou to kosti? 

Při pečlivém pohledu na novogotické průčelí katedrály odhalíte i portréty jejích dvou novodobých stavitelů – Kamila Hilberta a Josefa Mockera - Foto: Jan Mareš

Při pečlivém pohledu na novogotické průčelí katedrály odhalíte i portréty jejích dvou novodobých stavitelů – Kamila Hilberta a Josefa MockeraFoto: Jan Mareš

V roce 1911 dělal architekt Kamil Hilbert na pražském Hradě průzkumy původní Václavovy rotundy. V bezprostřední blízkosti západní apsidy objevil kostru. "Té kostry se dotkla stavba Spytihněvova," zapsal si pan Hilbert. Jinými slovy: V době stavby Spytihněvovy basiliky tady už tato kostra ležela a tehdejší stavitel ji přerovnal pietně do jakési hraničky a přezdil románským zdivem. Antropolog profesor Matiegka zjistil, že jde o muže. A Kamil Hilbert si zapsal: "Ve zdivu z ll. století, několik centimetrů nad kostrou objevena kožená přilba, šitá z dvojnásobné vrstvy hověziny..." 

Hilbertův výzkum v kapli sv. Václava na Pražském hradě na fotografii ze Svatováclavského sborníku z 20. let 20. století - Foto:  archiv

Hilbertův výzkum v kapli sv. Václava na Pražském hradě na fotografii ze Svatováclavského sborníku z 20. let 20. stoletíFoto:  archiv

S největší pravděpodobností lze říct, že "přilba patřila muži, jehož kosti nalezli při stavbě Spytihněvovy basiliky v roce 1060 při zdi Václavovy rotundy, a proto je pietně uložili do zdi nového chrámu." Byl to Podiven? Ty kosti se mu připisují. Jsou dodnes uloženy v chrámu sv. Víta v takzvané ostatkové kapli. Kostra není kompletní. "Zdá se, že původní pohřeb Podivena u zevní zdi rotundy sv. Víta," konstatuje profesor Emanuel Vlček, který kosti přiřknuté Podivenovi v roce 1974 zkoumal, "byl při přestavbě na basiliku odkryt tak, že mohly být vyzvednuty pozůstatky dolní poloviny těla počínaje bederní páteří. Z dolní poloviny kostry zůstala zachována pánev, obě kosti stehenní, kosti holenní, zlomek kosti lýtkové. Lebka, hrudník, kosti horních končetin zůstaly v původním hrobě při základech rotundy."  

Kromě toho, že kosti patřily muži, zjistil dr. Vlček, že "se dožil věku čtyřiceti až padesáti let. Z délky dlouhých kostí lze vypočíst výšku postavu na 170 až 172 centimetry." A ještě tento pozoruhodný detail: "Ze způsobu zachování končetinových kostí lze usoudit na původní polohu těla v hrobě. Tělo bylo uloženo na zádech, jak dokládá postup hniloby na zadních plochách kostí. Současně nás tento stav zachování informuje o tom, že tělo bylo přeneseno z prvotního hrobu a vloženo do hrobu na hřbitově u rotundy svatého Víta ještě v úplné celistvosti, v natažené poloze na zádech." Nejvíc však fascinuje ten naprosto přesný údaj z legendy možná devět set let staré. On se totiž doslova potvrdil nálezem ve 20. století: "Svatý Václav, pochovaný v tomto kostele, a onen dvořan pochovaný venku, jsou jen zdí od sebe odděleni."  

Když nastoupil Václav na panovnické křeslo, skutečný symbolický kamenný knížecí stolec byl umístěn před kostelem svatého Jiří – situace na pražském hradě vypadala tak, že před ním stál původní kostelík Panny Marie (ten vybudoval Bořivoj a přestavěl jeho syn Spytihněv, ten tu také našel místo posledního odpočinku). Na druhém konci hradčanského ostrohu stál nedostavěný kostelík, ve kterém byl pochován Václavův otec Vratislav. Sem dal Václav přenést ostatky své babičky Ludmily, a vzápětí se rozhodl, že vybuduje třetí kostel na Hradě, kam by byl jednou sám pochován.  

Netušil, nemohl tušit, že to bude tak brzo. V době, kdy začal stavět, mu bylo zřejmě něco kolem třiceti. Jako místo pro svou stavbu, zasvěcenou svatému Vítu, zvolil přibližné střed hradního návrší, obehnaného hradbami. Tady byla někdy v letech 926 až 929 zahájena stavba nového kostela, k jehož vysvěcení asi došlo až po Václavově smrti. Šlo o rotundu, která měla několik apsid. K té rotundě později přistavěli malinkou kapli. Do ní uložili později tělo svatého Vojtěcha. V rotundě svatého Víta byl Václav pochován do svého druhého hrobu. V chrámu svatého Víta jeho ostatky už zůstaly, ale stěhovaly se ještě víckrát. Soukromou podobiznu českého knížete Václava, prohlášeného za svatého, se pokusíme vytvořit v příštích, Toulkách českou minulostí. Využijeme přitom všech dosažitelných zpráv osudech jeho ostatků, a také k jakým závěrům dospěli odborníci při jejich zkoumání v letech 1971 až 73. Tehdy se rovněž poprvé zabývali genetickými vazbami mezi nejstaršími Přemyslovci. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas