41. schůzka: Boleslav I., řečený Ukrutný

Boleslav I., řečený Ukrutný - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Boleslav I., řečený UkrutnýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ocitli jsme se v době, kdy je mrtva hlava českého státu, kníže Václav. Syn Drahomíry a Vratislava se stal obětí atentátu. Je to první český panovník, který byl zavražděn. Přesněji – první, o kterém to víme.

Je mrtev kníže Václav a na pražský stolec usedá nástupce, logický dědic, v té chvíli jediný mužský představitel knížecí rodiny, Václavův bratr Boleslav. O jeho právu vládnout sotva někdo pochybuje; kdo se snad vzepřel, není už na světě, nebo alespoň v zemi. Pátý mezi vládnoucími Přemyslovci je tvrdý muž, meč mu proklestil cestu k moci.  

Je mrtev kníže Václav, byli pobiti – patrně – mnozí jeho přívrženci, zahynul nepochybně i mladičký Václavův syn Zbraslav (jestli vskutku existoval). Píše se rok 935 po Kristu. Na přemyslovský knížecí stolec usedl atentátník a bratrovrah....  

Bratrovrah na trůnu 

Kosmas

Kosmas

Nejtěžší zločin se stal Boleslavovou korunovací. Do českých dějin vstoupil jako vyvrhel, s rukama od krve, jako bezbožný násilník. Po staletí se mu spílalo. Byl Kainem, který zabil Ábela. "Bylť tento kníže Boleslav," říká o něm kronikář Kosmas, a okamžitě dodává, "smí-li se knížetem nazývati ten člověk bezbožný a násilný, krutější než Herodes, surovější než Nero, převyšující Decia nelidskostí zločinů, Diokleciána krvelačností, čímž si získal příjmení Boleslav Ukrutný" – ano, zdá se, že na víc jmen zlosynů si Kosmas už nevzpomněl, takže mohl svou myšlenku o knížeti dokončit: "Bylť tento kníže Boleslav tak urputný, že se v ničem neřídil rozvahou ani rozumem, nýbrž všechno činil podle své libovůle a nálady..." 

Zkrátka – černá ovce přemyslovského rodu. Možná se bude zdát nevhodné projevit jakousi shovívavost vůči člověku, na kterém po staletí lpí obvinění z vraždy. Přesto existují důvody, proč tyto jednostranné představy o Boleslavovi zpochybnit. Všechno, co o jeho případu víme, totiž známe z křesťanských legend, a legendy, ty mají daleko spíš hodnotu uměleckou a literární než historickou. Úkolem legend bylo velebit mučedníky, podávat důkazy o zázracích světců – těchto padlých hrdinů vítězně postupujícího křesťanství. Legendy nepotřebovaly ani tak fakta, jako podivuhodné a rozumem nevysvětlitelné činy – o skutečnost se opíraly jenom jako o berlu a pouze v několika málo bodech.  

Český kníže Boleslav II. (uživatel DrJunge) - Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Český kníže Boleslav II. (uživatel DrJunge)Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Boleslav nebyl první ani poslední z českých knížat, jejichž vládu poznamenalo krveprolití. Ludmila, nejstarší známá česká kněžna a Václavova a Boleslavova babička, byla zprovozena ze světa násilím, a to údajně vlastní snachou, kněžnou Drahomírou. Také následovník Boleslava I., jeho syn Boleslav II., který vstoupil do dějin s mnohem příznivějším přízviskem než otec (říkalo se mu Pobožný), tak tedy Boleslav II. sice skutečně postavil v Čechách kolem dvaceti kostelů, za něj tu vznikl první klášter, středisko vzdělanosti, a především se podařilo zřídit v Praze první české biskupství, ale tento křesťansky smýšlející muž uskutečnil svůj nejvýznamnější politický tah, tedy sjednocení Čech, tím nejbrutálnějším způsobem.  

Bez jakýchkoli skrupulí nechal povraždit všechny dosažitelné Slavníkovce, to znamená příslušníky konkurenčního rodu, ten totiž jediný znamenal svou mocí pro Přemyslovce vážnou hrozbu. Jeden Boleslav, ten První, Ukrutný, dokázal zabít. Druhý Boleslav, Pobožný, učinil vlastně totéž. Dokonce v mnohonásobném měřítku... Tři vnukové Boleslava Ukrutného, tedy synové Boleslava Pobožného, si ve vzájemném soupeření o knížecí stolec připravili doslova orgie krutosti.  

Vítěz bere vše 

Ale nepředbíhejme. Nám teď jde jenom o to ukázat, že krvavé násilí ve jménu moci nebylo tenkrát ničím výjimečným, spíš naopak: ono to bylo dokonce jakýmsi pravidlem. V tomto smyslu se Boleslav I. nelišil ani od svých předchůdců ani od následovníků. Jednal krutě v kruté a nemilosrdné době. Vražda se tenkrát chápala jako sice krajní, ale koneckonců přiměřený prostředek k dosažení cíle. A jako taková se dala ospravedlnit. Co bylo správné a spravedlivé, o tom rozhodoval vítěz. Vítěze nikdo nezpovídá. 

Boleslav I., řečený Ukrutný - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Boleslav I., řečený UkrutnýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Jak podivná milost Boží!" zamýšlí se ještě jednou Kosmas, když srovnává otce Boleslava I. se synem Boleslavem, toho jména Druhým. "Jak nevyzpytatelní jsou soudové jeho! Hle, zrodí se hrozen z ostružiny, růže z trní, ušlechtilý fík z bodláčí, tak věru z bratrovraha vzejde ctitel Kristův, z násilníka muž dobrotivý, z bezbožného Boleslava zplozen byl kníže Boleslav Druhý, však zbožnou povahou první." Ale to jsme opět poskočili dopředu víc, než je záhodno. Jak to bylo ve skutečnosti s oním "hroznem, růží a ušlechtilým fíkem" Boleslavem II., na to v našem seriálu teprve přijde řada...  

My zůstaneme u jeho táty a snad se nám podaří zjednat přiměřenější místo tomu knížeti tolikrát prokletému. Jestliže se na něj přestaneme dívat výhradně skrze jeho násilný čin vůči bratrovi (a musíme přiznat, že ten je doložený chatrně a vlastně nikdy nezvratnými důkazy neobjasněný), tak se před námi zjeví státník nepochybného formátu a nemalých zásluh. Ať už se nám to líbí nebo třeba ne.  

Není nad historickou přesnost 

Nevíme, kdy se narodil, není ani jisté, jestli byl skutečně druhorozený. Nevím ani, kdy zemřel. Bylo to v červnu 967? Nebo v červenci téhož roku? Těmto datům by odporoval údaj našeho starého známého saského kronikáře Widukinda, že totiž Boleslav pomáhal ještě v září onoho roku 967 svému zeti, polskému knížeti Měškovi. (Nebožtíci už obvykle do válečných konfliktů nezasahují.) Je tu ještě jeden termín – 15. červenec, ale – roku 972. Kuthen, autor Kroniky o založení země České, tvrdí: "Doba panování Boleslava I. činila celkem 37 let, 9 měsíců a 17 dní." Fascinující přesnost. I v dnešní době. Natož pak v 10. století. 

Přemysl Otakar I. v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě

Přemysl Otakar I. v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě

Vratislav II. na stěně rotundy svaté Kateřiny ve Znojmě

Vratislav II. na stěně rotundy svaté Kateřiny ve Znojmě

Vladislav II. - Foto:  Archiv ČRo

Vladislav II.Foto:  Archiv ČRo

Podle tohoto údaje by spadal Boleslavův odchod z trůnu i ze života někdy do roku 972. Tedy – když pomineme ony měsíce a dny. Na rozdíl od mínění svých předchůdců jsou dnešní badatelé spíš pro pozdější datum. 37 let vlády!... To je velice dlouhé funkční období, mezi našimi panovníky se řadí k absolutním rekordmanům, kteří vydrželi na trůně nejdéle. V délce pobytu na výsluní moci se mu z Přemyslovců blíží jenom král Přemysl Otakar I. – 33 let – a dva čeští králové, kteří na rozdíl od Přemysla Otakara I. získali královský titul pouze pro sebe: Vratislav II. a Vladislav II. – 31 a 32 let.  

Boleslav I. se zapsal do naší historie dalším unikátem: Byl pravděpodobně prvním Přemyslovcem, který si za nevěstu zvolil šlechtičnu německého původu. Dokonce měla být vzdáleně spřízněna s císařem! Jmenovala se Biagota (tedy snad se tak jmenovala). Objevuje se i česká podoba jejího jména – Blabota. Jestliže se Boleslav oženil s císařovou příbuznou (vzdálenou sice, ale přece jenom příbuznou), tak to znamená, že knížecímu ženichovi byly domácí "partie" jaksi – málo, neboli: Přemyslovci už v Čechách nenalézali sobě rovných. Snad jenom s výjimkou Slavníkovců na východě země... S těmi si to však měli v dohledné době vyřídit...  

S Biagotou měl Boleslav čtyři děti: Dcery Doubravku a Mladu. Potom syna Strachkvase (ten se údajně narodil těsně před proslulou bratrovraždou; tento fakt se prý odrazil i v jeho jméně: "ta hrůza během strašného hodokvasu"), a konečně syna Boleslava, toho jména Druhého. Ten se stal otcovým nástupcem.  

Po bratrově strašné smrti
Boleslav Ukrutný s chutí
převzal stolec. Císař brzy
pomstít chtěl však zločin drzý
a tak – s vojskem v české luhy
táh. Boleslav sezval druhy,
postavil se císaři.
Nic se mu však nedaří,
bije a brání marně.
Všude leží mrtvoly.  

Dech temné minulosti 

Vskutku stereotypní obraz české historie: "Všude leží mrtvoly..." Není v našich dějinách století, kdybychom se s ním nesetkali... Co se to vlastně tehdy stalo? Do roku 935 byl Boleslav údělným pánem na Staré Boleslavi. Jakmile se stal pražským knížetem, otočil kormidlem české politiky o 180 stupňů. Takže: zatímco Václav založil svou vladařskou koncepci na přátelství a jisté podřízenosti vůči Sasku, jeho samozvaný nástupce tyto svazky okamžitě zpřetrhal. Zatímco Václav žil s Jindřichem I. Ptáčníkem v míru, který si vykupoval poplatkem, byl Boleslav přesně opačného mínění. 

Jan Vilímek: František Palacký - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: František PalackýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Král Ota I.

Král Ota I.

Ten poplatek míru, latinsky tributum pacis, asi nepředstavoval oněch příslovečných a díky Františku Palackému poněkud spletených 120 volů a 500 hřiven stříbra. Oni volové snad ani nemuseli být z druhu tura domácího. "Dobytek" prostě bylo to, co bylo dobyto. Kromě zajatců, ze kterých se stávali otroci, se samozřejmě platilo drahými kovy. Ale ať bylo to výkupné za mír jakékoli, Boleslav je prostě přestal platit. A začala válka. Jeho soupeřem byl Jindřichův nástupce, nový saský vládce Ota První.  

Ty boje, které Dalimil ve své kronice celkem odbyl, trvaly ve skutečnosti čtrnáct let. Ano, ti dva, Ota a Boleslav, válčili spolu vytrvale a dlouho. O průběhu válečného konfliktu však nejsou zprávy. Pod rok 950 lze v českých dějinách nahlížet jenom prostřednictvím kusých, doslova řádkových, nebo nejvýš odstavcových informací, roztroušených po cizích kronikách. Onoho roku 950 se válečné štěstí přiklonilo (zřejmě) na stranu Oty I., budoucího německého císaře. Saská vojenská výprava, která předtím vtrhla do Čech a dlouho obléhala posádku nejmenovaného hradu, není vyloučeno, že to byla Stará Boleslav, donutila nakonec knížete k vyjednávání.  

Zem postihlo nové hoře.
Kníže musí platit daně
a též na císařském dvoře
sloužit jako postolí.  

Jestli sloužil Boleslav jako postolí (neboli služebník u stolu), o tom lze s úspěchem pochybovat. A ty daně? "Při uzavření míru došel Boleslav milosti..." utrousil mnich Widukind. Milosti... kdybychom jenom tušili, co se pod takovou saskou milostí mohlo skrývat... Jak se dovídáme ještě odjinud, Boleslav prý seznal, že by v boji s přesilou neobstál. "Chci raději nepokořen se poddati, než poražen milosti se doprošovati!" Vydal se proto osobně do Otova tábora a oba panovníci si před sešikovanými vojsky obou stran na dotvrzení míru podali ruce. "Byli to sokové sebe důstojní, oba mravů rytířských, a proto pravice jejich uzavřely mír poctivý, který také dodržely." Milost, mravy, mír... 

Spojenectví, ne vazalství 

Něčím ale Boleslav musel svůj dlouhý, i když nakonec jenom dočasný vzdor zaplatit. Ale čím? Tím, že byla obnovena poplatnost Sasku? "Nebyla." Tvrdí historik profesor Zdeněk Fiala. "Roku 950 se Boleslav s Otou skutečně smířil, ale poplatnost obnovena nebyla, a také při smrti Boleslava I. a nástupu jeho syna Boleslava II. na trůn roku 972 není o poplatku nikde ani zmínka." A Zdeněk Fiala ještě dodává: "Ani Boleslava I., ani jeho stejnojmenného syna, ale ani Václava a jeho předky německý panovník při jejich nástupu na trůn nepotvrzoval!" To všechno – snad – znamená, že Boleslavův odpor vůči silnějšímu soupeři nebyl přece jenom marný. České knížectví bylo ke konci prvního století své historické existence nezávislé. 

Za všechno se ale něco platí. Svým způsobem se platí i za nezávislost. Tehdy, i dnes. Čím platil Boleslav? Závazkem. Musel se Otovi nějak zavázat, protože po jeho boku pak bojoval v řadě bitev. Ta největší se odehrála u řeky jménem Lech.  

Řeka Lech pramení v rakouském Vorarlebersku, a protéká tyrolskými Alpami. Když její vody, zešedlé rozpuštěným vápencem, dorazí do Bavorska, zabírají celou širokou údolní říční nivu. Bavoři jí říkají Lechfeld. Lešské pole. Na březích Lechu u Augsburku stálo časně ráno 10. srpna 955 sedm tisíc těžkooděnců Otova vojska proti víc než osmi tisícům maďarských kočovníků. Časně ráno 10. srpna 955 vložil německý panovník, král Sasů, Bavorů, Švábů a Franků, Ota I. z rodu Luidolfovců, za sedm let nato německý císař, osud svůj, celého vojska a vlastně i střední Evropy do rukou svatého Vavřince, jemuž byl tento den zasvěcen. V případě vítězství v bitvě se zavazoval zřídit světci biskupský chrám. Alternativa porážky se rovnala smrti nebo zajetí.  

Maďarské vojsko stálo před Augsburkem a zbytek Evropy sledoval s hrůzou, jestli se Otovu vojsku podaří odrazit je zpět, nebo jestli se západem přežene zkázonosný nájezd východních kočovníků. Už jednou se přehnal. Otův otec, král Jindřich, porazil Maďary roku 933 v bitvě u Riade a uzavřel s nimi mír. Součástí mírové smlouvy byl závazek dvacet let neútočit na německá vévodství. Maďaři to ono dvacetiletí vydrželi. Vynahradili si to jinde. Jenomže lhůta vypršela a v létě 954 začalo být v povodí Dunaje náramně živo. Za obrovského pustošení pronikli maďarští jezdci Bavorskem a Švábskem do Lotrinska, vzali to skrz naskrz Francií a přes severní Itálii se vraceli do svých táborů v Podunají. Náramně se jim ten drancovací okruh zalíbil.  

Kořist byla tučná, a tak si příští rok slíbili repete. V létě 955 si to Ota zrovna vyřizoval na severu Německa se zdejšími Slovany, když dostal zprávu o maďarském vpádu do Bavorska. Jak reagoval? Bod číslo 1: Vyhlásil hotovost v celé říši. Bod číslo 2: Požádal o pomoc Boleslava, který byl nejprve 14 let nepřítelem, ale teď zase jednu pětiletku fungoval jako spojenec.  

Dobyvační Uhrové 

Cestu proti toku Dunaje Maďaři dobře znali. Kudy procházeli, tam se ten kraj začal podobat poušti. Na rozdíl od let minulých, kdy se vyhýbali opevněným místům jak čert kříži, je teď zlákaly poškozené valy biskupského města Augsburku. Napadené město ale útoku vzdorovalo, a tak mohl Ota shromáždit co největší vojsko. Začátkem srpna 955 se spojil s bavorskými oddíly, na cestě k Augsburku se k němu přidali Frankové, Švábové a taky pomocný český sbor. Velitel tohoto pomocného sboru však v tomto okamžiku přináší Otovi zprávu, které se už tradičně říká Jobova: "Boleslav nemůže přispěchat na pomoc, jeho síly jsou vázány bojem s jiným maďarským oddílem." 

Bitva na Lechu (uživatel Acoma) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva na Lechu (uživatel Acoma)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Co teď? Jestli chce Ota zachránit Augsburk, musí riskovat bitvu. Tady, na Lešském poli, s vojskem, které má k dispozici. Boj má začít na svatého Vavřince, po ranní mši. Vpředu jsou Bavoři, švábské oddíly, zálohu tvoří pomocný český oddíl. "Jejich zbroj byla lepší než válečné štěstí," napsal o Češích kronikář. Všechno je připraveno, jenomže – nepřítel nikde. Nechybělo málo a pro krále Otu byla bitva ztracena ještě dřív, než jeho předvoj Maďary vůbec zahlédl. Rychlá a pohyblivá maďarská jízda totiž vůbec neriskuje čelní nájezd, ale hezky německé vojsko objíždí. Nepozorovaně pronikne do týlu králova vojska. Tam narazí na tisícovku českých bojovníků.  

Ten náraz několikanásobné přesily je pro český pomocný sbor osudný – jeho řady po záplavě šípů značně prořídnou. Spolu se Šváby pokrývají Lešské pole i čeští mrtví, Jejich odpor však maďarský útok vyčerpal. Frankové a Bavoři mohou zasáhnout s čerstvými silami do bitvy. Král Ota se pouští do Maďarů ze tří stran. Zbývá jediná volná strana. Jenomže za maďarskými zády je už jenom řeka Lech. Maďaři jsou zbaveni své hlavní zbraně – manévru. Teď už mohou jenom couvat. Kolem poledne se bitva mění v zoufalý pokus zbytků maďarského vojska o ústup přes řeku, ale to už je beznaděj sama, její vody se stávají hrobem pro mnoho z nich.  

Masakr kam oko dohlédlo 

Michael Echter: Bitva na Lechu (uživatel Briséis) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Michael Echter: Bitva na Lechu (uživatel Briséis)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Sečítání po bitvě muselo být úděsné. Bilance vypadala hrozivě i pro vítěze. Češi a Švábové padli skoro do posledního bojovníka. Ani bavorské a franské oddíly se nemohou dopočítat svých mrtvých. Na bojišti však zůstala většina nájezdníků. Do zajetí se dostali i vůdci maďarského vojska. Po několika dnech dostává Ota zprávu od Boleslava. Také hlavní české vojsko zvítězilo nad Maďary (mělo to být údajně někde na jižní Moravě), Čechové dokonce zajali jejich náčelníka jménem Lele. Během srpna 955 přišli Maďaři o většinu svých bojovníků, výzbroje i koní. Je v tom jakási ironie, ale právě po této své porážce byli Maďaři přinuceni usadit se a vyměnit kočovný život za zemědělství. Když uplynulo ještě další půlstoletí, objevil se na mapě Evropy nový stát. Vznikly Uhry. Vítězným Bavorům, Frankům, Švábům a Čechům zmizel v létě 955 největší a nejobávanější nepřítel. O to snadněji si to mohli v dalších desetiletích rozdávat mezi sebou. 

Mapa. Státní území. Hranice. Přesně vymezená, daná linií hraniční čáry. Dnes. Nikoli v době, do které jsme v Toulkách dospěli. Co rozhodovalo o tom – tohleto je moje a tamto už tvoje? Jestliže hranici mezi dvěma kmeny, státy nebo etniky nevytvářela třeba řeka... Nebo nepřekročitelná bariéra horských hřebenů... Pak platilo, že: Stát sahá tam, kam až dokáže jeho vládce bezprostředně uplatnit svou moc. Poněkud neurčité vymezení. A čím nejistější vymezení, o to víc třenic. Neboli – pohraničních konfliktů. Tak těch třenic bylo dost, ale zase ne tolik, kolik bychom předpokládali. Lidi prostě žili tam, kde se žít dalo. No a hranici tvořil většinou les. Nikoli ten dnešní, ale prales. Pokud možno neproniknutelný.  

I sňatky vedly k zisku území 

A kudy tedy vedly hranice? Středem. Středem lesa. "Středem lesa" – to je pojem často opakovaný ve středověkých majetkoprávních listinách. Hvozdy, které spadaly z horských hřebenů do Čech, patřily Čechům, protilehlá půlka sousedům. Těmi hvozdy ale procházely taky nějaké cesty. Obchodní stezky. Ty přecházely do ciziny skrze takzvané zemské brány. Ty brány nebyly bránami v dnešním slova smyslu. Spíš to byly jakési opěrné body. Posádky hradů tam zachytávaly nepřátelské vpády. Na stejných bitevních polích se u nás většinou válčilo víckrát – u Domažlic, u Tachova, u Střekova... 

Česká a poté i polská kněžna Doubravka (Dobrava)

Česká a poté i polská kněžna Doubravka (Dobrava)

Nejenom bitvami však živ byl středověký panovník, našeho Boleslava I. z toho nevyjímaje. Zahraniční politika se přece dá dělat i mnohem nenásilnějšími prostředky. Přemyslovci prostřednictvím Boleslava navázali příbuzenství se sousedními Poláky. Tenkrát se v této zemi právě dostali k moci Piastovci. Boleslav provdal svoji dceru Doubravku (ona se možná nejmenovala Doubravka, ale – jak tvrdí někteří badatelé – Dobrava, my zůstaneme u Doubravky, už jsme si na ni zvykli). Boleslav ji dal za ženu Mečislavovi I. neboli Měškovi. "Doubravka byla velmi nešlechetná," to neříkáme my, to tvrdí Kosmas, "neboť jsouc již ženou pokročilého věku, když se vdala za polského knížete, sňala závoj ze své hlavy a vstavila na ni vínek panenský, což bylo veliké bláznovství od té ženy." No...  

Boleslav I. Chrabrý

Boleslav I. Chrabrý

I na jiných místech své kroniky jako by měl Kosmas na ženy nějak spadeno. Jestli to třeba nějak nesouvisí s jeho milou ženou Božetěchou... Pro Poláky je Doubravka dodnes kněžnou, která do jejich země přinesla křesťanství. I její Měšek přijal novou víru (stalo se tak už za rok po svatbě, roku 966). Ona sama zemřela pět let po svém otci i manželovi. Za pár let nato se poprvé (a nikoli naposled) Polsko a české knížectví spojilo v jeden stát. Přičinil se o to její syn. Taky se jmenoval Boleslav. Ale na rozdíl od jeho českého dědečka, řečeného Ukrutný, se tomuhle Boleslavovi říkalo Chrabrý

"Dne 15.července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Po něm nastoupil v panství stejnojmenný jeho syn, otci velmi nepodobný dobrými mravy a duchovním obcováním. Jak podivná je milost Boží! Hle, z bezbožného Boleslava zplozen byl kníže Boleslav druhý, však zbožnou povahou první. A není mu úhonou stejné jméno s ničemným otcem, poněvadž v něm hořela pravá láska Kristova a čisté milování, podobné jako mnozí dostanou jména svatých, a přece nedosahují svatosti; neboť ani svatost, ani nepravost se nepoznává na člověku podle jména, nýbrž to obé po zásluze."  

Po zásluze soudí lidi dějiny. Někdy dokonce i spravedlivě. Jak se zachovaly k Boleslavovi Prvnímu? Jak si zasloužil? Anebo mu odepřely, aby bylo přiloženo na misku vah i to dobré? Pokusili jsme se vidět na jeho portrétu nejenom hlubokou čerň knížete s tou nejhorší pověstí v našich dějinách, ale i odstíny šedi a dost možná, že jsme zahlédli i bílou. Neboť nikdo není jenom černý nebo jenom bílý. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas