42. schůzka: Boleslav II., řečený Pobožný

Boleslav II., řečený Pobožný - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Boleslav II., řečený PobožnýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ve středu naší pozornosti je opět Boleslav, konec konců, od 30. let 10. století až do úvodních let nového tisíciletí se na našem trůnu střídali téměř výhradně samí Boleslavové, včetně jedno importovaného z Polska. Boleslav II., řečený Pobožný, je všechny převyšuje nejméně o hlavu. Je to nejvýznamnější a nejúspěšnější přemyslovský panovník té doby.

Narozen? Otazník. Lze to pouze odhadnout. Třicátá léta. Možná ještě dřív. Je pravděpodobné, že jako dítě je současníkem svého strýce, knížete Václava

Boleslav Ukrutný hyne.
Jeho syn povahy jiné,
pro kterou zván Štědrým byl,
otcovo zlo nahradil
dobrem a ukrutnost splácet
začal láskou. Chrámů dvacet
zbudoval a též dle zpráv
město Mladou Boleslav.  

Otec sirotků, ochránce vdov... 

Kresba v Dalimilově kronice - Foto:  Archiv ČRo

Kresba v Dalimilově kroniceFoto:  Archiv ČRo

Codex gigas - Kosmova kronika - Foto:  Královská knihovna ve Stockholmu

Codex gigas - Kosmova kronikaFoto:  Královská knihovna ve Stockholmu

Podle Dalimila byl Boleslav Štědrý. My ho známe spíš jako Pobožného, a nechceme-li mu dávat žádné přídomky, tak tedy Boleslav, toho jména Druhý. Ostatně – Boleslav se stal "Pobožným" po obdobném zkreslení, jaké způsobilo, že jeho otce pronásledovala po staletí charakteristika ukrutníka. I Boleslav II. byl drsným dítětem drsné doby. Kronikáři Kosmovi však není v případě druhého Boleslava žádný superlativ, žádné nej- nej- dost velké, dost velebné. "Kníže Boleslav II., muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích ozvláštní zakladatel." Ano, založil jich rovnou dvacítku. A nejenom to: Tu hojnou míru dokázal Kosmas, kanovník a posléze i děkan svatovítské kapituly, vedlejší profesí kronikář ocenit. 

Dával almužny, žil v míru,
posílil křesťanskou víru.
Jeho sestra panna Mlada
žije v bázni boží blaze,
s průvodem svým v Římě žádá,
aby papež zřídil v Praze
biskupství. Pak v Čechách šíří
benediktský řád a panny,
jež jsou Bohu odevzdány,
sezve ke svatému Jiří.
Biskupem byl Dětmar, Sas.
Jeho život za rok zhas.  

Mlada. Boleslavova sestra. Stejně jako on dcera bratrovraha. I ona cítila celý život stigma otcova zločinu. Narozena? Na rozdíl od svého bratra knížete se její příchod na svět odhaduje někde mezi léty 930 až 935. Nejmladší dcera Boleslava I. "Panna Bohu zaslíbená, v svatém písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená." Zdá se, že ani u Mlady Kosmas chválou nešetřil.  

"Ta se odebrala na zbožnou pout' do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila. Naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětlil ji na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Potom nová abatyše, dosáhši propuštění a požehnání apoštolského, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, jela do drahé vlasti se svým průvodem velmi potěšeným. Dojeli ke knížecímu hradu Praze a kníže Boleslav uctivě uvítal dlouho očekávanou drahou sestru; i vzavše se za ruce vkročí do knížecího příbytku, kde spolu sedíce dlouho vzájemným i hovory se baví. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co v Římě viděla nebo slyšela paměti a podivu hodného."  

Sestra schopná diplomatka 

Neodolali jsme, abychom neocitovali celý tento kus Kosmovy kroniky. Je to až dojemné – slyšet, jak ve století vražd, kdy proradnost, zrada a černé svědomí číhaly za každým románských sloupem, se kníže a jeho sestra berou za ruce a dlouze si povídají u stolu, co a jak ve světě a co doma a "dlouze se vzájemnými hovory baví". A my této zprávě věříme. Chceme jí věřit. Chceme doufat, že v době páchnoucí krví nekrněla lidská láska a přátelství bratra a sestry. Zprávy, které Mlada z Říma svému bratrovi, šéfovi českého státu, přivezla, nebyly pouze rázu ústního. Odevzdala mu list od hlavy katolické církve. 

"Jest spravedlivá věc dobrotivě sluch nakloňovati k spravedlivým prosbám; neboť Bůh jest spravedlnost, a kdož ho milují, ospravedlněni budou a všecky věci těch, kdož milují spravedlnost Boží, napomáhají k dobrému." Po tomto obecném úvodu se papež Jan dostal k jádru věci (tento Jan dostal číslovku XIII. – pro Čechy to bylo šťastné číslo). Dostal se k žádosti, se kterou česká princezna Mlada do Říma přicestovala. "Dcera naše, tvoje rodná sestra." – okamžik. Pro úplnost: v originále je napsáno: "Filia nostra, tua relativa""naše dcera, tvoje příbuzná, jménem Mlada, též Marie, přinesla mezi jinými žádostmi, jimž nelze odepříti, od tebe prosbu našemu srdci milou, totiž, aby s naším povolením v tvém knížectví ke cti a slávě církve Boží smělo býti zřízeno biskupství."  

Knížeti Boleslavovi se prostřednictvím jeho sestry Mlady povedl husarský kousek: Jeho přemyslovské knížectví se aspoň částečně vymanilo ze závislosti na německých církevních kruzích v Řezně. I když nešlo o samostatnost úplnou (diecéze zůstala samozřejmě podřízena arcibiskupovi, navíc arcibiskupovi mohučskému, tedy poněkud vzdálenému, nebyl to ani arcibiskup salcburský ani magdeburský, kteří měli do Prahy mnohem blíž), přece jenom to krok vpřed určitě byl.  

"To my zajisté s radostným srdcem slyšíme. Vzdali jsme díky Bohu, jenž svou církev vždycky a všude rozšiřuje a zvelebuje mezi národy." Založení biskupství v Praze bylo důkazem prestiže českého státu. "A proto z plnomocenství apoštolského a z moci svatého Petra, knížete apoštolského, jehož jsme, jakkoli nehodní, přece náměstky (co slovo, to nádherná stylistická perla) svolujeme a schvalujeme a ustavujeme, aby při kostele svatého Víta, svatého Václava, obou mučedníků, povstal biskupský stolec a při kostele svatého Jiří mučedníka aby byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor svatých panen."  

Počátky rozvoje křesťanství? 

Zřízení biskupství má ovšem svoji podmínku: "Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol" – tady se Jan XIII. obrací k českému knížeti – "vyvol, zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, především v latinském písmě vzdělaného, který by dovedl radlicí slova rozbrázdit úhory srdcí pohanských, pšenicí dobrých skutků zasíti a snopy úrody vaší Kristu odvésti. Bud' zdráv!"  

Jednání v Římě nemuselo být zrovna jednoduché. Princezně a abatyši Mladě bylo tehdy nějakých pětatřicet, možná čtyřicet let. Dokázala to. Svými jeptiškami i českým lidem byla uctívána jako světice. Církví byla prohlášena za blahoslavenou a dodnes se ve svatojiřském klášteře ukazuj její ostatky...  

"Přišel kdysi předtím ze Sas muž obdivuhodné výmluvnosti a učenosti jménem Dětmar, kněz povýšením, mnich přiznáním, na svatou pout' do Prahy. Když se s knížetem Boleslavem II. seznámil, za krátký čas nabyl u něho veliké obliby a přátelství. A poněvadž dokonale uměl řeč slovanskou, povolal ho kníže svými posly. Svolav duchovenstvo, přední muže země a lid, dosáhl svými prosbami a přímluvami, aby si ho všichni obecným souhlasem zvolili biskupem."  

Ota I.

Ota I.

Takže Dětmar. První český biskup v tisícileté historii tohoto církevního úřadu v Praze. Národnost saská, tedy německá. Latinsky se podepisoval Diethmarus. Ovšem Dětmar byl dlouho usedlý v Čechách, a znalý zdejšího jazyka. Nakolik znalý – tedy jazyka a zdejších poměrů? Zřejmě značně. A nejenom zdejších, ale i evropských. On Kosmas přímo názorně mapuje, že pražské biskupství mohlo vzniknout díky dobrým stykům s německým císařem Otou.
"Nejslavnější císaři a největší ctiteli křesťanského náboženství!" Začátek je dobrý. Takový působivý. "Přijmi milostivě naše a všeho duchovenstva i lidu prosby a tohoto muže, ve všem osvědčeného, jménem Dětmara, jehož si za pastýře volíme; snažně žádáme, aby byl s Vaším nejsvětějším schválením a rozkazem na biskupa vysvěcen." Samotný obřad byl plný radosti a nikomu ani nepřišlo, že Německo právě ztrácí v Čechách kousek svého vlivu. Anebo snad přišlo? "Duchovenstvo při tom zpívalo Te Deum laudamus, kníže však a přední muži prozpěvovali Kristus kenaido a tak dále, prostější pak a zpěvu neznalý lid volal Krlešu, a tak podle svého obyčeje celý ten den vesele trávili..."  

Kdy se ujal své funkce? To není úplně jasné. Biskupství v Praze bylo zřízeno někdy mezi léty 973 a 976. Za devět let nato (anebo za šest) první český biskup Dětmar umírá. "A biskup Dětmar světil kostely, od věřících na mnohých místech k slávě Boží vystavěné, a pokřtiv přemnoho lidu pohanského, činil jej Kristu věrným. A po nemnohých dnech, totiž 2. ledna roku od narození Páně 969 (tady má Kosmas špatné datum, ve skutečnosti to bylo roku 982) byv vyproštěn z pout tělesných, hřivnu sobě svěřenou navrátil Kristu stonásobnou..."  

První klášter 

Plenářové desky z kláštera benediktinek sv. Jiří a relikviářová deska sv. Pěti bratří - Foto: Adriana Krobová

Plenářové desky z kláštera benediktinek sv. Jiří a relikviářová deska sv. Pěti bratříFoto: Adriana Krobová

Ještě jeden bod však v papežské listině figuroval. "Svolujeme... aby při kostele svatého Jiří mučedníka byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor svatých panen." Neboli řád. Klášter. Ke konci 10. století k nám vstoupily hloučky mnichů benediktinů a založily u nás první zdejší kláštery. Nejstarší? Ten vznikl na Pražském hradě při kostele svatého Jiří a patřil jeptiškám. Abatyší tohoto ženského domu stala Boleslavova sestra Mlada. A první mužský klášter? Povstal v Břevnově. A další? Říkalo se mu Ostrov. A skutečně – vznikl na ostrově, při soutoku Sázavy s Vltavou, v místě dnešní Davle. 

Bazilika sv. Jiří v roce 1867 - Foto: Wikimedia Commons

Bazilika sv. Jiří v roce 1867Foto: Wikimedia Commons

Mniši. Jaké jsme měli u nás mnichy? Až do 12. století to u nás byli výhradně benediktini. Přinesli zemi hodně prospěchu. Řeholníci u nás představovali vlastně jediné vzdělance, jediné nositele a tvůrce kultury a umění. A co přemyslovská knížata? Byli negramotní. Skoro bez výjimky. Řeholníci byli jediní, kteří u nás uměli psát. Svět jim vděčí za uchování hodnot z dob antiky, za šíření osvěty, zemědělských i technických poznatků, za vznik nejstarší středověké literatury. Nejstarší z řeholí (tedy řehole sv. Benedikta) byla sepsána v polovině 6. století. Poskytovala (tedy mimo jiné) harmonický obraz uspořádání malých lidských společenství. Klášteru vládl opat volený mnichy. A řeholní dům, takzvaný konvent, byl organizován tak, že "vše nezbytné, jako je voda, mlýn, zahrada a různá řemesla v něm bylo zahrnuto."  

V klášterech nebyli – alespoň zpočátku – žádní sluhové. Na pracích nezbytných k držení života se tou či onou měrou podíleli všichni. Skromnost, sebezapření, poslušnost, úcta k druhým právě tak jako ke vzdělání a k duchovním kvalitám – to byl zhruba obsah Benediktovy řehole. Ovšem panovníci věnovali – alespoň zpočátku – klášterům rozsáhlý pozemkový majetek, půdu, vesnici i s lidmi. Dalšími dary a odkazy se jmění klášterů rychle rozmnožovalo. Vzdělaní mniši udržovali kontakty s celou Evropou, starali se o import myšlenek. Benediktinské kláštery byly jakýmsi tmelem roztříštěného středověkého světa. Je pozoruhodné, že rychle zbohatly právě proto, jak upřímně si řeholníci odepřeli přepych bohatých...  

Peníze poprvé 

Pražský groš

Pražský groš

Bohatství? Vděčné téma. Setrvejme u něj. Nejstarší české mince, které známe. Název této měnové jednotky? Denáry. Název jsme si vypůjčili od starých Římanů. Za čí vlády se razily? Už za Boleslava I. Asi po roku 955 a v Praze. Je ovšem možné, že domácí stříbrňáky existovaly už za knížete Václava, ale bezpečně se to neprokázalo. Jak dlouho u nás denáry platily? Tři a půl století. Pozoruhodná výdrž. Až do roku 1300, kdy král Václav II. započal s ražbou věhlasných pražských "tlustých mincí". Tlustých neboli grošů. 

Technické parametry denárů: První české mince měly v průměru 2 centimetry (tedy asi jako dnešní koruna česká). Z libry stříbra, to znamená ze 406 gramů kovu, se jich razilo 240. Tato technologie se vždy nezachovávala, inflace není novodobý vynález. Z té libry se těch mincí začalo razit víc a víc, větší množství, takže kvalita peněz se záměrně znehodnocovala. Vyrobit z menšího množství stříbra víc peněz, to byla prastará, primitivní finanční spekulace. Nejprve ji provozovali panovníci, kteří měli na mincování takzvaný regál (tedy výsadní právo), a vzápětí začali ten trik napodobovat i ti, kteří knížecí monopol narušovali. No, hlavně že jsme měli svou vlastní měnu.  

Tu jsme sice měli, ale nějak moc jsme penězi neplatili. Převládal totiž směnný obchod. Kus za kus, zboží za zboží. Za stříbrné mince prodávali své zboží skoro výhradně cizinci – Turci, Židé, Arabové, Řekové, Němci. Zkrátka zahraniční obchod. Na domácím trhu nebyly peníze zapotřebí, takže jestli k nějakým přišel nějaký chudák, honem svůj poklad vložil do nějaké nádoby a zakopal, to víte, doby byly nejisté i v hlubokém míru, proto se u nás občas vykopne ze země hrnec s pokladem. V době, kterou právě putujeme, plnily funkci mincí hedvábné šátky. Měli jsme tenkrát u nás takzvanou "šátečkovou měnu". O té mluví ve svém spise i arabský kupec Ibrahim ibn Jakub: "Ty šátečky k ničemu jinému neslouží než k placení." Šátečky. tedy jakási pláténka. No a ta nám zůstala dodnes. My ale přece dnes žádnými kapesníky neplatíme, ale zůstala nám slova jako "zaplatit", "platidlo", "plat". Na jejich počátku bylo hedvábné plátýnko. 

Zličané, Lučané, Slavníkovci 

Ale české knížectví, i když zde vládli Přemyslovci, nebylo jenom přemyslovské. Patřila jim polovina dnešních Čech – střed, západ a částečně jih. Ještě donedávna – tedy za knížete Václava – tu byli Zličané. Těžiště tohoto knížectví bylo v oblasti mezi Labem a Sázavou. Hlavním městem byla Kouřim. Někteří badatelé tvrdí, že Litomyšl fungovala jako pohraniční zličský hrad proti Moravě, a taky Kladsko v dnešním Polsku že bylo původně zličské (podle jiných zase slavníkovské). 

Repliky slavníkovských mincí - Foto:  archiv

Repliky slavníkovských mincíFoto:  archiv

Další stopu najdeme v době Boleslava I. Kníže se dostal do konfliktu s jistým podřízeným místním panovníčkem. Vicinus subregulus, ano, tak ho pojmenovává kronikář Widukind. Boleslav si to rychlým útokem s tímto vnitřním nebezpečím vyřídil. Dost možná, že šlo o Lučany a jejich knížete Vlastislava. Třetí historicky zachycený případ nepřemyslovského knížectví uvnitř Čech 10. století je panství knížete Slavníka.  

O mocných vládcích, kterým patřila ta půlka Čech, která nepatřila Přemyslovcum – tedy severovýchod, východ a částečně jih země – tak o nich vědí dějiny jenom málo, a i ta trocha se váže až k poslednímu období existence Slavníkovců. Je jasné, že Slavníkovci představovali podobně urozený rod jako Přemyslovci. "Já pán, ty pán!" Musili to být buďto potomci starých rodových předáků nebo stařešinů, anebo příbuzní někoho, kdo byl mezi vyšší vrstvy povýšen ještě v časech, kdy dějinná scéna zůstávala ponořená do tmy. Ostatně o původní rodové šlechtě našich Slovanů jsme s to říct jenom pouhých pět slov, pět jmen, která se dochovala: Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci, Těptici, Munici. Všechno ostatní kryje tma...  

"Roku od narození Páně 981. Zemřel Slavník, otec svatého Vojtěcha. Ač v jeho povaze a životě vyniká velmi mnoho rysů pamětihodných, chceme pověděti přece aspoň něco málo z toho a proto přerušujeme běh našeho vypravování. Byl to muž tváře ke všem veselé, v svých úsudcích ducha bystrého, v hovorech vlídný, bohatý statky světskými i duchovními. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost velmožů. V jeho činech se jevila znalost práva, podpora chudých, útěcha smutných, přijímání pocestných a ochrana vdov a sirotků."  

Co se tehdy zahrnovalo pod státní útvar, který bychom mohli pracovně nazvat Slavníkovsko? "Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou. Ten kníže Slavník, dokud žil, šťastně žil."  

Dokud žil, tak možná. I když – zřejmě už před jeho smrtí – tedy před rokem 981 – pravděpodobně už nějakou dobu mezi přemyslovskou Prahou a slavníkovskou Libicí nepanovaly vztahy právě nejpřátelštější. Jestli takové vůbec mezi těmi dvěma konkurenty vládly. Ale asi to nebylo otevřené, krvavé nepřátelství. To by přece rok po Slavníkově smrti (v roce 982) nemohl obsadit biskupskou stolici v Praze Vojtěch, Slavníkův syn. Jeho volba byla určitě závislá na přemyslovském knížeti. Na druhé straně zůstávalo otázkou času, kdy padne rozhodnutí, kdo s koho. Došlo k němu čtrnáct let po smrti knížete Slavníka. A to způsobem, který může jenom těžko vzbudit sympatie... 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace