44. schůzka: Vyvraždění Slavníkovců, svatý Vojtěch

Základy slavníkovského kostela v Libici - Foto: Zdeněk Pražák, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Základy slavníkovského kostela v LibiciFoto: Zdeněk Pražák, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Zatímco během jiných pokračování tohoto seriálu stihneme proletět celé týdny, měsíce, ba i léta, dnes se budeme otáčet většinou kolem jednoho místa a jednoho jediného dne. To místo se jmenuje Libice a leží nad řekou Cidlinou, ten den nese datum 28. září 995.

Sousoší Vojtěcha a Radima na Libici - Foto: Pavel Frič

Sousoší Vojtěcha a Radima na LibiciFoto: Pavel Frič

"Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci. Tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muži a ženy do jednoho pobili, a stavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů."  

Stačily tři věty 

Tolik zpráva kronikáře Kosmy. Jsou to vlastně tři (sice středověce dlouhé, ale pouhé tři) věty. Ono těch vět, týkajících se Libice, je v Kosmově kronice ještě o jednu víc, ale tu necháme na později. Celkem devadesát pět slov stačilo Kosmovi na vylíčení události, během níž byli vyvražděni Slavníkovci a český stát došel svého sjednocení. Byla to jednorázová akce? Nečekaný přepad? Teroristická akce? "Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci." 

Kosmas

Kosmas

český kníže Boleslav II. - Foto:  archiv autora

český kníže Boleslav II.Foto:  archiv autora

Jací předáci? Copak Boleslav neměl vládu ve svých rukou? Proč nerozhodoval sám? "Tito vykonali velmi zlý a ničemný skutek." Jak to, že si troufli? Nastaly snad nějaké příznivé okolnosti pro útok? Otázky, otázky, otázky... Je čas na odpovědi. Ale ne na všechny otázky je odpověď známa.  

Tehdejšímu německému panovníkovi bylo ještě ani ne patnáct let, ale na to, aby uspořádal vojenskou výpravu, byl už starý zřejmě dost. Vojenskou výpravu proti pohanským Bodrcům. Což byli nejspíš Slované (sídlili na severu). "Král zpustošil Bodrcko" – referuje o té události s potěšením hned několik německých análů, "hradiska i hrady rozkotal. Na pomoc mu přišel polský Měšek s velikým vojskem, i Čechové se synem druhého Boleslava přišli."  

Tak mohl vypadat Boleslav III. Ryšavý

Tak mohl vypadat Boleslav III. Ryšavý

Boleslav III., Oldřich, Břetislav I. a Spytihněv v kateřinské rotundě ve Znojmě

Boleslav III., Oldřich, Břetislav I. a Spytihněv v kateřinské rotundě ve Znojmě

Výpravy proti Bodrcům se však účastnily dva sbory z Čech. A to přemyslovský a slavníkovský. První oddíl pod vedením nejstaršího knížecího syna Boleslava (tedy Boleslava III.) opustil Prahu, druhý odešel z Čech v čele se Soběslavem, nejstarším Slavníkovým synem. Libici chránila jenom základní vojenská hotovost. Zůstali tu čtyři mladší slavníkovští bratři Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. A ještě ženy a děti. Snadný cíl. 

Přepadení jako na divokém západě 

Byla sobota. Nic nesignalizovalo, že z pražské strany hrozí nějaké nebezpečí. V té době přemyslovské vojsko mířilo do jiné války a s jiným nepřítelem. A bylo před svátkem svatého Václava. Tohoto světce si Slavníkovec Vojtěch, tehdy čtvrtým rokem druhý pražský biskup, velice vážil. Nejenom vážil, on taky velmi prahnul po tom, aby Václavovou mučednickou korunou svoje mladé pražské biskupství ověnčil. Neboli – aby byl Václav svatořečen. Ta chvíle, ten den, měla symbolický význam, ale ani to neodradilo útočníky. Ti se rozhodli definitivně skoncovat se včerejšími přáteli. Moment překvapení byl součástí lsti. Nikdo nic takového nečekal. Nikdo. 

"Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci." Byl snad kníže Boleslav II. jakousi loutkou v rukách svých družiníků? A ti vykonali onen "velmi zlý a ničemný skutek", tak to píše Kosmas. Boleslav se oné zahraniční vojenské výpravy proti Bodrcům osobně nezúčastnil. Byl buďto starý, anebo nemocný, anebo unavený – možná všechno dohromady. Vládl tehdy už hodně přes dvacet let. Ty zprávy, které přicházely z ciziny o bojích s pohany, i komentáře oněch družiníků, kteří zůstali doma, měly jedno společné: byly to útoky na politiku Slavníkovců v Čechách.  

Soběslav I. na fresce ve Znojemské rotundě - Foto: Wikimedia Commons

Soběslav I. na fresce ve Znojemské rotunděFoto: Wikimedia Commons

Soběslav, který byl v čele slavníkovského kontingentu, se sešel s císařem Otou III., a také s dalším předním účastníkem oněch válečných operací, polským knížetem Boleslavem Chrabrým. Museli spolu strávit nejednu chvilku "v ovzduší otázek zajímajících obě strany". Tak by to vyjádřilo dnešní komuniké. Mimochodem – o jakých otázkách se to jednalo?  

Legendy líčí toto setkání jako stížnost Soběslavovu na počínání přemyslovského dvora a jako útěchu ze strany německého císaře i polského knížete. To se Přemyslovcům mohlo těžko líbit. Praha už začínala mít té libické drzosti dost. České přísloví o dvou kohoutech a jednom smetišti je hodně staré...  

"Hle, znenadání přišli nepřátelé. Rozptýlili lid a obklopili hrad. V pátek, o vigilii svatého Václava mučedníka, začali boj. Ano, i v sobotu pokračovali v boji; nedovedou světit svátek, milujíce zločiny jako hostinu. A nebylo nic platno, že obležení si žádali světit svátek; obléhající volali proti nim pyšná slova: Je-li váš svatý Václav, tedy náš je Boleslav!"  

Obrana byla oslabená, ne však zbabělá 

Základy Slavníkovského kostela v Libici - Foto: Licence GNU

Základy Slavníkovského kostela v LibiciFoto: Licence GNU

Takže přepadení Libice bylo dílem okamžiku, ale její dobývání trvalo nejméně dva dny – v pátek 27. a v sobotu 28. září. Obležení prosili o příměří, aby mohli vykonat obřady k poctě svatého Václava. To odpovídalo běžné středověké praxi "božího míru" během nedělí a svátků. Libičtí však byli odmítnuti posměšným křikem zpod hradební zdi. Zdá se, že v Libici ctili budoucího českého patrona mnohem víc než příslušníci jeho vlastního rodu, tedy Přemyslovci. Na jedné straně stálo obyvatelstvo celého hradiska s vesnickými osadami, které byly při něm seskupené, na druhé straně drsní válečníci. Dá se předpokládat, že slovní přestřelka, ve které padlo jméno Václavovo a Boleslavovo, se skutečně odehrála. A co bylo dál? 

František Palacký - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František PalackýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Když tehdáž již vše jejich udatenství neprospěšnými býti se ukazovalo," citujeme z Františka Palackého, "Slavníkovci všichni, muži, ženy a děti, podle rady tam přítomného opata břevnovského Anastasia utekli se do kostela k oltáři. Avšak ani to jim neposloužilo k ochraně. Vzteklí nepřátelé vyloudivše je z kostela slibnými řečmi, potom povraždili všechny zrádně a ukrutně."  

Anastasius. To byl opat břevnovského kláštera, který založil Slavníkovec Vojtěch. Podle jiných svědectví se Slavníkovci uchýlili do libického chrámu na radu jistého Radly. Radla bude zřejmě spolehlivější jméno než Anastasius. (Mimochodem – ten se stal později arcibiskupem ostřihomským...) Podle Františka Palackého měl být tento tajemný Radla jedním ze tří nejvěrnějších Vojtěchových přátel: tedy vedle nevlastního bratra, zřejmě levobočka Radima, a pražského probošta Velicha.  

Ani chrám je neochránil 

Po smrti knížete Slavníka se Velich údajně stal pěstounem a učitelem jeho synů, jmenovitě pak Vojtěcha. Asi to nebyl jen tak ledajaký učitel, když jeho žák mohl se svým studiem pokračovat zdárně na slavné škole magdeburské... Ať už v té chvíli bezprostředního ohrožení radil k dalšímu postupu Anastasius nebo Radla nebo ještě někdo jiný, každopádně se ten rádce upnul k myšlence chrámového asylu, kam neměl být nikdo pronásledován. 

Že Slavníkovci utekli do chrámu jako do svého posledního útočiště, o tom svědčí i hmotný doklad – velká lahvovitá zásobnice umístěná v jižní části chrámu, ta byla přístupná ze slavníkovského paláce po můstku. Z toho můstku zbyly dodnes pilíře. Po dobytí hradiska však byli příslušníci rodu z tohoto útulku klamnými sliby vylákáni. Symbolicky to vyjadřuje zpráva, že "zklamala ruka" přemyslovského velitele. Tento čin byl propadný, zákeřný, zbabělý. Dnes, ale i na tehdejší krutou dobu. Padli čtyři bratři slavníkovského knížete a pražského biskupa.  

Moment. Čtyři? Ano, Kosmas přece výslovně uvádí, jak to se slavníkovskými bratry na Libici bylo: "Sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili..." To už jsme slyšeli, já vím, ale – Kosmas napsal na stránce, kterou věnoval libické tragédii, ještě jednu větu. (My jsme ji na začátku vynechali.) A ta věta zní: "I zabito bylo na hradě Libici od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha; jména jich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav." Takže kolik jich vlastně bylo – čtyři, nebo pět?  

Ten Soběbor do seznamu libických obětí nepatří. Soběbor, to je pravděpodobně slavníkovský kníže Soběslav, a ten v době vraždění na Libici nebyl. Momentálně pomáhal císaři Otovi při jiné likvidaci.  

"Ačkoli dobyli hradu," rozepisuje se o událostech na Libici Bruno z Querfurtu ve svém Životě a utrpení svatého Vojtěcha, "byli potrestáni za tvrdé slovo," tím měl autor na mysli citát: "Je-li váš svatý Václav, tedy náš je Boleslav!" Trest pro útočníky se odehrál asi takto: "Toho dne jich mnoho padlo rukou obležených, a všichni, kdo se účastnili toho záměru, buď zemřeli, nebo žijí slepí a rozptýlení."
Ponechme stranou úvahy, nakolik se dostalo útočníkům skutečně spravedlivé odplaty. Co zbylo z libického hradiska? 

Oheň měl smazat stopy 

Bylo vypáleno. Máme o tom doklady na podlahách chrámu i věže hlavní brány vnitřního hradiska. Všechno bylo do červena ožehnuté. Oprýskaly i nápisové desky nad hroby dvou předních slavníkovských žen. Nad hrobem dospělejší ženy byl zazděn vysoký obdélníkový kámen s nápisem, ze kterého se zachovala i zlomek se zkratkou titulatury "stolata femina" – to znamená žena, která byla hodna nosit čestný šat, štólu. Tu směly nosit jenom bezúhonné příslušnice vyšších vrstev. Nad vedlejším dětským hrobem se tyčil kámen se zbytkem zkratky "clarissima puella" – přejasná dívka. Původně toho asi zbylo víc, ale to všechno už dávno zmizelo v pozdějších stavbách na předhradí. 

Hroby s dřevěnými rakvemi, pobitými železnými ráfy, se našly v prostorech mezi palácem a chrámem, na rozdíl od Přemyslovců, kteří pochovávali své mrtvé v kostele – byly to křesťanské hroby, bez milodarů, jenom jednomu malému děcku dali do hrobu udičku. Zachovala se pouze nepatrná stopa ohořelých trámců základů paláce, který ohni podlehl úplně. Všechno však toho zářijového dne neshořelo. Ještě tu byl biskup Vojtěch. Ještě tu byl Radim, zřejmě jejich nevlastní bratr, který přijal latinské řádové jméno Gaudencius.  

Polské Hnězdno bylo do roku 1039 místem prvního odpočinku sv. Vojtěcha. Dodnes je tu honosný kenotaf.

Polské Hnězdno bylo do roku 1039 místem prvního odpočinku sv. Vojtěcha. Dodnes je tu honosný kenotaf.

Je pravda, že jim moc síly nezbylo. Hlavně Soběslav to vzdal. Byl si zřejmě vědom možných potíží, a tak na císaři Otovi Třetím nevymáhal výpravu proti Přemyslovcům. Neobrátil se ani na Boleslava. Vůbec o žádných jeho dalších krocích v slavníkovské věci nevíme. Radim – Gaudencius – se vydal do Říma, později se stal arcibiskupem v polském Hnězdně a také autorem dvou legend o osudu svého nevlastního bratra Vojtěcha. Jediný, kdo se nevzdal, kdo se nikdy nevzdal, byl Vojtěch.  

Nemoc Vojtěcha je nejasná 

Zpět. Vracíme se zase o něco zpět. Musíme. Příběh Vojtěcha Slavníkovce, biskupa pražského, později svatořečeného, se totiž začal mnohem dřív. Vojtěch se narodil kolem roku 950. A hned po narození prošel jeho dětský život těžkou zatěžkávací zkouškou, "neboť náhlá bolest pak přepadla mladičké údy, a když ten břišní neduh se denně vzmáhal a vzmáhal, přiběhnou lékaři, žádný však um tu nepřispěl ke spáse: trpká smrt již u dveří čeká a chystá se vstoupit" (co to bylo za onemocnění, těžko dnes soudit; asi nějaká infekce). 

Autor Veršů o utrpení svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka (odborníci této legendě říkají Legenda Vypravěč) musel být člověk Vojtěchu velice blízký. Například bratr. Byť nevlastní. Nemanželský syn knížete Slavníka. Levoboček Radim. Choroba malého Vojtíška musela mít rychlý průběh, brzy přišla krize: "Bratří a sluhové věrní tu stojí: co mají dělat? Pláčí jen a lkají – to jediné činiti mohou. Bolem omdlévá též sám otec, a laskavá matka, zbavená řeči a smyslů, ach, stěží dýchala ještě. Jako tehdy, tak i dnes ve chvíli největší úzkosti utíká se člověk začasté k autoritě, která přesahuje lidskou smrtelnost."  

Když se už blížila smrt, tu nabyli konečně mysli,
dobrotivého Krista se modlitbou vzývati jali.
Povstali pak a na oltář posvátný vložili chlapce,
zaslíbili jej jako oběť přemilou Pánu.
Hromovládcův hněv byl odvrácen, když se to stalo,
obživl hoch a břišní choroba pozbyla síly.  

Cesta za poznáním 

Když bylo Vojtěchovi asi jedenáct nebo dvanáct let, biřmoval ho společně s dalšími chlapci Adalbert, pozdější arcibiskup magdeburský. Jméno Adalbert se pokládá za obdobu českého jména Vojtěch, i když s ním ve skutečnosti nic společného nemá. To biřmování proběhlo za arcibiskupovy návštěvy slavníkovského panství. Adalbert tady vysvětil libický a ještě jiné kostely. Když mu bylo dvaadvacet, tak ho poslali do proslulé klášterní školy v Magdeburku. Ve dvaadvaceti, to už tedy nebyl žádný chlapec, ale mladý muž. V Magdeburku strávil celých devět let. Počítejme: od dvaadvaceti do jedenatřiceti. 

Tenkrát tamějších škol by správcem výtečný Oktrik,
proslulý mnich, jenž nikomu nezadal znalostí nauk.  

Oktrik nebo také Ohtrich byl saský učenec, v 10. století patřil k nejvýznamnějším kulturním postavám v západním světě. Vysvědčení Vojtěchovo se nezachovalo, bylo-li vůbec jaké, ale zřejmě to byl student jako každý jiný, občas i s výchovnými problémy. Životopisci poznamenávají, že Vojtěch sliboval jazykem českým, německým a latinským, že se polepší. Po smrti svého otce, knížete Slavníka, se s Vojtěchem setkáváme v Praze, v řadách kněží hlavního kostela země u biskupa Dětmara. Ten ho vysvětil na podjáhna. Druhý den roku 982 první pražský biskup umírá. Kdo bude novou hlavou české církve? A zároveň druhým nejdůležitějším mužem ve státě?  

"Vrátil se domů výtečný hrdina, jménem Vojtěch, svěcením teprve podjáhen, a přivezl s sebou nemalé množství knih. Ten jako útlý beránek mezi ovečkami, truchlícími pro smrt svého pastýře, pilně konal pohřební obřady a trval ve dne v noci na modlitbách. Kníže Boleslav a jeho nejlepší muži, vidouce, jak je v dobrých skutcích zbožný, a majíce naději, že bude budoucně ještě zbožnější, z vnuknutí milosti Ducha svatého uchopili jinocha, ač se tomu velmi bránil, a přivedše ho do shromáždění pravili: Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš, a byt' nerad, pražským biskupem slouti budeš. Tato volba se stala nedaleko od hradu Prahy na hradě Levém Hradci 19. února téhož roku, kdy zemřel biskup Dětmar."  

Z podjáhna biskupem 

Chtěj nechtěj?... Proč nechtěl být tento bezesporu nejvzdělanější muž v celé zemi biskupem? Protože věděl, co ho čeká. Čekalo ho nepřátelství mezi silnými rody, především vnitropolitické napětí mezi Prahou a Libicí. Víc než století po křtu českého knížete přežívající pohanství. Mnohoženství, a nejen to – také manželství valné části kněžích. Slovo "celibát" tehdy známo sice bylo, ale kněžím nic neříkalo. Dále – otrokářství, prodávání křesťanských otroků židovským a arabským otrokářům. Krevní msta, obžerství boháčů, nedodržování postů, a tak dále a tak dál. Poněkud neutěšený obraz české vnitropolitické scény. 

"Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš, a byť nerad, pražským biskupem slouti budeš!" Možná že rozhodl právě tento hlas na veřejném shromáždění. To shromáždění se od dnešních biskupských voleb podstatně lišilo. Křik knížete, knížecích družiníků i různě shromážděného "veškerého lidu" (teda zase světských potentátů) – to všechno rozhodovalo víc než cokoli jiného. Byl to nátlak. Ale proč? Proč tak všichni stáli o biskupa Slavníkovce?  

Denár knížete Soběslava I. - Foto: Josef Veselý

Denár knížete Soběslava I.Foto: Josef Veselý

Bylo to politicky dobře promyšlené. Biskup ze Slavníkova rodu se stane kaplanem Boleslavovým, ambice Slavníkovců budou jaksi svedeny na pole duchovní a cesta k likvidaci slavníkovského knížectví bude nastoupena docela nekrvavě. Já bych řekl, že se tu málo počítalo se Soběslavem a ještě méně s osobností Vojtěchovou. "Hic denarius est epis." Tento denár je biskupa. Mince s tímto nápisem nechal razit zřejmě slavníkovský kníže Soběslav, ale zřejmě si je razil i sám Vojtěch. Zdá se, že to je jeden z příznaků roztržky.  

Když v roce 987 zemřela Vojtěchova matka Střezislava, původem Přemyslovna, bylo poslední pouto mezi dvěma největší rody v Čechách přetrženo. Ta roztržka se však prohlubovala nejenom mezi Slavníkovci a Přemyslovci, ale také mezi Přemyslovci a biskupem. Vojtěch vydal biskupské ustanovení o zakládání kostelů a hospodářských důsledcích z toho plynoucích. Zavedl vybírání desátků. A Vojtěch zřejmě narazil. U koho nejvíc? Těžko říct. Vlastně u všech. U knížete, který dosud kostely zakládal. Očekávanými desátky se cítili ohrožení dosud svobodní obyvatelé oblastí, kde měly být kostely založeny. Proti novotám brojilo i kněžstvo, protože se bálo o svoje nekontrolované zisky. Vojtěch totiž vypracoval průhledný finanční systém, ve kterém k vlastním účelům církve hodlal ponechat z jejích důchodů čtvrtinu a ostatek se měl rozdělovat na okrasu chrámu, výživu kanovníků a podporu "zástupů chudých". Jednotlivé čtvrtiny se měly akurátně dodržovat. Ještě jednou – Vojtěch narazil.  

Viděl tu svatý biskup, že žádný chápati nechce to,
co příkazy velí, a to, čím jeho zní slova,
neviděl žádný prospěch, než škodu marné své práce.  

Marná snaha 

Ve své diecézi pracoval Vojtěch pět let. Po pěti letech se rozhodl zanechat svého biskupského působení. Tedy demise. Na stránkách jeho životopisu se podstatné, ekonomické důvody jeho odstoupení neobjevují. Zůstaly tam staré. Ne že by nebyly důležité. Ale byly jenom viditelnou špičkou ledovce. 

Trojí nepravost prý on nemohl snášeti duchem.
První a hlavní jaksi ta nepravost taková byla:
po třech míval manželkách ten a po čtyřech onen,
žena pak též s jedním manželem se nespokojila.
nýbrž střídavě smilnila s tím a hned zase s oním.
Druhá nepravost byla, že sluhové oltářů církve
posvěcení se právě tak ženili jako ti druzí.
Třetí, že chamtivý, lakotný Žid vždy více a více
prodával právě těch, kdo v Kristu věřili věrně,
zbožný biskup nebyl však s to je vykoupit všechny,
ačkoli (jaký to žal!) jich bez počtu vyplácel stále.  

Pak se mu zdál hrozný sen právě o tom posledním o otroctví, a ten ho přivedl koncem roku 988 do Říma. Nikoli na návštěvu, ale aby složil svůj úřad. Po patnácti a možná jenom po dvanácti letech poté, co byl u nás zřízen úřad biskupa, bylo české knížectví zase jako na začátku. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas