47. schůzka: Český stát v ohrožení: Boleslav III., Jaromír, Oldřich

Oslepený kníže Jaromír ustupuje synovci Břetislavovi na malbě Josefa Mathausera - Foto: ao-institut cz

Oslepený kníže Jaromír ustupuje synovci Břetislavovi na malbě Josefa MathauseraFoto: ao-institut cz

Jak tak postupujeme od dob nejstarších po časové přímce směrem k dobám mladším a mladším, ocitáme se na stále pevnější půdě. Ovšem na pevnost půdy pod nohama (aspoň co se dějin týká) není záhodno se na sto procent spoléhat ani ve století dvacátém, natož pak v době o tisíc let mladší. Ani jeden fakt není neotřesitelný, je málo pramenů, u nás prakticky jenom Kosmas se svou kronikou. A i ta trpí omyly. Někdy pořádnými.

Kníže Jaromír jak je vyobrazen ve znojemské rotundě

Kníže Jaromír jak je vyobrazen ve znojemské rotundě

Boleslav II. Pobožný - Foto: internet

Boleslav II. PobožnýFoto: internet

"Kníže Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra." To byl náš starý dobrý Kosmas. Problém je v tom, že Kosmas myslí "knížetem Boleslavem" Boleslava III. Ryšavého. Chyba. Bádání ukázala, že všichni tři byli bratři a jejich otcem byl Boleslav II. Pobožný. S první ženou, anglickou princeznou Adiveou, měl Václava (ten zemřel v dětském věku) a Boleslava. Druhá žena, Emma, mu porodila Jaromíra a Oldřicha.  

I druhá žena měla královskou krev 

I Emma byla pravděpodobně královskou dcerou, možná vdovou po nějakém vzdáleném králi... Zachovaly se mince s jejím jménem a titulem, který na rozdíl od jejího manžela byl královský. "Mezitím český kníže Boleslav, protože moc spoluvládce a následníka vždycky doprovází strach, zbavil bratra Jaromíra mužství, a chtěje mladšího Oldřicha dát uškrtit v lázni, vyhnal jej i s matkou z vlasti..." 

Busta knížete Jaromíra v Jaroměři (uživatel Karelj) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Busta knížete Jaromíra v Jaroměři (uživatel Karelj)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Z Jaromíra učinil jeho knížecí bratr eunucha, a tím ho diskvalifikoval nadvakrát. Jednak ho znemožnil jako plnokrevného šlechtice a vůbec jako mužského, jednak mu vzal naději na potomky, kteří by měli nárok na knížecí trůn. Další bratr, vlastně nejmladší z těch tří, Oldřich, unikl atentátu. Jak se mu to povedlo? Boleslav ho vlastně pozval k sobě, aby ve vhodné chvíli zinscenoval reprízu bratrovraždy ze Staré Boleslavi – jenom v jiných kulisách. Jestliže jeho dědeček Boleslav I. dal svého bratra Václava zabít, jak se traduje, u brány chrámu, pak na Oldřicha byl útok připraven v okamžiku, kdy bude v knížecí lázni.  

Přichystaný atentát byl však zmařen tím, že Oldřich stačil uniknout. Asi ho někdo v posledním okamžiku informoval o hrozícím nebezpečí. Před nenávistí divokého knížete uprchli všichni jeho nejbližší – vedle Oldřicha i bratr Jaromír a matka – vdova Emma. Všichni nalezli útulek na bavorském dvoře Jindřicha II. Naskýtá se otázka. Vlastně dvě... Proč nedal Boleslav III. kastrovat oba bratry, anebo proč je nedal oba zavraždit? Bál se snad Boleslav, že by vražda obou bratří způsobila velký rozruch či odpor? Anebo to souviselo s jejich věkem... tedy že byli oba ještě příliš mladí?  

Přesná data nikdo nezná 

Stáří tří bratří (tedy kdy se který z nich narodil) se dá určit jenom přibližně. Ani u jednoho to datum není jednoznačné a přesné. Všechny prameny se shodují v tom, že nejstarší byl Boleslav III. Není vyloučeno, že byl podstatně starší, Kosmas ho dokonce pokládá, jak jsme si už řekli, za otce Jaromíra a Oldřicha. Biskup a kronikář Dětmar Merseburský poznamenává, že Oldřich byl mladší než Jaromír. Tímto konstatováním ale pořád neznáme datum narození. Emma, matka Jaromíra a Oldřicha, byla macechou Boleslava III. Boleslav mohl postupovat tak nemilosrdně vůči těm dvěma, jelikož to byli jeho nevlastní bratři. 

Tato hypotéza se dá těžko zamítnout, ale i potvrdit. Z pouhého faktu Boleslavovy krutosti nelze vyvozovat, že byl tak bezcitný, protože běželo o nevlastní bratry. Z té doby známe desítky příkladů, kdy stejné násilí a lstivost panovaly i mezi vlastními sourozenci soupeřícími o moc. Ostatně – nemusíme chodit daleko. Stačí připomenout dědečka a prastrýce těch tří.  

Gelasius Dobner - Foto: Wikimedia, public domain

Gelasius DobnerFoto: Wikimedia, public domain

Ale co s určením věku tří synů Boleslava Druhého? Vzdáme to? Nemusíme. Spisovatel Miroslav Ivanov uvádí ve svém Českém pitavalu, že nás na stopu může přivést jméno jednoho z dvou mladších bratrů. Oldřicha. Křestní jméno Oldřich bylo tehdy v Čechách ještě nezvyklé a cizí. Historik Gelasius Dobner připomněl, že když onemocněl jeden z knížecích synů a jeho stav byl velmi vážný, slíbil nešťastný otec Boleslav II. a matka Emma, že uzdraví-li se, pojmenují dalšího svého synka jménem právě v té době "moderním", a tím mělo být jméno auourského biskupa, který zemřel v roce 973 a brzy nato byl prohlášen svatým.  

Místo rodného listu dedukce 

Jmenoval se Odalricus... nebo Othelricus. Šlo jenom o to, jak to jméno počeštit. Biskup se zřejmě v nebi přimluvil za nemocného synka Boleslava II., kluk se uzdravil a šťastný otec pojmenoval dalšího svého potomka – Oldřich. Je proto pravděpodobné, že se Oldřich narodil až po úmrtí biskupa Odalrica, tedy po roce 973. Pro nás z této detektivní historie vyplývá ještě jedna důležitá věc. Že totiž Jaromír, který byl starší Oldřichův bratr (a zřejmě byl oním nemocným dítětem) se narodil asi před rokem 973. Takže: ve chvíli, kdy nejstarší z bratří, Boleslav III. Ryšavý usedl na knížecí stolec (a to bylo po smrti jeho otce v roce 999), bylo Jaromírovi nejméně 26 let! 

Takto mohl vypadat kníže Oldřich

Takto mohl vypadat kníže Oldřich

Zdali má toto zjištění nějaký význam? Nejenom význam. Taky důležitost. Uvažujme. Šlo o dospělého člověka, který mohl být svému bratru Boleslavu Třetímu nebezpečný jako soupeř v boji o moc – a přesto ho Boleslav III. dává "pouze" vykastrovat. Mohl ho přece zabít... nebo dát zabít... tak jako chtěl poté zavraždit Oldřicha... Znamená to, že byl pro něj Oldřich nebezpečnější než Jaromír? Jsou dvě možnosti. Tedy... ono je jich asi víc, ale tyto dvě jsou podstatné: Takže za prvé: Boleslav III. nedal Jaromíra usmrtit (nebo se o to nepokoušel), protože Jaromír stál v čele silné opozice, které se Boleslav bál. Je to reálné.  

Tak mohl vypadat Boleslav III. Ryšavý

Tak mohl vypadat Boleslav III. Ryšavý

Mnohem později (bylo to v roce 1014) došlo ke spiknutí proti Oldřichovi. Toto spiknutí měli snad vést Jaromírovi stoupenci. Ty však Oldřich přikázat pobít i s jejich vůdcem, jakýmsi Božejem. Tak to je jedno možné vysvětlení. A druhá verze? Boleslav III. nedal Jaromíra usmrtit (nebo se o to nepokoušel), protože Jaromír byl slabý, nevýrazný, možná ještě od dětství postonávající, a proto se ho Boleslav – tedy jeho osoby – nemusel bát. Ovšem jeho případných potomků ano. Přesně tak. Toto druhé vysvětlení se může zdát pravděpodobnější i ve vztahu k Oldřichově případu. Tomu bylo v té době jistě už taky přes dvacet, ale co hlavní: Boleslavu Třetímu byl osobně nebezpečnější...  

"Kníže Boleslav, protože moc spoluvládce a následníka vždycky doprovází strach, zbavil bratra Jaromíra mužství, a chtěje mladšího Oldřicha..." Stačí. Na to už jsme narazili. Zastavme se u vykastrování chudáka Jaromíra. Kastrace neboli vykleštění. Zdali je tento čin prokázaný? Píše o něm merseburský biskup Dětmar, zmiňuje se o něm další kronikář Adelbold, také biskup, ale z holandského Utrechtu. A Kosmas? Ten ty dva, Dětmara a Adelbolda neznal, a proto mlčel. Že by vůbec nic nevěděl? Možná věděl, ale snad se mu to zdálo málo cudné pro dějiny... Zprávy o takovém zákroku se zachovaly ze starého Řecka, z Asie, z Afriky.  

Konec eunuchům učinil až papežský výnos 

Papež Kliment XIV. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Papež Kliment XIV.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Dělalo se to bud'to způsobem nekrvavým – varlata byla rozmačkána (píše se, že byla roztlučena kladivem), jindy je odstranili operativně. Dělalo se to, aby se získali eunuchové na hlídání ložnic, jindy se tak trestali zajatí nepřátelé... Také důvody náboženské tu hrály svoji roli. Nebo – aby "vznikli" dobří sopranisté... Když se takový zákrok provede v mládí před pubertou, hlasivky se už nezvětšují, jsou ušetřeny mutace a hlas zůstává chlapecký... Papež Kliment XIV. to přísně zakázal – takových operací kvůli hlasu se dělaly ročně v Itálii stovky. Jaromírovi bylo v době, kdy jeho starší nevlastní bratr Boleslav nastoupil na trůn a kdy byl zbaven mužství, plus minus 26 let... To byl už hotový, dospělý muž. Mohl se po takovém zákroku nějak změnit? 

Tímto problémem se zabýval zakladatel sexuologie u nás, profesor Karel Hynie: "Dospělý člověk, který projde kastrací, přestane být útočný, agresivní, průbojný... zkrátka se ovládne. Sexuálně, ale i celkově. Stane se měkčím. Ztloustne. Pokud je už vytvořen hrtan, tak se mu hlas nezmění."  

Jak asi mohl Jaromír reagovat na svou kastraci? Jako člen knížecí rodiny... a jako člověk? "Mohl se stát otylým, ale taky nemusel. Nějak moc se asi nezměnil, tedy tělesně. Snad mu začaly řídnout kosti a sesedat páteř. Dnes ordinují lékaři hormony. Tehdy je neměli a Jaromír byl dospělý člověk, něco ke třicítce. Jistě mu zůstaly i nadále vousy a mužský hlas." A co duševní změny? "Ty jsou pravděpodobné. Vykastrovaný člověk si někdy svůj pocit slabosti nahrazuje zlomyslností, stává se zlým, mstí se za ústrky. Je úskočný a falešný... cítí se potrefený, svou nespokojenost si vylévá na druhých, ale ne přímým, tvrdým způsobem. Mívá jedovatý jazyk, neštítí se ubližovat jiným."  

Co tě nezabije, to tě posílí 

A co když někoho kastrace nezlomí? "Je to možné. Takový člověk se stáhne do sebe a snaží se něco dokázat. Stane se ctižádostivým. A dobře mu to myslí... Říkalo se kdysi o Kantovi, že nebyl rušen sexualitou, a proto byl v tom svém abstraktním myšlení dokonalý." Zkrátka slabocha může taková věc srazit k zemi – zatímco silného jedince vyburcuje. "Touží se vyšvihnout, vypracovat. Hormonální nedostatky provází spíše vyšší intelekt."  

Takže – když všechny tyto úvahy profesora Hynie shrneme, dostaneme tento obrázek knížete, který měl na český trůn usednout celkem čtyřikrát... (To čtvrté usednutí, jak se dovíme později, nakonec vzdal raději sám... ): Dospělý, u kterého dojde ke kastraci, se snaží svůj nedostatek kompenzovat. Zákrok může působit na rozvinutí některých záporných vlastností – člověk se stane zlým, úskočným, jedovatým, někdy i víc ctižádostivým. Boleslav III. dosáhl svého záměru – jeho bratr Jaromír už nikdy nemohl ohrozit svými potomky budoucí Boleslavovu dynastii. Vlastnosti, které se mohly u Jaromíra objevit, věštily nebezpečí pro jeho okolí. Ani Jaromír nikdy nezapomněl na toho, kdo mu kastraci přivodil, tedy – kdo byl jejím myšlenkovým původcem...  

František Palacký, litografie Adolfa Dauthage z roku 1855 - Foto: Peter Geymayer

František Palacký, litografie Adolfa Dauthage z roku 1855Foto: Peter Geymayer

"Byl to obecný pustý ničema," tuto Palackého charakteristiku Boleslava III. jsme už slyšeli. Vykastroval jednoho bratra a druhého chtěl zabít v lázni. Ztratil Krakov a českou posádku nechal na pospas Polákům, aby ji pobili do posledního muže. Po třech letech Ryšavcovy vlády proti němu vypuklo povstání. "Jakkoli ohavné věci páchal, přece udržel se Boleslav Ryšavý na českém trůně až do roku 1002. V letním čase roku tohoto vzrostlo vzbouření, které již dávno všecka česká srdce podjalo, konečně v zjevný odboj: v jeho čelo postavili se Vršovci, kterých si kníže nejvíc byl vážil a jež byvše jeho nejbližší, snášeti museli bezpochyby také nejvíce příkoří od něho."  

Na každé prase se vaří voda 

Tak, a je to tady. Boleslav III. rozséval vítr, Čechy sklidí bouři. Neprozřetelně podnikl takové kroky jako vyhnání tehdejšího pražského biskupa Thiddaga ze země, dopustil se nových krutostí, ztratil postupně sympatie hodnostářů i rádců, církevních představitelů i obyčejných lidí. V Čechách propuklo povstání. Kníže musel za hranice. "Boleslav všem ohavný nejrychlejším uprchnutím sotva život zachránil. Utekl se do východních Frank k markraběti Jindřichovi, ne proto, že by mu nad jiné příznivější, ale že nejbližší byl, který ho uchrániti mohl..."  

Boleslav I. Chrabrý

Boleslav I. Chrabrý

Česká a poté i polská kněžna Doubravka (Dobrava)

Česká a poté i polská kněžna Doubravka (Dobrava)

Jindřich byl – jenom tak mimochodem poznamenáno – otec oné pověstné Jitky, kterou za nějaký ten čas z kláštera unese Oldřichův syn, kníže Břetislav... A teď přichází velká chvíle polského panovníka Boleslava Chrabrého. Opět si připomeňme, že tento syn Měška a Doubravky byl po matce příbuzným Boleslava I. i svatého Václava... Český stát je bez vládce. Nejenom kníže, který byl oficiálně v úřadu, ale všichni tři myslitelní držitelé knížecího stolce pro jistotu uprchli a skrývají se před sebou navzájem. Císař Ota III. nemůže zasáhnout. Protože těsně předtím, v roce 1002 umírá, německá říše se zmítá ve sporech o to, kdo se chopí královské, případně císařské koruny. A Boleslav řečený Chrabrý? Polák jedná. Nabízí Čechům. nikoli sebe. Vladivoje.  

"Povolán jest potají z Polska Vladivoj, Boleslava Chrabrého bratr, jenž s brannou mocí do Čech přišed, všeobecným svolením na trůn povýšen jest."  

Vladivoj. Z matného přítmí věku se vynořuje tajemná postava. Prý Boleslava Chrabrého bratr... to znamená, že by musel být synem Měška a Doubravky Přemyslovny... Daleko pravděpodobnější je, že Vladivoj (neboli Wlodowei) je nějakým Měškovým levobočkem. Prameny o Vladivojovi spíše mlčí... Dvě důležitá svědectví však o něm vydávají. Na pražský stolec roku 1002 skutečně dosedl. A za druhé: Dlouho tam nevydržel. "Vždy žízní trápen byv, ani hodinu bez pití trvati nemohl – umřel již na počátku roku 1003."  

Soběslav I. na fresce ve Znojemské rotundě - Foto: Wikimedia Commons

Soběslav I. na fresce ve Znojemské rotunděFoto: Wikimedia Commons

Upil se k smrti – to je ještě velice slušně řečeno. Ale: není to podivné, že Boleslav Chrabrý vnutil Čechům takového ožralu? (Rozumějme: notorického alkoholika)? Daleko logičtější by bylo, kdyby uplatnil... kupříkladu konečně své tiché rukojmí. Tedy Soběslava. Slavníkovce, který by mohl vznést nárok na obnovení svého bývalého panství a při té příležitosti sjednotit Čechy... Proč to neudělal? Soběslav jako by neexistoval. Co v tom bylo? Diplomacie? Asi. Už to tu někdo naznačil, s kým už tenkrát Boleslav Chrabrý mohl kalkukovat jako s českým knížetem. Boleslav Chrabrý počítal s tím, že českému státu bude dříve nebo později vládnout sám... 

Alkoholismus před tisíci lety 

Ale vraťme se ještě k tomu k Vladivojovi. Mimochodem – v řadě českých panovníků nebyl ani zdaleka jediný, kdo cítil příchylnost k pití. "Mezitím, ačkoli celá země ho poslouchala, přece poznával, že mu těžko bude udržeti se na trůnu proti přirozeným nápadníkům. Proto se staral, aby dosáhl dobré vůle Jindřicha II. stůj co stůj." Pozor: dostáváme se k činu, kterým Vladivoj těžce poškodil státoprávní postavení českého knížectví. "Šel sám k Jindřichovi počátkem listopadu do Řezna, i hledaje kořením se a slibováním nabýti jeho přízně, neváhal se k žádosti králově přiznati jemu i k manství a vládu od národa českého jemu svěřenou přijmouti od něho v léno." 

Tímto krokem došlo k neslýchané situaci. Nikdy předtím neudělovali němečtí panovníci české území někomu v léno. Nikdy předtím nebyl Němec vůči českému knížeti lenním pánem. Nikdy předtím nebyl Čech německým vazalem. Kníže Václav sice platil poplatky za mír, ale to bylo něco jiného, tributum pacis znamenalo doslova výkupné za mír. Poplatek byl středověkým obchodem: kdo zrovna potřeboval z nějakých důvodů klid zbraní, tak si ten klid prostě zaplatil. Mír byl vlastně zboží...  

Ta poplatnost nevyplývala z právně stanovených nároků německých panovníků na naše území. "Příklad to nezdárný!" praví František Palacký. Velice nezdárný. Vladivoj, který měl oprávněné pochyby o legitimnosti své vlády, dobrovolně vstoupil do vztahu podřízenosti vůči německému králi, a tímto individuálním krokem způsobil, že tento akt počal být pokládán (a to po celá staletí) jako důkaz, že český stát, tedy území i s lidmi, je německým lénem. A tento osudový problém poznamenal naše dějiny když ne přímo osudově, tak rozhodně velice vážně. Jeho následky se obrátily proti nám dokonce ještě i ve dvacátém století...  

"I samo krátké panování Vladivojovo dalo Čechům příčinu, že odpykali vypuzení přirozených knížat svých z vlasti. Proto ihned po jeho smrti povolali Jaromíra na trůn. Ten se vrátil s bratrem i matkou a přijat jest do lidu se všeobecným plesáním a poslušenstvím."  

Leč děje neměly být v žádném případě jednoznačné a už vůbec ne idylické, vyznačující se "všeobecným plesáním". Události se přímo splašily a zatímco dříve bylo zapotřebí ke změnám let, nyní k nim dochází po měsících, ba po týdnech. Takže: V listopadu 1002 si nechává Vladivoj udělit Čechy v léno a spokojeně se vrací do Prahy. Jede si po smrt. Leden 1003: Začátkem tohoto měsíce opilec Vladivoj umírá. Na intoxikaci alkoholem.  

Eunuch střídá opilce na trůnu 

Boleslav I. Chrabrý na portrétu Jana Bogumila Jacobiho (uživatel Lestath) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Boleslav I. Chrabrý na portrétu Jana Bogumila Jacobiho (uživatel Lestath)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Začátkem měsíce (jsme stále ještě v lednu 1003) přijíždí do Prahy vykastrovaný a (snad) proto i ctižádostivý a po pomstě prahnoucí Jaromír. Ještě předtím (možná koncem uplynulého roku) propouští Jindřich II. z vězení Boleslava Třetího. Ten se ale nevrací hned do Čech, nýbrž namíří si to do Polska, za Boleslavem Chrabrým, "k nejmocnějšímu svému nepříteli. Nevíme, kterými sliby a závazky podařilo se mu získati sobě tohoto jmenovce svého, však Boleslav Chrabrý, jakmile uslyšel o smrti Vladivojově, sebrav na rychlost silné vojsko, vtrhl s ním do Čech, aby posadil Ryšavce opět na trůn." Jaromír si ani pražský trůn nestačil vyzkoušet a už aby utíkal znovu do bavorského exilu. Boleslav III. se ujímá vlády. 

Je teprve začátek února 1003. Během jednoho kalendářního měsíce třetí muž na českém trůně. Žezla se zmocnil muž, který už jednou selhal. Polský Boleslav to přece věděl, a přesto Ryšavci pomohl. A ten, věčně a bezpečně nenapravitelný předvedl, co zemi čeká, je-li on jejím pánem.  

Josef Mathauser: Kníže Oldřich se setkává s poustevníkem Prokopem - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Josef Mathauser: Kníže Oldřich se setkává s poustevníkem ProkopemFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Už z dřívějška měl nepřátele, kteří nezapomněli. Už z dřívějška měl nepřátele, na které nezapomněl on. Je začátek února, Popeleční středa. Dne 10. 2. 1003. Vítěz Boleslav III. pořádá velkou hostinu, na kterou zve přední české muže. "Jakmile byli pohromadě, nechránění a tvárnou vlídností ukolébaní, hned obořil se na ně s katany svými zrádně a nejprve sám zeti svému meč skrze hlavu prohnav, dal potom zavražditi všecky ty, jichž se nejvíce bál."  

Kdo byl tím Boleslavovým zetěm? Prý někdo z rodu Vršovců. Těch Vršovců, o kterých pak Kosmas do své kroniky napsal tuto řádku s pouhými několika slovy: "Roku od narození Páně 1003. U nás byli povražděni Vršovci." Ovšem Kosmas žil v době o sto let mladší. Daleko spolehlivější je údaj kronikáře Dětmara. Nejenom spolehlivý. Je vlastně jediný. "Když Boleslav seznal, že lid jeho mu zlořečí, ačkoli slíbil přísahou mír, tak svou bezbožnost vybičoval, že shromáždil do svého domu všechny předáky, nejprve zetě svého sám zabil, vraziv mu meč do hlavy, potom ostatní bezbranné v ten svatý den postu onen hrozný a zlý člověk zabil..."  

Vraždění v přízni 

Ten citovaný odstavec z Dětmarovy kroniky má úskalí. Je to slůvko "gener". Gener znamená švagr, ale také zet'. O koho běželo, to v našem případě bezpečně nevíme. Protože nevíme, jestli měl Boleslav III. nějakou sestru, tak těžko můžeme tvrdit, že šlo o švagra. Ale i o dceři Boleslava III. prameny mlčí. A dějiny běží zběsile dál, uplynul krátký únor a je tu březen, rok 1003, a polský Boleslav Chrabrý zve našeho Boleslava III. na svůj hrad v Krakově. Prý aby přijel na hody. Boleslav III. byl Polákovi zavázán za pomoc proti bratru Jaromírovi, a proto se rozjel do Krakova, nic zlého netuše. Měl tušit. Neboť žil ve století jedenáctém, kdy věrolomnost patřila k základním politickým zbraním. (Dovolujeme si poznamenat, že nejenom ve století jedenáctém.) 

Dodnes nevíme, co vedlo Boleslava Chrabrého k činu, který následoval: "Ihned po obědě byl porušen mír, slovo a pohostinné právo. Kníže Boleslav III. Český byl zajat a zbaven zraku a jeho lidé všichni jednak byli pobiti, jednak zmrzačeni, jednak uvrženi do vězení." Biskup a kronikář Ditmar to popisuje takto: "Boleslav Chrabrý ho nejprve přijal laskavě, ale v následující noci mu dal vypíchnout oči a poslal ho do dlouhodobého vyhnanství." Ať už k tomu hrůznému činu došlo po hostině nebo až v noci, faktem zůstává, že Boleslav III. byl v Krakově oslepen a tím vypadl ze hry o Čechy. Ztrácí se z dějin, až Kosmas o něm utrousí stručnou a v podstatě lhostejnou poznámku: "Roku od narození Páně 1037: zemřel kníže Boleslav."  

Víc než třicet let prožil sedmý Přemyslovec v temnotě své slepoty, uvržen do žaláře na neznámém polském hradě. Zemřel jako poslední z trojlístku Boleslav, Jaromír, Oldřich, ale my jej z těch tří opouštíme jako prvního. A po pravdě – loučíme se s ním bez lítosti, která jinak přísluší lidem těžce stíhaným. Neboť mihnul se českými dějinami, ten neblahý kníže Boleslav III., aniž vykonal jakýkoli pozitivní skutek... 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas