48. schůzka: Vyvraždění Vršovců, Jaromír a Oldřich

Josef Mathauser: Záhuba Vršovců - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Josef Mathauser: Záhuba VršovcůFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Toulky českou minulostí, v pořadí po osmačtyřicáté. Po pravdě, nejsou to právě jednoduché, bezproblémové schůzky. Každý fakt, na který narazíme, o který někdy přímo zakopneme, musíme vzít do ruky, jako by to byl kámen, potěžkat jej, prohlédnout, ověřit. Takřka nic v našich dějinách není jednoznačné, takřka vše může mít víc výkladů, takřka na všem lze najít chybu, omyl, zamlžování. A když už se jednou objeví taková mystifikace, ať už úmyslná nebo neúmyslná, to byste neřekli, jak houževnatý má život. Drží se našich dějin jako klíště. Je to i případ Boleslava III. a jeho bratří.

Tak mohl vypadat Boleslav III. Ryšavý

Tak mohl vypadat Boleslav III. Ryšavý

Česká a poté i polská kněžna Doubravka (Dobrava)

Česká a poté i polská kněžna Doubravka (Dobrava)

Boleslava sklátila pak těžká nemoc. (No, sklátila... Jestli ho nějaká nemoc klátila, tak ho klátila přes třicet let. Takovou dlouhou dobu byl oslepený kníže vězněn na blíže neznámém polském hradě.) Boleslava sklátila pak těžká nemoc.
Do Čech vtáhla vojska Měška. (Nebyla to Měškova vojska, polský kníže Měšek, manžel české princezny Doubravky, už nebyl naživu devět let. Vládl jeho syn Boleslav Chrabrý.) Slepec měl dva syny. (Tím slepcem je míněn Boleslav III. zvaný Ryšavý. Ten však děti neměl.) Měl dva syny. Jaromíra a Oldřicha. (Nikoli. Všichni tři, Boleslav III., Jaromír a Oldřich byli ve skutečnosti potomci Boleslava II., čili bratři.) Starší Oldřich v dvoře císařském žil právě v oné době. (Oldřich nebyl starší, Oldřich byl mladší než Jaromír.) A tak bychom mohli krok za krokem usvědčit kronikáře Dalimila z omylů, a když bychom chtěli být důslední, tak i kronikáře Kosmu, který na všechny pozdější chyby zadělal už ve svém dílku.  

Takto mohl vypadat kníže Oldřich

Takto mohl vypadat kníže Oldřich

Doba plná zákeřnosti a zrady 

Ale vraťme se k situaci, kdy do Prahy vtáhla polská vojska. Všichni je vítali. Všichni ne. Nejspíš to nebyli stoupenci knížete Jaromíra, protože ti si už tehdy dost zřetelně uvědomovali, že Boleslav Chrabrý neodrovnal svého jmenovce a přemyslovského příbuzného pro krásu Prahy nebo pro nástupnické právo Jaromírovo. Každopádně ho nevítal Vyšehrad, protože tato pevnost se Polákům nepodrobila a zůstala nadále věrna Jaromírovi. 

František Palacký - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František PalackýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jaké byly plány Boleslava Chrabrého v Čechách? Dalekosáhlé. "Boleslav k veliké své říši slovanské připojiti mohl i krásné Čechy, a to s ochotenstvím národu samého," říká František Palacký. "Bez meškání pospíšil sobě do staroslavné Prahy, jejížto brány jemu a radostí otevříny jsou. Praví se, že sobě v Čechách a v čelním jejich městě více liboval, nežli v dědičných zemích svých, a proto že zamýšlel učiniti prahu napotom hlavním sídlem svým..." Polského knížete tedy u nás přivítalo příznivě nakloněné veřejné mínění, ale nejenom to. Měli tu dobré spojence: Slavníkovce. Tedy aspoň ty, kteří po libickém masakru zbyli.  

Jindřich II. - Foto:  archiv autora

Jindřich II.Foto:  archiv autora

Kdyby tu jen byl stále ostati mohl, není pochybno, že by Čechové tím snáze oželeli ztráty a proměny panujícího domu, čím větší počet jich na dvoře jeho již byli takořka zdomácněli. No dobře – ale co na to Němci? To je otázka, která více či méně častěji a více či méně důrazněji prolíná celými našimi dějinami. At' už se nám líbilo nebo ne, na názor našich západo-severo-jižních sousedů, kteří ze tří stran obkličovali Čechy, jsme museli brát zřetel. Na jejich trůně tenkrát seděl Jindřich II. Nebyl právě v záviděníhodné situaci. Na jeho korunu si zrovna dělal zálusk nordgavský hrabě Jindřich. Král chápal, že musí teď získat na svou stranu silného Boleslava Chrabrého. Čím by ho tak mohl získat? Tím, že se postaral o konkurenta – to znamená Oldřicha...  

Pro jistotu ho uvěznil. Z Jaromíra král strach neměl, nejspíš věděl o jeho vykleštění a tedy i nemožnosti založit panovnický rod. Chtěl něco Boleslav na revanš? Pochopitelně, žádné historické kuře nikdy nehrabalo zadarmo. Boleslav Chrabrý chtěl, ať Jindřich souhlasí s jeho výbojem na Moravu a do Čech. Ten byl ochoten dát polskému knížeti tyto země v léno, čímž by ovšem Boleslav uznal víceméně svou závislost na německém králi. A to se Boleslavovi nechtělo. Toho Boleslav učiniti nechtěl, ale raději k válce chystal se. Dal na západním pomezí českém všecky prosmyky a hrad upevniti, jmenovitě také město Žatec a zmocnil se celé horní Lužice.  

Nic netrvá věčně 

Skvělý postup. Ale všeho do času. "Mezitím však Poláci v Čechách pohříchu všelikého násilí se byli dopouštěli, a tím nenávist lidu velikou proti sobě vzbudili." Ještě před pár měsíci byl Boleslav v Praze vítám se vší slávou, a teď – "Čechové začali na svá vyhnaná knížata zase vzpomínati a s nimi potají vyjednávati, a Boleslav Chrabrý se na druhém polním tažení Jindřichem podvésti dal."  

To bylo tak: Jindřich zbuntoval vojenskou pohotovost, a zatímco Boleslav čekal, že se s ní utká v Lužici, byl Němci převezen. Namísto aby si to namířili přes Lužici do Polska, přešli rychle přes Krušné hory do Čech. "Jaromír a Oldřich se zvláštním věrným houfem táhli v čele vojska německého." Celá ta armáda se přiblížila k opevněnému Žatci. Ale dobývat tohoto města potřeba nebylo. "Rozkacení měšťané sami na polskou posádku se obořivše, je napořád vraždili a ze zdí a skal městských dolů metati se jali." Žatec pak odevzdali knížeti Jaromírovi, "kteréhožto Jindřich již předtím za pána země české vyhlásil."  

Vraclav - pomník vyvraždění Vršovců - Foto: Tomáš Klement

Vraclav - pomník vyvraždění VršovcůFoto: Tomáš Klement

A polský Boleslav? "Jakmile se o tom, co se v Čechách děje, dověděl, pospíchal k obraně Prahy." Druhá strana ale taky nezahálela. "Oldřich umluvil se s osmi vladyky a jedné noci se s třemi sty padesáti muži brannými přiblížil potichu ku Praze, šťastně minul polskou stráž po Bílé hoře rozestavěnou a před úsvitem se ukryl u přátel na Malé Straně pražské." Ráno došlo k útoku na město a na Hrad. V tom boji byl při ústupu z Pražského hradu smrtelně raněn slavníkovský kníže Soběslav. Tím pádem přestal být rod Slavníkovců nebezpečím pro vládnoucí Přemyslovce. A na scénu mohli vstoupit Vršovci.  

Dalimilova kronika - Foto:  www.memoria.cz

Dalimilova kronikaFoto:  www.memoria.cz

Po Slavníkovcích padli Vršovci 

Kolik jich vlastně Boleslav III. Ryšavý pobil (tedy Vršovců) onoho 10. února 1003? To nikdo přesně neví. Kosmas pouze zapsal, že "byli povražděni Vršovci". Všichni asi ne – v dalších pasážích své kroniky o nich zase mluví. Dokonce je obviňuje ze zločinu. Mělo k němu dojít v době, kdy Boleslav III. odešel do Krakova. "Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovci, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný." Stejnou akci popisuje Dalimil v kapitole nazvané O zlé radě Vršovců. Ta věc se týkala knížete Jaromíra. 

Když proslavit hodláme svůj rod,
nenecháme uzrát jiný plod.  

To měli údajně pronést představitelé rodu Vršovců, tedy ti, co zbyli po nepříliš vzdáleném vraždění.  

Nevšimli si páni nadutí,
že jsou jiní stejně při chuti,
a nad vším císařský majestát,
což je může taky hlavu stát.
Přemluvit se dali,
Jaromíra jali,
u skal přivázali
k lipovému pni.
Hloupost udělali
páni nejapní,
že začali šípy
mířit do té lípy,
neboť neviděli ve svém zaujetí,
jak ty šípy marně k cíli letí,
jak svatý Jan Křtitel Jaromíra brání,
jak špičaté kluky
chytá do hazuky
knížete, že žádný z nich
neporaní...  

Tolik Dalimil. Poznámka: ty "kluky", to byly šípy. Oproti tomuto zbásněnému líčení působí Kosmova kronika jako naprosto věrohodná až naturalistická reportáž. Co se vlastně stalo? "Vůdce Vršovců a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyna člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní, lidé ničemní, přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz."  

V té době se k nim měla donést zpráva o tom, co se stalo s knížetem Boleslavem v Polsku. Obořili se na Jaromíra slovy: "Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčiti nad námi slouti pánem? Což se nenajde mezi námi někdo lepší, který by byl též více hoden panovati?" Kosmas naznačuje, že další události se hrnuly pod vlivem alkoholu: "Jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně to svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána."  

Divoká krev našich předků 

Věru poněkud zvláštní způsob zacházení s členem panovnického rodu... s knížetem, který už jednou na trůně seděl a ještě na něj usedne. Jakýsi druh tehdejšího českého politického folklóru... "Když to viděl jeden ze služebníků knížete jménem Dovora (někdy se o něm píše jako o Hovorovi), rychle běžel do Prahy, a o tom, co se právě stalo, dal přátelům knížete zprávu, a v tu hodinu přivedl je bez prodlení k tomu hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravosti spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchnou se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého neboť jako roj včel vznášelo se hejno much nad nahým tělem rozvázali ho a dovezli na voze na Vyšehrad." 

Tolik o jedné z celé řady rad osudu, které postupně dopadaly na nešťastnou hlavu knížete Jaromíra. A ještě pořád to nebyly všechny rány, však na ně ještě přijde řeč.  

"Služebník Dovora, vší chvály hodný přítele knížete, dosáhl té milosti za svou zásluhu, že bylo biřicovým hlasem všude po trzích provoláno, že Dovora sám i jeho rod budoucí mají býti mezi zemany a urozenými na věky věkův. Mimo to mu dali i hodnost lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu a kterou od té doby až dosud drží v pokoleních jeho potomci..."  

Codex gigas - Kosmova kronika - Foto:  Královská knihovna ve Stockholmu

Codex gigas - Kosmova kronikaFoto:  Královská knihovna ve Stockholmu

Tato pasáž v Kosmově kronice je náramně zajímavá. Ano, ta věta v závěru, totiž že hodnost lovčího drží Dovorovi potomci i v jeho, tedy Kosmově době naznačuje, že kronikář mohl mít informaci přímo od nich. On i fakt, že Dovorovo vyznamenání vyvolával biřic po všech tržištích, dosvědčuje, že příhoda byla v Kosmově době známa. Tato událost se podle Kosmy přihodila v době nepřítomnosti Boleslava III, který odjel do Krakova. Jenže v té době měl být už Jaromír opět ve svém exilu u německého dvora! Vrátil se přece do Prahy ihned, jakmile se dozvěděl, že se Vladivoj upil k smrti, tedy začátkem ledna 1003. Pobyl tehdy v Praze na Vyšehradě několik dní, pak přitáhl Boleslav III. s polským vojskem, které mu půjčil Boleslav Chrabrý, a Jaromír proto znovu uprchl zpátky ke králi Jindřichovi Druhému, zatímco se Boleslav zmocnil vlády a zakrátko nato – 10. února 1003 – dává ve svém domě povraždit všechny přední muže země, tedy hlavně Vršovce.  

Data mírně pokulhávají 

Dobře – ale kde se v kalendáři roku 1003 najde ten správný čas pro Jaromírovo pohanění Vršovci na Velizi? Tento detail – tedy kdyby měl být pravdivý – naznačuje, že nemůže jít o leden 1003, kdy žádný hmyz nikoho nepoštípá... spíš jako by se ta příhoda měla odehrát v létě nebo na podzim. Začátek roku 1003 – tedy leden – vylučuje i okolnost, že se tu Jaromír sotva několikrát vyspal a už zase bral nohy na ramena. Je nepravděpodobné, že by jezdil na lov, měl nejspíš dočista jiné starosti... Jsou dvě možnosti, jak tvrdí spisovatel Miroslav Ivanov. Ta první: k pohanění Jaromírově mohlo dojít po smrti jeho otce, Boleslava II., někdy po roku 999. Za jeho života by si Vršovci nic podobného netroufli. 

Oslepený kníže Jaromír ustupuje synovci Břetislavovi na malbě Josefa Mathausera - Foto: ao-institut cz

Oslepený kníže Jaromír ustupuje synovci Břetislavovi na malbě Josefa MathauseraFoto: ao-institut cz

A možnost druhá? Velizská příhoda se mohla odehrát někdy po 7. září 1004, kdy byl Jaromír nastolen králem Jindřichem Druhým jako český kníže. Ale – bylo by možné, že se podobného činu dopustili Vršovci proti panujícímu knížeti? To by přece byla vzpoura. Skutečně se zdá, že se incident na Velizi odehrál někdy v letech 999 až 1002, tedy v době, kdy panoval Boleslav III. Svědčí pro to ještě jedna maličkost. Kosmas na dvou místech poznamenává, že Jaromír byl nahý. A připomeňme si, co zachytili kronikáři Dětmar i Adelbold: Jaromír byl přece tehdy vykastrován. Je možné, že právě tomu se Vršovci smáli, proto knížecího syna svlékli do naha a tropili si z něj šašky. Byla to krutá doba. Ale vůbec nebyla v českých dějinách osamocená.  

"Boleslav Chrabrý jsouc překvapen silou odboje větší než byl předpokládal, dal se na outěk; vojsko jeho strachem omráčeno následovalo jej. V několika dnech nebylo prý více Poláka v celé zemi." Tato polská epizoda skončila. Mnohem rychleji, než by se zdálo před pár měsíci, kdy polského knížete v Čechách nadšeně vítali. "Nazejtří po dobytí Prahy přišel Jaromír do města, dal prohlásiti všeobecný pokoj, zapomenutí toho, co se stalo a obnovení starých pořádků zemských." Do Prahy se vydal i německý Jindřich II., "a potvrdilť u přítomnosti množství lidu Jaromíra v důstojenství knížecím." Jak to říkal o Jaromírovi říkal sexuolog profesor Karel Hynie?  

"Když se dostal k moci, tak mohl cítit možnost kompenzovat si svůj pocit slabosti tvrdými činy. Vykastrovaný člověk se může stát zlým, mstí se za ústrky, bývá někdy falešný a úskočný..." O Jaromírově vládě však máme minimum zpráv. Leda že trvala mnohem déle vzhledem k tomu, co jí předcházelo – Jaromír seděl na trůně osm let. Tato relativní délka ukazuje, že kníže nemohl být nějaký bezmocný slaboch. Ano, panovníci před ním se střídali jako apoštolové na orloji – Boleslav III., Vladivoj, Boleslav III., Boleslav Chrabrý... Jaký byl ve skutečnosti kníže Jaromír?  

Jako obvykle – nejsou informace 

Určité hypotézy můžeme dělat z jeho zdravotního stavu. Podle Kosmy to byl ubožák, chudák – ano, takový snad byl ve svém stáří. O době jeho panování platí, že věrně sloužil německému panovníkovi, jezdil s ním na válečné protipolské výpravy, nechtěl se s ním dostat do jakéhokoli konfliktu. To by ukazovalo, že Jaromír byl všemi mastmi mazaný, každopádně chytrý, uměl počítat... Dost dlouho mu to vycházelo... až do dubna 1012. "Kníže Jaromír zdá se, že byl muž poctivý a dobromyslný," domnívá se na rozdíl od sexuologa Hynieho historik Palacký. "Na svém místě se udržet neuměl. O Bílé sobotě roku 1012 zmocnil se vrchní vlády nad národem jeho bratr Oldřich a vypudil Jaromíra ze země." 

Svržený Jaromír utíká z Čech (pokolikáté už to vlastně je?), tentokrát hledá útočiště oklikou přes Polsko (tam ještě pořád vládl jeho nepřítel Boleslav), až se dostane do Merseburku. Sem povolal Jindřich II. i nového českého knížete Oldřicha. Proč? Aby rozhodl, ke komu se přikloní. Ano, německým vládcům se vždycky náramně zamlouvalo o nás rozhodovat... Pro Jaromíra hovořilo posledních osm let věrných služeb, kdy se točil podle toho, jak Jindřich pískal. Někteří dějepisci vyjadřují jeho politika jedním slovem – kolaborace. Co mluvilo pro Oldřicha? Právě že fakticky vládl v Čechách. Jindřich, ten měl svoje svědomí široké: "Soudem dosti divným vítěze v Čechách potvrdil, vyhnance pak nejprv do Utrechtu do vazby poslal, potom ale bratrovi vydal, po čemž nešťastník na hradě Lysé žalářován byl." Pokorný sluha se stal pokorným vězněm...  

Josef Mathauser: Kníže Oldřich se setkává s poustevníkem Prokopem - Foto:  public domain

Josef Mathauser: Kníže Oldřich se setkává s poustevníkem ProkopemFoto:  public domain

Nový muž na českém trůně (Oldřich) věděl, že když chce vládnout déle než Jaromír, musí být ještě ostřejší. Jestliže se Jaromír udržel u moci oněch osm let, Oldřich touží tuto dobu znásobit. Jedno latinské přísloví říká: "Furiosus ipse furore satis punitur..." Násilník jen násilím se zkrotí. Kde však vzít násilí, které by zkrotilo Oldřicha? Měl v rukou vládu, ale věděl, že v zemi je plno stoupenců Jaromírových. V takové situaci je důležité obstarat si vhodnou záminku k likvidaci soupeřů (to je osvědčený postup, patřil k technologii moci doma i za hranicemi). V roce 1014 odhalil Oldřich v Čechách proti sobě spiknutí (říká kronikář Dětmar), byly to prý osoby, které stranily Jaromírovi.  

Tvrdá ruka Oldřichova 

Kníže Oldřich se na honu setkává se svatým Prokopem, neznámý autor, polovina 19. století, olej na plechu (uživatel Miaow Miaow) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Kníže Oldřich se na honu setkává se svatým Prokopem, neznámý autor, polovina 19. století, olej na plechu (uživatel Miaow Miaow)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Oldřich toho odhalení využil dokonale – povraždil své odpůrce i jejich vůdce, jakéhosi muže jménem Bozio (česky Božej). Buďto šlo skutečně o snahu sesadit Oldřicha, anebo byl celý případ vykonstruován. "V Čechách byli na Oldřichův rozkaz mnozí nevinně zabiti," říká se v análech quedlinburských. A kronikář Dětmar poznamenává o těch, kteří přežili panovnickou čistku: "Všichni se z těchto pohrom pečlivě poučili, jak se mají v budoucnosti před nimi chránit..." Ano, tomu lze věřit. Oldřichova krutost byla zřejmě značná, když zůstal u vesla až do podzimu 1033. Víc než dvacet let. V Čechách v té době přestala existovat opozice. Taky se není co divit, po takovém teroru, po takových zástupech mrtvých, které lemovaly celou první třetinu jedenáctého století... 

Bumerang se však nakonec obrátil i proti těm, kteří ho vrhali. "Řada skvělých císařů německých z domu saského, kteří byli Čechy v poplatnost a závislost uvedli, skončila se smrtí Jindřicha Druhého 13. července 1024." Na jeho trůn nastoupil Konrád II., pozdější římský císař. Každé nové koště dobře mete. Zametal i Konrád. S Oldřichem se o to pokusil. On se totiž rozhodl, že zničí anebo pokoří celou polskou říši. Co měl s tím společného Oldřich? Konrád chtěl, ať mu český kníže se svým vojskem pomůže. Tedy – moc chuti neměl. Možná mu stouplo nadmíru sebevědomí, anebo se necítil vázán povinnostmi ke Konrádovi, zkrátka české sbory na výpravách německého krále chyběly, i když jinak tomu většinou tak bylo.  

Král si pozval Oldřicha do Merseburku, aby se ze své politiky zodpovídal. Na kobereček. Oldřich však nikam nejel. Tedy poprvé. Na další výzvy se už neposlechnout přece jenom neodvážil. Přijel do Vrbna, kde se Konrád zrovna zdržoval, došlo k dramatické situaci, Konrád obvinil Oldřicha ze zrady a odsuzuje ho k vyhnanství. Přichází opět čas eunucha Jaromíra.  

Český kníže Břetislav I. unáší Jitku z kláštera - Foto:  archiv autora

Český kníže Břetislav I. unáší Jitku z klášteraFoto:  archiv autora

"Tempore qui longo steterit, male curret quues." Trocha latiny nikoho nezabije. Zvlášť když to je latina Ovidiova. Kůň, který dlouho stál, špatně utíká. Jaromír po té dlouhé době – po dvaceti letech – měl skutečně špatný klus. Vrátil se do Čech, kde nežil ani jeden jeho stoupenec, všechny dal Oldřich systematicky povraždit. Navíc vládl jenom v Čechách, na Moravě se dostal k moci mladý (a nemanželský) Oldřichův syn Břetislav. Německý panovník s Jaromírem sympatizuje, ale jak dlouho? Vrtkavá je láska mocných... A Oldřich? Ten měl čas přemýšlet, aby zvážil svou situaci. Viděl, že se spletl, když chtěl odporovat Konrádovi II.  

Nejlepší diplomacií je lest... A hned se podle toho zařídil. Při nejbližší příležitosti císaři vzkázal, že se mu ve všem podrobuje. Se vším souhlasí. Všechno udělá... Konrád II. přikývl. Všichni jsme přece lidé omylní... Po půlročním věznění Oldřicha propouští a ten spěchá do Čech. A Jaromír? Do exilu se mu už asi nechtělo... Jenomže kde najít muže, kteří by s ním šli proti Oldřichovi? Nejspíš sliboval, formoval své řady... Anebo byl Oldřichovým návratem překvapen? Nevíme. Nic nevíme. Pouze to, že se Oldřich nějakým způsobem zmocnil Jaromíra a rozhodl se navždy vyřešit panovnický problém. Tím slovem "navždy" myslel na sebe. Přikázal, aby byl jeho starší bratr oslepen. Tři syny měl kdysi Boleslav II. Jak dopadli? Boleslav III. dožívá život někde v Polsku jako slepec. Vykastrovaný Jaromír byl právě zbaven zraku. Takže – ať žije Oldřich, který nejlépe ze všech pochopil, že "lest je matkou úspěchu" (jak by řekl Niccolo Macchiavelli).  

Boleslav III. je stále naživu. Jaromír je stále naživu. Oldřich je u vlády. Přesto mohl rod Přemyslovců vyhynout po meči... Vlastně, přísně vzato, v roce 1037 smrtí posledních z těch bratří, Boleslava, skutečně vymřel. Neboť manželství panujícího knížete, Oldřicha, s blíže neznámou šlechtičnou zůstalo bez potomků. Jeho syna Břetislava lze vlastně považovat za nemanželského. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 26. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1170. schůzka: Od secese k moderně

    Na přelomu 19. a 20. století se děly věci! Nejen v politice, ve společenském dění, ve vědě a v technice, ale také v umění a kultuře. A sem bezesporu spadá i architektura.

     
  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas