49. schůzka: Oldřich

Adolf Liebscher: Kníže Oldřich a Božena (uživatel Jedudedek) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Adolf Liebscher: Kníže Oldřich a Božena (uživatel Jedudedek)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pohybujeme se v době, která patří v dějinách našeho státu ke zvláště složitým... ačkoli: která doba nebyla tím či oním způsobem složitá? Na začátku nového století – jedenáctého – i nového tisíciletí – druhého po Kristu – se české země ocitly na osudové křižovatce.

Během asi čtyřiceti let došlo na pražském knížecím stolci k deseti výměnám. Vládci přicházeli, odcházeli, vraceli se, a na pozadí toho všeho byl nemilosrdný, primitivní zápas o politickou moc.  

Mocenské hrátky 

Právě v době, kdy český stát (vlastně nedávno sjednocený) potřeboval trochu klidu a času, mu jeho vládci dopřáli pravý opak – bratrovražedný boj, kypící vášně, nenávist. Stát se vinou těch, kdož jej měli řídit, ocitl na samém pokraji katastrofy... 

Oldřich a Božena Františka Ženíška - Foto: Wikimedia Commons

Oldřich a Božena Františka ŽeníškaFoto: Wikimedia Commons

"Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Božena, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav." Starý pan Kosmas začal s knížetem Oldřichem nějak pozpátku, od narození jeho syna Břetislava. Ona se nejprve hlava českého státu musela s onou Boženou nějak seznámit. A to seznámení se věru neuskutečnilo na žádném z panovnických, ba snad ani šlechtických evropských dvorů... 

"Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky." Hle, jak výstižně a přitom navýsost poeticky Kosmas tuto bezesporu erotickou scénu popisuje. A nejenom scénu. Záležet si dává i na její protagonistce: "Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír." I když jsem to samozřejmě věděl, tak jsem si pro jistotu ještě jednou ověřil Kosmovu profesi – ano, kanovník. Představte si – kněz.  

"Kníže, poslav ihned pro ni," rozumíte, ne že sesedl z koně a osobně tu krásku kontaktoval, ne – dal si pro ni poslat, "pojal ji v manželství." Původně jsme se domnívali, že s onou ženou Boženou začal nezávazně obcovat, ale nikoli, jemu šlo hned o manželství. Ale pozor, věc nebyla ani zdaleka jednoduchá: "Staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo muži hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže. A co se nyní přičítá mravnosti, to tehdy bylo k veliké hanbě, jestliže muž žil, maje dosti na jedné ženě nebo žena na jednom muži žili totiž jako hloupá hovada, majíce manželství společná." (Aspoň tady se duchovní pastýř nezapřel.)  

Kterak se Peruc proslavila 

Miroslav Havlík byl pan řídící v Peruci. Já vím, že se hlavě školy říká ředitel, ale k jeho starosvětské osobě se hodí spíš ten "pan řídící". Ten nás také upozornil na půvabný spisek jistého A. J. Zýmy Oldřich a Božena, Vlastenská původní činohra v pěti jednáních, vyšlo 1789. V dílku tom dochází k setkání knížete a Boženy Křesinové ve druhém jednání: Božena vyjde k potoku a pere šaty (tedy nikoli prádlo). Kníže Oldřich hovoří nenuceně (patrně ke svému doprovodu nebo ochrance) a celkem uznává, že by měl dát národu dědice, ale momentálně neví o žádné vhodné partnerce, "která by moudrá, ušlechtilá a mravůplná byla"

Oldřichův dub v Peruci, kde se setkali Oldřich a Božena - Foto: Miaow Miaow, Licence Public Domain, volné dílo

Oldřichův dub v Peruci, kde se setkali Oldřich a BoženaFoto: Miaow Miaow, Licence Public Domain, volné dílo

Ostatní mu všelijak dohazují různé partie, ale stále to jaksi není ono, až se náhle kníže ohlédne, spatří Boženu a řekne: "Nevím, zdaž dobře vidím, čili mně zrak pošel." Ukáže se, že ještě nepošel. Kromě Oldřicha kupodivu nikdo peroucí Boženu nezaznamenal, musel ji všem ukázat. Trochu pohrdavě nad ní mávli rukou (měli zřejmě jiný vkus), ale kníže je na místě ujistil, že prostě nemůže "déle své lásky krejti". Oni mu zřejmě chtěli ještě poradit, aby se příliš neukvapoval, ale on již vykročil směrem ke krásné pradleně. Božena mu jaksi v ústrety poví, že její otec je chudý chalupník, ale on jenom mávne velkomyslně rukou a prohodí: "To ujde. Jen když šťastný otec jest a krásnou dceru má." 

A pak ji všichni (Boženu) nabádají, jen aby se nebála, že se jí nic zlého nestane; Oldřich ji vede za ruku a trochu nejapně se ptá, cože tam dělá. Ona mu trpělivě vysvětluje, že pere prádlo a jen aby nechal těch posměšků, atakdále atakdál.  

Když v postoloprtské stráni
lovil Oldřich, znenadání –
(referuje kronikář Dalimil)
za jednou vsí nad říčkou
spatřil selku mladičkou,
jak v košili bez oplecka,
bosa, umáčená všecka  
(košile bez oplecka je krátký živůtek bez rukávů)
pere. Byla krásná, milá,
Oldřichu se zalíbila,
že tvář měla čistou, něžnou.
A tak učinil ji kněžnou.
Ona kněžna dokonalá
Božena se jmenovala.
Oldřich nedbal nic, že páni
to manželství jemu haní.  

(Odpověď Oldřichova byla rázná, a ještě taková, jaký byl především sám Dalimil: každým coulem český vlastenec. Možná až nacionalista.)  

Tak to už v světě chodí,
že se z chlapa šlechtic rodí
a že sedlák neřídce
za otce má šlechtice.
Pán i kmán jsou jedna krev,
proto potlačte svůj hněv,
že jsem si vzal za ženu
prostou dívku Boženu.
Ve mně každý pána hledá.
Na Přemysla, na praděda
nejdříve však pomyslete, jenž z oráče
na knížete povýšen byl.
Všichni stejně počati jsme byli v ženě,
ač pokládán za šlechtice
je ten, kdo má stříbra více.
Chci žít s českou selkou
skrovnou spíš než s Němkou,
s císařovnou. Pouto krve
vždy je silné,
Němka k Čechům sotva přilne.
Vaše utrhačné řeči
o hlouposti jenom svědčí.
Jak u Němky byste, páni
chtěli prosit o zastání?
Čeleď' z Němec, z Němec mistři,
Němkyně je na koni
a mé děti, synci bystří,
německy jen švadroní.
Vidím, jak zem vadne, chřadne,
jen Čech právo nemá žádné.  

(Budiž řečeno podle pravdy, že daleko spíš než Oldřichovým byly česko-německé vztahy problémem Dalimilovým.)  

Božena, ta přála právu,
ctila lidi všeho stavu.
Oldřichu pak selka zdravá
dala syna Břetislava.  

Chvála mnohoženství 

Není známo, že by Boženin manžel Křesina protestoval proti odebrání své ženy ve vyšším státním zájmu... neví se ani, jak na tuto bigamii reagovala Oldřichova šlechtická manželka. Ale zapuzena prý nebyla. Obapolná láska knížete a dívky z lidu (k jejichž setkání mohlo dojít někdy v roce 1004), přinesla zemi požehnání. Brzy, možná už v roce 1005, se narodil od sudiček všemi ctnostmi podarovaný synek. Ano, narodil se Břetislav. Nebýt Boženy, vyhynul by přemyslovský rod po meči... Božena zachránila situaci. 

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. Prokop - Foto:  archiv Národního památkového ústavu

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. ProkopFoto:  archiv Národního památkového ústavu

"Oldřich svého rodného bratra oslepil, a tak po osmi měsících následovala za špatným životem špatná smrt." Octli jsme se v době, kdy je synovi Oldřicha a Boženy Břetislavovi už necelých třicet let. Jsme v roce 1034, v roce Oldřichovy smrti. "Za špatným životem následovala špatná smrt..." Že život knížete Oldřicha nebyl nikterak vynikající a ctnostný, o tom jsme tuším podali sdostatek důkazů, ale – co myslely altašské anály tou "špatnou smrtí"? Někteří historikové soudí, že Oldřich byl otráven. Byl? Nebo nebyl? Zemřel prý při hostině. Jed? Jestli to byl jed, tak takový, který účinkoval okamžitě. To vypadá skoro shakespearovsky...  

Byl tu Jaromír. Zmrzačený, potupený, oslepený. Žil podle ustanovení svého bratra Oldřicha ve vísce Lysé. "Uslyšev, že ze bratr odebral z tohoto světa, vstal o svítání a dal se dovézti do Prahy. Když tam přijel, byl bratr již donesen do kostela svatého Jiří." Právě tento Jaromír, který při pohřebním obřadu stál u már, na kterých ležel jeho bratr, pronesl tuto řeč: "Ejhle, zde ležíš mrtev a z vratného vrcholu této pozemské vlády ani já ani ty již radosti nemáš. Předevčírem vznešený kníže, dnes nehybné tělo, zítra pokrm červů, potom lehkým popelem budeš a prázdnou bajkou. Zraku jsi mne zbavil a nemiloval jako bratr bratra."  

Možná takový skutečně byl... Jaromír, tedy dobrosrdečný stařec nad hrobem bratrovým a vlastně už i tak trochu svým: "Věru jen to by sis přál, bys nebyl mi spáchal, cos spáchal. Vím teď, že bys mi zrak chtěl navrátit, kdybys jen mohl, když nahé jsou a odkryté tvoje skutky ať dobré či zlé. Avšak z celého srdce ti odpouštím, bratře, aby Bůh všemohoucí ve své milosti odpustil tobě, tak aby potom tvá duše si v pokoji spočinout mohla."  

Měl slepý Jatromír ruce od krve? 

Spisovatel Miroslav Ivanov rozvíjí ve svém Českém pitavalu hypotézu, že to mohl být on, Jaromír, kdo měl na smrti knížete svůj podíl. "Nedivil bych se," říká dr. Ivanov, "kdyby náhlá smrt Oldřichova nečekaná a překvapivá byla výsledkem Jaromírovy situace i jeho myšlení." Pomocí altašské kroniky můžeme stanovit přibližně i čas předposledního dějství našeho vyprávění. Oldřich zemřel 9. listopadu roku 1034. "A po řádném dokonání obřadů pohřebních vzal za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci, a jako se vždy děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze..."  

Moment, to není pravda. Kosmas se mýlí. Břetislav byl v té době ještě pořád v exilu, tam utekl před hněvem svého otce Oldřicha, jelikož si za jeho několikaměsíčního pobytu v německém žaláři tak nějak přivlastnil Moravu, tedy nemohl se zúčastnit pohřbu svého otce. Jeho život (tedy Břetislavův) nemá tolik bílých míst jako předchozí období českých zemí. Notoricky známý je příběh Břetislavova únosu Jitky ze svinibrodského kláštera. "Spanilá Judita byla nejkrásnější dívkou pod sluncem," říká kronikář.  

Český kníže Břetislav I. unáší Jitku z kláštera - Foto:  archiv autora

Český kníže Břetislav I. unáší Jitku z klášteraFoto:  archiv autora

V našich Toulkách už padla zmínka, že Judita – Jitka byla dcerou hraběte Jindřicha Nordgavského. Ten kdysi zajal Břetislavova strýčka Boleslava III., ale pak ho propustil, aby mohl Boleslav za polské vojska pomoci usednout znovu na český stolec. Ten Jindřich Nordgavský nebyl jen tak někdo. Usiloval i o titul německého krále, jeho babenberský rod patřil v říši k těm nejvznešenějším. Břetislav byl naproti tomu buďto nemanželského původu (nevíme, jestli si Oldřich pradlenu Boženu vůbec někdy vzal), nebo byl přinejmenším původu málo urozeného... jeho matka pocházela z prostého lidu...  

Kdo vlastně vládl? 

Takže – jestliže Břetislav unesl krásnou Jitku, tak to sice může svědčit o horoucí lásce (rozhodně ji nevylučujeme), ale ještě víc o chytrém rozumu. Ano, potřeboval se spojit s mocným německým rodem, aby si do budoucna "kryl záda". Kdy přijel Břetislav do Prahy, to se nikde neříká. Pouze v jedné kronice jsme objevili zmínku, že "Jaromír sám vládl knížectví jeden rok po smrti Oldřichově". Ta scéna, kterou popisuje Kosmas, že totiž Jaromír uvádí Břetislava na knížecí stolec, ta se neodehrála v žádném případě při Oldřichově pohřbu. 

Nemohla se odehrát. Je nemyslitelné, že by Břetislav mohl vrátit z exilu tak rychle. K té scéně došlo asi později a pro naše pochopení mnohých věcí je důležitá. Jaromír vzal nejdříve synovce Břetislava za pravici a řekl shromážděným: "Hle, váš kníže!" Pak se obracel postupně na některé přítomné. "Volal jmenovitě ty, o nichž věděl, že jsou zvláště ve zbrani mocní, ve věrnosti stálí, v boji udatní a bohatstvím vynikající." Byli to páni z rodu Municů i z rodu Těpticů. Oslovil je: "Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme za knížete, abyste ho byli poslušni a povinnou věrnost mu zachovávali."  

Sv. Vojtěch - Foto:  Arcibiskupství pražské

Sv. VojtěchFoto:  Arcibiskupství pražské

To ovšem ještě nebylo všecko, co Jaromír řekl. Já bych řekl, že následující věty měly přímo zásadní důležitost: "Avšak tam těch, kdož jsou Vršovci, nešlechetných otců ničemní synové, našeho rodu domácí nepřátelé, rodinní škůdci, střez se jako zabláceného kola a vyhýbej se spolku s nimi, protože nikdy nám nebyli věrni. Hle, mne nevinného a svého knížete nejprve svázali a rozličné šašky si ze mne tropili, potom vrozenou sobě prohnaností a lstivými radami způsobili, že bratr mne, bratra, zbavil zraku. Synu můj, měj vždy na paměti předpověď svatého Vojtěcha, jenž svatými ústy dotvrdil, že mají na ně za jejich ukrutné skutky třikrát dopadnouti pohromy a stihl je klatbou v církvi. To se již dvakrát z vůle Boží stalo, a aby se to stalo potřetí, o to se ještě postará osud."  

Jaromírova narážka na to, že si z něj Vršovci "rozličné šašky tropili", je jasná – jde o příhodu na Velizi. Kosmas přímo obviňuje Vršovce, že způsobili Jaromírovo oslepení. Prý lstivými radami ovlivnili Oldřicha. Ty tři pohromy, které věštil Vojtěch, lze vyložit tak, že první se odehrála ještě za Vojtěchova života, kdy Vršovci pronásledovali ženu, která se ukryla v kostele, ale oni tam přesto vnikli, ženu zabili – a Vojtěch je proto proklel. Druhá pohroma – to byla vražedná akce Boleslavova z února 1003. A k třetí pohromě došlo v roce 1108, kdy dal kníže Svatopluk vybít skoro celý rod Vršovců.  

I Jaromír se dočkal svého vraha 

Někdy se ale uvádí, že ty tři pohromy byly skutečné tři masakry Vršovců v naší historii – v létech 1003, 1014 a 1108. Ti, co nakonec zbyli po Svatoplukově víceméně hromadné popravě roku 1108, zavraždili zas o rok později Svatopluka. Česká holubičí povaha? Kdepak. Krev a zase krev. 

Když Vršovci vyslechli, co o nich Jaromír říkal, asi jim to nebylo dvakrát příjemné. "Nešlechetných otců ničemní synové... Břetislav by se jich měl chránit jako zabláceného kola..." Co učinili? "Oni slyšíce to, rvali se v srdcích svých a skřípěli na něho zuby jako lvové." A po nemnohých dnech Kochan, o němž jsme se výše zmínili, poslal svého kata, a když onen slepec (tedy Jaromír) ..."sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních." Umíme si to jistě představit...  

Dovedeme rekonstruovat všechny detaily oné tmavé listopadové noci: Všichni spí, jenom slepec vychází ze své jizby a šourá se zvolna chodbou. Vrah je zbabělý, tichý. Zazní zoufalý výkřik, strašné zaječení projede stavením. Jaromír se svíjí na zemi a umírá. Potupně umírá. Datum? 4. listopad 1035.  

Sázavský klášter - Foto: Jan Rosenauer

Sázavský klášterFoto: Jan Rosenauer

U trojice synů Boleslava II. byl ten nejmladší, Oldřich, patrně nejschopnější. I když mezi staršími historiky nějakého zvláštního ocenění nedošel... Podle nich byl knížetem jen průměrných kvalit, vždy energický, ale také bezohledný, lstivý a věrolomný. Na druhé straně: jednal vždy samostatně a hlavně připravil půdu Břetislavovi – v dalších desetiletích bylo nutné s českým panovníkem jednat, nikoli jednat o Čechách bez něho. K jeho zásluhám patří, že založil sázavský klášter. Tím, že na Polácích vybojoval zpátky Moravu, sám, bez spolupráce s Němci, způsobil, že Čechy a Morava sdílejí už desáté století společné osudy. A nakonec – zachránil přemyslovský rod před vyhynutím.  

No, když se to tak vezme kolem a kolem, tak ten zachránce se vlastně jmenoval "Božena"


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas