51. schůzka: Český Achilles

Socha Břetislava I. na Žižkově náměstí v Chrudimi - Foto: Ben Skála, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Socha Břetislava I. na Žižkově náměstí v ChrudimiFoto: Ben Skála, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Právě počínáme druhou padesátku našich schůzek. Dnešní 51. schůzka Toulek českou minulostí nás zastihuje na začátku vlády knížete Břetislava I. Což byl kníže, jehož nástupu k moci věnoval kronikář Kosmas zcela zvláštní místo. Je pro něj spravedlivým vládcem, výborným panovníkem, skvělým válečníkem. Je hrdinou bez kazu.

"Neboť v něm byly všechny přednosti tou měrou vyvrcholeny, že na vojně vynikal statečností nad Gedeona, tělesnou silou převyšoval Samsona a jakousi zvláštní převahou moudrostí předčil Šalamouna, ve všech bitvách býval vítězem jako Josue, byl nad zlato a stříbro bohatší než králové arabští..."  

Pevná ruka vládne 

Biblická přirovnání byla lichotivá a srovnání s pohádkovými arabskými vládci jistě lákavé. O úplnou přesnost tu pochopitelně nešlo. V podstatě však má starý kronikář pravdu. S Břetislavem začala pro český stát nová doba jeho dějin. 

Takto mohl vypadat kníže Oldřich

Takto mohl vypadat kníže Oldřich

Vraťme se však ještě o nějaké to léto nazpátky... Kníže Oldřich je stále ještě u moci a jeho syn působí jako údělný kníže na Moravě. Český panovník a německý císař jsou spolu zadobře. Až do roku 1031. "Tehdy se císař na českého knížete velmi rozhněval," píše kronikář Wipo. Některé německé prameny začaly nazývat Oldřichovo chování zradou. Za dva roky nato byl Oldřich na základě svých provinění spáchaných v roce 1031 císařem zbaven trůnu a uvězněn v říši.  

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. Prokop - Foto:  archiv Národního památkového ústavu

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. ProkopFoto:  archiv Národního památkového ústavu

Co tak hrozného Oldřich provedl? Ještě v polovině toho roku, tedy 1031, byly česko-německé vztahy naprosto normální a uspokojivé. Svědčí o tom vysvěcení Šebíře na pražského biskupa, které se konalo 29. června 1031. U toho vysvěcení se okamžik zastavme. Ona to totiž nebyla tak docela běžná záležitost. Šebíř byl pouhým knížecím kaplanem, bez konexí doma i v říši. K nejvyššímu církevnímu úřadu v Čechách ho vynesla jenom a jenom Oldřichova přízeň.  

Kosmas

Kosmas

Kosmas o tom zapsal velmi pěknou a velmi dobově znějící historku, které nelze nevěřit: "Za doby mládí slynul Šebíř chválou neobyčejné hbitosti, protože nade všechny dvořany knížecí vynikal úslužností, konal svému pánu pilnou a věrnou, a proto tím milejší službu. Neboť býval první při duchovních povinnostech a neméně horlivý v světských zaměstnáních, vždy býval knížeti nerozdílným druhem při lovech. Býval první po ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznouti ocas, očistiti jej a připraviti tak, jak to míval kníže rád, a podával jej pánu, jakmile přišel, k jídlu." Ano, nejenom láska prochází žaludkem. Skrze knížecí zažívací ústrojí se lze propracovat i k zásluhám o stát.  

"Šebíři, pravím ti upřímně," říkával Oldřich ve chvílích blaženství, které pociťoval při plném břichu: "Za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství." A jelikož byl Oldřich profesí kníže, mohl své sliby splnit. Úslužný Šebíř se vskutku biskupem stal. (On je to mimochodem – velmi dobrý příklad toho, jakým způsobem se v Čechách v raném středověku vytvářela skupina mocných, která pak ovlivňovala politické dění ve státě. Panovníkova přízeň tu hrála značnou roli – většina mocných se jimi sice již rodila, stále se však objevovali i lidé noví.) Jestliže císař Konrád souhlasil se jmenováním Šebíře biskupem, tak chtěl zřejmě vyjít Oldřichově přání vstříc. 

Sv. Vojtěch - Foto:  Arcibiskupství pražské

Sv. VojtěchFoto:  Arcibiskupství pražské

Byl to dost neobvyklý návrh udělat z kaplana biskupa. Čtyři Šebířovi předchůdci byli totiž příslušníky německého kléru, tedy Dětmar, Thiddag, Ekkehard a Hyza. Pátý, tedy Vojtěch, patřil k velmi významnému českému rodu a měl rozsáhlé styky s mocnými své doby a to jeho volbu víc než ospravedlňovalo. Jestli Konrád na Šebíře kývl, tak o to musel Oldřich velmi stát a císař musel být knížecímu přání opravdu nakloněn...  

Konec klidných vod a dobrých vztahů 

Ve druhé polovině onoho roku 1031 se však dosavadní dobré vztahy mezi Německem a Českým knížectvím zhoršily. To zhoršení bylo překvapivé, přátelství se obrátilo v pravý opak. Císař se najednou začal dívat na Oldřicha s krajní nelibostí a podezíravě. Ještě jednou táž otázka: Co provedl Oldřich? Po důvodech takového nečekaného rozladění se pátrá dodnes. Existuje celá řada nejrůznějších domněnek. Například že císař na Oldřicha zanevřel proto, že mu český kníže neposkytl pomoc v bojích s Polskem. Což je dobré vysvětlení. Dobré je, ale má chybu. Nevíme totiž nic o tom, že by ho k té pomoci císař vyzval a že by on, tedy Oldřich, neposlechl. 

Dobytí Moravy, to podnikl Oldřich (anebo možná jeho syn Břetislav) samostatně, a hlavně dávno předtím, než nastoupil Konrád na císařský trůn. Poláci byli vlastně ve stálém sporu s císařem. Nemohl zkomplikovat českoněmecké vztahy útěk polského knížete Měška II. do Prahy po státním převratu v Krakově? Ani to se nezdá pravděpodobné. On se totiž Oldřich nechoval k polskému uprchlíkovi nijak přátelsky. Polský kronikář Gall dokonce uvádí, že ho nechal vykastrovat. (Zdá se, že kastrace byly v 11. století naprosto běžným prostředkem politického boje.) Oldřich pak chtěl dokonce Měška císaři vydat, ale císař o to nestál. "Nekupuji nepřítele od nepřítele," vzkázal Oldřichovi. Co tedy způsobilo tu tvrdou roztržku mezi německým a českým panovníkem... nikoli první, zdaleka ne poslední? Uhry. On se totiž právě rok předtím, v roce 1030, vypravil do Uher Oldřichův syn Břetislav.  

"Roku od narození Páně 1030. Toho roku kníže Břetislav způsobil velikou porážku Uhrům a poplenil jejich zemi až k hradu Ostřihomu," sděluje nám Kosmas. Téhož roku si to namířil do Uher i císař Konrád. Ten Uhrům žádnou velikou porážku nezpůsobil. Právě naopak. Jeho válečná výprava byla značně strastiplná. Překážky tvořily jednak přírodní podmínky, jednak uherský obranný systém. Německé vojsko trpělo nedostatkem potravin, hlavně proto, že se výprava konala přede žněmi a bylo téměř nemožné uživit mohutnou armádu v cizí a vynalézavě chráněné zemi.  

uherský král Štěpán I. řečený Svatý - Foto:  archiv autora

uherský král Štěpán I. řečený SvatýFoto:  archiv autora

Císař neuspěl, kníže ano 

Císař sice došel až k Rábu, ale byl nucen se ihned vrátit, bez vítězství a bez naděje na ně. Na zpáteční cestě byl krutě pronásledován vojskem uherského panovníka Štěpána. Uhři dobyli dokonce Vídeň. Koncem léta byl Konrád zpátky doma, vyčerpán a unavený. Zatímco náš Břetislav, údělný kníže na Moravě, měl úspěch. Na rozdíl od císaře, který postupoval po pravém břehu Dunaje, to Břetislav vzal podél levého břehu. Císař citelně prohrál, Břetislav naopak zvítězil. Něco takového se ovšem nezapomíná. Něco takového císař Čechům nezapomněl. A tak když se český kníže Oldřich vypravil záhy na to do Němec, tak si těsně před koncem svého funkčního období poseděl pár měsíců ve zdejším vězení. 

Vladislav Vančura - Foto:  knihovnaslany.cz

Vladislav VančuraFoto:  knihovnaslany.cz

"Nedlouho potom, při hostině, když Oldřich pil a jedl a když s rozmarnou myslí chválil jídlo, a když se smál poklepávaje prstem na obrubu číše, přihodilo se uprostřed žertování, že kníže zbledl a byl zachvácen nevolností. Potom vstal a opět usedl. Zdálo se mu, že jakési vanutí uchvátilo jeho dech, zdálo se mu, že nastává jakási zběsilá jízda, zdálo se mu, že okamžik a dlouhé trvání se spojuje jako luk a let šípu. Tu se objevil na jeho tváři úžas a okouzlení. I pozbyl smyslů a dokonal." Takto nám Oldřichovu smrt popsal Vladislav Vančura. Pan Vančura byl vzděláváním lékař, ale podle toho, jak zpracoval příznaky knížecí smrti, lze jen stěží usuzovat, zdali smrt nastala působením jedu nebo jestli Oldřicha navštívila kupříkladu náhlá příhoda mozková.  

Podle hildensheimského a altašského kronikáře Oldřich po svém návratu do Čech trávil veškerý čas u hodovní tabule, u jídla a pití. "Pro všechny ty hříchy a pro časté křivopřísežnictví ho stihla zasloužená smrt." Němečtí kronikáři neměli Oldřicha zrovna v lásce. Ale nejenom v Německu se dívali na Oldřicha skrz prsty. Poslední léta vlády se Oldřichovi nějak nepovedla: Oldřich si pošpinil ruce s ubohým polským Měškem, kterého (snad) nechal vyklestit. Zrádně zasáhl proti vlastnímu bratrovi, toho nechal oslepit. Vypudil vlastního syna Břetislava, po návratu z německého vězení se mu zdálo, že mu nějak přerostl přes hlavu. Byl věrolomný, vyvraždil kdysi Vršovce, nedodržoval sliby, jednal často zákeřně.  

Dne 9. listopadu 1034 se jeho životní účet uzavřel. A na jeho místo usedl Břetislav. Toho jména První. "Venku ležel sníh a ze zjasněného nebe poletovaly doposud vločky. Byl krásný den a bezpočet lidí se shromáždil na nádvoří hradu. Pozdravovali knížete, ale kníže neodpovídal. Šel vpředu a kynul velmožům, aby oddálili ruce od jeho loktů. Šel sám, konal kratičké krůčky, hmataje špičkou své škorně. Zkoušel sílu svých smyslů. Tázal se své duše, může-li slouti člověkem ten, kdo není ani muž ani bytost vidoucí. Při těch otázkách obestírala jej nesmírná lítost. I vztáhl ruku a obracel ji dlaní vzhůru a opět tak, aby poletující sněhové vločky se zachycovaly na hřbetě té ruky. Pohrával si s padajícími hvězdičkami ledu a za té hry uzrála v něm myšlenka, že mu není dáno býti vladařem a že mu slabost brání v konání knížecího díla..."  

Jaromírův státnický počin 

Tak popisuje poslední Jaromírův návrat na český trůn Vladislav Vančura. Jaromír si byl od samého začátku tohoto posledního pokusu vědom, že do budoucna Čechům vládnout nemůže. Byl kastrát, byl slepý, a byl také starý. "Poněvadž mi můj osud nedopouští," řekl prý podle Kosmy Jaromír v okamžiku, kdy vedl svého synovce Břetislava k trůnu, "abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme za knížete." Známe sice zcela ojedinělé případy, kdy slepec vládl, a to se souhlasem svých předáků (například uherský Béla II., který nastoupil na trůn už slepý a vládl svým Maďarům po řadu let), ale takové výjimky potvrzují jinak obecně platné a dodržované pravidlo. 

Kníže Jaromír jak je vyobrazen ve znojemské rotundě

Kníže Jaromír jak je vyobrazen ve znojemské rotundě

Snad nejhorší na tom je, že nám po všem, co Jaromír ve svém životě zkusil, nepřipadá nějak zvlášť sympatický. Chápeme sice jeho hoře a trpkost po ranách osudu, a na málokom se ten "osud" vyřádil tak jako na něm, ale co naplat: postrádal velikost. Byl pouhým pěšcem na šachovém poli, na kterém hráli jiní a hráli mnohem obratněji. Jaromír nebyl osobnost. Byla to jenom pouhá osoba.  

Je určitým paradoxem, že nečekaných výšin dosahuje Jaromír na sklonku svého života, v okamžiku, kdy je doslova na konci svých fyzických sil teprve tehdy začíná uvažovat a jednat státnicky, s rozhledem a prozíravě. Jaromír mohl po Oldřichově smrti očekávat, že bude v prostředí německého dvora přijat (i když nikoli uvítán) jako český kníže, tradičně věrný, tradičně ve vleku a tradičně bez vyhlídek. Ale i tohleto málo by mohlo být pro ztroskotance, kterým Jaromír byl, vítanou příležitostí. Ano, i stínová vláda s sebou nese slasti, i malá pomsta zůstává pomstou. Jaromír se však k ničemu takovému – a to musíme říct – nepropůjčil. Snad poprvé a naposled projevil opravdu státnickou prozíravost. Dal přednost zájmům státu a využil své osoby a svých konexí k tornu, aby usnadnil nástup na trůn synovci Břetislavovi a tak zajistil Čechám a Čechům a nezbytnou kontinuitu. Jaromír se vzdal dobrovolně trůnu. 

Břetislav přebírá v Praze moc 

Trůn... Toto slůvko s kroužkem nad "u" nám připadá natolik české, že nám ani nepřijde jeho řecký původ. "Trůn: slavnostní sedadlo panovníků, reprezentující jejich moc." Když středověké záznamy říkají, že se ten který nápadník trůnu toho trůnu zmocnil, nebo že byl posazen na trůn, popřípadě povýšen na trůn, tak to ani zdaleka nebyla jenom fráze. Kronikáři, kteří zaznamenali změny ve vládnoucí dynastii, kladli vždycky důraz na intronizaci, česky: nastolení, posazení na trůn. Jestliže nebyla volba doprovázena skutečným nastolením, tak se kandidát knížetem nestal. Taková věc se přihodila Otovi Moravskému, který byl na nátlak Moravanů v roce 1109 zvolen knížetem, jenomže ona se ta volba konala ve vojenském ležení a Otovým přívržencům se pak nepodařilo provést skutečné nastolení v Praze. 

Břetislav II., freska ve znojemské rotundě (uživatel Mareczko) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Břetislav II., freska ve znojemské rotundě (uživatel Mareczko)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Trůn, nezbytný pro nastolovací obřad, byl pouze na jednom místě ve státě, v Praze, na Pražském hradě. Podle kronikáře Vincentia ze 12. století to byl "jeden kámen, který ještě teď stojí prostřed hradu a za nějž nejen nyní, ale odedávna padlo v boji mnoho tisíc bojovníků". Kdo, kdy a za jakých okolností pozdvihl ten kámen na symbol? To pochopitelně známo není. Středověkým lidem postačovalo, že tam stál odedávna a že sám obřad byl také prastarý. Konal se "podle řádu naší země", ano, to napsal Kosmas, když popisoval nastolení Břetislava Druhého

Právě k tomuto kamennému stolci vedl slepý Jaromír svého synovce Břetislava, když dozrála doba, aby se sám mohl vzdát vlády a předat ji schopnějšímu a nadějnějšímu členu přemyslovského rodu. Psal už o tom Vladislav Vančura, že se tu při té příležitosti tísnily zástupy lidu. Volbě i nastolení byli totiž přítomni ti, jejichž právem a povinností bylo zvolit nového knížete a účastnit se obřadu nastolení: "Předáci české země, lidé, jimiž země česká stojí i stála a státi bude na věky..." Protože hrozilo nebezpečí, že se lid na nového knížete bude příliš tlačit, házeli přes mříže hořejší síně knížecího paláce peníze, deset tisíc nebo ještě více mezi lid, takže se prostý lid zabíral touto numismatikou a kníže seděl na svém trůně sám, obklopen jen svými předáky.  

Obřad nejspíš doprovázelo vyzvánění zvonů v kostelích a nechyběly snad ani veselé průvody chlapců a dívek, kteří svou hrou na píšťaly a bubny přispívali k obecnému jásotu. Lid byl přítomen, lid jásal a bavil se při zvuku hudebních nástrojů, ale zajišťoval jenom kulisu. Skutečných aktérů tohoto divadla bylo méně a své místo na dějinném jevišti měli zajištěno předem. Břetislav začal vládnout pevnou rukou, nakonec měl dost času, aby se to na Moravě naučil. Právě do doby jeho vlády patří snahy o nahrazení staré rodové šlechty novými lidmi, více na knížeti závislými, více mu oddanými a taky spolehlivějšími. 

Starou rodovou šlechtu střídá nová vlna 

V době Břetislavových synů tato stará rodová šlechta z pramenů mizí, hlavně proto, že vymizela z politického jeviště. V Čechách se objevují úplně nové rody, úřednická šlechta, kterou vynesla na vrchol politického života země účast na správě knížecích statků. Tyto nové rody musely vzniknout za Břetislava. Už to nebyli jednotlivci, vynesení na výsluní moci neznámo odkud, ale početná skupina lidí, která své postavení zdědila po rodičích. Seznam jejich jmen se neustále zvětšuje: Je to například Mstiš, syn Borešův, správce hradu Bíliny; Kojata, syn Všeborův, což byl vlivný dvorský kmet; Smil, syn Boženův, správce hradu Žatce; a další a další. Jenom jeden starý rod si zachoval zčásti své bývalé postavení tedy kromě Přemyslovců samozřejmě: Vršovci.  

Staří a osvědčení konkurenti přemyslovského rodu. Setkáme se s nimi ještě začátkem 12. století. Jejich sláva a moc sice už bude patři dávno minulosti, přesto však byli zřejmě pro českého panovníka natolik nežádoucími, že Svatopluk roku 1108 neváhal a dal příkaz k vyvraždění členů rodu včetně nezletilých dětí. Událostmi na Vraclavi a Libici roku 1108 končí dlouhé dějiny staré rodové šlechty v Čechách už o ní nikdy víc neuslyšíme. 

Břetislav chce pomstít děda,
Polanům žít v míru nedá. 

Kazimír I. Obnovitel - Foto:  archiv autora

Kazimír I. ObnovitelFoto:  archiv autora

Podle tohoto Dalimilova verše to vypadá, jako by měl Břetislav s Polskem nějaké nevyřízené účty. Ale jaké? "V čtvrtém roce svého knížectví kníže Břetislav uznal na nejlepší neodkládati naskytlou příležitost, jak by potýral své nepřátele, a dokonce se pomstil za příkoří, jichž se kdysi kníže Měšek dopustil na Češích, a to co nejrychleji..." "Naskytlá příležitost"... co se v Polsku vlastně stalo? S vládou končil kníže Měšek, nastupoval Kazimír, ale dlouho trůn nezahříval byl vypuzen a Polsko bylo bez vlády, bez panovníka. Kosmas popsal výpravu českého vojska do Polska a všechno, co z ní vzešlo nikoli nezúčastněným perem dějepisce, ale vylíčil ji s takovou vášní a zaujetím, jakého byl ve svém rozvážném a střídmém stáří schopen. 

"Kníže vyhlásil ihned přísné nařízení a dal na znamení svého rozkazu po celé zemi české nositi provaz upletený z lýčí na výstrahu, aby každý opozdilec, který by přišel do tábora po daném hesle, věděl zcela jistě, že bude takovým provazem oběšen na šibenici." Mobilizace proběhla v českém knížectví zřejmě bez jakýchkoli problémů a bleskově vzhledem k tomu, že po ruce nebyl rozhlas, televize, ba ani denní tisk... 

"Když se pojednou, v okamžení, shromáždili na jedno místo a do jednoho, táhl Břetislav do země polské, zbavené svého knížete, nepřátelsky na ni udeřil, a jako prudká bouře zuří, řádí a vše poráží, tak on hubil vsi vraždami, loupežemi a požáry, dobýval pevných míst, a vtáhnuv do Krakova, hlavního jejich sídla, vyvrátil jej z kořene a zmocnil se v něm kořisti; mimo to pobral nesmírné množství zlata a stříbra, starobylé to poklady od bývalých knížat v pokladnici schované; rovněž i ostatní hrady vypálil a se zemí srovnal..."  

Mezi otroky zajatci, které Češi přivedli z Polska, byl údajně i předek našeho kronikáře Kosmy: "Za poklady Polska se ubíral nesčíslný zástup urozených mužů, kteří měli ruce spoutány železy a hrdla ukována v řetězy, mezi nimi, žel, nešťastně zajat, byl přiveden v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz." Kosmas Břetislavovi fandil, byl jeho oblíbeným knížetem, o jeho polské výpravě říká, že to byla nejslavnější kapitola jeho vlády, přesto používá v souvislosti s ním výrazy jako "vraždy" a "loupeže", "vyvrácení", "hubení". Nazývá všechny ty nepravosti pravým jménem, ale odpouští je knížeti. Proč? Všichni ti nesčetní zajatci, drahocenné předměty, množství zlata a stříbra, které se stěhovalo z Polska do Čech, to všechno nebylo nic. 

Vojtěchovy ostatky do Čech 

To všechno nebylo nic proti tomu, co Břetislav v Hnězdně našel: "Hlavní sídlo Hnězdno bylo polohou i hradbou pevné; lehko však bylo nepřátelům je dobýti pro skrovný počet jeho obyvatelů. Tam toho času v basilice svaté Boží rodičky Marie, věčné panny, odpočíval nejvzácnější poklad, tělo nejblahoslavenějšího Mučedníka Vojtěcha. Čechové, přitáhše tam, ihned hradu dobyli bez boje a s velikou radostí vstoupili do svatyně chrámové, a nedbajíce o žádnou jinou kořist, toliko žádali, aby jim dána vzácná hmota svatého těla, jež kdysi pro Krista trpělo." 

Truhlice s ostatky sv. Vojtěcha - Foto: Martin Dorazín

Truhlice s ostatky sv. VojtěchaFoto: Martin Dorazín

Svatých ostatků, které si Čechové přivezli domů, bylo víc, ale šlo především a vlastně jedině o ty Vojtěchovy. Proč o ně Břetislav tolik stál? Mrtvý Vojtěch, mučedník Vojtěch, přinesl Polsku daleko víc než jako živý. To znamená především církevní samostatnost, zřízení arcibiskupství. V Praze bylo pořád ještě jenom biskupství. A ještě tři sta let při tom zůstane... Břetislav to chtěl změnit. Kvůli tomu potřeboval světcovy ostatky, uložené v Hnězdně. Když ty ostatky teď bude vlastnit Praha, tak tím vznikne úplně stejná situace, k jaké už jednou došlo. Nad Vojtěchovým hrobem bylo v Hnězdně v roce 1000 zřízeno arcibiskupství. To, co se stalo v Hnězdně, by se mělo opakovat v jiné vnější podobě v Praze.  

Hnězdno český tábor střeh.
Těla pěti bratří z Čech
i svatého Radima
kníže z hrobu vyjímá,
jenom Vojtěchovy kosti
nedají se z hlíny vzít.
Tři dny Čechové se postí,
slibují den Páně ctít,
krčmy neotvírat v svátky,
uzavírat řádné sňatky,
neklást mrtvé do hájů,
dbát všech svobod ratajů,
plnit sliby, sice je
biskup Šebíř prokleje.
Když to všechno udělali,
Vojtěchovo tělo vzali,
neboť zbavili se přece
dávné klatby toho světce.
Pak ostatní vzali svaté,
s nimi i tři desky zlaté,
z kterých každá mohla tři sta
funtů vážit dozajista.
Také čisté zlato kříže,
který zhotovit dal kníže Měšek,
váhu těžší mělo
třikrát nežli jeho tělo.
Navíc vezli z Polan domů
klenoty a sto for zvonů.
Hluboko do změklé stráně
bořila se kola vozům.
To se stalo léta Páně
tisíc a třicet a osm.  

Oprava: Stalo se to o rok později v roce 1039. Právě tady, v Hnězdně, formuloval český kníže nejstarší soubor našich zákonů – takzvanou břetislavskou dekretu. Něco o ní naznačily už Dalimilovy verše. Břetislav vyhlásil nad Vojtěchovým hrobem: nerozlučitelnost monogamních manželských svazků. Přísně přikázal světit: jako dny svátečního klidu. Určil tvrdé tresty: za přežívající pohanské pohřbívání mrtvých v lesích, na polích a kdekoli jinde než na křesťanských hřbitovech. Stanovil trestní sazby: za vraždy, za nedovolené provozování krčmářství, za alkoholismus. Nájezd Čechů na Polsko (což je jeden z prvních přemyslovských výbojů, o kterém jsme lépe zpraveni), skončil mimořádným úspěchem. Naším samozřejmě, Poláci dopadli poněkud hůře. Svatý Vojtěch se po více než čtyřiceti létech vrátil slavně do Prahy a jeho tělo spočinulo v kapli rotundy svatého Víta. Břetislav však sotva mohl očekávat, že mu čin takového dosahu projde. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas