52. schůzka: Velké polské tažení

Už v Břetislavově době byly však za nejvzácnější kořist pokládány ostatky svatého Vojtěcha, které český kníže přivezl z Hnězdna do Prahy.

Všechno dobře promyšlené?

Břetislav nebyl žádný politický dobrodruh. I jeho takzvaná „mladická nerozvážnost“ – tedy Jitčin únos a sňatek – byla ve skutečnosti promyšlená spekulace. Tím méně lze tedy počítat s tím, že by se ve věku zralém odhodlal k nějaké politické akci, která by byla předem odsouzena k nezdaru. Takže ani výprava proti Polsku nebyla nějakým náhlým vzplanutím, ale promyšleným plánem. Však taky do Polska netáhl sám. Měl znamenitý doprovod. Byl to samotný biskup pražský Šebíř.

„Biskup, vzývav jméno svaté Trojice a vzav kladivo – zatímco ostatní duchovní zpívali sedmero žalmů a jiné k tomu svatému dílu vhodné modlitby – počal zvolna bořiti vršek hrobu a odboural jej až dolů k svatému pokladu. A když otevřeli rakev, všichni, kdo byli v kostele, byli ovanuti tak přelíbeznou vůní, že tři dni jako by se byli najedli nejsytějších pokrmů, nemysleli na občerstvení jídlem; ba i velmi mnoho nemocných se uzdravilo onen den. Tehdy kníže, biskup a několik málo předáků podívavše se viděli Božího světce, jak se jeho tvář a podoba skvěje a jak je tělo jeho naprosto neporušeno, jako by byl toho dne sloužil slavnou mši svatou; i zpívali duchovní Te Deum laudamus a laikové Kyrie eleison a jejich hlasy se rozléhaly až k nebesům.“

Že by se Poláci chtěli smířit s tím, že jim svatý Vojtěch, "jejich" svatý Vojtěch už nepatří, to se tedy nedá říct. Že jim jeho ostatky Češi sebrali, to popřít nemohli (česká akce v Hnězdně byla notoricky známá), ale dalo se operovat důkazy, že ne vše, co za života patřilo k Vojtěchovi, se skutečně vrátilo do jeho vlasti. Když byla obnovována hnězdenská katedrála, jakési ostatky se v podzemí našly – polský kníže pro ně nechal zhotovit nákladný relikviář – v roce 1127 byla objevena dokonce i Vojtěchova hlava. Se zvláštním potěšením – až škodolibým – to zaznamenal Kosmas. (Proč zrovna Kosmas? Jeho kapitula, vyšehradská, byla totiž starou konkurentkou kapituly svatovítské, která si velmi zakládala na tom, že Vojtěchovy ostatky vlastní. Ani velkým osobnostem se nevyhýbá malichernost...) Teprve ve 20. století přinesl srovnávací průzkum důkaz, že k ostatkům patří nepochybně "pražská" Vojtěchova hlava, je totiž téže krevní skupiny A jako ostatní kosterní pozůstatky. Ale toto vyprávění už máme za sebou...

Než Vojtěch "svolil" k tomu, aby se do Prahy vrátil, bylo třeba světce usmířit. To usmíření mělo naprosto konkrétní právnickou podobu. "Hnězdenské statuty". Vlastně jakési první zákony českého státu, které Břetislav přednesl nad Vojtěchovým hrobem a které byly Čechy slavnostně potvrzeny přísahami. Ty statuty jsou vlastně jakýmsi seznamem. Seznamem toho, čím se kdysi Čechové na Vojtěchovi a jeho snahách prohřešili. Bylo toho dost... Až příliš. Zopakujme si, kvůli čemu vlastně Vojtěch emigroval z Čech...

Svatý hříšník

Za prvé to bylo mnohoženství. Za druhé – manželství kleriků. Za třetí – prodávání křesťanských otroků Židům a pohanům. Za čtvrté – nedbalé svěcení svátků (hlavně se nedodržovaly církví nařízené posty). To ale zdaleka není všechno. Kosmas k těmto zhůvěřilostem přidává ještě "nevěru a ničemnost lidu, hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého manželství, neposlušnost a nedbalost kněžstva, zpupnost a nesnesitelnou moc kmetů". Vojtěch jaksi nedokázal své Čechy přesvědčit o nutnosti dodržovat pravidla hry.

Když s tím srovnáme obsah Břetislavových hnězdenských dekretů, tak zjistíme, že na prvním místě stojí uspořádání manželských záležitostí. Následuje ustanovení o zákazu krčem, zákaz trhů a práce ve svátečních dnech a konečně zákaz pohřbívání mrtvých mimo hřbitov. Ale v těch dekretech není nic o prodávání křesťanských otroků Židům – to byla především záležitost knížete a jeho předáků – ani o kněžských manželstvích v nich není řeč, ty zase byly vnitřní záležitostí církve. Takže to zase schytali prostí lidé a jejich hříchy (no, ony to taky byly hříchy masově se vyskytující). Samotné vyhlášení těchto zákonů Kosmas zpracoval s náramným smyslem pro dramatično. "Kdo by jinak učinil, budiž klet!"

Hlavní slovo má kníže, biskup mu přizvukuje: "Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno!" Šebíř vyhrožuje klatbami v případě nedodržení toho kterého předpisu. "Co kníže rozhodl, to naše moc potvrzuje!" Ticho obklopovalo shromážděné, když Břetislav vystoupil na kazatelnu a břitkými slovy a jadrným jazykem vynášel nová a nová ustanovení. Za jejich nedodržování hrozily vesměs velmi přísné tresty světské i církevní. Kupříkladu kdo by porušil nerozlučitelnost manželství, měl být prodán do Uher s tím, že se nesmí ani z otroctví vykoupit penězi, ani se vrátit do země. Tentýž trest se měl vztahovat "na panny, vdovy a cizoložnice, o nichž je známo, že pozbyly dobrého jména".

Osoby obviněné z hrdelních zločinů měl arcikněz označit hradnímu správci, který je měl spoutané vyhostit ze země. Šebíř toto knížecí ustanovení stvrzuje nejenom další svou klatbou, ale ještě příznačně dodává: "Neboť k tomu vám knížatům meč visí po boku, abyste své ruce častěji umývali v krvi hříšníkově."

Různé tresty pro neposedy

A máme tu krčmy. Ty jsou přímo kořenem všeho zlého, "protože z nich vzcházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti", takže ten, kdo by takové pohostinství zřídil, i ten, kdo by je koupil – "budiž klet!" dodává stereotypně biskup Šebíř a kníže Břetislav hřímá: "Který krčmář by byl přistižen jako rušitel tohoto ustanovení, bud' uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí, a poté na hlavě oholen. Jmění mu však nebudiž zabaveno, nýbrž toliko pití na zem vylito, aby se nikdo prokletým douškem neposkvrnil. Pijáci však, budou-li přistiženi, nevyjdou z vězení dříve, dokud každý do důchodu knížecího nesloží tři sta peněz."

A na řadě jsou trhy. Ty nedělní se tímto přísně zakazovaly. "Bude-li kdo v neděli a nebo ve dni, který jest veřejně nařízeno slaviti, u kostela nalezen při nějakém robotním díle, arcikněz at' mu vezme dílo samé i potah, který se při díle nalezne, a on ať zaplatí tři sta peněz do důchodu knížecího." Tato a ještě podobná opatření k nám přišla ze západní Evropy. Církevní oslavy byly nedělními trhy rušeny. Zaregistroval to v plzeňském podhradí i sám Vojtěch, když se vracel z římského kláštera zpátky do Čech – zrovna se tam konal v neděli trh a Vojtěch byl zděšen: "Lid nesvětí ani tento sváteční den!!"

Trhy byly ovšem nezbytnou součástí tehdejší ekonomiky, na nich se vyměňovalo a obchodovalo, ale církvi se podařilo v poměrně krátké době prosadit, aby se konaly ve všední dny. V Čechách se dny trhů brzy ustálily – konaly se hlavně v pátek a ve středu: V pátek asi proto, že se v tento den většina obchodu soustřeďovala především v rukou Židů, kterým jejich náboženství zakazovalo jakoukoli práci v sobotu. K pravidelným trhům, konaným ve středu a v pátek, se váže vznik mnoha osad. Jejích místní jméno nasvědčuje, že vznikly v závislosti na trhu. To jsou všechny ty Středy a Pátky.

"Rovněž i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola a tři sta peněz do důchodu knížecího; mrtvého však ať' pochovají znovu na hřbitově věřících. To jsou věci, které nenávidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy. Ze to již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru!"

Břetislavova hvězda stoupá

Ke konci srpna roku 1039 české vojsko dorazilo z polské výpravy domů. Ono "domů" znamenalo před Prahou v ležení u potoka Rokytnice. I později bylo toto ležení častěji využíváno, asi proto, že poskytovalo početnému vojsku řadu výhod – blízkost hlavního města, dostatek vody, vhodnou pláň. Do ležení se "na úsvitě" dostavilo četné duchovenstvo a obligátní lid – procesí neslo ostatky. V tom okamžiku stál Břetislav na vrcholu svých snah – Polsko měl u nohou, jeho výprava patřila k vrcholům tehdejšího válečného umění, Praha jenom přijímala zlato a stříbro z kořisti, zajatci byli přichystáni k prodeji na obvyklých uherských trzích...

Pro tento okamžik, dá se říct klidně "dějinný a neopakovatelný" (a není to fráze), tak pro tento okamžik mohl Kosmas napsat, že "nový Achilleus, nový Tydeodovec, Břetislav novými triumfy umenšuje a zatemňuje hrdinství a nejskvělejší vítězství svých dědů..." Jenomže stejně oprávněná byla jeho jiná pravidelná řečnická fráze: "Co dále?" Vítězství totiž – tak už to bývá –stála v patách pomsta a vzestupu skoro biblický pád. Jindřich III. vystřídal na německém trůně starého císaře Konráda. Jakmile to učinil, začal Břetislavovi vyhrožovat válkou. Nejenom to – poskytl vojenskou pomoc polskému knížeti Kazimírovi (to je ten, kterého z Polska vyhnali ještě před Břetislavovou výpravou). Ta válka se měla rozpoutat hned toho roku 1039. Vojsko bylo svoláno a vytáhlo do pole. K bojům ale nedošlo. Král a kníže spolu jednali. A nejenom jednali. Taky se brzy dohodli. Břetislav slíbil, že se osobně před Němce dostaví a "splní jeho rozkazy".

Slib upevnil tím, že poslal Jindřichovi vlastního syna (byl to Spytihněv, ten se v úloze rukojmího objevoval i později v průběhu českoněmeckých válek.). Nikterak mu to jeho poslání nezávidíme. Král výpravu odvolal a okamžitě se vrátil domů. Že by se mu zrovna chtělo válčit, to tedy nechtělo, byla už přece půlka října a začít v tuhle roční dobu válečné operace bylo riziko: vojsko se už nemůže živit úrodou na polích, cesty jsou rozblácené a hrozí nepřízeň počasí. Ani Břetislavovi se však do války nechtělo. Byl ve svízelné situaci. Před několika týdny se vrátil z polské výpravy. Podle běžných vojenských zvyklostí musel svou armádu rozpustit. A tak se raději jednalo... Dohoda vyhovovala oběma – Břetislav získal na králi odklad; odstranil bezprostřední nebezpečí války, Jindřich zase získal jakousi jistotu, že si na českého knížete uchová vliv. Každý z nich si zachoval svou tvář. Každý měl vidinu úspěchu a každý měl předtuchu rizika. Všem se vlastně všechno splnilo. A jednalo se dál. Nejenom s králem, ale i s papežem.

Jdou Polané po řeži
se stížností k papeži.
Ten hrozí. Však čeští páni
nic nedbají na pokání,
neváží si polských práv,
dokud papež neuloží
jim získat si milost boží.

Kupování míru

Podle tehdejších představ se milost boží dala nejlépe a nejúčinněji získat – penězi. Kosmas o tomto úplatkářství referuje jednoznačně: "Přijeli poslové knížete i biskupa českého jménem jich i celého národa do Říma, přinášejíce vzkazy, více dary podmazané nežli slovy výmluvností uhlazené." Ten důraz, který se klade na peněžité částky, s jejichž pomocí pak poslové dosáhli příznivého rozsudku, není určitě neopodstatněný. Ale samotné peníze by za dané situace asi nepostačily. Čechové to měli totiž v Římě dost nahnuté. Zároveň se dovídáme, že ještě než čeští poslové dorazili do Říma, papež a kardinálové byli odjinud informováni o tom, co se v Polsku zběhlo a s čím tedy české poselství nejspíš přijde.

Ani Kosmas se o tom nezapomněl zmínit: "Nechyběl nešlechetný udavač, jenž oznámil otci apoštolskému, jak se ty věci zběhly, a prohlašoval, že kníže český i biskup porušili božské zákony a podání svatých Otců; a nechá-li to papežský pán bez pomsty, ztenčil by tím práva stolice apoštolské, která se nyní mají po všem světě zachovávati." I v dalším líčení poselství se objevuje věta, že papež předem věděl o celé záležitosti, "jak nám bylo oznámeno hodnověrnými zprávami". (Někdo si stěžoval...) Čeští poslové se tak ocitli v nevýhodném postavení. Podle původního plánu chtěli jenom prosit o vyřízení své žádosti, teď se ale museli hájit. Dalo se navíc čekat, že ani žalobci nepřišli s prázdnýma rukama (ano, nějaké to "všimné" vzali určitě do Říma s sebou), zkrátka nescházely jim ani argumenty, ani nezbytné investice, což jsou ty nejlepší přesvědčovací prostředky. Jestliže i za těchto okolností docílilo poselství úspěchu, tak to znamenalo, že k němu patřili lidé věci znalí, vzdělaní a schopní.

Obžaloba byla jednoznačná: "Velikým hříchem jest cizí majetek bráti, ale větším hříchem křesťany nejen olupovati ale i zajímati a zajaté jako hovada prodávati; co jste spáchali v Polsku, jest obzvláště ošklivé. A že nikdo nesmí bez našeho dovolení z místa na místo přenášeti tělo svatého, o tom svědčí církevní zákony. Kdo se něčeho takového odváží, bude udeřen mečem klatby."

To vypadalo vážně. Podle původního návrhu měl být kníže zbaven svého důstojenství a poslán na tři roky do vyhnanství, biskup měl být sesazen a do konce života držen v klášteře. Hovořilo se i o klatbě. Jenomže tak česká věc v Římě nestála. To Kosmas ji svým smyslem pro dramatično a stupňování napětí vylíčil tak, jako by všechno bylo už od počátku prohráno a teprve zásahem poslů došlo k obratu. Dopadlo to jinak. "Ale protože vy jste to učinili bud' z nevědomosti nebo pro dobrý úmysl (nevědomost hříchu nečiní, a když se k tomu přidá dobrý úmysl), ustanovujeme, aby za tuto velmi nerozvážnou opovážlivost kníže váš a biskup vystavěli na příhodném místě klášter, všemi kostelními potřebami a výsadami hojně nadaný."

Svoji roli sehrály samozřejmě peníze (o které šlo a jde až v první řadě). "Platem vykoupili milost a dary zmírnily soudní nález." Svatý otec vyřešil všechno opravdu stručně: "Chyba, když jí litujeme, neškodí."

Pohřeb ostatků

Jinak všechno zarovnal nikoli klášter, ale kapitulní kostel, a to ve Staré Boleslavi, na místě, kde byl zavražděn svatý Václav. Ostatky svatého Vojtěcha byly pohřbeny v malém a rozhodně nijak honosném hrobním kostelíku, přistavěném ke svatovítské rotundě: "Uprostřed na velmi těsné ploše byl hrob svatého Vojtěcha..." Tady také odpočívalo tělo Václavovo. Teprve Břetislavův syn Spytihněv dal oba kostely zbořit a začal s výstavbou nového, vhodnějšího kostele pro oba "dědice země české". K roku 1039 mohl tedy Kosmas právem napsat, že Praha byla nadmíru šťastným sídlem: Polsko, starý soupeř českého státu, bylo poraženo a Čechy tím zbohatly, nebezpečí války s říší bylo zatím odstraněno, v Římě Čechové uspěli. Jenomže ona se přemíra příliš zjevného úspěchu obrací téměř zákonitě proti svým strůjcům... to platilo tehdy a platí to i dnes. V nejbližší době čekala Břetislava válka s německým králem, a Břetislav dobře věděl, že je nevyhnutelná.

Král by pevně odhodlán dostat Čechy zase pěkně zpátky do područí říše, Břetislav byl stejně pevně rozhodnut, že se nedá. Skončila doba jednání. Bylo nutno začít jednat se zbraněmi v rukou.

"Dne 23. srpna: pobití Bavorů v Čechách." Takto velestručně komentuje úhlavní událost roku 1040 nekrologium kláštera svatého Jimrama v Řezně. Na rozdíl od svého bavorského kolegy uvádí Kosmas to, co se onoho léta stalo, kronikářsky důkladně a hlavně zeširoka: "Ta pověst, nad niž nebují žádná horší příšera na světě, lžemi sílila a přiměšujíc více k málu a klam k pravdě, letem rostla. K sluchu císaře Jindřicha se doneslo stokrát více než bylo pravda – že prý Čechové množství zlata a stříbra odvezli z Polska. Tu císař jal se hledati záminky proti nim, kterak by jim to zlato, o kterém se mu vypravovalo, pobral. Poslav po vyšetřovatelích vzkaz, pohrozil Čechům válkou, nepošlou-li mu v ustanovené lhůtě až do posledního haléře peníze z lupu v Polsku."

Ultimátum. Co na to Čechové? Čechové na to, že Čechy mají vůči říši jediný závazek, totiž platit roční poplatek v přesně stanovené výši. Tedy "tributum pacis", poplatek za mír... To ovšem nebyl žádný závazek, ale jakási daň podle hesla: "Chceš mír, tak si ho zaplať." Poplatek za mír Češi platili, ale jestliže tedy chce Jindřich ještě navíc, tak to odporuje starému právu a Čechové litují. Odmítli se podřídit. "Ale jestliže bys chtěl nás obtěžovati mimo obyčej práva nějakým jařmem, jsme hotovi raději umříti než snášeti nezvyklé břímě."

Nový císař Čechy chvátá
zbavit polanského zlata.
Brzy kníže dověděl se,
že už v bavorském je lese,
a tou zprávou rozhněvaný
velel poslat pro zemany.

Podle Dalimila se nesla Břetislavova promluva asi v tomto duchu:

Vím, nemáte meče z lípy
ani luky z borovice.
Smrt vás jistě málo leká.
Když císaře zraním v bitce,
nevytrysknou proudy mléka
přece z jeho žil a cév.
Je jak my. Má stejnou krev.

Vítězná strategie české strany

V srpnu onoho roku 1040 se vojska německého krále už soustřeďovala v těsné blízkosti českých hranic. Podle Kosmy bylo jeho ležení před hradem Chamem po obou březích řeky Řezny. Minuv hrad Koubu, s prapory se blížil k hvozdu, dělícímu Čechy od Bavor. "Tam poznal, že Čechové zatarasili cestu. Rozmrzen jsa, maličko se odmlčel a třikrát potřásl hlavou; jeho srdce zachvátil hněv, císaře hodný." Citové hnutí, vyvolané neslýchanou drzostí českého knížete bránit svůj stát našlo odezvu v tomto vzrušeném králově proslovu: "Byť vystavěli hradby vyšší než lesy, byť vyzdvihli věže strmící až do oblak, nic nezmohou záseky Čechů proti Němcům. Ať vystoupí nad mraky, ať se ukryjí mezi hvězdami, bídný ztracený lid v nich nenajde ochrany žádné!"

Další projev své předválečné propagandy pronesl Jindřich poté, co vystoupil na jednu vysokou horu uprostřed hvozdu. Hovořil nikoli vstoje, ale – jak poznamenává Kosmas – vsedě na trojnožce: "Čechů zbabělý dav jest ukryt v úvale tomto jako polní myš v skrýši svých děr." Jak se vzápětí ukázalo, král se zmýlil, opevnění a tudíž i Češi byli až za druhou horou. "Není vám potřebí namáhavého boje, jen sestupte dolů; oni jistě utekou ze strachu, vždyť nemohou snésti váš útok. Let'te, leťte, moji sokolové, pochytejte bázlivé holuby a čiňte se jako divocí lvi, po způsobu vlků, když vtrhnou do ovčince, nedbají o počet a pustí se do žrádla teprve tehdy, až povraždí celé stádo." Byl srpen a do Čech se hrnuli sokolové, lvi a vlci hovořící plynnou němčinou.

Břetislav bojovat uměl. A uměl si taky leccos představit. Například, že na něho zaútočí současně dvě armády na dvou místech. Tomu také přizpůsobil svoji strategii. Proti Jindřichovi, který vedl hlavní síly, se postavil sám s vojskem převážně z Čech. Vedení obrany proti druhé armádě, saské (tu vedl míšeňský markrabě Ekkehard), svěřil správci bílinského hradu Prkošovi.

Prkošovi z Bíliny
řek: "Ty s nimi vstup v boj čestný.
Jejich voják jediný
s císařem se spojit nesmí.
Kdyby škoda vznikla ti,
můj rod vše ti zaplatí.
Nedbej, že snad je nás málo.
Častokrát se hrstce stalo,
že vyhrála odvahou
nad početnou převahou.
Sršáň zdolá mračno muší,
jestřáb vraní hejno zkruší.
Sasi mají bílé vlasy
a to plémě odjakživa
statečnosti málo mívá.
Čest je nejsilnější zbraň.
Své jméno si proto chraň,
milost má ti splatí dluh.
Provázej tě v boji Bůh.

Břetislav věděl, kudy se Němci do Čech pohrnou. Hrad Cham je ale od hranic nedaleko, asi 30 kilometrů – Břetislav nemohl přesun svých vojsk a vybudování zátarasů provést na poslední chvíli, musel znát směr německého vpádu. Čechy ale na tom byly přece jenom líp, naše západní hranice byla chráněna hlubokým pásmem hvozdu. Takže těch možností, kudy do Čech vstoupit, zase tolik nebylo. V podstatě dvě: severní vedla na Chlumec, a jižní, ta směřovala k Domažlicům. Obtížnost německého postupu na českém území navíc ztěžovalo řídce osídlené pohraničí, a to nebyla vůbec náhoda. Šlo o cílevědomou akci českých panovníků, kteří až do konce 12. století zakazovali kácet hvozd s odůvodněním že je to "ke škodě zemi" (škoda, že to dnes už neplatí).

Lepší počtář vyhraje

Jindřich počítal s tím, že česká strana o německém plánu nic neví a že se na hranicích setká pouze s obvyklou obranou. Tomuto – mezi námi – dosti zarážejícímu sebeklamu podléhali velitelé německého vojska v bojích za východní hranicí říše kupodivu velmi často, a zdá se, že je od tradičního postupu nemohly odradit ani stále se opakující německé prohry. Proč tolik lpěli na této zkompromitované koncepci války s východními sousedy? Nabízí se domněnka, že byli prostě přesvědčeni o zdrcující síle svých zbraní a všechny ostatní podceňovali.

Říše se cítila být věčná a nepřemožitelná, a státy střední a východní Evropy, které se teprve nedávno vynořily z historického nebytí, se jí zdály být po všech stránkách nezralé. Přesto Jindřich vojenské tažení proti Čechám tak docela nepodcenil. Připravoval je celých devět měsíců. A když se doba těhotná válkou nachýlila k porodu, hnulo se německé vojsko po staré zemské stezce (taky se jí říkalo Domažlická). Král počítal s tím, že překročí hranice v místě Všerubského průsmyku, postoupí až do středních Čech a tady se spojí s další částí německého vojska, které mělo zaútočit ze Saska. Tomu místo, kterým měl německý král do Čech vstoupit, se říkalo a dodnes říká: Brůdek.

Bitva u Brůdku není úplně první, která se na našem území odehrála. Když necháme stranou sporné bitvy u Wogastisburku, na Turském poli a u Kanburku, tak vůbec první doloženou domácí pranicí byl jistý incident pod hradem Plzní, tedy na místě dnešního Plzence (stalo se to roku 976, za vlády Boleslava II.). V řece Úslavě se tu koupali bavorští ozbrojenci a Češi je přepadli. Likvidovat mezi stany a u řeky nahé vojáky nebylo pro českou vojenskou družinu z plzeňského hradu velký problém. Vojsko, které vpadlo za půlstoletí na to, v srpnu 1040 do Českého knížectví, už nahé nebylo.