53. schůzka: Břetislavovy boje

Srážka těžké jízdy - Hortus Deliciarum 12.st. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Srážka těžké jízdy - Hortus Deliciarum 12.st.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tato schůzka Toulek českou minulostí, na které vás vítáme, vás zavede doprostřed války. Doprostřed jedné z mnoha česko-německých válek, které poznamenaly naše společné dějiny.

Břetislav I.

Břetislav I.

K ozbrojenému konfliktu mezi vojskem německého krále Jindřicha III. a českého knížete Břetislava I. v roce 1040 muselo dojít. V německých nejvyšších kruzích se totiž doslechli o bohatství, které získal Břetislav svou výpravou do Polska, a dali nepokrytě najevo, že by eventuálně mohli přimhouřit jedno, případně obě oči nad skutky českého knížete, když kořist vrátí. 

Kníže se jen tak nedal 

Jenomže Břetislav nebyl ani zdaleka z tak poddajného těsta jako jeho předchůdci, otec a hlavně strýčkové, a odmítl. Proti případnému kompromisu nebyl, jenže král své požadavky stupňoval a hrozil válkou. Břetislav se nelekl. Na jaře roku 1030 prý Čechami i Moravou putoval starobylý válečný symbol – spletená houžev. Byla to výzva k mobilizaci. Oba soupeři pochopili, že spor musí vyřešit válka. 

Jindřich III., miniatura okolo 1040 (uživatel Searobin) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Jindřich III., miniatura okolo 1040 (uživatel Searobin)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Potom vytáh kníže k háji,
kde se císař s pluky tají
a záseky v krátké době
obklopit dal vojska obě.  

Ano, Břetislav se rozhodl pro vyloženě obrannou strategii. Na stezkách při pohraničních hvozdech kázal vybudovat množství opevnění. Takový zásek neboli přeska (na rozdíl od té na řemeni nebo na botách se tahleta přeska píše s písmenkem "s"), to byla účinná zbraň sebeobrany. Tvořily ji pokácené stromy, navršené na sebe. Jejich koruny (listnaté koruny, pohraniční pralesy byly tenkrát hlavně listnaté), ty koruny byly obrácené ve směru předpokládaného útoku. Přeska byla vlastně jakási primitivní pevnůstka. Poskytovala přímo skvělý úkryt lučištníkům a mnohde se skoro ztrácela v porostu, často ji ani průzkumné hlídky nepřítele neobjevily. Zdolat takové opevnění bylo praktické nemožné, obejít se dala jenom velikým obloukem a tedy s rizikem, nebylo ji možné zničit ohněm a lučištníci nedovolovali přímý útok. Přesto se Čechům přesky neboli záseky nezdály. 

Budou-li nám odpor klást,
zahubí i nás ta past.  

(Svým způsobem mohli mít kritici pravdu. Ale Břetislav jim na to řekl:)  

V tom to vězí:
Když mé vojsko nezvítězí,
ať' tu radši zhynem všici.
Oni jsou přec útočníci.  

Je fakt, že v podmínkách raně středověkého vojenství byla při velkých taženích výhoda nikoli na straně útočníkově, ale na straně obránců. Ony se přípravy na válku neutajily, panovníci měli většinou dobrou výzvědnou službu, navíc byla vždycky možnost náhodného nebo i záměrného vyzrazení. A cest do Čech bylo taky jenom několik. V úvahu připadala jedna na severu, ta srbská, přes Chlumec, a druhá jižní, přes Domažlice.  

Nechceme-li dát jim v plen
statky i čest našich žen,
nesmíme se Němcům vzdát.
A kdo by chtěl prchnout snad,
nevyvázne bez nehody.
Bude zabit strážci Chody.  

Strážci hranic, nebo etnikum? 

Chodové. Kde ti se tady vzali? Možná z Polska. Chodové polského původu? Kosmas to aspoň tvrdí: "Když došli k hradu Hedči (moment, ještě datum: jsme v loňském roce, tedy 1039, za polské Břetislavovy výpravy), obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří se tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Črnína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil jim, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od toho hradu podnes se nazývají Hedčané..."  

Pavel Stránský

Pavel Stránský

Hedčané – Chodové? Není podobnost obou jmen přece jenom příliš násilná? O Hedčanech – Chodech mluvil i pobělohorský emigrant Pavel Stránský ve svém spise O státě českém. Asi se mýlil. Proč? Chodové už v roce 1040 bojovali v průsmyku u Domažlic proti vetřelcům. Lze předpokládat, že váleční zajatci splynou během jednoho roku natolik s místem, kam byli "vsazeni", že je na ně spolehnutí jako na bdělé strážce hranice? Ale Chodové tu přece byli... Byli, ovšem chodové s původním malým "ch". Chodové – neboli stráž. Cesty, které k nám vedly, hlídaly strážní brány a strážní stanoviště.  

Strážní brány měly své stálé posádky a nacházely se většinou v těsné blízkosti nějakého důležitého pohraničního hradu. Strážní stanoviště mělo také stálé osazenstvo a jeho úkolem bylo hlídat cestu, případně upozorňovat na náhlé nebezpečí. No a těmto strážcům se říkalo obecně "stráž" nebo taky "chodové". Seděli na všech důležitých zemských branách, nejenom na té domažlické...  

My jsme ale opustili Němce i s Jindřichem III. někde na hranicích, v pohraničním hvozdu. Dlouho v tom pralese zůstávat nemohli, nebyly tam podmínky pro svedení rozhodující bitvy a kromě toho by se brzy dostavily potíže se zásobováním... Takže – vpřed? Vpřed. To se lehce řekne, ale hůř provede... Král musel co nejdřív proniknout do vnitřních Čech, aby v poměrně hustě zabydleném prostoru rozhodl o výsledku války tím, že buď svede bitvu, nebo donutí Břetislava k ústupu směrem k Praze. Jenomže podobný problém musel řešit i český kníže: Když by se dostal německý král do vnitřních Čech před podzimem, měl by vlastně vyhráno, protože Břetislav by se stěží mohl na ústupu dlouho bránit. Ale když by český kníže účinně zadržel krále už při vstupu do země, tak by čas pracoval v jeho prospěch. Takže – vpřed.  

Po prvním kole vede kníže 

První kolo vyhrál Břetislav: krále zdržel, a tím mu znemožnil postup podle předem vypracovaného válečného plánu. Jenomže Jindřich nebyl z rodu těch, kteří se hned vzdávají. Rozhodl se na místě pro nové řešení: vydělil ze své armády část vojska, to bylo takzvané "lehké vojsko", to znamená osvobozené od běžného zatížení, tedy zavazadel, záložních koní a podobně, a to mělo proniknout do týlu české obrany lesem mimo hlídanou cestu. Do čela tohoto oddílu postavil Otu Schweinfurtského neboli Svinibrodského, tedy Jitčina bratra, vlastně Břetislavova švagra. 

Otův úkol byl obtížný: měl jít se svými bojovníky prakticky do neznáma, napříč hvozdem. Po cestě, kterou si musel buďto sám prosekat, nebo použít nějaké podloudnické stezky. Byl to vlastně jakýsi průzkum. Měl zjistit, jestli je možné hvozdem projít, a byl taky připraven svést případný boj s Čechy. Doprovázeli ho zřejmě Bavoři, tedy lidé, kteří aspoň zhruba znali místní poměry. Byl to jediný způsob, jak mohla válka pokračovat. Česká obrana asi nebyla tak neprodyšná, jak se na první pohled zdálo. Ota prošel. Takže výhoda se převážila na německou stranu. Možná by se byla převážila, kdyby se ovšem o tom Jindřich včas dozvěděl. Dne 15. srpna se Ota se svým oddílem vydal na dobrodružnou cestu českým pralesem a ještě 22. srpna o něm nikdo nevěděl. Co teď? To slovo tu už několikrát padlo. Vpřed!  

"Ihned se valí podle rozkazu králova obrněné voje, o první místo v bitvě závodí předáci; daleko široko se zaskví šiky jako průhledný led, a když slunce zasvítilo na jejich odění, zalesklo se od něho lesní listí a vrcholky hor." Jindřich už nechtěl.. vlastně ani nemohl... čekat dál. Rozhodl se, že zkusí štěstí frontálním útokem na české opevnění. Velením dalšího, teď už rovnou útočného oddílu pověřil král svého korouhevníka, hessenského hraběte Werinhara.  

Všeruby-Brůdek kaple sv. Václava

Všeruby-Brůdek kaple sv. Václava

Bitva se odehrála přímo na tehdejší hranici, v lese poblíž Tuhoště. Jméno Tuhošť zřejmě neslo hradiště ležící nedaleko obce Smolova na nízké ostrožně v lese. Pozdější tradice jmenovala místo bitvy jako "Brůdek" – tam byl také postaven kostelík na paměť českého vítězství. Jde o jedno a totéž místo, všechno souhlasí: Právě v místech Brůdku procházela zemská cesta údolím, které bylo obklopeno poměrně vysokými pahorky porostlými hustým lesem. Opevnění třídil Břetislav zřejmě v úzkém hrdle mezi dvěma vršky, před ním se rozkládá opravdu delší poměrně otevřené údolí. Ano, právě o něm mluví Kosmas.  

Tam se to stalo: "Nikoho nenalezli, sestoupivše do údolí. Na obou stranách byl jen hustý hvozd a neprostupná místa. A jako bývá při každé válce, že zadní tlačí přední do boje i proti jejich vůli, tak předáci, již unavení, byli zas od těch, kdo šli za nimi, tlačeni, aby přešli přes druhou horu. Ale už jim horkem a žízní lpí jazyk na suchých dásních, sil ubývá, pravice umdlévají; těžce nabírají dechu a přece se nemohou zastaviti. Někteří shodí své pancíře přes štíty, jiní stojí, podpírajíce se o stromy a marně lapajíce naprázdno vzduch, jiní leží jako pařezy, lidé tlustí a nezvyklí chůzi v pěším boji; a když narazili na opevnění, povstane všude křik a ,jako oblak nad lesem vystupuje z umdlených těl pára. Když to spatřili Čechové, maličko váhali, ale jakmile zpozorovali, jak oni ochabli v síle, směle vyrazí z opevnění..."  

Taktika i strategie slaví úspěch 

Němci jakožto těžkooděnci se pohybovali namáhavě, nemotorně. Normálně by útočili koňmo, tady nemohli, na jízdu byl na Šumavě nevhodný terén. Obtížnou chůzi ještě ztěžovalo srpnové horko. A v tomto okamžiku Němci udělali zásadní chybu: Vstoupili do úzkého prostoru na cestě, náramně vhodného k nastražení pasti, ale nevhodného pro bitvu. O dobře ukrytých Češích se dozvěděli vlastně až v okamžiku, kdy je zasypala prudká a soustředěná sprška českých šípů. Magdeburští kronikáři píší o "zaskočení lučištníky ze zálohy". Když se rytíři dostali s zásekům, pokusili se zaútočit. Jenomže Břetislavovi vojáci přešli okamžitě do protiútoku, a německý oddíl, stlačený na úzkém prostoru a tísněný ze všech stran, neměl vlastně ani možnost vést účinný boj. 

Kdo nezahynul na místě, byl zajat, když se nezachránil bezhlavým útěkem. Byla to opravdu krvavá bitva a padlých bylo na tehdejší poměry velmi mnoho, desítky a desítky mužů. Dochované prameny sice uvádějí jenom tři německé prominentní padlé, současně se však zmiňují o velkém počtu padlých bojovníků.  

"Pobití Bavorů v Čechách" – ano, tak byl výsledek bitvy zaznamenán v kronice. "Ejhle, jak ctihodná tvář jest hyzděna kovanou podkovou koní, když kolem divoce skáčí, a břicha plná lahůdek i bedra, obtočená pásy dvojnásob nachem zbarvenými, kopytem rozdírá kobyla a rozvléká vnitřnosti a střeva jako tkanici nebo řeménky. Ze studu nepíši dál, jak postihl takovou šlechtu náhlé záhuby pád jest nehodno písmem to líčit..."  

Nůž do zad 

Debakl. Jenomže ještě tu byla severní armáda, tedy ta, která si do Čech vyšlápla z druhého konce přes Chlumec. "Jedinou cestou, kudy se chodí přes Srbsko a kde je východ z pomezního hvozdu do naší země přes hrad Chlumec," napsal Kosmas. Srbská cesta vedla z Míšně podél Labe Nakléřovským průsmykem přes Krušnohoří na Chlumec a odtud pak směrem na České středohoří a na Prahu. Saský kronikář mluví o armádě vojevůdce Ekkeharda jako o poměrně malém vojsku, zatímco Břetislav proti ní soustředil značné síly. Knížecím jménem velel české obraně Prkoš

Prkoš však se lekl asi,
a tak prchnout nechal Sasy.
Ti pálili obilí,
mnoho lidu pobili.  

Dalimilova kronika - latinský překlad - Foto: Michal Maňas,  Creative Commons ShareAlike 2.5 Generic

Dalimilova kronika - latinský překladFoto: Michal Maňas, Creative Commons ShareAlike 2.5 Generic

(Dalimil neuvádí, co se vlastně stalo, proč Prkoš u Chlumce nebojoval. Vysvětlení je však jednoduché: Ekkehard Prkoše prostě podplatil. Kosmas mu to nemá celkem ani moc za zlé. Podle něj to byl od něj úskok, válečná lest, nic zvláštního, něco naopak docela schvalovaného... Zato Prkoš se nesmírně provinil. Zradil. Nedodržel slib věrnosti. Zradil svého pána, což bylo naprosto neomluvitelné.) 

Rozhněváni na Prkoše Břetislavu řekli to vše páni a on prohlásil:  

Jak se zdá, měl málo sil.
Potom však za jeho vinu,
za zbabělost vojevůdce,
oči vyjmout poručil mu,
utnout nohy, utnout ruce.  

Což nebylo ještě všecko. Prkoš byl utopen v hlubinách řeky. Jeho jméno dodnes přežívá jako symbol zrádce, ale původně to musela být zřejmě významná osobnost. Pravděpodobně zastával funkci nejvyššího správce země. Zastupoval knížete v nutných záležitostech, hlavně vojenských. Břetislavovi synové byli tenkrát ještě malí a jinak kníže žádného dospělého příbuzného neměl. Přes tyto svoje obrovské výsady byl Prkoš ochotný ke zradě. Zajímavé je, že svého pána opustil nikoli v nouzi, ale v úspěchu, nikoli během sestupu, ale na vzestupu.  

Jeden zrádce nestačil 

Následujícího roku, 1041, čeští předáci už svého knížete zradili všichni. "Ty, jenž se nyní raduješ vítězstvím v boji, byl bys mnohem lepším vítězem, kdybys byl zvítězil prošením..." tato slova vložil do úst veliteli Ekkehardovi Kosmas. A Ekkehard je nevzkazoval (tedy podle Kosmy) nikomu jinému než Břetislavovi. "Neboť ten král, který chtěl vejít do vaší země s malým počtem, jako by vás šetřil a litoval, brzy přijde na vás s takovým množstvím vojsk, že jim ani vaše studně stačit nebudou a vaše zemička sotva je pojme. Proto tě znova napomínám a radu ti dávám, abys nepozbyl všeho, co snad máš. Po svých věrných přátelích pošli králi, a ne skoupě, mamon. To jest ten král, který všecko přemáhá, rozhněvané udobřuje a nepřátele smiřuje; pošli jej ať se za tebe u císaře přimluví a jeho milost ti získá." 

Vzácná rada. Co Břetislav na ta pragmatická slova? Odmítl, pochopitelně. "O radu mi není zle a nemyslím, že napomínáním něco pořídíš. Tebe ať si poslouchají Sasové, já však, jestliže do tří dnů nevyjdeš z této země, zdržuje se všeho násilí, tímto mečem ti hlavu setnu a obličej ti přiložím k zadku. Málo mi záleží na tom, co se na královském dvoře děje. Dokud Břetislavovi visí po boku meč, nepoteče mléko z těla králova, nýbrž také krev." Tato hrdá slova napsal Kosmas ex post. Až už bylo dávno po všem a Kosmas, ač nevoják, byl po všech těch bitvách generálem. Ano, to již znal podrobně průběh všech Břetislavových zápasů s říší. My jsme totiž v dalších letech ani zdaleka nebyli jenom vítězi.  

"Král Jindřich, vždy skvělý vítěz, chtě pomstíti pád svých znamenitých hrdinů, třemi cestami vtrhl do české země, skoro celou ji nepřátelsky poplenil a zapálil mnohé hrady, jež oni, Čechové, nemohouce jich hájiti, opustili." Pomsta přišla hned příští rok. Jindřich III., ponížený ve své sebevědomé pýše, dokázal v říši zmobilizovat to, čemu bychom dnes asi řekli "veřejné mínění". Což nebylo tak těžké, protože u Domažlic skutečně padly desítky příslušníků těch nejvýznamnějších německých rodů. Ale jak se podařilo Němcům přejít přes zemské brány do Čech?  

Šli třemi proudy, s třemi veliteli, což samo svědčí o mohutnosti invaze. První proud směřoval z východní marky (tedy z Rakous) na Moravu. Měl bránit Břetislavovi, aby v hlavním boji nasadil moravské oddíly. Tradičně se k nám dobývali Sasové přes Chlumec, a zase s Ekkehardem, no a třetí vedl sám král. Směřoval buďto zase k Domažlicům – anebo možná trochu severněji k Chebu. Tentokrát Němci obešli česká opevnění nepozorovaně a dostali se Břetislavovu vojsku do zad.  

Nezbytná kapitulace 

Za takové situace se naše pozice v pohraničí daly jen těžko hájit. Kníže proto učinil jeden jediný možný manévr: Spěšně stáhl svou armádu k Praze a připravil se na obléhání. Nezbylo, než německé vetřelce nechat brát a kořistit, cizí vojáci prý tentokrát sklízeli i úrodu na polích, aniž zaseli. Zřejmě se Jindřichovi bojovníci objevili ve vnitrozemí tak nečekaně, že rolníkům nezbyl čas ani na opatření obvyklá v případech války – nestihli odehnat dobytek, zakopat úrodu, utéct do lesů. 

Vladislav Vančura - Foto:  knihovnaslany.cz

Vladislav VančuraFoto:  knihovnaslany.cz

"Břetislav viděl, že jeho země má podobu strašné rány, viděl, že lidu uchází krev, a žal a strašení, jež jediné jest dovoleno knížatům, mělo jej k tomu, aby ukončil válku." Je to přesně tak, jak to napsal Vladislav Vančura. Němci obléhali Prahu několik týdnů. Bojům padly za oběť hradčanské hradby, což byl hliněný val, opatřený na lícní straně stěnou z kamenů. Vyhořel asi i knížecí palác. Ale jinak pohroma nebyla pro Prahu tak strašná – Němci totiž neměli s sebou obléhací stroje. Není vůbec jisté, že se o Prahu nějak urputněji bojovalo...  

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. Prokop - Foto:  archiv Národního památkového ústavu

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. ProkopFoto:  archiv Národního památkového ústavu

Zpráv je málo. Ostatně – Břetislavovu obranu nezlomily akce německého vojska, český kníže nebyl poražen v bitvě. "Dávno předtím, než štěstí válečné rozhodlo úplně, nalezli se lidé, kteří, pokládajíce věc Břetislavovu za ztracenou, spěchali zachránit sami sebe," napsal historik Václav Novotný. Kolikrát se to v české historii opakovalo... ten nůž vražený do zad, to přeběhnutí k protivníkovi, ta náhlá ztráta paměti a věrnosti. Začal to biskup Šebíř. Jedné noci utekl z hradu do Jindřichova tábora, "tuším boje se, aby nebyl zbaven cti stolce biskupského za to, že se zpronevěřil své vrchnosti," poznamenal o něm Kosmas. Ano, morálka jde zpravidla stranou, jde-li o korýtko či postavení.  

Biskupova příkladu následovali další: Potají a bez vědomí knížete se ke králi dostavili i někteří další předáci, vzdali se mu a slíbili, že buď se kníže z vlastní vůle dostaví před krále, nebo že ho sami ihned přivedou v okovech. To všechno se stalo za válečného stavu. Šlo tedy o jasnou zradu. O vlastizradu.  

Ostudné klanění 

Kníže se podrobil. Zavázal se, že se dostaví do Řezna ve stanoveném šibeničním termínu, tedy do čtrnácti dnů, že se podrobí Jindřichovým rozkazům, že mu zaplatí obrovskou sumu osm tisíc německých peněz jako válečnou náhradu, že zaplatí dlužný mírový tribut za tři válečná léta, že vrátí zajatce z výpravy v Polsku, že vrátí v úplnosti vše, co vzal kdykoli králi či jeho knížatům násilím či úskokem, že zruší veškerá opevnění na hranicích, která předtím vystavěl, že připraví německému vojsku širokou a pohodlnou cestu, aby se mohlo bez nesnází vrátit s veškerou kořistí domů. Na důkaz, že vše splní, musel poskytnout rukojmí – svého syna a syny čtyř předáků, které král mohl potrestat smrtí v případě, že by slíbené nebylo také promptně splněno. 

V Řezně zažil český kníže největší ponížení svého života. Bosý a v rouše kajícníka klečel před německým králem (císařem se Jindřich stal až za nějaký ten rok) a prosil ho o odpuštění. Byl přece rebel. Se zbraní v ruce vystoupil proti světskému pánovi všeho křesťanstva. Církevní zákony ukládaly takovým provinilcům teoretický trest – měli složit rytířské zbraně a zbytek života dožít v klášteře. V praxi se toto řešení neosvědčilo, ani se nepřijímalo, ani v Břetislavově případě ne. Ten se dočkal odpuštění jiného druhu. Když se ponížil a když zaplatil, tím okamžikem (což je takové typicky středověké) byly jeho hříchy smazány. Opět s ním mohl císař jednat jako se šlechticem a českým knížetem... 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas