54. schůzka: Břetislav a Spytihněv

Spytihněv I., freska ve znojemské rotundě sv. Kateřiny - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Spytihněv I., freska ve znojemské rotundě sv. KateřinyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Toulajíce se českou minulostí, setkáváme se na 54. schůzce. Naposledy si dnes budeme vyprávět o českém Achillovi (tuto lichotivou přezdívku věnoval knížeti Břetislavovi kronikář Kosmas). Minule jsme se s ním rozloučili v postavení opravdu nezáviděníhodném. Bylo to v Řezně, český panovník byl bos, v rouše kajícníka a klečel. Takto dával najevo německému králi Jindřichu III., kdo si po předchozích válkách může říkat vítěz a kdo je poražený.

Český kníže Břetislav I. unáší Jitku z kláštera - Foto:  archiv autora

Český kníže Břetislav I. unáší Jitku z klášteraFoto:  archiv autora

Ponížení v Řezně bylo jistě kruté. Bosému knížeti se pravděpodobně klečí o něco hůře než obyčejnému smrtelníkovi. Ale německý král nezašel dál, než bylo (podle něj) nutné. Ostatně – měla vlastně na vybranou ta hlava evropského křesťanstva? Neměla. Břetislav byl v roce 1041 jediným vládyschopným Přemyslovcem a jediným zákonným představitelem českého státu. Jindřich mu tedy po složení lenního holdu vrátil v podstatě všechno, co k důstojnosti panovníka patřilo. Potřeboval ho totiž jako spojence. Potřeboval jeho obávanou armádu. Proto taky byly mírové podmínky pro českého knížete i český stát mnohem příznivější, než se po tom klečení na studené řezenské dlažbě dalo vůbec očekávat. Dokonce ani kořist z polské výpravy Břetislav neztratil.  

Jindřich II. - Foto:  archiv autora

Jindřich II.Foto:  archiv autora

Život jde dál 

Co teď? Jestli dobře počítám, zbývalo českému panovníkovi do konce vlády i života patnáct let... Během celých těch patnácti let Břetislav naprosto seriózně plnil dohodnuté podmínky. A byly to podmínky nesrovnatelně důstojnější, než jaké si dokázali vytvořit jeho otec a strýcové. Zatímco předtím osvědčil válečnickou odvahu, osvědčil teď střízlivost realistického politika. Zůstal spojencem Jindřicha II. A věrným. Už nikdy s ním nezkřížil zbraně, ani on, ani jeho synové. 

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. Prokop - Foto:  archiv Národního památkového ústavu

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. ProkopFoto:  archiv Národního památkového ústavu

"Roku od narození Páně 1067," ano, činíme poněkud dlouhý skok do budoucnosti, která však v toku našeho vyprávění i dějin naší země je taky už dávno zetlelou minulostí. My jsme se do toho roku 1067 vypravili proto, že "dne 9. prosince Šebíř, šestý biskup kostela pražského, odešel z tohoto světa a požívá odměny sladké." Tentýž Šebíř, který nejprve dovedně a chutně připravoval knížeti Oldřichovi ocasy divokých kanců a pak nepěkně zradil jeho syna, knížete Břetislava.  

"Ten sdostatek zakusil obojího osudu, štěstí i neštěstí." (Inu, já bych řekl, že bezprostředně po Břetislavově návratu z Řezna do Čech spíš toho druhého.) "Neboť byv od knížete Břetislava zajat, uvržen do pout a ve vězení držen, obojí mučednictví zároveň v skrytu i zjevně trpěl." Kníže si to s ním prostě vyřídil. Datum biskupova uvěznění není známo, ale doba brzy po Řeznu vyhovuje. Kníže si potřeboval doma upevnit pozici, dost otřesenou nedávnou zradou předáků i biskupa.  

Jak dlouho si pobyl Šebíř za mříží? Dlouho asi ne. Břetislav na něho zřejmě trvale nezanevřel, v nemalé míře se totiž poté zúčastňovali spolu závažných podniků doma i v říši. A co arcibiskupství v Praze? O tom už nepadlo ani slovo. (Ani se nelze Břetislavovi divit...)  

Maďaři dostali na frak 

Stalo se to za ranního rozbřesku 13. února roku 1042. Vojsko vedené uherským králem Abou Samuelem se kradlo lesy na jižním břehu Dunaje a proniklo naprosto nepozorováno až po říčku Treisen západně od Vídně. Sotva se začalo rozednívat, přepadli Maďaři ještě spící obyvatele a vyvlékali překvapené spáče z jejich postelí. Setkali se jenom s nepatrným odporem a brzy shromáždili veliké množství zajatců, za které se na proslulých uherských trzích s otroky platily vysoké ceny. Totéž se opakovalo i druhý den. Obrana byla opět nepřipravena. 

"Šlechtici a mocní dleli na svých statcích a nevěděli o tom neštěstí, ani je nečekali," napsal altašský kronikář. Vyznamenal se však markrabí Adalbert se svým synem. Měl k dispozici původně jenom třicet ozbrojenců, ale během jediného dne jejich počet zdesateronásobil. Bitvu s Maďary však nakonec, jak se zdá, rozhodli odvlékaní zajatci. Přestalo je to přetahování bavit, na své strážce se vrhli, bojovali muži i ženy, a pobili je jejich vlastními zbraněmi. Zbytek Maďarů byl zničen, když se pokoušel přejít přes řeku Moravu. Velitel se sice zachránil, ale maďarský král ho dal oslepit. Takže celá akce skončila a bylo možno ji odeslat do historie. Ne – ani nápad. Všechna knížata radila Jindřichovi, aby uherský stát přepadl, válku s Uhry považovali za spravedlivou, tudíž Bohem podporovanou věc. Tedy zase válka. A byla to i válka Břetislavova.  

V té válce nebyl Břetislav žádným pasivním účastníkem. On ji dost aktivně připravoval, on ji vymýšlel. Na jeho radu si například německý král zvolil cestu po levém břehu Dunaje. Krajina na jižním břehu byla otevřená, i když močálovitá. Na severu zase bránily postupu hory – Malé Karpaty, a taky řeky Váh, Nitra a Hron. Král poslechl Břetislava, a udělal dobře. Maďaři totiž mohli území na pravém břehu snadno zatopit a také to v minulosti už udělali. Dvě pevnosti, které bránily vstup do země, Hainburk a Prešpurk, byly snadno dobyty a vojsko proniklo bez větších potíží na západní Slovensko až k Pohroní. Válka s Uhry byla tak říkajíc na etapy. 

Další uherské kolečko 

Uherský král Samuel Aba (uživatel Farkasven) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Uherský král Samuel Aba (uživatel Farkasven)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Panovníci neměli lehký život. Poznal to na své kůži i uherský král Aba Samuel. Vládl krutě, jako tyran, a tak proti němu vzniklo povstání. Část vzbouřenců král bez milosti popravil (to patřilo jaksi k dobovým zvyklostem), části se podařilo vzít nohy na ramena, a když už byli v tom úprku, tak se zastavili až u německého dvora. A stěžovali si. A králi nezbylo než se zase do Uher vypravit. Do další války. 

"Léta od narození Páně 1043... V Čechách byl takový hlad, že třetina lidu jím zahynula..." To bylo v roce, kdy nejenom v Čechách, ale v polovině Evropy "vládl hlad, horší než mor". Léto toho roku bylo deštivé, po něm přišla tuhá a na sníh obzvláště bohatá zima. Vymrzlo osení, padlo mnoho dobytka, byly poškozeny ovocné stromy a vinná réva. Lidé zoufale trpěli nedostatkem potravin, množila se úmrtí hladem a nemocemi. Nebyly peníze na válku, nebyly ani lidi na tu válku. Ani německým knížatům se nechtělo moc bojovat. Situaci zachránil Břetislav. Česká vojenská pomoc byla jediná, která stála za řeč. Někteří kronikáři dokonce tuto výpravu zaznamenali tak, jako by šlo jen o výpravu českou.  

Krále uherského pobil
Břetislav a Střihom dobyl.  

František Palacký, litografie Adolfa Dauthage z roku 1855 - Foto: Peter Geymayer

František Palacký, litografie Adolfa Dauthage z roku 1855Foto: Peter Geymayer

Kosmas

Kosmas

Zásluhy tak napůl? 

No tak on uherského krále pobil oficiálně král Jindřich, to mu nemůžeme brát. Ale Břetislav mu asi pomohl měrou zásadní. Vypořádal se také s Polskem, které mělo na něj a na Čechy vzpomínky nepříliš radostné. "Aby odstranil příčinu někdejších válek s Poláky, postoupil králi Kazimírovi ve Slezsku Vratislav (město i zemi)." Nebylo to ale zadarmo, jak píše František Palacký, "avšak za roční daň třiceti hřiven zlata a pěti set hřiven stříbra, kterou on i potomci jeho měli platiti panovníkům českým." Kosmas tuto sumu ve kronice neustále zdůrazňuje, podtrhuje právo Čechů na tento tribut. Chápe ji jako odškodnění za postoupené území a současně ji považuje za záruku trvalého míru mezi Polskem a Čechami. On ten peněžitý obnos za Slezsko odstoupené Polsku nebyl malý, asi představoval závažnou sumu... 

Zřejmě ano. Například když se chtěl člověk uvržený do otroctví (nikoli jen tak ledajaký, myslí se samozřejmě něco lepšího, třeba šlechtic), tedy když se chtěl z toho otroctví vykoupit, tak musel dát celé tři stovky denárů. A od Kosmy víme, že jedna hřivna stříbra rovnala dvěma stům denárů... Český historik Václav Novotný ve svých Českých dějinách poznamenal: "Peněžité obnosy znamenaly pro Čechy nepopíratelně větší užitek nežli držení území, jež jakožto stálý předmět sporů musilo vždycky ohrožovati klidný vývoj."  

Břetislavovi se do konfliktu s Polskem už nechtělo, nakonec užil si jich s Poláky dost. Čeho se však nevzdával, to byly výboje na východ. Nejspíš chtěl připojit k českému státu Nitransko (tedy velký kus západního Slovenska), každopádně se ochotně zúčastňoval každé výpravy do Uher (a že jich bylo za vlády krále a později císaře Jindřicha III. víc než dost...) Ještě koncem roku 1054 začal Břetislav chystat samostatné tažení proti Uhrám.  

Místo tažení přišla smrt 

Koncem roku... To znamená někdy v zimě. Tedy v ročním období, které bylo sice obvyklé pro uherské vpády do sousedních zemí, ale pro středoevropské velitele spíš vzácné. Začátkem ledna 1055 se s českým knížetem setkáváme na hradě Chrudimi, kde čeká (podle běžných vojenských zvyklostí) na své vojsko, přičemž je obklopen předními šlechtici země. Výprava se však nekonala. Břetislav v Chrudimi ve věku asi padesáti let umírá... 

"Na hradě Chrudimi byl zachvácen těžkou nemocí." Břetislav se zhroutil v náhlé slabosti. Svlékli ho z honosné zbroje, ocitl se na tvrdém loži. Ještě včera se ten statný padesátník cítil zdráv (nakonec – mířil přece do boje, tak musel být v kondici). A teď... Byl to infarkt? Nebo mozková mrtvice? "Jakmile poznal, že se mu víc a více přitěžuje a že mu síly z těla mizejí, svolal přední muže země." Podle Kosmy jim řekl toto:  

"Poněvadž mě osud můj volá a černá smrt se již vznáší před mým zrakem, chci vám označit a vaší věrnosti doporučit toho, kdo má po mě zemi řídit. Je vám známo, že náš knížecí rod zčásti neplodností, zčásti předčasnými úmrtími byl ztenčen až na mne jediného. (Vida, jak lze elegantně opsat kastraci a vraždy...) Nyní však, jak sami vidíte, dal mi Bůh pět synů, ale nezdá se mi užitečné rozděliti mezi ně zemi českou, protože každé království samo proti sobě rozdělené pustne. Avšak od stvoření světa a od počátku římského panství až po naše časy bratrská láska bývala vzácná, jak o tom svědčí nezvratné důkazy: Kain a Ábel, Romulus a Remus a moji předkové Boleslav a svatý Václav. A hledíme-li k tomu, co učinili dva bratří, uhodnete, co by učinilo pět bratří? A čím je vidím schopnějšími a mocnějšími, tím horší věc tuším v prorockém duchu. Ach, jak se vždy strachuje mysl rodičů o nejistý osud synů!"  

Kazimír I. Obnovitel - Foto:  archiv autora

Kazimír I. ObnovitelFoto:  archiv autora

Břetislav byl člověk ještě v plné síle, padesát let není žádný věk ani dnes, nebyl ani před jedním tisíciletím. Jenomže na druhé straně ona ta jeho smrt nebyla nijak překvapivá. Břetislavův prominentní nejprve odpůrce a pak blízký přítel král a poté německý císař Jindřich zemřel hned následujícího roku ani ne čtyřicetiletý... Polský Kazimír se dožil sotva dvaačtyřiceti let... (Panovnictví patřilo zřejmě k rizikovým povoláním.) Většinu svých vladařských let trávili císaři, králové a knížata doslova na koňském hřbetě a na pochodu, ať už na válečném tažení nebo při téměř každodenním putování z jednoho panovnického dvorce na druhý, od jednoho hradu k druhého. Spávali většinou ve stanech a jenom výjimečně v hradních komnatách. Žili vlastně vojenským životem, což se dá vydržet pár let, ale ne celý život. A když už mohli odpočívat, tak vlastně ani nemohli. Chvíle oddechu byly poněkud namáhavé: museli vynikat jak v lovu, tak u hodovní tabule. A ještě se museli pilně starat o pokračování rodu. To všechno platí doslova i o Břetislavovi.  

Dvacet let bojů a válek 

Spytihněv I. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Spytihněv I.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Za celé dvacetileté období jeho vlády se jenom vzácně vyskytl rok, který nebyl vyplněn válečnými povinnostmi. Byl to život v neustálém stresu. Kde vlastně vzal čas na svých sedm dětí? Byl ženatý pouze s jednou ženou, s Juditou neboli Jitkou ze Schweinfurtu čili ze Svinibrodu. S tou měl, jak už víme, pět synů, tedy rozhodně víc než dost, aby byla zaručena kontinuita přemyslovského rodu, a snad až přespříliš, aby se mu mohlo umírat klidně. "Kromě nejstaršího Spytihněva," vypočítává Břetislavovo potomstvo František Palacký, "měl Břetislav od manželky své Jitky ještě čtvero synů, Vratislava, Konráda, Jaromíra a Otu, a dvě dcery, Boleslavu a Dymut." 

S těmi dcerami to zas tak jisté není... hlavně jméno druhé z nich, Dymut, zní poněkud nezvykle... Jenže o dcery při nástupnictví stejně nešlo. "Jest tedy předem pečovati o to, aby po mém skonání nevznikl mezi mými syny spor to, kdo má dostati panství nad zemí," měl údajně Břetislav na svém chrudimském úmrtím loži prohlásit. "A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím. Věřte mi, nebude-li jediný vládce spravovati toto knížectví, vám předním hrozí ztráta hrdla a lidu veliká škoda."  

Nemusíme sice věřit Kosmovi, že by umírající v agónii vedl takové náročné proslovy, ale smysl odpovídá. Odpovídá zásadě takzvaného seniorátu neboli stařešinství, což je právo na moc pro nejstaršího. Právoplatným dědicem trůnu se stal nejstarší žijící Přemyslovec v přímé linii. On se fakticky tento stařešinský řád uplatňoval už dřív, jenomže do Břetislavových časů nebyl pravděpodobně písemně a právně vyjádřen. Umírající kníže prý tenkrát zároveň rozhodl o zabezpečení potomků po stránce hmotné a varoval je před vzájemnými konflikty. "Dořekl to a ze středu okolostojících vzletěl mu k nebesům duch, když opustil tělesné údy, dne 10. měsíce ledna. I zazněl veliký pláč hned potom na touto smrtí..."  

Lidská vzájemnost zašla na úbytě 

Jestli kníže takto svůj odkaz formuloval, tak rozhodně věděl, co říká. Velice dobře věděl, jak dopadl jeho otec a strýčkové. Ti se milovali láskou bratrskou tak, že starší jednoho mladšího vykleštil a druhého se pokusil zavraždit, mladší staršího nejprve zbavil trůnu, potom ho připravil o zrak a nakonec uvrhl do vězení, a tak dále a tak dál. Jeho synové nebyli v tomto ohledu o moc lepší. Je známo, že druhorozený syn Vratislav v obavě před svým starším bratrem Spytihněvem utekl hned po otcově smrti do Uher. Jeho těhotnou manželku (jak se jmenovala, to nevíme) dal Spytihněv pečlivě hlídat na hradě Lštění. 

Každé noci Mstiš, jinak správce hradu Bíliny a toho času její věznitel, připoutával nohu té chudery okovem k vlastní noze. Teprve na přímluvu biskupovu se Spytihněv slituje a po měsíci žalářování svou švagrovou propustí a dovolí ji, aby se vypravila za mužem, jenomže žena olomouckého údělného knížete Vratislava se s manželem už nesetká. Cestou do Uher při předčasném porodu zemře, ani dítě nezůstalo naživu. Vratislav zase donutil svého mladšího bratra Jaromíra, aby nastoupil církevní dráhu (ta ho automaticky vyřazovala z podílu na světské moci), dal mu docela proti jeho vůli, a ač se tornu velmi vzpíral, vyholiti témě hlavy, násilím ho nechal vysvětit na jáhna, načež Jaromír se svou družinou uprchl do Polska v naději na přečkání těžké doby.  

Zdali bylo takové chování příznačné jenom pro Břetislavovy syny? Ale kdepak. Šlo o naprosto běžný jev. Násilí, krveprolití, zákeřnosti a msty doprovázely všechny zájemce o moc. Cesta k trůnu byla dlážděna tu větší, tu menší řadou mrtvol. Ale ti lidi, kteří byli nemilosrdně odstraňováni ze stupínků vedoucích k trůnu, byli většinou sourozenci... nebo blízcí příbuzní... Zřejmě neexistovala jiná možnost. Osobní vlastnosti jednajících přitom neměly s podstatou věci co dělat...  

Znovu bludný kruh domněnek 

Podle Kosmy byl například Spytihněv velice zbožný muž, velebí ho jako spravedlivého vládce, ochránce vdov a sirotků. Vratislav II. se určitě velice zasloužil o povznesení českého státu, byl to prozíravý král a těšil se velkému uznání v tehdejším světě. Břetislav II. je zase v Kosmově podání skoro světec – rozdává svůj majetek klášterům a lid neúnavně pláče, když kníže umírá... Ani v nejmenším jim to však nebránilo, aby si nešli v rámci nejbližší rodiny dost tvrdě po krku... 

Spytihněv byl dobrý vládce,
který Němce neměl v lásce.  

Podle Dalimila byl ovšem každý český vládce dobrý, když nemiloval Němce. Taky Kosmas Spytihněva skoro až nekriticky obdivoval. Všechny prameny se shodují až nápadně v jednom: čtyřiadvacetiletý novopečený český kníže Spytihněv, toho jména v rodě Přemyslovců druhý, byl fešák k pohledání... "Bylť to muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smůlu, vousy dlouze splývající, tvář veselou, líce bělejší nad sníh a uprostřed jemně zardělé." Podle Kosmy stačí říct "byl to výborný muž, krásný od hlavy až k patám", a hned bylo jasné, o koho jde.  

Kromě této fyzické charakteristiky se vyznačoval nadmírou zbožnosti, jakož i vlastenectvím. A jsme zase u toho vztahu k Němcům. "On si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a po všechny věky pamětihodnou zjednal památku, neboť kdokoli byl nalezen z rodu německého, ať bohatých nebo chudých nebo poutníků, kázal najednou do tří dnů vyhostiti ze země české." To je ovšem zpráva, kterou bychom mohli považovat za zajímavou a důležitou zároveň, má však jednu vadu: nelze jí věřit. On ten Spytihněvův "odsun Němců" se v minulosti hojně přetřásal, ale – ve skutečnosti se prostě nekonal.  

Kdyby to český kníže opravdu udělal, vyvolal by obrovskou nevoli v římskoněmecké říši. S tou (stejně jako jeho otec Břetislav) raději žádné konflikty nevyhledával... Kosmas ve skutečnosti o žádných konkrétních vyhnaných Němcích ani neví. Jmenuje pouze abatyši svatojiřského kláštera v Praze, Němku, se kterou měl Spytihněv nevyřízené účty. Stalo se to, když jeho otec Břetislav přestavoval hradby kolem dokola celého hradu Prahy a Spytihněv mu v té výstavbě pomáhal.  

Kníže Prahu hradil. Item
pozval syna, dal mu úkol
pevnou zed' postavil vůkol
svatého Jiří, kde tiše
žila Němka abatyše,
kterou Jitka povolala.
V tom klášteře pec prý stála.
Parléř do hlavy si vzal
vést tím místem rovný val.  

Spytihněv měl údajně pronést:  

Pec za šance. Konec. Žádné mazance!
(Což se Němce pochopitelně nelíbilo.)
Abatyše vzdát se nechce,
z cely vyřítí se v hněvu,
s jeptiškami Spytihněvu
začne spílat prostořece:
Sláva Čechům za ty činy!
Koukněme se na hrdiny!
To je radost v rodině.
Pec rozmlátí v hodině.
Vězte, že to nejsou baby.
Ti pobijí snadno Šváby...
Spytihněva sic bral čert,
obrátil vše ale v žert.
Uvnitř srdce si svou zlobu
schoval na pozdější dobu.  

No, abatyše to měla u něj opravdu schované... Jak se dostal kníže na trůn, musela z Prahy a z Čech pryč. Ale nejenom ona. Odešla i knížecí vdova, Jitka, tedy Spytihněvova matka.  

Matce vyměřil však podíl,
dal jí šperky, spoustu šatů
a pak bez hádek a chvatu
s jeptiškami vyprovodil.  

Ale proč? Proč musela jeho matka (byla to Němka) odejít, když přece on sám byl ženat také s Němkou, jmenovala se Ida nebo snad Hidda, a ta v Praze zůstala?... To, co na první pohled vypadalo jako vlastenectví, bylo ve skutečnosti rvačkou o moc. Spytihněv se prostě zbavil ve své bezprostřední blízkosti nepřátel anebo lidí, se kterými byl v nějakém konfliktu. Je to ta stará známá krutá písnička. Písnička o typickém středověkém vládci, tvrdém, bezohledném, chtivém moci. Ani nevíte, jak rádi bychom líčili na českém trůně pouze lidi veskrze ušlechtilé, ryzí a humanismem oplývající. Mohli bychom tak po vzoru legend činit, ale pouze za jedné podmínky: lhali bychom. Neboť pravda je – no, řekněme – třeba jiná. Že poněkud páchne krví, to laskavému posluchači dochází i bez naší nápovědy. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas