56. schůzka: Vratislav a Jaromír

Vratislav II., freska ze znojemské rotundy (uživatel MarekTeler) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Vratislav II., freska ze znojemské rotundy (uživatel MarekTeler)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Dnešní setkání bude královské. Po prvé v něm totiž usedne na našem trůně Čech, ozdobený královskou korunou. Nebyl toho jména v historii první, už jsme měli za knížete jednoho Vratislava (byl to tatínek svatého Václava), ale tomuto Vratislavovi, tedy Druhému přece jenom náleží jedno prvenství, ve kterém jej už nikdo nepředstihne.

Fiktivní podoba Spytihněva II.

Fiktivní podoba Spytihněva II.

Jednu výsadu měl však už jeho starší bratr Spytihněv, toho jména Druhý. Kromě odznaků knížecí moci si mohl na hlavu posadit obřadní biskupskou mitru. Poprvé v našich dějinách se v jedněch rukách spojila světská a duchovní moc. (A taky naposledy.) 

Úlitba církevního majestátu? 

František Palacký, litografie od Jana Vilímka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František Palacký, litografie od Jana VilímkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jaký význam to Spytihněvovo biskupování mělo, to lze dnes jenom stěží odhadnout. Možná šlo o vyznamenání... nebo o projev papežovy přízně. Anebo to byla nepatrná náhrada za požadovaný královský titul. Či snad tím byl odbyt žadatel, který marně očekával povýšení Prahy na arcibiskupství. To prostě není jasné a asi už nikdy nebude. "Papež Mikuláš II., nechtěje bezpochyby říši německé dáti příčiny ke stížnostem, poslal Spytihněvovi na místě koruny mitru, to jest biskupskou kápi hranostajovou s příslušnou k ní ozdobou." Tak o tom zpravuje František Palacký.  

Mitra sv. Vojtěcha (začátek 13. století) - Foto: Jiří Kopřiva

Mitra sv. Vojtěcha (začátek 13. století)Foto: Jiří Kopřiva

V každém případě musel Spytihněv za svoje privilegium vysázet pěkných pár stříbrňáků na dřevo. Vysázel jich sto hřiven ročně. Náročná výsada. Poznámka na okraj: když jeho bratr Vratislav dosáhl královské hodnosti, tak vetkl do své zlaté čelenky i symbol získaný bratrem. Takže český král má něco málo i z biskupa – v koruně. Od těch dob tvoří českou korunu jako nedílný celek biskupská mitra ověnčená čelenkou. 

Spytihněv měl čtyři bratry,
jež jak svého otce ctil.
Když nabyli mužných sil,
stanovil jim velké platy.
Trůn přislíbil Vratislavovi,
Kunrát s Otou na Moravu
vydali se každý rád,
Jaromír se pak měl stát
biskupem, a kdyby snad
trvalo to dlouho všecko,
dostane glejt na Hradecko.
Po úradku jasnozřivém
rozdělil sto tisíc hřiven
stříbra mezi ně, jak patří.
Spokojeni byli bratři.
Jaromír, šťastný jak děcko,
odebral se na Hradecko,
rád měl ten kraj, jeho lesy,
jeho lučin žírnou šíř
a brzy v něm vystavěl si
sličné sídlo Jaromíř. 

To je ale fakt neuvěřitelné... Dvacet a ještě jedna řádka. Soustředit na takovou malou tiskovou plochu takovou porci propagandy, já nevím, ale to je skoro nad lidské síly... Dalimilovi se to povedlo. (Skvělý to předchůdce novodobých upravovatelů historie...) 

Spytihněv I., freska ve znojemské rotundě sv. Kateřiny - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Spytihněv I., freska ve znojemské rotundě sv. KateřinyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Spytihněv měl čtyři bratry,
jež jak svého otce ctil... 

Tady je snad pravdivá akorát ta číslovka. Spytihněv měl opravdu čtyři sourozence mužského pohlaví – Vratislava, Konráda, Jaromíra a Otu. Ale že by je jakkoli ctil... ani náhodou. Měl takového zvláštního koníčka. Jmenoval se "vyhánění ze země".  

Vyháněti jest pozici posilovati 

Vyhnal kdekoho. Abatyši od svatého Jiří, slovanské mnichy ze sázavského kláštera, bratra Vratislava (ten honem honem opouští svůj olomoucký hrad a utíká tam, kam většina uprchlíků do Uher, pod ochranu krále Ondřeje). Matka Jitka už pro jistotu na nic nečekala a prchla stejným směrem. Ještě tu jsou další bratři... S těmi měl trošku jiné záměry. Bratr Konrád musí opustit svůj brněnský úděl, nikoli ovšem do emigrace, ale do Prahy, aby tam sloužil knížeti u dvoru jako lovčí, tedy správce lesů. A bratr Ota? Ten byl velmi mladý, ale ani on neušel Spytihněvově pozornosti. Taky musel ze svého Znojma do Prahy a tam dostává "vysoké místo": seberou mu úděl a svěří mu – správu knížecí kuchyně.  

Kosmas

Kosmas

Že kníže Spytihněv nepřímo zavinil smrt své švagrové Marie, Vratislavovy ženy, o tom jsme si už vyprávěli. Kosmas si však knížete Spytihněva nemůže vynachválit, čehož nevýznamným sice, ale docela názorným důkazem je i tato příhoda, kterou ve své kronice zachytil. "V čas, kdy plukové vyjíždívají na vojnu, kdy už praporce byly zdviženy a kníže urazil už asi jeden den cesty, vyšla mu vstříc jedna vdova plačíc a naříkajíc a nohy mu líbajíc za ním volala: Pane, pomsti mne nad protivníkem mým! – Učiním to, až se z výpravy vrátím. – A což nevrátíš-li se, komu mne zanecháš, aby mne pomstil? Anebo proč, maje svou odplatu od Boha vzíti, ji pomíjíš? – A tu on ihned na žádost jediné vdovy přerušil výpravu a spravedlivým soudem pomstil ji nad jejím protivníkem."  

To ještě není všechno. Zbývá mravní Kosmovo naučení: "Co tomu říkáte vy, nynější knížata, kteří se neohlížíte na nářky tolika vdov a tolika sirotků, nýbrž v naduté pýše na ně zpupně shlížíte?" Ne, raději si odpustíme přirovnání k mocným dnešního světa, jakkoli nám ta příležitost může připadat lákavá, a raději se ptejme, proč našel náš starý kronikář takové zalíbení v tom sice fešáckém, avšak nikterak lidumilném knížeti Spytihněvovi?...  

"Takými, jak jsme svrchu uvedli, ‚střevy milosrdenství’ získal si kníže Spytihněv to příjmení, že byl ode všech nazýván otcem duchovních a ochráncem vdov." V tom to nejspíš bude. Kromě vdov byl Spytihněv ochráncem duchovních. 

Svatovítská bazilika  

"Roku od narození Páně 1060. Když kníže Spytihněv přijel k svátku svatého Václava do Prahy, viděl, že kostel svatého Víta není tak veliký, aby stačil lidu sbíhajícímu se k svaté slavnosti – ten kostel vystavěl někdy svatý Václav k podobenství kostela římského okrouhlý, v něm i tělo téhož svatého Václava odpočívalo – a rovněž i druhý kostelík, přilehlý a jakoby v portiku toho kostela ležící, kde uprostřed na velmi těsné ploše byl hrob svatého Vojtěcha. Uznal, že bude nejlepší, aby oba zbořil a vystavěl jeden veliký kostel oběma patronům, vyměřil hned místo kostela, položil základy, dílo rostlo a zdvihla se zeď." 

To napsal Kosmas. Spytihněv vstoupil do dějin především tím, že začal na Pražském hradě budovat románskou baziliku svatého Víta. Jednu zbořil, druhou stavěl. On toho nechal postavit víc – už předtím se zasloužil o kolegiátní chrám v Litoměřicích. Každopádně: "O věci nábožné a církevní dbal Spytihněv se zvláštní horlivostí," tvrdí František Palacký. "V kostele vykonával pobožnost svou uprostřed kněží s tou pilností a setrvalostí, která jim samým sloužiti mohla za příklad." Kosmas měl důvod, proč psal o knížeti Spytihněvovi dobře, ale proč následující, v pořadí dvanáctý Přemyslovec, kníže Vratislav našel v jeho očích přízeň jen nevalnou? 

Na rozdíl od svého předchůdce Spytihněva projevoval velkomyslnou přízeň slovanským mnichům ze Sázavy. On je ihned po té, co se chopil moci, povolal zpátky do Čech, štědře je podporoval, dokonce požádal papeže, aby povolil staroslověnskou liturgii. Což se mu už ovšem nepovedlo. A to všecko se Kosmovi nelíbilo... Byl to latinský vzdělanec, přesvědčený, že slovanští mniši představují jakousi kacířskou úchylku... Diví se ještě někdo, proč Kosmas tomuto knížeti a později prvnímu českému králi nefandil? 

"Ale poněvadž častěji vídáme, že z tajného soudu Božího zlí zde zůstávají a dobří bývají nám vzati, byl tento velmi zbožný muž vyrván z tohoto světa dne 28. ledna, šestého roku svého knížectví a od narození Páně roku 1061. Zemřel Spytihněv, kníže český." 

Další podivný skon 

Smrt byla tenkrát častým hostem v rodinách chudých i bohatých. Po předčasné a nejasné Spytihněvově smrti (bylo mu sotva třicet let) se moci ujal jeho mladší bratr Vratislav. Ten se zrovna vrátil z Uher. Odtud si přivedl svou druhou ženu (jmenovala se Adleyta neboli Adléta, ale brzy zemřela – bylo jí sotva dvaadvacet let). Zdá se, že nedlouho před výměnou jmen na českém trůně (tedy jména Vratislavova za Spytihněvovo) se ti dva smířili. Aspoň navenek. Zůstal tady však jeden problém. Ano, z těch čtyř zbylých přemyslovských bratří nejmladší problém. Jmenoval se: Jaromír. 

Jaromír se pak měl stát
biskupem, a kdyby snad
trvalo to dlouho všecko,
dostane glejt na Hradecko. 

Tedy – že by Jaromír dostal Hradecko, jak to tvrdí se vší vážností Dalimil, o tom neexistuje ani jeden doklad. A ta "Jaromíř" neboli Jaroměř? Spojení vzniku Jaroměře s Jaromírem, synem Břetislavovým, je jenom dohad. Dalimilův dohad. S tím biskupem měl kronikář pravdu, i když – na rozdíl od Dalimilova názoru se Jaromírovi do duchovního stavu nechtělo. Zoufale se mu nechtělo. Nedá se říct, že by se Vratislav nesnažil. Šel na Jaromíra střídmě, domluvami, po dobrém. Šlo mu o to, aby tento temperamentní a – jak to říct? – ano, aby tento velice světský mladík respektoval otcovo přání a věnoval se kněžské dráze. 

"Nechtěj, bratře," mluvil mu do duše Vratislav, "nechtěj býti odpadlictvím odříznut od hlavy, jejímž ses stal údem, a býti uvržen do pekla. Kdysi tě vyvolila božská milost ve své prozřetelnosti k stavu kněžskému, a proto i otec náš tě dal na učení, abys byl určen na vhodného nástupce biskupa Šebíře, když ho ovšem s Boží milostí přežiješ." Vratislav neuspěl. Pohořel. A to tak, že naprosto. Když to nešlo po dobrém, muselo to jít po zlém. Roku 1061 Vratislav přikázal, aby byl Jaromír násilím podroben kněžském svěcení.  

"Hned jak nastal měsíc březen, první den sobotní, kdy se slaví svěcení na kněžství, oholil jej docela proti jeho vůli a ač se tomu velmi vzpíral," to znamená, že Jaromírovi vyholili tonzuru na hlavě – tonzura je kolečko na temeni, ne nepodobné pleši, ovšem na rozdíl od pleši umělého původu. "I byl v přítomnosti knížete samého vysvěcen až k hodnosti jáhenské, četl veřejně evangelium a přisluhoval biskupovi při mši, jak jest obyčej." 

Nemilé kněžské roucho 

Knězem proti své vůli. Bylo mu to natolik proti vůli, že vzal okamžitě nohy na ramena, aby byl co nejdřív z dosahu svého starostlivého bratříčka. "Nový jáhen – spíše by měl slouti starým odpadlíkem Julianem – odhodiv neslavně štít svatého rytířství a pohrdnuv milostí, jíž nabyl vkládáním rukou, vzal rytířský pás a prchl se svými následovníky ke knížeti polskému; u něho zůstal až do skonu biskupa Šebíře."  

Břevnovský klášter, založen r. 993 - Foto: Jan Pejcha

Břevnovský klášter, založen r. 993Foto: Jan Pejcha

Zrovna tenkrát začal konflikt, který nepříjemně poznamenal celé období Vratislavova panování. Ti dva se už neshodli. A kdyby jenom to "neshodli se". Ti se ani vidět nemohli. Ani vystát. Mezi českým knížetem a budoucím pražským biskupem se rozhořela zášť o to nešťastnější, že šlo o dva nejvyšší představitele přemyslovského státu. Vratislavovi bylo jasné, že v případě jeho nejmladšího bratra dřív nebo později může dojít k maléru. A tak se pojistil. Rozdělil pražskou diecézi na dvě. Se souhlasem biskupa Šebíře vzniklo v zemi druhé biskupství. S kapitulou v Olomouci – do jeho čela se postavil stařec Jan. To byl mnich z břevnovského kláštera.  

Praha s tím rozdělením kompetencí souhlasila – s rozdělením nejenom pravomocí, i statků. Žádné námitky. A když, tak každá námitka se dá vhodně umlčet. Nejvhodněji korupcí, jak jinak. To je po staletí osvědčená metoda. "Šebíř si vymínil pod svědectvím mnoha osob takové léno a zboží neboli výměnu, že si má biskup pražský za ztrátu onoho biskupství vybrati dvanáct nejlepších vesnic v Čechách a že má dostávati ročně sto hřiven stříbra z komory knížecí, dvůr pak u Sekyře Kostela na Moravě i s příslušenstvím že má jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici s trhem, a hrad tamže ležící uprostřed řeky Svratky, Podivín."  

Jak se zdá – na rozdíl ode dneška byla korupce věcí přímo veřejnou. Byl to obchod neboli "výměna", jak to trefně charakterizuje Kosmas. Vratislav to myslel dobře. Doufal, že včasným oslabením Jaromírovy budoucí moci předejde konfliktům. Ale nepředešel. Právě naopak. "Tehdy Konrád a Ota uslyšeli, že se biskup pražský Šebíř odebral ke Kristu. (Jenom poznámka na okraj: těmto dvěma svým mladším bratřím vrátil Vratislav jejich úděly – Konrádovi brněnský a Otovi znojemský.) Poslali ihned pro bratra Jaromíra, povolali ho zpět z Polska a odpásali mu pás rytířský, a on opět přijal duchovní roucho a tonzuru."  

Jaromír se vrátil, aby se chopil biskupské berly, ale nic se nevyřešilo. Neustále ho někdo o něco šidil, upíral mu něco... tedy: aspoň si to myslel. Kupříkladu otec Břetislav... Ten ho vlastně chtěl připravit o podíl na politické moci, když pro něj vybral kněžskou sutanu... A teď zase bratr Vratislav, ten mu navíc odkrojil kus diecéze. Jenže protesty Jaromírovi asi moc nepomohly. Co s tím? 

Vrchol neshod a neporozumění 

Ten spor (čím dál nesmiřitelnější) vyvrcholil událostí charakteristickou pro divokou povahu mladého pražského biskupa. Pro vaši informaci: Jaromír tehdy svým věkem sotva překročil třicítku. "Bez meškání se vypravil na cestu do svého dvora u Sekyře Kostela na Moravě, a odbočiv z cesty, jako by chtěl navštíviti svého bratra, již zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi na hrad Olomouc." Ten ho pohostinsky přijal a ještě se mu omlouval: "Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku." 

Jaromír však neměl na zdvořilosti náladu. "Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednati o jiné věci." Biskup Jan nevěděl, co si má o tom všem myslet, a vedl svého hosta dál. U jeho postele pak Jaromír uviděl sýr zpola snězený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, to, co zbylo biskupovi od snídaně. "Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti!"  

Tomu, co následovalo, se říká v moderním slovníku inzultace. Inzultace znamená nejenom napadení, ale taky a hlavně potupu, pohanu. V případě českého a moravského biskupa šlo o obojí. "Zapomenuv na svaté svěcení, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host (tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka) oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu." Nezůstalo jenom u zápasu dvou biskupů. Hostitele napadla i Jaromírova družina. "Najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy, a třetí, bičuje biskupa, mu s posměchem říká, aby se učil trpěti, ten uchvatitel cizích oveček..." 

Smírné řešení nemožné 

Tedy já vám řeknu: po téhleté biskupské fackovačce z nás Evropa musela mít hotové povyražení! Troufáme si tvrdit, že to nebylo poprvé ani naposled, co jsme měli z ostudy kabát. A co pohaněný olomoucký biskup? Poslal posla, aby si postěžoval u knížete: "Jestliže pohlížíš na pohanu, kterou mi tvůj bratr nelidsky učinil, nestrannou myslí, dokaž, ať všichni vědí, že se bezpráví stalo tobě, nikoli mně." V tom měl biskup Jan pravdu. V jeho osobě byl přece napaden i panovník. "Neboť čím jsem se provinil, čeho jsem si zasloužil já, kterýž jsem učinil jenom to, co se tobě líbilo, kníže?"  

Jestli toto poselství z Olomouce do Prahy opravdu odešlo, tak z hlediska psychologického nebylo sestaveno špatně. "Hle, já, byť nehodný, přece jen z tvé milosti biskupem jmenovaný, biči až do únavy biřicovy zmrskaný, přál bych si raději, abych nebyl nikdy dosáhl biskupské výsosti. Rozhodni se: buď mne navrať k mému opatu (třeba pozdě), nebo se mnou sdílej tuto pohanu (v mysli stejně ji snášeje), a vyprav mne nebo mého posla k stolici apoštolské."  

Zdali se dostalo to řešení oné trapné inzultace biskupa biskupem až před papeže? Dostalo. A řešilo se. Léta. Mezi Prahou a Římem putovaly stížnosti, návrhy, protesty a úplatky. (Vážně. Kosmas uvádí naprosto přesné cifry.) "Když s průvodem přišli poslové do Říma, odevzdali otci apoštolskému psaní dvěma sty hřiven podmazané." 

Patrně vůbec poprvé se v Praze tenkrát objevovali papežští legáti, aby marně hledali pro ty dvě rozštěkané strany smířlivé řešení. Ani se už neptáme, jestli je taky našli. Nenašli. A kvůli zášti těch dvou bratrů byl postaven Vyšehrad.  

Hrad na skále nad Prahou 

Vyšehrad - Foto:  www.cantus.ami.cz

VyšehradFoto:  www.cantus.ami.cz

Sousoší Přemysla a Libuše na pražském Vyšehradě - Foto:  archiv

Sousoší Přemysla a Libuše na pražském VyšehraděFoto:  archiv

Vyšehrad vznikl proto, že ti dva se nesnášeli. Tedy: samozřejmě, že nevznikl až za vlády Vratislavovy, on už tu byl předtím, ale toto druhé výšinné opevnění v Praze doznalo právě za Vratislava mimořádného rozkvětu. Milého Vratislava totiž k tomu, že Vyšehrad ožil najednou stavebním ruchem, nevedla ani tak pieta k místu opředenému pověstmi, jako spíš snaha uniknout před sousedstvím nepovedeného bratra biskupa Jaromíra. Na druhý břeh Vltavy... Tady se s ním aspoň nemusel potkávat, tady ho nemusel vidět.  

A přitom – na druhé straně – na Pražský hrad to zase nebylo tak daleko, vlastně na dohled. Roku 1070, po třech letech Jaromírova biskupování, ten knížecí trucpodnik začal. Nebylo to jenom tak. Základy vyšehradské kapituly, skutečně mohutného bazilikálního chrámu svatého Petra a Pavla, položil kníže se souhlasem papeže. Byl u toho papežský legát a celý knížecí dvůr, když se český panovník sám chopil nůše (nejspíš prvně ve svém životě), a tu nůši dvanáctkrát za sebou vrchovatě naplnil kameny a na svých vznešených zádech nanosil do základů. Přitom si předem vymínil: Budoucí kapitula bude podléhat přímo a jedině Římu! Nikoli (jak by odpovídalo zvyklostem a řádu) pražskému biskupovi.  

Tedy další trucpodnik. Zcela evidentně. Nic jiného to nebylo. Demonstrace proti Jaromírovi. A po daru církvi přišel na řadu další Vratislavův nápad: v koutě vyšehradského ostrohu, bezprostředně nad známou skálou, začal vyrůstat kamenný knížecí palác s kaplí svatého Jana, věncem vlastních hradeb, obranným příkopem a padacím mostem. Vratislav na tu výstavbu nelitoval prostředků. Ještě ten hrad nebyl hotový, už se do něj nastěhoval a nakonec na tom Vyšehradě pobýval častěji než na Pražském hradě. Dnes už z té jeho výstavby moc nezbylo, ale je pravděpodobné, že to byl právě Vratislav, kdo ozdobil svoje zamilované knížecí sídlo (pozdější královské sídlo) dvěma dalšími církevními stavbami. A to byla zmizelá trojlodní bazilika svatého Vavřince, a snad i dodnes stojící rotunda svatého Martina, což je skutečný skvost nejstarší české architektury.  

Jen tak na okraj... 

Soběslav I. na fresce ve Znojemské rotundě - Foto: Wikimedia Commons

Soběslav I. na fresce ve Znojemské rotunděFoto: Wikimedia Commons

Jenom ještě taková maličkost: Po Vratislavovi (ten se dal na Vyšehradě i pochovat) tu sídlili taky někteří jeho následovníci. Posledním z nich byl Soběslav I. Pozoruhodné je, že sem přenesl svůj knížecí dvůr ze stejných důvodů jako Vratislav. I on se prostě nesnášel se svým biskupem... 

Jindřich IV.

Jindřich IV.

Vratislav vládl v době, kdy většina panovníků musela zaujmout ten či onen postoj v ostře vyhroceném sporu dvou vůdčích sil v křesťanském světě, totiž papežství a císařství. Evropa se rozdělila na dva tábory. Také český panovník musel volit. Dostal se do protipapežské koalice, stal se nejužitečnějším spojencem mladičkého císaře Jindřicha, toho jména už Čtvrtého. Za prokázané cenné služby se dává odměna. Vratislav II. ji dostal. Jako první z českých panovníků byl v roce 1085 ověnčen královským diadémem. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas