58. schůzka: Vratislav, první český král

Pravděpodobně Vratislav II. jako král na dobové iluminaci (uživatel Acoma) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pravděpodobně Vratislav II. jako král na dobové iluminaci (uživatel Acoma)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Zveme vás do konce jedenáctého století. Co o té době víte? Vyznáte se v ní? Možná se vám vybaví některá jména, Vratislav, Břetislav, ten první vládl dlouho, víc než třicet let. Ale další? Pokud jste zrovna neexcelovali ve školním dějepise, asi už na nikoho dalšího nepřijdete. Nebo se vyznáte ve všech těch Konrádech, Břetislavech, Bořivojích, Svatoplucích?

Naši vlast zastihujeme v situaci velice neutěšené, ve víru rozporů a krvavých bojů mezi náhle rozvětveným a věčně rozvaděným přemyslovským příbuzenstvem. S trvalým zápasem o moc bychom se setkali i jinde, v tomto ohledu nebyli Češi nic extra, avšak zmatené události, kterých musel být (řekněme) na zralá kolena svědkem náš první kronikář Kosmas, byly poněkud nedůstojnou politickou hrou a nebezpečným hazardem... 

Neveselé majetkové spory
 

Předání práv k založení kláštera. Konrád I. Brněnský

Předání práv k založení kláštera. Konrád I. Brněnský

"Těsně předtím, než roku 1092 první český král zemřel, se staly dvě věci hodné pozoru: Ve středu druhý týden po Velikonocích shořel kostel tří svatých V, totiž Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Téhož roku se král Vratislav velmi rozhněval na svého bratra Konráda." V přemyslovské rodině nic neobvyklého, na pováženou by spíš bylo, kdyby spolu Přemyslovci aspoň nějaký ten rok v míru vycházeli. V pozadí nebylo nic jiného než zase rvačka o majetek, o moc. Král totiž vypudil z otcovského dědictví syny svého bratra Oty a dal hrad Olomouc a jiné hrady svému synu Boleslavovi. Ten ale brzy nato umírá. Mrtvi jsou však i bratři Vratislavovi Ota a Jaromír. Konrád Brněnský zbyl sám. 

"Ona trojice bratří, Jaromír, Ota a Konrád, pokud byli všichni živi, tak byli jedné mysli, že je král nemohl žádnými úskoky od sebe odtrhnouti," vykládá ten případ po svém a (trochu zaujatě) kronikář Kosmas. "Ale když viděl, jak je Konrád po smrti svých bratří osamocen a bratrské podpory zbaven, vtrhl s vojskem na Moravu, aby ho rovněž vypudil z území, jež mu losem i provazcem dědictví právem připadlo." O rozdělení dědictví se už postaral jejich otec, kníže Břetislav. "Přitáhl k hradu Brnu, kde král, stoje tam uprostřed mocných své země, nařídil obležení dokola. Když stanovil místa, kde má který předák postaviti stany, vladař Zderad, člověk ošemetný, mrknuv po straně na krále, učinil na mladého Břetislava, stojícího mezi předními muži hanlivou narážku." 

Narážku? Na koho? Na Břetislava, budoucího knížete?  

Jindřich IV.

Jindřich IV.

"Pane králi, poněvadž si tvůj syn v létě rád hraje a koupá se v řece, je-li tvé milosti libo, ať si postaví se svými lidmi stany podle řeky na této straně hradu." To chce ovšem vysvětlení... Tedy co měla znamenat ta ironie šlechtice Zderada. Před nějakým časem poslal mladého Břetislava jeho královský tatínek na výpravu do Sas. Bylo to v dobách, kdy Vratislav vypomáhal kde mohl císaři Jindřichovi a bojoval proti jeho protivníkům – čili ta výprava nemusela být tak docela mírumilovná. Konec konců české vojsko se mohlo právě pohybovat na území, které patřilo českému králi – císař mu přece Míšeňskou marku věnoval. Jel s ním Zderad (tedy s Břetislavem). 

Kdesi v Sasku
napadlo prý kralevice,
že se s druhy zchladí v říčce.
"Nedávej svůj život v sázku!"
vzkřikl Zderad naléhavě.
"Nepřítel je kolem přece,
a ty se chceš koupat v řece
jako doma ve Vltavě!
Na koni máš sedět v zbroji,
rozhlížet se kolem bděle,
abys viděl nepřítele
dřív, než přichystá se k boji."  

(Předpokládáme, že toto okřiknutí bylo knížecímu následníkovi proti srsti...)  

"Jsem dost znalý světa
a ty jsi byl vždycky sketa!"  

(Ano, reakce, pro niž máme v moderním slovníku dobře známý termín: arogance moci.)  

Míří s druhy pod hrad k tůni,
koupá se tam na výsluní.
"Jsou to děti," řekl Zderad,
"ponechám je tu jen nerad."
To ovšem neměl dělat.
Když odjížděl cestou v louce,
ohléd se a uzřel prach.
Ihned poslal k řece honce
a vracel se v obavách.  

(Obavy se potvrdily, Češi byli napadeni jakýmsi saským útvarem rychlého nasazení.)  

To už Sasi na šlechtice
vrhli se a mnoho v bitce
pobili jich. Kralevic,
jenž na sobě neměl nic,
bránil se jim jako lev.
Řinčí zbraně, teče krev.
Sasi sestoupili z koní,
s kopím v ruce chlapce honí,  

(Tuto nepěkně vypadající situaci vyřešil Zderad, který měl zřejmě za úkol dělat kralevici osobní stráž.) 

Zderad s druhy palaši
však je brzy rozpráší.
Tak spasilo stáří zralé
holý život synu krále. 

(A následuje mravní naučení, od dob Vratislavových i Dalimilových prakticky stejné a mladé generaci pořád stejně protivné.) 

Proto pamatujte, mladí,
když vám šedá hlava radí,
že zkušenost zplodil zvyk,
že jen hňup a hlupák klne
obratnosti řemeslné,
místo aby vzdal jí dík.
Chybami se člověk učí,
zkušenost je dobrý rádce
Mládí, jež k ní nechce znát se,
naprázdno jak trubec bzučí.  

Což je sice svatá pravda, ale mladí to stejně jako podobné jiní pravdy hrozně neradi poslouchají... Češi v té potyčce nakonec zvítězili, ale bylo to vítězství krvavé. 

"Poněvadž bojovníci druhého řádu již odešli napřed s kořistí, zahynuli v této bitvě toliko samí urození." Kosmas je dokonce vypočítává: "Aleš, jeho zeť Ratibor, Braniš s bratrem Slávou a velmi mnoho jiných. Předa, přišed o nohu, sotva vyvázl životem." A sám kněžic Břetislav? "Syn knížete byl raněn pod pravým palcem, ale kdyby nebyl jílec meče, který držel v ruce, zachytil ránu, byl by nadobro přišel o ruku. Toto krveprolití se stalo 2. července." Podle Kosmy roku 1087. Mohlo se stát, tážeme se. Asi ano. Kronikář by si asi těžko vymyslel děj ze současné doby. V době, kdy se tato příhoda mohla udát, bylo Kosmovi přes čtyřicet let. 

Tahanice a zase tahanice
 

Navrhujeme však vrátit se k Brnu. Ano, jsme opět v místech, kde se onen posměváček Zderad dotkl poněkud citlivého místa na Břetislavově dušičce. (Údajně to mělo být u řeky Svratky, u mostu při dnešní Olomoucké ulici.) 

Až k samému Brnu vjeli.
Zderad vojákům stát velí,
kralevice zahanbit chce
připomínkou o koupeli
na výsluní v saské říčce.  

(A Dalimil opakuje jinými, veršovanými slovy to, co už známe od Kosmy, tedy čím si měl Zderad z knížecího syna ztropit posměch.) 

"Břeh je místo pravé
na tábor. Náš pán rád plave."
A Břetislavova reakce?
To hne žlučí kralevici,
v městě stěžuje si strýci.  

(Strýci – rozumějte údělnému knížeti Konrádovi. Proniknout do obleženého Brna nebylo zřejmě žádné umění.) 

Ten ochotně pikle spřádá.
Vždy měl žáhu na Zderada.
Údajně měl pronést:
"To je jeho práce,
že král v nás dvou vidí zrádce."  

(A ještě mu – podle Kosmy – poradil: "Znáš-li sebe, kdo jsi, neboj se uhasiti oheň, který mne neméně pálí než tebe; nedbati té věci nebylo by chvalitebné." No řekněte – nebyl to vlastně jakýsi zaobalený návod k vraždě?) 

Kralevic na cestě z města
starcův domnělý hřích ztrestá.
Zabije ho. Otec synu
neodpustí nikdy vinu.  

Dalimil je Dalimil. Spřádal příběh tak, aby se mu vešel do rýmů. Ale Kosmas byl současníkem onoho děje. Ten se stal v roce, kdy bylo kronikáři asi pětačtyřicet let: "Na úsvitě vzkázal Břetislav Zderadu vladaři, že by se s ním rád sešel, kde mu libo, k tajné poradě. On, nic zlého netuše, vzal s sebou předáka Držimíra a toliko sami dva vyšli. Jakmile je mladík spatřil, vyběhl jim naproti, je co by kamenem dohodil. Dal svým bojovníkům znamení, aby, jak mu vrhne svou rukavici na prsa, učinili, co slíbili učinit. Potom mu krátce vyčetl, čím ho vladař častokrát urazil, dodal, že důvěru, kterou mu slíbil, odvolává a pak obrátiv koně, vhodil mu do tváře rukavici." Zbytek je vlastně už jenom popis nájemné vraždy. Včetně jmen vrahů. 

"Ihned vyskočí ze zástupu jinoši ozbrojení a plní ohně, Nožislav a jeho bratr Držikraj, synové Lubomírovi, a třetí Borša, syn Olenův, i vyzdvihnou vysoko trojím kopím Zderada, an se marně pokoušel o útok, udeří ho o zem, kopyty svých koní ho pošlapou, opět a opět do něho bijí a pak přibodnou jeho tělo kopími k zemi. A tak 11. července Zderad, přítel Štěstěny klamné, byl z vrcholu jejího kola stržen takovou smrtí..." 

Pomník, nebo milník?
 

Zderadův sloup v Brně

Zderadův sloup v Brně

Na místě, kde se to všechno mělo stát, stojí dnes sloup. Říká se mu Zderadův. Podle jedné pověsti do něj byli zazděni mnich a jeptiška, podle druhé měl sloužit jako pranýř, podle třetí byl postaven na památku Zderadovy smrti. Skutečnost je obyčejnější. Tato gotická památka ze začátku 15. století byla prostě znamením, kam až ve středověku dosahovala moc města Brna podle mílového městského práva. 

Stal se příběh o Zderadovi nebo nestal? Ano, mohl se stát.  

Vladislav II. - Foto:  Archiv ČRo

Vladislav II.Foto:  Archiv ČRo

Ale navažme na nit, která se nám při vyprávění o Zderadovi přetrhla v rukou... Píše se 14. leden 1092. Po více než třicetileté úspěšné vládě umírá první český král Vratislav I. Už jsme si řekli, že odchází na věčnost nečekaně – při honu se smrtelně zranil pádem z koně. Vratislavova královská koruna teď bude na 66 let k nepotřebě. On si ji žádný z jeho šesti po sobě jdoucím nástupců nebude moci posadit na hlavu, zlatou čelenku českého krále mohl nosit pouze Vratislav. Až v pořadí sedmý vladař po tomto králi, Vladislav II. Stane se to roku 1158. Vratislav umírá a přenechává trůn bratrovi. Jedinému, který z pěti synů Břetislava I. ještě zbyl. Konrádovi Brněnskému. 

Královská koruna

Královská koruna

"Mezitím zlá zpráva šlehla v náš sluch: že se král Vratislav dne 14. ledna odebral ke Kristu a že jeho bratr Konrád nastoupil na knížectví." Formulace poněkud... no, nešťastná. Není nám nějak jasné, jestli se ta "zlá zpráva" vztahuje k Vratislavově smrti nebo k příchodu Konrádově na trůn. Snad tím chtěl Kosmas něco napovědět... Údělný kníže se každopádně přestěhoval z brněnského na Pražský hrad. Sotva přenechal své dosavadní, tedy brněnské panství synu Oldřichovi, sotva pro mladšího syna Litolda vymezil úděl na Znojemsku, sotva se stačil porozhlédnout po svých příštích vladařských povinnostech, následuje Konrád bratra Vratislava do říše mrtvých. Pražského hradu si užil pouhých osm měsíců. 

Kruh se uzavírá
 

Kosmas to ví ještě přesněji: "Máme jen velmi málo, co bychom psali o skutcích tohoto knížete, poněvadž po sedmi měsících a sedmnácti dnech téhož roku, co knížectví došel, pozbyl ho 6. září spolu s životem." 

Smrtí tohoto třináctého Přemyslovce odchází z dějinné scény panovnická generace bratrského trojlístku (on to byl fakticky pětilístek, když počítáme Jaromíra a Otu). Štafetu přejímá nové přemyslovské pokolení. Břetislav Druhý. O slovo se hlásí generace potomků prvního českého krále Vratislava. Čtyři královští synové. Během následujících padesáti let se právě oni postupně podělili o český stolec. Ten stolec byl ale zase "jenom" knížecí. 

"Když přijížděl Břetislav mladší do hradu Prahy, uvítal ho radostně lid za zvonění v kostelích, veselými reji chlapců i dívek, stojících na rozličných rozcestích a jejich hrou na píšťaly a bubny. A biskup Kosmas sám ho uvítal s duchovenstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie a dovedl ho ke stolci. Podle řádu této země byl dosazen na stolec ode všech předáků a dvořanů kníže Břetislav dne 14. září roku od narození Páně 1092..." 

Tak tedy Břetislav, toho jména na českém knížecím stolci druhý. Prvním Břetislavem byl jeho dědeček. Datum narození tohoto druhého Břetislava neznáme, ale byl muž v plném rozkvětu sil, "věkem dospělý, rozumem dospělejší." Odhadujeme, že mu mohlo být asi tak pětatřicet let. Byl zřejmě energický a činorodý... ano, jeho skutky svědčí o tom, že schopnostmi se mohl vyrovnat otci. 

Konec slovanského kláštera?
 

Ze všech starostí se začal zabývat jako prvním problémem ochranou křesťanského náboženství, čímž kápl samozřejmě duchovnímu Kosmovi do noty, takže ten na něj nedá dopustit: "Hned na počátku svého knížectví, rozlícen jsa velkou horlivostí pro křesťanství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích. Tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím." 

Sázavský klášter - Foto: Jan Rosenauer

Sázavský klášterFoto: Jan Rosenauer

Ano, zdá se to neuvěřitelné, že po více než dvou stoletích křesťanství u nás bylo pohanství pořád ještě takové živé...
Za Břetislava Druhého se definitivně zavřely vody nad slávou slovanského kláštera na Sázavě. Podle Františka Palackého si to z větší části zavinili sami sázavští mniši: "Po Vratislavově smrti bratři slovanští sami, sváříce se a brojíce jeden proti druhému, uspíšili neodvratný pád liturgie této v Čechách. Tři z nich, Demeter, Kanan a Holiš usilovali se vší mocí, aby svrhli opata svého Božetěcha z důstojenství, domnívajíce se každý z nich, že dosednou potom na jeho místo. I nedávali dvoru knížecímu pokoje osočujíce opata svého žalobami nejhrubšími, které kdykoli vyšetřovány jsou, pokaždé ukázaly se býti ničemnými, až konečně Břetislav, rozmrzev se nad neustálým tím škorpením, vyhnati kázal z kláštera opata i svárlivé bratry a uvésti tam mnichy latinské z kláštera břevnovského." 

Sázavský klášter

Sázavský klášter

Klášter existoval přes šedesát roků. Po Prokopovi byl jeho nejvýznamnějším opatem Božetěch. Všestranně nadaný umělec. Překrásně maloval, vyznal se v řezbářství i v soustruhování z kosti. Byl taky výtečným stavitelem – ještě v roce 1095 se dočkal vysvěcení své životní stavby, sázavského kostela. Ve starých pramenech vypadá tak trochu jako bohém v mnišské kutně. Na jedné straně neobyčejně nadaný, všestranný umělec, bystrý a výmluvný, na straně druhé impulsivní, na opata příliš světský, ba podléhající hříšným pozemským svodům. Jakým? Bez komentáře. 

Zločin z dobré vůle 

Tak to by byla docela sympatická charakteristika představeného konventu, taková životná, jenomže Božetěcha si můžeme představit i ve zcela jiné roli, jako pokorného kajícníka, který bos kráčí až do Říma, vleče přitom na zádech těžký, vlastnoručně vyrobený kříž s vyřezaným Kristem a plní tak pokorně uložené pokání. Zač dostal Božetěch tak drsný trest? V roce 1090, na sklonku vlády Vratislavovy, ve výroční den, kdy bylo zapotřebí vložit na panovnickou hlavu královskou korunu, Božetěch neučinil nic jiného, než že zastoupil nepřítomného biskupa a nasadil králi zlatou čelenku sám. To měl být zločin. 

Zasáhl do výsadního práva biskupova, ne však ve zlém,vlastně jenom suploval. Přesto ho tehdejší biskup Kosmas (což není samozřejmě náš známý kronikář ani jeho příbuzný) tvrdě potrestal a Božetěch neváhal pokání vykonat. S tím vším – tedy s celým Sázavským klášterem – byl od roku 1096 konec. Co se stalo se slovanskými mnichy? "Vyhnanci bloudili zas a zas, toulajíce se z místa na místo, až nakonec někteří, byvše s bídou zpět do vlastního kláštera přijati, do něho se nehodíce, s bídou skončili život. A knihy jejich zničeny a rozptýleny," píše ve své kronice Mnich sázavský. 

"A protože vždy čistým srdcem ctil Boha jediného a pravého a měl horlivou lásku k němu, líbil se všem milovníkům Božím. Neboť byl knížetem váženým, vůdcem v poli oblíbeným a bojovníkem ve zbrani nepřemožitelným." A přece se Břetislav II. dopustil osudové, draze potom zaplacené chyby. Na sklonku své osmileté vlády porušil stařešinský řád formulovaný dědečkem (tedy Břetislavem I.). Ten byl v té době už padesát let dodržovaný. Jak ho porušil? Měl snahu obejít dosavadní praxi, podle které nástupnické právo náleželo nejstaršímu Přemyslovci v rodě. Proč to udělal? Jeho záměr byl pojistit včas, ještě před svou smrtí, následnictví svému bratru Bořivojovi. Čím kníže pominul všecky dosavadní zvyklosti. 

Předně zanedbal nároky Konrádova syna Oldřicha (to byl dědic brněnského údělu), a byl starší než Bořivoj. Podle stařešinského řádu se tedy knížetem měl stát v prvé řadě on. Tento krok byl (z jeho hlediska) dejme tomu pochopitelný – Břetislav chtěl pojistit pražské křeslo své rodové větvi. Ale mnohem horší bylo, že zanedbal jeden starobylý zvyk, který měl sílu zákona. Kandidáta na knížecí stolec vždycky schvalovali a přijímali za svého panovníka čeští šlechtici a předáci. 

Porušení tradic 

Schvalování a přijímání to sice bylo formální, ale bylo. Na slavnostních shromážděních velmožů, církevních hodnostářů a prominentních bojovníků (říkalo se jim kolokvia, těmto sešlostem), na nich se ti všichni vyjadřovali obřadným způsobem k obsazování pražského stolce. Dlužno podotknout, že se těchto volebních shromáždění zúčastňoval i lid, ovšem pouze v roli statistů, aby dotvářel halasným provoláváním slávy patřičnou kulisu. (Ano, to mají mocní moc rádi.) Na těch kolokviích nešlo o nějaké demokratické volby. Šlo tam o rituál. Ten byl zděděn po předcích, a byl důležitý, národ na něm lpěl. 

Domácí přijetí nového vládce se odehrávalo v předem daných zúžených mezích. Považovalo se za samozřejmost, že českému státu mohou vládnout výhradně Přemyslovci. Jejich právo považovali středověcí lidé jako cosi věčného, posvěceného Bohem.
Stalo se někdy, že by někdo vznesl doporučení hledat panovníka mimo okruh přemyslovské dynastie? Nikdy. Na druhé straně tradiční hold nastupujícímu vládci, to nebyla žádná formalita, protože držitel knížecího stolce se bez podpory šlechticů prostě neobešel. Takže to řinčení zbraní a hlasité volání... moment, co se to vlastně volalo? "Krleš!" To tedy bylo vlastně jakýmsi vyjádřením souhlasu a věrnosti. Oboje se pak ovšem často a snadno v praxi porušovalo. Kolokvium mohlo být skutečnou volbou, a taky bylo. Hlavně tenkrát, když se vynořilo více kandidátů moci... 

Břetislavovi se doma nakonec nepodařilo prosadit, že jeho nástupcem bude bratr Bořivoj, a ne nejstarší Přemyslovec, jak stanovoval dosavadní stařešinský řád, který měl sílu zákona. A tak se vydal s prosíkem do Řezna, k německému císaři. Což neměl dělat, a mají-li dějiny nějakou soudnost, tak mu to určitě neodpustily. Alespoň ty naše české určitě ne. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas