60. schůzka: Doba knížete Břetislava, toho jména Druhého

Břetislav II. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Břetislav II.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jeho život pak byl vzor
počestnosti.
Řeč je o Břetislavovi Druhém, autorem je Dalimil, a teď ještě jednou, bez přerušování:

Jeho život pak byl vzor
počestnosti. Do Bavor
vtáh, Polany zkrušil znova,
dostal se až do Hlohova.  

Historici mají zřejmě vždy rozdílné názory 

František Palacký, litografie Adolfa Dauthage z roku 1855 - Foto: Peter Geymayer

František Palacký, litografie Adolfa Dauthage z roku 1855Foto: Peter Geymayer

Lituji, ale musíme zase zabrzdit. Břetislavovo tažení do Polska bylo na sklonku 11. století náramně závažnou politickou událostí evropského významu. Pročpak si to český kníže namířil k severním sousedům? Dokonce hned dvakrát po sobě? František Palacký je přesvědčen, že za to může sestřino věno. Tedy věno, které obdržela od královského otce Vratislava česká princezna a pozdější polská kněžna Judita. "Když král Vratislav nejstarší dceru svou vdával Vladislavovi do Polska, zdá se, že dal jí věnem důchody kraje kladského, kterých potom požíval Vladislav i po brzké její smrti (ano, Judita zemřela sotva třicetiletá). Nyní ale umínil Břetislav netrpěti toho déle, zvláště když Vladislav váhal odváděti daň za podstoupení Slezska vymíněnou." 

(S daněmi byly, jsou a vždycky budou nějaké problémy. Daňová záležitost je však ještě delikátnější, jde-li navíc o peníze, které dluží jeden stát druhému.) Ovšem tentokrát nešlo jenom o ty daně. "Také přibylo tehdáž mnoho pánů polských do Čech, kteří utíkajíce násilí krakovského palatina, ukládali o pád tohoto přemocného králova milce a nalezli radu i pomoc zvláště u mohutných Vršovců." Zase ti Vršovci... Už podvakrát Přemyslovci zdecimovaní, vyvraždění, ale – jak píše Palacký – opět "mohutní".  

Kosmas

Kosmas

"Tito polští poběhlíci táhli pod rozkazy Zbyhněva, pobočního syna králova, pod město Vratislav, které se jim vzdalo." Poněkud nepřehledná politická situace, ale už to přijde. Rok 1093, prakticky začátek Břetislavovy vlády. A česká invaze do Polska. Nejspolehlivějším reportérem byl kronikář Kosmas. Všechny ty události prožíval jako současník, nebylo mu tehdy ani padesát let.  

"Roku od narození Páně 1093., jenž byl prvním rokem jeho panování, poplenil Polsko častými vpády tak, že na této straně řeky Odry od hradu Rečen až k hradu Hlohovu (kromě hrádku Němčí) nezbylo jediného obyvatele." František Palacký upřesňuje, že nenechal ani jediné osady, ani jediného domečku neporušeného... "A nepřestal je hubiti, až kníže polský Vladislav s pokornou prosbou zaplatil do posledního halířku poplatek za minulý a tehdejší rok. Tento plat činí úhrnem tisíc hřiven stříbra a šedesát hřiven zlata."  

Inu, byla to jiná doba s jinou politikou 

Za časů našich předků se mezistátní dluhy neodpouštěly, jak tomu bývá zhusta v době moderní, tehdy se dluhy musely platit "do posledního halířku". A basta. Polsko-česká mírová smlouva nedala pokoj ani záležitostem ryze vnitropolským: "Kníže Vladislav též odevzdal hrady, jež náleží ke kraji kladskému, svému synu Boleslavovi a rukou dáním a slibem věrnosti ho poručil knížeti Břetislavovi, aby poslouchaje svého ujce, v pokoji mohl držeti kraj, od otce mu svěřený." No, a zbytek ujednání byl opět na oblíbené finanční téma: "Sám pak kníže Vladislav se zavázal přísahou, že bude platiti poplatek, kdysi od knížete Břetislava ustanovený, totiž pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata za poskytnutí míru každého roku v určený čas."  

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. Prokop - Foto:  archiv Národního památkového ústavu

Křížová chodba kláštera v Sázavě. Kníže Břetislav I. v hermelínovém plášti, biskup Šebiř s modrou mitrou a klečící sv. ProkopFoto:  archiv Národního památkového ústavu

A byl klid. Dlouho však netrval. Za tři roky nato Češi a Poláci válčili nanovo. (Typický příklad holubičí slovanské povahy...) "Avšak o celé této válce," zmiňuje se historik Palacký, "pro chudost a neshodnost došlých o ní zpráv nelze podati obrazu nižádného. Zdá se, že jen vojenskými vpády a obapolným země pleněním vedena byla." Jedna malá faktografická rybka však v dějepisných sítích přece jenom uvízla. Díky Kosmovi: "Kníže Břetislav byl se vším vojskem svým v Polsku, na břehu řeky Nisy. Rozbořiv tam hrad Brdo, postavil mnohem doleji nad touž řekou rovněž velmi pevný hrad na vysokém kamenitém vrchu; odtud dostal ten hrad jméno Kamenec."  

Víc toho nevíme. Ony totiž zahraniční politiku v té době zastínily události doma. I když počátek toho všeho vznikl ve Francii. "Vědomo jest, kterak roku 1096 počala se veliká tažení křižácká k znovudobytí země zaslíbené a k vysvobození hrobu Kristova z moci nevěřících. První k nim příčina dána ve Francii, avšak i Čechy již toho léta pobouřeny jsou. Křižáci se v Němcích obořili na Židy co domnělé křesťanů nepřátele, nutíce je všude k přijímání křtu. Totéž jal se páchati jeden jejich silný zástup, který skrze vlast naši do Uher se bera, posílil se mnohými Čechy a Moravany k němu přibylými. Všichni Židé pražští museli se dáti pokřesťaniti od těchto krvavých fanatiků, neboť zabíjeli každého, kdo se jim protivil."  

Počátky násilí ve jménu kříže 

Kníže proti tomu bezpráví nezasáhl, zrovna stavěl v Polsku Kamenec, a hlas pražského biskupa Kosmy proti takovému nekřesťanskému šíření evangelia byl příliš slabý, než aby byl vyslyšen. "Pokoušel se brániti tomu, aby je násilím křtili, ale marně, protože neměl osob, které by ho podporovaly." Jakmile násilníci odjeli, vraceli čeští Židé zpátky ke své víře. Jenomže těm zámožnějším se už nechtělo riskovat existenci v tomto netolerantním knížectví, a tak začala emigrace do Polska a do Uher. "Tu kníže Břetislav rozhněvav se, kázal komorníkovi svému odejmouti jim všechny peníze jejich a teprv potom je pustiti, kam chtěli." Ano, bylo to od Břetislava vskutku originální. "Sešlo se prý tímto způsobem pokladů nesčíslné množství do knížecí komory; ubohým Židům nenecháno více, než čím leda živiti se mohli."  

Možná podoba knížete Břetislava II. – ilustrace Jiřiny Lockerové v knize Panovníci českých zemí

Možná podoba knížete Břetislava II. – ilustrace Jiřiny Lockerové v knize Panovníci českých zemí

Bývalo odedávna zvykem přijímat přemyslovské vládce na shromážděních českých předáků. Roku 1099 Břetislav Druhý na něco podobného zapomněl. Prostě si nevzpomněl. Zapomětlivost, neřku-li skleróza je lidská, pochopitelná a omluvitelná. Jde-li však o ztrátu paměti u politika, hledají se slůvka omluvy obtížně. Tím spíš, že ono Břetislavovo opomnění bylo zatraceně vědomé. On se totiž jedné věci kníže obával – a zřejmě oprávněně: Že by totiž na domácí politické scéně neprorazil s plánem prosadit jako svého následníka bratra Bořivoje. Proč? Protože Bořivojovi žádné nástupnické právo nenáleželo. Proč? Protože to odporovalo zákonu posloupnosti na trůnu, který vyhlásil dědeček těch dvou, kníže Břetislav První. Proč? Protože Bořivoj nebyl...  

No, co nebyl? Co nebyl... Z knížecího rodu byl... narodil se v manželském loži... co mohl nebýt?... Tak tedy: nebyl nejstarším žijícím Přemyslovcem. "Mělť zajisté po Břetislavovi panovati Konrádův syn Oldřich, jako věkem nejstarší mezi tehdejšími Přemyslovci..." To se ale Břetislavovi nelíbilo. Nelíbilo, protože: "Již za svého živobytí obmýšlel, kterak by bratru svému Bořivojovi dopomohl hned po době na trůn." Bratru Bořivojovi? Proč? Proč dával Břetislav přednost svému mladšímu bratrovi před zákonitým následníkem (což byl jeho synovec Oldřich, údělný kníže brněnský), a dále kupříkladu před svým vlastním synem Břetislavem (ten se mu narodil někdy během šesti let manželství s Lukartou). Ano, co ho vedlo k takové bratrské příchylnosti, což byl i potom mezi Přemyslovci jev dost nevídaný?  

"Neznáme již arci příčin obapolné lásky a nenávisti, přízně aneb záští mezi tehdejšími knížaty v Čechách a na Moravě." Ano, zůstává tajemstvím, proč Břetislav na Bořivojovi tolik trval, proč ho prosazoval. Že by proto, aby v něm zachoval knížecí majestát pro nejbližší okruh rodiny? Jiné vysvětlení nás nenapadá, a kdoví, zda skutečně existuje.  

Pokání před císařem  

Jindřich IV.

Jindřich IV.

"Král Jindřich slavil roku od narození Páně 1099. Velikonoce v Řezně. Kázal knížeti Břetislavovi, aby tam s svým zvolencem přijel. Ten, slaviv Velikonoce na Vyšehradě, třetího dne po oktávu Velikonoc přijel do Řezna. A poněvadž již před svátky poslal napřed laskavé dary císaři i jeho dvořanům, kteří náleželi k jeho přátelům u dvora, vyjeli mu naproti skoro na tři míle, a tak ho doprovodili s velkou poctou do města." Víc než pocta bylo v tom doprovázení českého knížete překvapení. Překvapení kvůli Břetislavově prosbě. On totiž požádal konsternovaného Jindřicha Čtvrtého, aby propůjčením praporce symbolicky udělil český stát v léno zde přítomnému bratru Bořivojovi, kterého označil za svého dědice a následníka. 

A co císař? Zbytečná otázka. Vyhověl, rád vyhověl. Jakpak by nevyhověl, vždyť ho český kníže o své vůli vybídl ke kroku, kterým se zřetelně měnily dosavadní vztahy mezi českými a německými panovníky. "K té žádosti svolil Jindřich rád, ana ho činila pánem rozsudím ve při, která do té doby nenáležela k soudu jeho." Neboli neměl v tomto ohledu a vzhledem k českým panovníkům žádné kompetence. Ale i dřívější přemyslovští vládci se stávali vazaly římskoněmeckých císařů... Tak jednak to nebylo vždycky, a jednak šlo o takové (jak to pojmenovat?...) – ano, šlo o typicky středověké vyjádření faktu, že císař se uznává za nadřazeného, za světského pána křesťanského světa.  

Císař propůjčoval ostatním panovníkům léno, aby svěřené území spravovali jeho jménem, zavazoval si své podřízené k vojenské povinnosti a k válečným službám v případě potřeby, a protože jejich vztah, tedy vztah seniora a vazala byl oboustranný, bral zároveň své leníky neboli many v ochranu. Jenomže v případě českého státu doposud platilo, že císaři udělovali zemi v léno teprve tomu, kdo už byl doma přijat a jehož kolokvium českých velmožů k stolci formálně povolalo. To by ovšem bylo jakési privilegované postavení Čech rámci v římskoněmecké říše?  

Výsadní práva 

Takové postavení Češi skutečně měli. Říšští panovníci už vlastně lenním aktem pouze stvrzovali rozhodnutí učiněná doma, v přemyslovském státě. Do české volby nezasahovali. Symbolickým propůjčením praporce pouze brali na vědomí, co se v Čechách upeklo. Jenomže přišel Břetislav, a posloupnost obou právních aktů se obrátila. Což Břetislav neměl dělat. Byla to osudová chyba. Bořivojovi se jako prvnímu Přemyslovci dostalo léna, i když předtím nebyl doma zvolen. "Neslušelo se Břetislavovi zrušiti zákon, mocí kterého sám se dostal na vrch vlády zemské. Také páni čeští, jejichž otcové potvrdili přísahami svými onen zákon, měli nesvoliti ke křivdě té, jakkoli veliká byla k Břetislavovi a bratřím jeho láska. Nemesis neváhala dlouho a pomsta její stihla je samy i děti jejich."  

No... a není to už dnes všechno dočista jedno? Nevypadá celá ta záležitost jako poněkud nevýznamný detail? Možná. Ale jestli ano, tak jenom proto, že státoprávní vztahy mezi středověkými říšemi a uvnitř těchto říší jsou nám vzdálené a cizí. Fakticky šlo ale o problém velké závažnosti. Ona ta novota (Břetislav ji nejspíš považoval za rafinovanou diplomatickou kličku) vytvořila precedens (tedy něco jako případ, podle kterého se později rozhoduje v obdobném případě), a ještě navrch dala špatný příklad pozdějším Přemyslovcům. "Chtěli jste důvod k pranici o trůn? Tak tady ho máte!" Břetislavova vysoká hra o nástupnictví pro bratra přivedla český trůn do dlouhých těžkých nesnází.  

"Křivda jednou počatá musela býti provedena i dalším počínáním podpírána." Neboli chyby dělají chyby, jak praví jedno přísloví. "Samo se rozumí, že Oldřich, k jehož újmě proměny tyto se dály, by s nimi nespokojen." Kdokoli na místě Oldřicha, údělného knížete brněnského, by smýšlel stejně. Jednou byl nejstarším Přemyslovcem, takže na vládu v Prahu měl nárok on! "Aby Oldřich škoditi nemohl, vyjel Břetislav s vojskem silným proti němu na Moravu." Ta výprava byla rázu budovatelsko-vojenského. Břetislav totiž nejprve obnovil hrad Podivín.  

Konec se neodvratně blíží
 

"Oldřich a jeho bratr Litolt zavřeli se na pevných hradech a poslavše k němu postoupili mu ostatní hrady z obavy, aby nepřátelsky nehubil zemi. Zatím kníže Břetislav, rozloživ posádky po hradech, jež mu oni postoupili, a svěřil je bratru je bratru Bořivojovi, vrátil se do Čech." A historie osmnáctého Přemyslovce na českém trůně se už pomalu chýlí k rozuzlení. To rozuzlení má jméno smrt. 

"Mladší bratr Oldřichův, Litolt, zachránil se s druhými svými u hraběte Gottfrieda, pána hradu Rakous v zemi rakouské, kde přijat byl vlídně." Hrad Rakousy byl zřejmě Raabs. Právě podle něj říkáme našim sousedům Rakousko a nikoli Österreich nebo třeba Austria. "Odtud nepřátelské výpady činívaje do sousedního Znojemska (řeč je pořád o Litoltovi), znepokojil také svatbu Bořivojovu s Gerbirgou (neboli Helpirkou, ona to byla dcera rakouského markraběte Leopolda). Břetislav chtěje učiniti konec nepohodlí takovému přitáhl opět na Moravu a žádal, aby Litolt byl buď jemu vydán anebo ho od sebe zapudil."  

Litolt byl zřejmě náramně podnikavý mladík. Bezpochyby. Protože zatímco domácí pán s Břetislavem vyjednával, tak mezitím hrad Rakousy obsadil. Chudáku Rakušanovi nezbylo, než aby si šel českému knížeti stěžovat. Nebyla to zřejmě příjemná práce, dobývat svůj vlastní hrad... Nebyla, a trvala šest neděl, než se podařilo posádku zlomit – nejúčinnějším prostředkem. Hladem.  

A strůjce toho všeho, Litolt? "Ve tmě noční proklouzl skrze ležení nepřátelské a nazítří vzdali se ti, kteří za ním v hradě zůstali."
Dalo by se říct, že Břetislav činil všechno možné i nemožné, že vyvíjel přímo horečné úsilí, jen aby dopředu pro svého bratra pojistil dobyté pozice. Ono to skoro vypadá, jako by našeho knížete hnala přímo jakási představa, že jeho záměry budou překaženy. Břetislav spěchal. Něco tušil. Možná tušil blízkost smrti...  

Lesy plné nástrah 

Prameny jindy málomluvné přece jenom něco naznačují. Prameny... To znamená, že v té době je to především Kosmas... Kronikář vypráví u data od narození Páně tisícího stého, že se blížily Vánoce a kníže pobýval na lovu kdesi poblíž Zbečna. Jednoho dne prý při obědě řekl jednomu lovci u stolu: 

"Poslyš, Kukato, myslíš, že nevím, že je mezi vámi někdo, který mne hledá zabíti?" Jaká byla reakce toho dobrého muže se zvukomalebným jménem Kukata? "Bůh to daleko odvrať a oko tvé ho nelituj, ať jen hodně brzy zahyne, kdo takové věci strojí." No, co jiného měl taky říct, že. "Ach, dobrý muži (jestli se nemýlím, teď už zas mluví kníže), nikomu není dopřáno, aby od sebe odvrátil neodvratný osud."  

O den později, známe dokonce přesné a přitom spolehlivé datum, 20. prosince 1100, se to stalo. "Ráno (bylo to před svátkem svatého Tomáše apoštola) slyšel kníže mši a šel pak na lov. A když se v noci již vracel, vyšli mu naproti služebníci se svítilnami a pochodněmi. A vtom Lork, bezbožný lotr, poslaný od ďábla, vyskočil z úkrytu, maje meč po boku, a vší silou bodl knížete loveckým tesákem přímo do útrob. (Jednou se mluví o tesáku jako o vražedné zbrani, jindy o oštěpu.) Nejinak padl kníže do bláta, než jako by z nebeských výšin se jasná Jitřenka snesla. Přiletí zástup, vytáhli dýku a polomrtvého zvedli knížete."  

Tedy atentát. V sotva třísetleté přemyslovské historii další fyzická likvidace hlavy státu. Druhá. Nebo možná třetí (když počítáme spornou smrt Břetislavova pradědečka Oldřicha). A jak dopadl atentátník, ten Lork? "Onen sluha satanův dal se rychle na útěk tmavou nocí, zřítil se však s koněm do jámy, kterou bystřiny spád tam vyhloubil, lijákem vzdutý." Dokonalá informace. Leckterý moderní kriminalista by ocenil Kosmův smysl pro detail. "Není jisto, zda meč, vypadlý z pochvy, či on sám si vlastní rukou probodl naskrze břicho tak, že mu vyhřezly celé vnitřnosti." Ještě je tu třetí reálná možnost – že mu totiž v tom harakiri někdo pomohl. 

Lovec se stal lovnou zvěří 

No... Kosmas každopádně uvádí, že se na atentátníka uspořádala hotová honička. "Nastal poplach ve vsi, jedni vskočili na koně, druzí ozbrojeni rozeběhli se ven a tam stíhali pachatele tak hrozného zločinu. Brzy ho jeden našel polomrtvého." Jestli jsem to dobře zaregistroval, tak zatím jsou v této cause knížecího atentátu polomrtví oba. Oběť i vrah. Oběma běží o to nejcennější. O život.
Navrhuji věnovat se nejprve knížeti. "Kníže, ač se octl v takové bolesti a žalosti, té noci a příštího dne nepřestal duchem i ústy chváliti Boha." Nejenom chválil, také rozdával. Poplatek, který zrovna přišel z Polska plus hotovost, která se nacházela v knížecí komoře, to všecko poručil rozdat prostřednictvím biskupa klášterům. (Není divu, že o něm psal kanovník Kosmas tak hezky.) 

Nezapomněl ani na svého synka. Vzhledem k tomu, že se kníže oženil před šesti lety, bylo to ještě dítě. "Mému synáčkovi dejte loveckou trubku mou a kopí; ostatní, co Bůh v své moci uložil, mně nepřísluší, abych mu dal." Ovšemže. Víc pro svého syna už kníže nic neměl. O dědici přemyslovského stolce už bylo rozhodnuto. "A pak ještě v noci po kuropění uprostřed kněží, jako dobrý Boží bojovník, rozdělil obojí podstatu lidskou v její prvky. A věříme bez pochybností, že již došel, nebo dojde nebeského družstva."  

Náhrobek Břetislava II. ve svatovítské katedrále (uživatel Acoma) - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Náhrobek Břetislava II. ve svatovítské katedrále (uživatel Acoma)Foto: Acoma, Wikimedia Commons, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Jestli Břetislav "došel nebeského družstva", jak píše Kosmas, hned po své smrti, tak se to stalo 22. prosince, nazítří po atentátu. No a zatímco Břetislav bojoval marný zápas o svůj život, měl vrah Lork svoji pozemskou pouť už za sebou. Když ho našli těžce zraněného, jeden z těch, co ho pronásledovali, ač měl Lork ránu jistě smrtelnou, přece mu uťal hlavu mečem řka: Do černých pekelných stínů teď odejdeš! 

Pátralo se vůbec po tom, kdo byl onen tajemný Lork a proč spáchal atentát na knížete? Pátralo. A vypátralo? Jenom se naznačovalo. Fakt ale je, že nejsilnější podezření padalo na Vršovce. A na Němce. Pochopitelně. Němci mohli za všechno. I za to, co neprovedli. (Tedy podle Dalimila.) Do podezření se dostal i dobrý muž Kukata, ovšem u Dalimila pod krycím jménem Pukata.  

Každý znal největší zlo že je
dílem dvou Vršovců, Božeje
s Mutyněm. Ti v lese hlubokém
radili se, kterak úskokem
vyhubit rod knížat po meči.
Lovec Lork se těšil v době té
největší důvěře knížete,
jenž se s ním být cítil v bezpečí.
Dal mu statky, zboží, obilí.
Vršovci se s Němcem smluvili,
že mu přebohatě zaplatí,
když knížeti život ukrátí.
Donesly se o tom pověsti
k Břetislavu. Ten si jist byl ctí
Lorkovou, však přesto ptal se, zda
o život mu vskutku ukládá.
Němec zhurta popřel zprávu tu
a obvinila Čecha Pukatu.
Kníže dal na jeho přísahy
a pokládal lovce za vrahy.
Pukatovi řekl: "Síly dost
mám potrestat vaši proradnost.
Než mě připravíte o hlavu,
dám vás všecky zabít po právu."
Tak věřil v Němcovu báchorku,
že spoléhal už jen na Lorku
a Čechy hned všechny ze dveří.
Když usedal jednou k večeři
na lovu, jelen se z příšeří
vyřítil a mířil ke stanu.
Kníže vzkřikl: "Toho dostanu!" –
rozběhl se k lesu prudce
a chtěl stíhat jelena
když vtom střela kalená
proklála mu smělé srdce,
šat se zalil krví horkou.
Lovčí, co u koní stáli,
nepostřehli však z té dáli,
že byl kníže zabit Lorkou.  

No, zlatý Kosmas. Jeho zpravodajství o atentátu nemá na rozdíl od Dalimilových nepodložených fabulací chybu. Po smrti Břetislavově vypuklo to, co obvykle vypuká, když padne panovník. "V zemi vzkvetla nepravost, vypučela pýcha, rozmohla se lest, šalba a nespravedlnost."  

Inu, kronikář Kosmas lká opravdu přesvědčivě. Není divu, když musel být na stará kolena svědkem ponurých a pro český národ bolestných a ponižujících událostí. Jenomže on pan Kosmas neříká celou pravdu. Zamlčuje, že Břetislav svým nešťastným manévrem, který pramenil – jak to říct? – ano, přímo z vášnivého zaujetí pro bratra Bořivoje – že tím manévrem dal vlastně impuls k tomu, co se začalo odehrávat. Ale vyčítat Kosmovi, že měl Břetislava, svého knížete, rád, to by asi nemělo cenu... V jeho očích to byl poslední mocný a schopný panovník, kterého kronikář zažil, a tak neodolal a portrét knížete poněkud přikrášlil.
Kosmas nelhal. On jenom o Břetislavovi nevyslovil vše. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas