22. září  1996 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

62. schůzka: Svatopluk (vyvraždění Vršovců)

Jindřich IV. (uživatel Searobin) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Jindřich IV. (uživatel Searobin)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

"Roku od narození Páně 1106. Když ďábel, vynálezce různic, rozséval různice po okrsku zemském, objevili se jako jeho pomocníky někteří němečtí předáci, kteří svedli syna císařova Jindřicha a přemluvili ho, aby se chopil zbraně proti svému otci. Ten utíkaje od tváře syna svého, opevnil se s nečetným vojskem v městě Řezně."

Ano, nejenom u nás propukaly politické krize. Ani sousední německý císař jich nebyl ušetřen. Tato událost se přihodila ještě za vlády českého knížete Bořivoje. On si ho císař Jindřich IV. taky zavolal na pomoc: proti vlastnímu synovi. A Bořivoj vyhověl. Přijel. Prý bez prodlení. Utábořil se kousek od Řezna na břehu řeky Řezny - na druhém břehu se rozložilo vojsko mladšího Jindřicha. Ještě než došlo k bojovému střetnutí, vyřešila vše zrada. Spustil ji rakouský markrabí Leopold a následovali ho ještě další markrabata, Děpolt a Berengar, původně spojenci císařovi, kteří přešli do tábora Jindřicha Mladšího. Jak se zachovali Češi? Pragmaticky. (Pragmatismus je - zdá se - historickou součástí české mentality.) "Čechové vidouce, že jsou na všech stranách opuštěni, neméně rychle, jak jen mohli, dali se také v noci na chvatný ústup." Co ještě zbývalo císaři? "Vida to císař, opustil Řezno a prošed jižním krajem po cestě, kudy se chodí do Netolic, vstoupil do Čech. Kníže Bořivoj, uctivě ho přijav, dal císaři, jak on sám určil, průvod důstojný císaře, do Saska svou zemí. Odtud táhl císař až k Rýnu a když přišel do Lutychu, po nemnohých dnech pozbyl života i císařství." 

Světská sláva polní tráva. Prakticky současně to na své kůži pocítil německý císař i český kníže. Když císař zemřel a když se Bořivoj musel uchýlit do emigrace, tak ten z těch dvou, který zůstal naživu, nemínil nechat svou katastrofu osudu. (Jak báječně chutná moc, o tom už se napsalo literatury!) Bořivoj se pokouší jednat. Má argumenty, a pádné: Je legitimním knížetem! Svatopluk je usurpátorem! Český vladař vypuzený ze svého trůnu se obrací s nadějemi k novému německému panovníkovi (tedy Jindřichovi Mladšímu, v pořadí Pátému). Za pomoc mu nabízí obrovskou sumu. (Do jisté míry by se naše dějiny - samozřejmě nejenom naše - daly nazvat dějinami korupce.) Tak - kolik to teď bylo? 5 000 hřiven stříbra a zlata. Ano, opět se čile obchoduje s českým státem. Opět římský král výhodně prodává, co mu fakticky nepatří. 

Jindřich IV. (vlevo) a jeho syn Jindřich V. (uživatel Michail) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jindřich IV. (vlevo) a jeho syn Jindřich V. (uživatel Michail)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bořivojův úplatek účinkuje (no aby ne), Jindřich obesílá Svatopluka ke svému dvoru, vyzývá ho, aby se dostavil k jednání ve věci přemyslovských mocenských sporů, hrozí, že neposlušnost ztrestá vpádem do Čech. "Při koruně na své hlavě ti vzkazuji a nařizuji, abys bez odkladu ke mně přišel; neboť prodlíš-li s příchodem, navštívím zcela jistě já brzy tebe a tvou Prahu v spravedlnosti a soudu." Co Svatopluk na tu nezakrytou hrozbu německé intervence? Dobře tušil, co ho tak může potkat, když se vydá do Němec za císařem. Rozmýšlel se. A rozmyslil se. Jel. S vědomím rizika. "Já pojedu samoten a s nebezpečenstvím hrdla budu zkoumati obojetné smýšlení královo. Vy zde vyčkávejte, jaký výsledek bude míti tento povážlivý podnik; ostatně všemohoucí Bůh činy vaše předcházej a provázej." Svěřil správu své opouštěné země bratrovi, Otovi Druhému, a vydal se do pasti. Všichni to věděli, že to je past. I Kosmas: "Ó, jak pošetilý byl ten muž ve své moudrosti, ba jak odvážný byl ten kníže ve své odvaze! Šel, nejsa nepovědom toho, co mu asi učiní král, podplacený zlatem a lakomý jako peklo."  

"Když přišel král ho dal beze všeho slyšení vsaditi do vězení, a svolav ty, kteří s ním přišli, svěřil jim knížete Bořivoje, aby ho dovezli zpět do hradu Prahy a opět povýšili na knížecí stolec." Jenomže ta komedie měla jenom kratičké trvání. Na cestě k Praze zastaví staronového knížete vojsko Svatoplukova bratra Oty. Mělo se tak stát nedaleko pohraničního hvozdu u hradu Donína, blízko Drážďan. Ota využil příležitosti, aby pronesl ke svým ozbrojeným silám řeč: "Co tu čekáme? Již se stalo, čeho jsme se báli, a přihodilo se, čeho jsme se strachovali. Pojďme a podívejme se na nového knížete, zda ho králova pravice ochrání před našimi kopími." Načež sebral svých šest pluků, složených z vybraných bojovníků, přešel v noci přes pohraniční hory a časně ráno vtrhl do Bořivojova tábora. "Ten, zvěděv o tom již dříve, protože mu jeden přeběhlík z tábora Otova potají věc oznámil, beze stopy zmizel." Úplně beze strop to nebylo, ono se vědělo, kam si to Bořivoj namířil. Tentokrát vynechal Německo. Skončil v Polsku. Tedy: on sice prchl do Polska, aby tam našel azyl, a bylo to na dlouhá léta, ale úplný konec jeho kariéry to nebyl. Za deset let se domů vrátil. Ovšem učinil tak, aby v podstatě definitivně prokázal svou neschopnost. 

Nezdá se být ta komedie už poněkud monotónní? Je to absurdní situace, kdy v Čechách je bezvládí (na Moravě ne, tam seděl poněkud za větrem brněnský údělný kníže Oldřich a jeho olomoucký kolega Ota), v Čechách je bezvládí, ačkoli existují dva, slovy dva čeští panovníci: jeden v německém vězení, druhý v polské emigraci, tak v této situaci se Svatopluk odhodlává k činu sice troufalému, nikoli však originálnímu. Zdálo by se, jako by přitom Svatopluk neměl nějak zvlášť moc na výběr. "Ale poněvadž my všichni lidé jsme velcí nebo malí podle toho, jak se věci mají, hle, kníže velkého jména (to jest Svatopluk), vsazen byv do vězení, musí poslouchati rozkazů nejmenšího člověka a zakouší trápení od méně hodných." Jak jsem říkal... 

Kníže Svatopluk (freska z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Kníže Svatopluk (freska z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Takže jak z toho ven, z té bryndy, jež slove královským vězením? Jak? Tak, jak už mnohokrát předtím, tak, jak mnohokrát potom. V pozici vězně činí Svatopluk gesto furianta, gesto hodné lepší situace. S čím přišel Svatopluk? "Poněvadž se darmo tluče holou rukou na dveře královské, zato však ruka podmazaná láme diamant, slíbil Svatopluk králi deset tisíc hřiven stříbra. Ach, co by člověk nedal, když se mu vznáší meč nad šíjí! Kdo by, octna se v tísni, nedal rád za svou spásu všecko, co má?“ Vlastně zpoza mříží nabízí Svatopluk německému panovníkovi fantastický obnos. Deset tisíc hřiven to byly nějaké peníze... Když je sliboval, tak je Svatopluk ve skutečnosti neměl, ba ani je nikdy nedá dohromady. On vlastně smlouvá obchod na úvěr... Nabízí 10 000 hřiven stříbra a zlata za svou svobodu a za udělení českého státu v léno. 

Už se ani nebudeme ptát, co Jindřich nato. Jistě, odpověď je nasnadě. Přistoupil na tu nabídku. Mohl na ní jenom vydělat. Nakonec - prodal už český stát jednou Bořivojovi, co by ho neprodal podruhé, a dokonce za dvojnásobnou cenu? Ostatně německý vládce dobře ví, že sousední země nemůže být dlouho bez knížete. To by bylo i proti jeho vlastnímu zájmu. Svatopluk je propuštěn. A doma se pokouší, ber kde ber, shromáždit slíbenou částku. "Když přišel do Prahy, ihned oloupil posvátné chrámy, sebral ženské šperky, a vše, co jen se v Čechách třpytilo zlatem a stříbrem, oškrabal, ale stěží sehnal jen sedm tisíc hřiven stříbra. Za ostatní dal svého bratra Otu králi jako rukojmí. Biskup Heřman půjčil z důchodu svého kostela knížeti sedmdesát hřiven čistého zlata, a též bylo zastaveno z téhož kostela pět lemovaných plášťů u Židů v Řezně za pět tisíc hřiven stříbra, opravdu, nebylo opata ani probošta, nebylo duchovního ani laika, nebylo Žida, ani kupce, ani směnárníka, nebylo žertéře, který by nebyl nerad něčím přispěl knížeti ze svého skladu. Po několika dnech však Ota vyvázl útěkem a vrátil se od královského dvora k svému bratru, což se králi velice nelíbilo." Bodejť by se líbilo, když už se přestalo z Prahy platit... No, on měl Jindřich za to, co Svatopluk stačil poslat, uznání. Zbytek dluhu mu odpustil... 

Jaký byl 16. přemyslovský kníže Svatopluk? Na to, že měl vymezený čas pouze necelých tří let, dokázal naznačit nesporné politické schopnosti. Osvědčil udatnost v řadě bitev, vojenskými službami si Jindřicha V. naklonil - při narození syna mu nabídl kmotrovství a vůbec zacházel s českým knížetem jako se sobě rovným. Imponoval ještě nějakými jinými vlastnostmi než statečností? Byl to politik překvapujících rozhodnutí, měl odvahu a vyznačoval se obratností svých činů. Na druhé straně však dokázal být krutý, nemilosrdný. Příklad: Stačí jenom jeden. Roku 1108 dal povraždit desítky příslušníků staré konkurenční šlechty Vršovců. Nebylo to první vraždění Vršovců, tohle bylo v pořadí třetí. Ale největší. A konečné. 

Věnceslav Černý: Bořivoj II. jako zločinec odváděn do Němec - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Věnceslav Černý: Bořivoj II. jako zločinec odváděn do NěmecFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Všechno se to stalo - nebo vlastně začalo dít v momentě, kdy český kníže provázel německého krále Jindřicha na výpravě do Uher. Psalo se tehdy "roku od narození Páně 1108. V září, kdy Svatopluk dlel právě s Jindřichem v Panonii neboli Uhrách u hradu Prešpurku (tedy u dnešní Bratislavy), vpadl Bořivoj s Poláky nepřátelsky do Čech, zahnav na útěk Vacka a Mutinu s jejich posádkami z tvrze, velmi pevně založené proti hranicím polským." Bořivoj si, jak vidno, nedal pokoj. Vacka a Mutinu však Kosmas nejmenuje jen tak namátkou. "Těm dvěma totiž svěřil kníže Svatopluk při odjezdu všechnu vlastní starost o zemi českou, a aby jí byli ochránci, učinil je pánem nade všemi." 

Vacek byl šlechtický předák; někdo jako knížecí poradce. Mutina byl představitelem mocného rodu Vršovců. "Když Vacek zpozoroval, že jeho druh Mutina nebojuje statečně a že se nestaví mužně na odpor nepřátelům na obranu tvrze, pojal z toho domněnku, že Bořivoj vpadl do Čech na jeho radu, a hned poslal jednoho ze svých bojovníků, aby to všechno oznámil knížeti Svatoplukovi." Kdoví, jestli opravdu za oné drobné česko-polské války, ve které šlo o zájmy emigranta Bořivoje, navázal Mutina jakési kontakty s Poláky... Jestli Mutina s Poláky skutečně vyjednával, tak nám poněkud smysl i obsah těch jednání uniká... Každopádně si Svatopluk tuto informaci (a ta byla asi zkreslená a i možná okořeněná zlou vůlí) vyložil po svém: Zrada! Lze nalézt v pramenech nějaký, třeba jenom skoupý důkaz, svědčící o Mutinově zradě? Ne. K dispozici jsou jenom nepřímé, ale poměrně přesvědčivé stopy, že naopak zachovával věrnost Svatoplukovým zájmům. Kronikářům to už ale nikdo nevymluvil. Ti věděli svoje. Včetně Dalimila, který byl od oné události vzdálen dvě století... 

Kníže na císařské přání do Uher má odjet. Shání hned Božeje s Mutyněm, aby spravovali zem. Ti však z Polan potají Bořivoje volají. Čechám mnoho vzejde škod, krvavý z nich teče pot. Svatopluk si dobře ved, s ctí se vrátil z Uher zpět. Jak Vršovci byli drzí a jak zneužili práv, Vacek sdělil mu pak v tvrzi, která slula Vratislav a necelou míli stála od města. Ještě dnes býlí kryje hustě její trosky.  

Josef Mathauser: Záhuba Vršovců - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Josef Mathauser: Záhuba VršovcůFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Vratislav, to byl hrad nad stejnojmennou obcí nedaleko Vysokého Mýto. Z hrad zůstaly jenom zbytky opevnění s valy, obec ale existuje dodnes. Jmenuje se ovšem Vraclav. Vratislav alias Vraclav založil král Vratislav jako správní centrum východních Čech. Předhradím procházela takzvaná Trstenická stezka; při ní vzniklo tržiště, kde se vybíralo clo. Tady se odehrálo jedno dějství vršovské tragédie. To první. Ono jich ještě následovalo několik. "Sotva vešli do hradu Vraclavě, svolal nazítří Svatopluk časně ráno všechny své předáky do shromáždění. A když se dohromady sešli, jako lev, vypuštěný z kle-ce na zápasiště, stojí, řve a se zježenou hřívou čeká na žrádlo, tak Svatopluk vstoupiv do jizby, usedl si uprostřed na lavičce u kamen, jsa hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená, ohlédnuv se po všech." Po všech se sice ohlédl, ale očima hledal jenom jednoho. Mutinu. 

"Všem nám odporný rode a Bohu protivné plémě, ničemní synové Vršovici, našeho rodu domácí nepřátelé! Zdaž mi kdy vypadne z paměti, co jste sehráli s mým pradědem Jaromírem na vrchu Velizi vám arci pro kratochvíli, nám však pro věčnou pohanu?! Což zapomenu, že jste lstivým úkladem zabili mého bratrance Břetislava, tu vynikající hvězdu v celém kruhu knížat, ty i tvůj bratr Božej? Čím však se provinil můj bratranec Bořivoj, jenž panoval pod vaší mocí a ve všem vás jako koupený otrok poslouchal? Ale pro pýchu vám vrozenou jste nesnesli knížete skromného a co jste se mne napopouzeli obvyklými úskoky, až jsem povolil vašim nešlechetným radám, a hřeše proti svému bratranci Bořivojovi, velmi jsem zhřešil, až jsem ho stolce zbavil!" 

Jestli to takto Svatopluk někdy skutečně řekl a jestli mu tuto řeč Kosmas jenom nevložil do úst, protože něčím svůj popis současných dějin zaplnit musel, tak v tom případě jde o - jak to honem vyjádřit? No, ono jde o přímo zářivý, ba modelový příklad demagogie. Svatopluk obvinil Vršovce i ze svých vlastních hříchů, dokonce z toho, že zbavil trůnu Bořivoje, aniž by zároveň projevil nejmenší přání mu ten stolec vrátit... "Slyšte opět ještě a opět, moji předáci, co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina, jehož jsem já nedávno, když jsem s vámi táhl do boje, jako druhého po sobě zůstavil za nejvyššího správce této země. Tento dobrotisko dělaje, jako by šel na lov, neostýchal v noci zajíti do Polska do hradu Svídnice, aby se uradil se svým strýcem Nemojem, jak by mne ze stolce svrhl." Tak, a na světě je konkrétní obvinění. Pokus o státní převrat. Důkaz nepadl. Ani nemohl. Ostatně - ve vypjatých okamžicích většinou důkazů netřeba. "Zaznělo zmatené reptání a svým souhlasem rozpálili ducha knížete, hněvem hořícího, aby se ještě rozhořel." V takovém okamžiku se už jenom čeká. Ano. Na pokyn. 

"Vtom dal kníže po straně pokyn přítomnému katu, jenž byl do jeho záměru zasvěcen, a vyšel ven. Ten se hned vrhl na Mutinu, jenž nic takového netušil. Jak podivuhodná byla trpělivost toho předáka! Při dvou ranách seděl bez pohnutí, a při třetí, když se pokusil vstát, byl zabit." (Na rozdíl od Kosmy bych slova "trpělivost" nepoužil. jaké bych použil, to nevím, ale "trpělivost" ne. Ovšem nejsem Kosmas.) "V touž hodinu a v téže jizbě byli jati Vnislav, Domaša a dva synové Mutinovi. A jediný Neuša, jenž byl z jiného rodu, ale dobrým přítelem Mutinovým, vida, co se děje, prchl, a byl by unikl, prchaje již venku před hradem skrze houští, kdyby ho nebyla prozradila červená suknice: byl ihned chycen a zraku i mužství zbaven." 

Vraclav - pomník vyvraždění Vršovců - Foto: Tomáš Klement

Vraclav - pomník vyvraždění VršovcůFoto: Tomáš Klement

To však ještě nebylo všechno. Ještě zdaleka ne. Tu vraždící mašinérii už nikdo nezastavil. "A jako se často děje, že když vpadne krvelačný vlk do ovčince, zuří, vraždí a neukojí svůj vztek ani neustane od vraždění dříve, dokud nezadáví všechny ovce, tak Svatopluk, zkrvavený vraždou jednoho člověka, vzplál hněvem a rozkázal, aby byl celý ten rod bez rozdílu věku a beze všeho odkladu povražděn." Svatopluk měl údajně před zástupem přítomných předáků pronést: "Kdo se nehrozí vyplnili můj rozkaz, tomu bude dána těžká hrouda zlata. Kdo však zabije Božeje a jeho syna, dostane dvakrát tolik a bude vládnouti jeho bohatstvím." Štvanice pokračovala. Co se nestihlo na Vraclavi, v tom se pokračovalo na Libici, která patřila od likvidace Slavníkovců Vršovcům. "Ve vsi Libici usedal Božej, neznalý, žel, svého osudu, se synem a manželkou právě k obědu." 

V tom okamžiku zpozoroval, že se k nim přes pole blíží neuspořádaný zástup lidí. Božej se nejprve domníval, že se jedná o navrátilce u války, ale z toho omylu ho vyvedl jeden z předáků, divoký Krása, který dal s taseným mečem najevo, s čím přichází: "Pryč s tebou, zlosyne, pryč, ty protivný!" Syn Božejův, jistý Bořut, se pokusil vyjednávat: "Co činíte, bratří? Je-li nařízeno, abychom byli zajati, můžeme býti zajati bez zbraní a bez hluku." Ale o to tady vůbec nešlo. "Vtom již měl, aniž co tušil, vražen meč do břicha až po jílec. V tu chvíli ještě krví synovou zbrocený meč byl do hrdla otcova vražen. A ti zbojníci, jako dobyvatelé hradů, rozebrali si nesmírné poklady, neboť z toho bohatství nezbylo ani kouska látky, aby jí byla pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli - dne 27. října - Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy." 

Konec? Ne. Je to hrůzné, ale ještě ne. Kníže Svatopluk přece jasně řekl: "Celý ten rod budiž bez rozdílu věku a beze všeho odkladu povražděn!" Takže - poslední dějství té krvavé hry: "Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z tohoto rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek byli skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: Máti má, máti má! až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem."  

To, co se stalo onoho 27. října roku 1108 a ve dnech bezprostředně následujících, to byla o zhruba století modernější verze vyvraždění slavníkovského rodu. A opět Přemyslovci. Byla to zároveň jakási nemilosrdná obdoba pozdějších bartolomějských nocí či nocí dlouhých nožů. Byla to drastická událost, která na řadu desetiletí poskvrnila jméno Přemyslovců v mezinárodním měřítku. To surové vyvraždění Vršovců, což byla velmi starobylá rodová šlechta, nezůstala bez odplaty. Už 21. října 1109 (tedy ani ne za rok) skolilo Svatopluka kopí nikdy neidentifikovaného vraha. Ještě předtím ovšem nechybělo moc a kníže se sprovodil ze světa sám. Bylo to pouhých čtrnáct dnů po vršovském krveprolití, když Svatopluk vytáhl na Moravu, aby se bránil Uhrům. "Kníže spěchal v temné noci lesem, hoře touhou tajně obejíti nepřítele a nazítří s ním svésti bitvu. Tu mezi tolika tisíci s ním spěchajících - podivná věc - kníže sám jediný si vrazil do zřítelnice oka ostrou, nešťastně vyčnívající větev tak prudce, že stěží vytrhli větévku i s okem a knížete polomrtvého zdvihli." 

Králi se rána po vyraženém oku zahojila, takže se mohl pustit do dalších válečných dobrodružství. Stalo se to na společné výpravě německého krále a českého císaře proti Polsku. Další atentát. Veřejné mínění tenkrát obvinilo jednoho z mála zbylých Vršovců, jakéhosi Jana, syna Česty. Ten měl údajně vraždu inspirovat a ruku mstitele vedl. "V táboře se ocitl jistý bojovník, smělejší nad nejsmělejší, a jak jsme později slyšeli od lidí vypravovati, poslaný od Jana, syna Čestova, z rodu Vršoviců. Ten se postavil pod košatým bukem vedle cesty, kudy se chodilo ke královským stanům, číhaje na knížete, až se bude vraceti z dvora králova. Jakmile ho za prvního soumraku spatřil, obklopeného velmi četným zástupem jeho družiny, vyskočil na koně a na chvíli se vmísiv doprostřed zástupu, s celým napětím sil namířiv mezi lopatky knížete házecí kopí, do samých útrob hrudi mu vehnal smrtící špici. A on, ještě než dopadl k zemi, vypustil duši." 

Vrah se spasil útěkem na koni, nikdy nebyl dopaden. Rána oštěpem, zákeřně vedená ze zálohy, byla i další ranou českému státu.. Znovu se vynořila ta stará otázka, otázka nástupnictví, a opět ve konfliktní podobě... První léta, první jedna desítka, dvě, skoro tři desítky let 12. dvanáctého století nebyly pro České království nejšťastnější... 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas