6. října  1996 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

64. schůzka: Soběslav I. (bitva u Chlumce)

Soběslav I. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Soběslav I.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ocitáme se přesně na předělu první a druhé čtvrtiny 12. století. Jsme v roce 1125. Toho roku zanesl děkan svatovítské kapituly Kosmas do třetí knihy své kroniky osmapadesátou až dvaašedesátou kapitolu. Byly to poslední kapitoly jeho života.

Jaro roku 1125. K smrtelnému loži knížete Vladislava I. se dostavila stařičká žena, první česká královna Svatava neboli Luitgarda. Že byla stará, to se můžeme dohadovat podle toho, že její muž, první český král Vratislav, byl tehdy už 33 let mrtev a že ona byla se za něj provdala před 63 lety. Svatava se narodila buďto kolem roku 1041 anebo někdy v letech 1046 až 48. To znamená, že v době našeho rozhovoru mohla mít nejméně 77, nejvíce pak 84 léta. Královna - vdova přišla svého těžce nemocného syna Vladislava uprosit, aby se alespoň nyní, v kritické chvíli, smířil s mladším bratrem Soběslavem. Nedělala to poprvé. Na smiřování svého potomstva už vyplýtvala v minulosti hodně energie. Sourozenci k sobě sice hledali cestu už dřív, ale vždycky nakonec ožily staré neshody. Ani to nedávné Vladislavovo gesto je nesblížilo. (Na vysvětlenou k tomu gestu - Vladislav přiřkl psanci Soběslavovi v zemi úděl.) 

Královna Luitgarda (uživatel Acoma) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Královna Luitgarda (uživatel Acoma)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Po léta byli nepřáteli... jednou zjevnými, jindy skrytými. Nejspíš si nedokázali mnohé zapomenout. Vždyť spolu dokonce válčili - roku 1110 Soběslav překročil s polskou ozbrojenou pomocí hřebeny Krkonoš a vtrhl hluboko do vnitrozemí. Ten vpád cestou kolem Sněžky, přes hory tenkrát zalesněné skoro až k vrcholkům, to byl čin, který signalizoval Soběslavovy mimořádné válečnické schopnosti. Tenkrát Soběslav ještě nezasahoval ve svůj prospěch. To bylo na tom schopném mladíkovi stejně sympatické jako udivující. Tedy že byl vlastně jediným ze čtyř princů, synů, kdo v letech nenávistných sporů o trůn neprosazoval sám sebe. Svoji energii propůjčil cílům staršího bratra. Byl nejspíš přesvědčen, že Bořivoj má právem seniora sedět na přemyslovském stolci. Tedy - že tam má sedět spíš než mladší Vladislav. Soběslav měl toho měkkého Bořivoje asi čistě lidsky rád. Nebylo jeho vinou, že ten málo schopný nešťastník si tolik podpory ani nezasloužil... 

Ale abychom nepustili ze zřetele královnu Svatavu. Jak jsme už řekli, královna byla třiatřicátý rok vdovou. Od té doby, co její Vratislav zemřel, se na trůně vystřídalo pět Přemyslovců. Kdyby jenom to... Sedmkrát došlo ke střídě osob na stolci. Kdyby jenom to... Odehrály se nejméně čtyři další nezdařené pokusy o státní převrat. Kdyby jenom to... Dva vladaři, její syn Břetislav a synovec Svatopluk byli zavražděni. Nebylo by divu, kdyby královna propadla skepsi a resignaci... Kolikrát se země, její země proměnila ve válčiště! Kolik hoře a kolik běd už Svatava za svůj život viděla. Je ale jaro roku 1125 a královna prosí u smrtelného lože Vladislava I. o knížecí milost pro posledního ze svých synů. 

"Já, ač jsem tvá matka a královna, přicházím pokorně a v bázni a padám před tebou kvůli tvému bratrovi na svá již třesoucí se kolena, na nichž jsem tě maličkého hýčkala. Neboť nežádám věcí, kterých by bylo lze právem odepříti, nýbrž věci, které se i Bohu líbí i lidem jsou příjemné. Ať smím já, stařičká matka, u svého syna dosíci toho, zač prosí a žádá na kolenou klečící celý národ český, nechť mohu já, věkem sešlá, vás viděti usmířené. Právem věru rmoutím se, že divoká lítice v této zemi vládne a vás bratry, kdysi svorné, k boji rozněcuje."  

Vladislav I. (uživatel Mathiasrex) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Vladislav I. (uživatel Mathiasrex)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Možná to tak říkala. Možná, že ne. Stařík Kosmas u toho nejspíš nebyl. Ale kus pravdy na tom jeho svědectví přece jen bude. "Kdopak by nevěděl, že košile je bližší tělu než kabát? Vždyť příroda působí, že ten, koho učinila příbuznějším podle narození, bývá též příznivější k svým i ve všem jednání. Ten však, ten, jehož sobě bratrem činíš a jemuž právě péči o své dítky a drahou choť ukládáš a v ochranu je svěřuješ, věř mně, matce, sám první jim bude osidlem a jámou a hanbou." Jednalo se o Otu neboli Otíka Černého, nejprve údělného knížete olomouckého, posléze i brněnského údělníka. Ota i Vladislav byli synovci a zároveň švagři. Vzali si totiž za ženy dvě dcery Jindřicha z Bergu. A právě za Otíka se přimlouvá Vladislavova žena Richenza. Ona se vlastně přimlouvá i za svou sestru Žofii, Otovou manželku. On byl Ota o něco starší než Soběslav, čili pokud ještě platí dekreta Soběslavova dědečka Břetislava, tak by měl na panovnictví právo Ota, jako nejstarší mužský člen přemyslovské dynastie. "Onen však, jehož od sebe vzdaluješ a jako za cizího pokládáš, ač je to tvůj vlastní bratr, bude k tvé rodině mnohem milostivější než tvého strýce syn, jemuž chceš po sobě odkázati stolec otcovského knížectví." 

Ta rozmluva byla zřejmě citově dost vypjatá, kronikář totiž neopomněl poznamenat, že se jak královna, tak i její knížecí syn neubránili slzám. "Milý synu, nelkám nad tvým pro člověka neodvratným osudem, nýbrž pláči nad tvým bratrem a jeho životem, jenž je žalnější než smrt. Jsa uprchlíkem, tulákem a vyhnancem, raději by si přál nyní šťastně umříti než nešťastně žíti." To řekla královna a dosáhla svého: "Učiním, matko, učiním, k čemu mi domlouváš, nejsem zrozen z diamantu nebo z Charybdy, že bych nevzpomínal na rodného bratra." Těsně před Velikonocemi 1125 vzkázal Vladislav nikoli pro bratrance, ale - pro bratra. Bylo zcela jistě pouhou náhodou a šťastnou shodou okolností, "z vnuknutí a řízení Božího" (ano, Kosmas to vyjádřil vzhledem ke své době případněji...), prostě: díky tomu všemu a ještě mnohému jinému se Soběslav už začátkem února vrátil ze Saska a zastavil se v lese u kláštera břevnovského. Dál si netroufal. Bodejť. S Vladislavem se přece jenom nesnášel, mohl lehce přijít k nějaké úhoně, kdyby se ke knížeti přiblížil víc, než bylo záhodno. 

Ovšem na druhé straně tam zase tak nečinně netvrdl... Neboť "vskrytu obcházel sem a tam zemí, tu po lesích, brzy zase po vsích, nikomu nečině žádné násilí, nýbrž stále vyhledával přízeň svého bratra." No, přízeň... Spíš zastání. A to našel. Královna Svatava, kromě toho, že byla královna, musela být rozená diplomatka... 25. března uvítal nemocný Vladislav svého bratra Soběslava ve vyšehradském paláci a přijal ho na milost. Tím ho vlastně uznal za svého nástupce. "Za panování Pána našeho Ježíše Krista, trojího a jediného všemohoucího Boha, když kníže Vladislav sešel z tohoto světa, jak jsme svrchu pověděli, jeho bratr Soběslav, věkem sice mladší, ale moudrostí nad jiné zralejší, štědrý dárce, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný, za svorného souhlasu všech Čechů byl pozdvižen dne 16. dubna podle dědičného práva na starobylý knížecí stolec." 

Vyobrazení Kosmy v lipském rukopise jeho kroniky (uživatel Mareczko) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Vyobrazení Kosmy v lipském rukopise jeho kroniky (uživatel Mareczko)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Pro osmdesátiletého kronikáře Kosmu byl Soběslav jedenáctým panovníkem, kterého na českém trůně zažil. To už je úctyhodná statistika. Není dána ani tak Kosmovým dlouhým životem (i když tím taky), ale daleko víc rozviklaností českého trůnu. Po čtvrtstoletí zmatků se ujal toho dubnového dne roku 1125 vlády v Českém knížectví konečně zase jednou panovník s politickou soudností, člověk pevné a spravedlivé ruky. 

Přemyslovci byli různí. Energičtí i slabší nátury, charakterní i zrazující. Ať už však byli jacíkoli, většinou se lehce nevzdávali. Nedalo se předpokládat, že Otík, bratránek z Moravy, svoji věc bez odporu zabalí. "Ty, jenž veškeren svět svým věčným rozumem řídíš, kdo by byl naději měl neb kdo by byl uvěřit mohl, mír že by bez mnohé krve byl ujednán toho roku," napsal kronikář Kosmas několik týdnů před svou smrtí, "zvláště kdy se pan Ota na podnět některých lidí zavázal tou přísahou, že odejde z hradu Vyšehradu teprve tehdy, až buď jako poražený bude pykati ztrátou svého hrdla, nebo jako vítěz dosáhne výše stolce knížecího." 

Nevzdal to, Otík. Odpřisáhl, že si zjedná spravedlnost stůj co stůj. Zda k tomu měl dost sil? Neměl. Takže volil krok, ke kterému nebylo daleko, protože starších příkladů bylo z posledního čtvrtstoletí dost a dost. Kolik? Plný měšec. Ba vícero měšců. Peníze a drahé kovy. Jejich cinkot byl pro novopečeného německého císaře Lothara III. přímo zpěvem kůrů andělských. Lothar kývl? Jakpak by nekývl. On totiž přišel milému Lotharovi ten náš Ota náramně vhod. 

Když Vladislav skonal, brat
Soběslav dál vlád.
(To už víme, i bez Dalimila. Co nám však tento kronikář sdělí jako novinku, tak to je důvod, proč se Lotharovi Ota tolik hodil.)
Zahnal šiků Bavorů (tedy Soběslav)
a bil Němce po právu
za to, že jim potravu
posílali do borů.
 

Fiktivní podoba Lothara ze Supplinburgu (kresba z 19. století) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Fiktivní podoba Lothara ze Supplinburgu (kresba z 19. století)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

(Já už ani nevím, kolikrát jsme si řekli, že Dalimil teda ale fakt nemohl přijít Němcům na jméno. Opravdu. Což názorně ukazuje příklad, kterak říkal jejich králi. Císař Lotr. Tak jednak to byl teprve král, císař, až později, a hlavně žádný lotr. Lothar, Dalimile, Lothar.) 

Císař Lotr kul hned pomstu,
sebral ozbrojenců spoustu
chvástal se, že na oplátku
všechny Čechy zhubí vkrátku.
 

Ne, tak to opravdu dál nejde, Dalimila jako hodnověrného svědka naší historie musíme vynechat. On totiž ten Lotr... chceme říci král Lothar náramně zazlíval Soběslavovi, že nikterak nespěchá přihlásil se u něj jako vazal, že doposud nepocítil povinnost složit mu lenní hold. Nepřihlásil se, nepocítil povinnost. Takže se Němci hodily nejenom penízky olomouckého údělníka, ale i jeho argumenty: "Soběslav zkrátil moje panství, a co především - zaujal knížecí křeslo, které náleží právem nejstaršího v rodě mně!" Tedy Otovi. No, a už to jelo dál - jak by řekl klasik českého divadla 20. století - močálem černým podél bílých skal. Ano, tak, jak to známe už z dřívějška - ve variantách jen málo se od sebe lišících... 

"Lotharovi přišla doba ta vhod, aby mohl přitužiti závazky, kterými Čechy podle zdání příliš volně od Němec visely," pojmenovává to sice archaickým jazykem, ale přesně historik František Palacký, "a také povýšiti moc a slávu svou nabytím skvělých zásluh o korunu německou hned na počátku panování svého." Ono každé nové koště dobře mete. "Jal se tedy Lothar jistiti, že v Čechách kníže volili se nemá, leda s dovolením krále německého; tento zajisté jediný má prý rozpisovati volbu a říditi i tvrditi ji; kdokoli tomu chce jinak, že jest nepřítelem říše." Psychiatři říkají utkvělé, neodbytné, stále se vracející myšlence obsese. Čímž nechceme naznačovat, že by na německém trůně seděli pouze jedinci posedlí nutkavými myšlenkami. Ale mezi námi - dost často to tak vypadalo. 

Soběslav I., freska v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě - Foto: wiadomosci.tvp.pl, Wikipedia, public domain - volné dílo

Soběslav I., freska v rotundě sv. Kateřiny ve ZnojměFoto: wiadomosci.tvp.pl, Wikipedia, public domain - volné dílo

"Soběslav se držení trůnu uvázal bezprávně!" Tak nějak to Lothar o novém českém knížeti prohlásil. On to nejenže veřejně prohlásil, ale obeslal Soběslava do Řezna. Na kobereček. Na pořádně hrubý německý kobereček. "Neuposlechne-li, čeká ho válka." A Soběslav? Skutečně neposlechl. Poslal za sebe jenom málo urozenou delegaci. Byl v ní jakýsi Načerat, Smila a Miroslava. (Prostě druhá až třetí garnitura.) Lothar se rozhodoval. "Většina předáků se od Soběslava v první vhodné chvíli odkloní a přeběhne na stranu, které náleží spravedlnost," hustil do Lothara moravský Ota, aby mu to rozhodování usnadnil. A Lothar se rozhodl. Začala válka. 

"Vypraviv se na Moravu, uvázal se Soběslav v krajiny Otovy." Jinými slovy - nový český kníže odňal Otovi Brněnsko. Co náš Otík? Třásl se vztekem a touhou po pomstě, ale tento třas bylo to jediné, nač se vzmohl. Na svržení bratrance neměl sám dost sil a naděje na zosnování spiknutí byla nepatrná. Jaký byl v této chvíli (řečeno dnešním slovníkem) stav Soběslavových preferencí? Slušný. I když zrovna neholdoval oblíbené medovině, a svou energii vybíjel víc na vojenských taženích než v milostných objetích, tak byl oblíben. A populární. Jenomže se dopustil diplomatického prohřešku. Dal přednost uspořádání poměrů na Moravě před návštěvou Říše. Což neměl dělat. 

Zima na přelomu let 1125 - 1126 byla krutá. Na přesné meteorologické záznamy si budeme muset počkat ještě přesně šest a půl století, takže musíme vystačit s kronikářskou poznámkou: "Napadlo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl." Spousta lidí tehdy zemřela prochlazením a hladem. Král Lothar se však na špatné podmínky neohlížel. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, stačili mu bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Co na to Soběslav? Nic z toho mu neuniklo. Také on se chystal na boj a sázel na své nesporné přednosti. A těmi byly odvaha a energie, ty hlavně. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády a vypudit z Čech reagoval údajně krátce a klidně: "Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců." 

Lothar III. v bitvě u Chlumce roku 1126 (uživatel Michail) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Lothar III. v bitvě u Chlumce roku 1126 (uživatel Michail)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Na pomoc přišly i relikvie. Svého kaplana poslal Soběslav do Vrbčan (tato obec se nachází mezi nynějším Českým Brodem a Kolínem, podle tradice patřila Slavníkovcům). Kaplan nalezl v prostorách místního kostela údajný Vojtěchův praporec (ano, kdo hledá a chce najít, ten obvykle taky najde). Praporec připevnili na kopí svatého Václava. O pravosti obou relikvií nikdo nepochyboval. Jejich účel byl jasný - měly posílit sebevědomí českého vojska. A posílily. Na Soběslavovu stranu se přidali skoro všichni, kdo v Čechách něco znamenali. Ota jako prognostik naprosto selhal. 

16. února v tom 26. roce přišla velká obleva. Možná právě na ni Lothar čekal. "Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších." Mráz sice polevil, ale současně začal tát sníh a pukaly ledy. Z potoků byly říčky a z potůčku potoky. Sníh se bořil a činil cestu velice namáhavou; jezdci tedy raději sesedli z koní a většina bojovníků si sundala brnění. Jejich zbrojnoši je za nimi vezli na soumarech. V čele německého vojska jel Ota. Znal nejlépe cestu. Za ním pochodovalo několik skupin. Bitevní formace se měla zaujmout až po průchodu pomezním hvozdem. On se Lothar s Otou nejspíš domnívali, že Soběslava překvapí. Že ho překvapí náhlým přesunem v zasněženém podhůří. Zřejmě si to tak představovali. Ale krutě se mýlili. Češi čekali už u hradiště jménem Chlumec. 

Soběslav pak poblíž Chlumce
s císařem se střetl prudce
Češi tam, jak každý ví,
bojovali jako lvi,
z knížecího končíře
sršel jisker oblak žhoucí.
Němci prchli ve víře,
že pekelnou vládnou mocí
a třásli se jako list.
 

Skutečnost byla poněkud realističtější, než jak to zpracoval Dalimil. Němci nevyslali zvědy a netušili, že Soběslavovo vojsko je nablízku. Nepřipraveni v boji se dostali skoro až k němu. Jako první dal povel k útoku Soběslav. Jenom někteří Němci se pokusili bránit, ale odpor byl marný. Ostatní se dali na útěk, mnozí prchali bez odění a beze zbraně zpět k hranicím. Svoji roli sehrál i ten Soběslavův kaplan, který přinesl bojovým jednotkám vzácný praporec. "Druhové a bratří, buďte stálí," měl takto promluvit onen kněz, o němž dokonce víme, že se jmenoval Vít, k českému vojsku: "Buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, jak sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem bojuje za vás. I vy pohleďte!" Všichni hleděli, nic neviděli. Ale věřili. Věřili kaplanovým slovům, protože pouze vyvoleným dovolí Bůh uvidět zázrak. 

A co Ota Olomoucký na německé straně? Nezvládl situaci. Jím vedený předvoj klopýtal údolím, víc než nepřítele si všímal cesty, měl hlad. Když s překvapením zjistil, že se ocitl v českém obklíčení, bylo už pozdě. "Když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku," tuto situaci líčí Kosmův následovník, kronikář zvaný Mnich sázavský, "kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naprotiv postavili, ostřím meče přivítal." Jenom několika Lotharovým bojovníkům se podařilo probít. Podle jednoho údaje padlo v bitvě 500 Němců, podle jiného 270. 

Taky kníže Ota tam zůstal. Zda mohl Lothar tomu masakru zabránit? Nemohl. Byl odříznutý od první skupiny a terén vylučoval, aby jí poskytl pomoc. Uchýlil se na nedalekou výšinu a štítonoši ho obestavěli živou hradbou. České vojsko toto návrší obklíčilo a přehradilo všechny cesty. Co teď? Buďto podstoupit boj a být poražen, nebo vyjednávat. Lothar si vybral druhé řešení. "Utrpěv toho dne žalostnou porážku, vypravil král posly ke knížeti Soběslavovi se vzkazem a žádostí, aby k němu přišel." Soběslav přišel. Co se mu přitom asi tak honilo hlavou? Úplná Lotharova porážka by vyvolala dlouhodobou válku s celou říší... Takže Soběslav předstoupil před knížete nejenom s převahou vítěze. On přišel taky se střízlivou kalkulací politika. 

Bitva u Chlumce v roce 1126 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva u Chlumce v roce 1126Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Nepopudila nás, nejmilostivější králi, ani naše nerozvážná smělost k bezpráví proti tobě, ani nepřiměla nás pyšná opovážlivost ku prolití krve tvých předáků." Začátek údajné Soběslavovy promluvy před německým králem je slibný. "Nezamýšleli jsme zajisté způsobit tvé milosti žádnou škodu ani potupu, nýbrž (teď se snad tu příčinu dozvíme) nechtěli jsme skloniti své šíje pod jařmo nového zákona, které ani otcové naši nemohli snést." Soběslav neříká tak docela pravdu. Ten zákon totiž určoval, že panovníkem musí být nejstarší v přemyslovském rodě, a nebyl to vůbec nový zákon. "Ejhle! Božský soud dal zjevné svědectví o právu jednoho i druhého z nás." To bylo podstatně sdělení. Soběslav jím zároveň naznačil, že on ten celý spor je vlastně veden nikoli s králem, ale s Otou. 

"Všechen právní závazek, který naši předkové vůči královské milosti uznávali, jsme ochotni i my stejně plniti svými statky i osobně podle místa i času." Víc už Lothar ani nepotřeboval slyšet. Jeho vztah k Soběslavovi, před pár okamžiky úhlavnímu nepříteli, se stal náhle přátelským až důvěrným. "Kdyby nás nebyl kníže Ota nejusilovnějšími prosbami donutil, abychom se postavili v cestu celému tomu záměru, nebyla by se dala naše mysl žádným, sebenaléhavějším důvodem pohnouti k tomu, aby některý kníže směl i jen prst k tobě vztáhnouti. (Teď už snad chybělo jenom bratrská pusinka...) Král odevzdal mu jako odznak knížecí praporec, a když si dali navzájem políbení (oni se fakt líbali... to jsou věci), kníže Soběslav, vrátiv se s největší slávou a ctí za nesmírného jásotu svého lidu do líbezného hlavního sídla, šestnáct let vládl na vytouženém stolci." 

Zazvonil zvonec a pohádky je konec. No, ona to nebyla pohádka a ještě taky není konec. Soběslav se ukázal jako obratný diplomat. Brzy nato se dostavil od Řezna, aby tam složil do rukou římského krále lenní hold. Lothar a Soběslav se stali přáteli. Na spojenectví s králem (nastávajícím císařem) vybudoval český kníže svou zahraniční politiku. Ta už se řídila nejenom zásadami rytířské cti, ale i něčím dočista moderním: smyslem pro realitu a pro dosažitelné cíle. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas