13. října  1996 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

65. schůzka: Od Soběslava k Vladislavovi

Lothar III. (uživatel Acoma) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Lothar III. (uživatel Acoma)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

"Roku od narození Páně 1128. O Velikonocích zdvihl král Lothar u vody křtu syna knížete Soběslava a stali se důvěrnými přáteli."
Ještě před dvěma lety byli ti dva nepřátelé na smrt, každý z nich stál v čele vojska na opačné straně. A nyní jsou podle Letopisu kanovníka vyšehradského "důvěrnými přáteli."

"Téhož roku podnikl Soběslav výpravu na pomoc svému kmotru, králi Lotharovi, proti králi Konrádovi." Přesněji proti novému vzdorokráli Konrádovi Staufskému. "Výprava ta," konstatuje František Palacký, "stala se však nepotřebnou, neboť vrátiti již bylo kázáno." Proč se tak stalo, tedy proč se německý král české pomoci zřekl, o tom trochu napovídá nepatrná poznámka o obléhání Norimberka. Norimberk patřil povstalým Staufovcům. "Když vojsko české při obléhání až příliš často se na loupeže vydávalo, propustil je Lothar a odtrhl od města." Sice bývali Čechové statní junáci, to se ukázalo třeba v předloňské bitvě u Chlumce, ale když to situace dovolila, stávali se z nich stejní lapkové jako z jejich sousedů. 

Konrád II. (uživatel Saibo) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Konrád II. (uživatel Saibo)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

"Naproti zdárným těmto poměrům v cizině připravovaly se však doma věci, zvláště v rodu knížecím, které čím dále tím více Soběslava znepokojovati musely." A Soběslav neváhal (protože byl poučen zkušenostmi) uplatňovat doma tvrdou ruku. Cože ho tak doma vlastně znepokojovalo? Inu, blízcí příbuzní. Tedy Přemyslovci. Bylo jich plno na naší scéně. O trůn bylo plno zájemců. Byli hlavně z Moravy. Moravští údělníci. "Ze všech Přemyslovců, jichž tehdáž hojný počet byl na živu, zdá se, že jen tři synové Bořivoje II. a nejstarší syn Svatopluka, údělného knížete olomouckého, zůstávali knížeti věrni." Zatímco, těch, co byli proti, se Soběslav skoro nedopočítal. Ale věděl o nich. A brzy dal vědět i o sobě. "Prvním, kterého Soběslav trestati musel, byl Břetislava Druhého syn Břetislav, jehož zajal a nejprve při měsíce na hradě Doníně, potom v Jaroměři, posléze pak na Děčíně ostříhati dal. (To ostříhání nemělo s vlasy nic společného, bylo to prostě střežení.) Také znojemský kníže Konrád II. zatčen jest a veden na Vyšehrad. Se stejným osudem potkal se i brněnský vévoda Vratislav, syn Oldřichův, ba i ze země vypovězen, ale již po roce zpět povolán a do panství svého zase uveden jest. (Zdá se, že Soběslav si dělal ve svém státě pořádek.) A vedle knížat těchto utrpěli podobné pokuty také mnozí přední Čechové i Moravané, kteří se účastnili nepokojných úmyslů podniknutí jejich." Pořádek? Ne. To byla důkladná čistka. Roku 1130 ho za to div nestihla odveta. 

Šlechta. Právě tehdy se začala osamostatňovat hospodářsky a politicky. Oč jí vlastně šlo? Na jedné straně usilovala, aby panství, získaná za služby knížeti, přešla do dědičného vlastnictví, na druhé straně bojovala o větší podíl na politické moci ve státě. Jednotliví velmoži se předháněli ve snaze dopomoci k trůnu tomu či onomu kandidátovi z řad příslušníků přemyslovské dynastie. Zadarmo tohleto středověké lobbování určitě nebylo. Jistěže ne. Případný úspěch kandidáta ve volbách zaručoval tučnou kořist i jim. (Už tenkrát.) Byl příslibem majetku i politického vlivu. A když to nešlo po dobrém - muselo to jít po zlém. To znamená: atentát. Na knížete. V českých dějinách zdaleka ne první, zdaleka ne poslední. Zdali se povedl? Nepředbíhejme. 

Biskup spřáh se s Miroslavem,
radil se s ním o nápadu,
jak dát Bořivoji vládu.
Miroslav hned zchystal vše.
Poslal svého panoše,
aby zabil Soběslava.
 

Ani jedna z jednajících osob se našimi toulkami ještě ani nemihla. Tak třeba onen biskup. Pražský biskup Menhart. Dlužno dodat osoba rafinovaná, všemi mastmi mazaná. A ten Miroslav? Soběslavův družiník. Účastnil se výpravy do Kladska a na Moravu. "Když Soběslav od Kladska, jež byl znovu upevnil, zamýšlet jeti s velkou družinou na Moravu, dána mu výstraha potají, aby péči měl o dva muže, jež najati byvše k zavraždění jeho, jen na příležitost prý číhali." Jeden z nich byl ten Miroslav? Ne, kdepak. Na to měl přece lidi. Nájemní vrazi nejsou výmysl dvacátého století. Tihleti ve století 12. byli služebníky Miroslava a jeho bratra Střezimíra. "Zbraně pak jejich byly jedem silným napuštěné. I vyznali beze všeho nucení, že od pánů svých najati k zavraždění panujícího knížete." 

Jeden ze spiklenců dává
knížeti však zprávu včas.
Panoš zajat na rozkaz
má být, předem však se doví
od jednoho člověka
vše - a déle nečeká.
Pochopové vladařovi
chytí ho však v předsíni,
do ruky mu strčí vak,
chytře ze zlodějství pak
královraha obviní.
Miroslav, jenž o nástraze
neví; jede s bratrem k Praze,
prosí panovníka, aby
ustrnul se nad panošem.
Ten jeho i bratra ovšem
velí ihned zajmout dráby
a stít katem. Po tom činu
ty, co mají spoluvinu,
za hranice vypoví
a ostatním nohu lví
v erbu nosit přikáže,
která světu říká, že
každého, kdo příliš zpych,
lev pokoře naučí.
Arcibiskup v Mohuči
z Menharta pak sejme hřích.
 

Kníže Svatopluk (freska z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Kníže Svatopluk (freska z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Obávám se, že vývoj téhleté spletité situace potřebuje náležité vysvětlení. Jak se podařilo odhalit celé to spiknutí a připravovaný atentát? To už se nikdy nedozvíme, ale okolnosti byly podezřelé i Františku Palackému, takže si neodpustil takovou poznámku: "O celém tou úkladu a soudném jeho pořízení zachovány jsou zprávy dosti hojné, ale ne dosti souhlasné." Ony se ty informace poněkud rozcházejí. "Jest pochybno, zdali spravedlnost aspoň ohledem na některé osoby uchránila se všeho unáhlení." Tedy že ve vyšetřování a soudním procesu mohlo dojít k přehmatům. Termín "přehmat" zní vskutku podivně, jde-li o mučení, dlouholeté věznění nebo smrt... "Nepochybujeme sice, že o zavraždění knížete bylo ukládáno (zločin takový za tehdejší lidské paměti bohužel již po dvakrát, na Břetislavu Druhém a na Svatopluku se podařil, ale proti vině mnohých obžalovaných i potrestaných dalo by se mnoho namítati podstatného." Třeba šlo o justiční omyl... To už se asi nikomu nepodaří beze zbytku zjistit. 

A jak se dokazovala vina biskupu Menhartovi? Těžce. Velmi těžce. On totiž Menhart, aby se vyhnul podezření, se nedlouho před smluveným datem atentátu odebral na cestu do Jeruzaléma. Tedy navenek na zbožnou pouť ke Kristovu hrobu - ve skutečnosti pro alibi. "Soběslav, v oděvu kajícího se hříšníka, přišel do Prahy, kráčel bos do hlavního kostela svatého Víta, aby vzdal díky slavné Bohu a svatým patronům zemským za ochranu života." Když byly vzdány díky, začal proces. "O několik dní později byl an Vyšehradě obecný valný sněm zemský, sešlo se k němu na tři tisíce lidu. Soběslav sám začal sněmování dlouhou řečí, v níž líčil celý život svůj, kterak za mládí často vlast opouštět musel, a dosednuv konečně na stolec knížecí, kterak bez ustání se staral o prospěch i čest země a národa." Pak se obrátil se sněmovníkům, aby sami atentátníky odsoudili. "Přivedeny tedy jsou v poutech, nejprve vrahové oba, pak Miroslav sám. Ten se přiznal k úmyslu zavražditi knížete. Zamýšleli zbavit se panovníka nadmíru hrdého a posaditi na trůn povolnějšího, jenž by činil, což oni by chtěli."  

Ve výpovědi Miroslavově se objevilo i biskupovo jméno: "Biskup zavázal se mu prý slibem, dotýkaje se prsty svatých relikvií: zavraždí-li Soběslava, že nový kníže Břetislav dá jemu, který z pěti těchto úřadů sobě vyvolí: županství žatecké neb litoměřické, aneb nejvyšší komornictví nebo truksaství aneb maršálství; za to že on biskup jemu ručí." Na rozsudek se po těchto slovech dlouho nečekalo. "Nazítří Miroslav, Střezimír a jeden lékař, který vražednou zbraň jedem napustil, jsou v Praze na veřejném náměstí zaživa čtvrceni, oba pak vrahové na kolo vpleteni." Nevina ostatních se zjišťovala nikoli důkladným kriminalistickým šetřením, ale poněkud zvláštní zkouškou: "Někteří mezi obviněnými, jako Křivosud, strýc Miroslavův, Vácemil a Jindřich osvědčovali se v nevině a podrobujíce se božímu soudu v ohni, stoupali na žhavé železo; ale neměvše štěstí ve zkoušce takové, utrpěli popravu sekyrou." 

Zbýval ještě Břetislav, tedy Soběslavův synovec - ten měl na trůně svého strýce vystřídat. "Co přední původce spiknutí na hradě Děčíně oslepen jest." Ano, tradiční metoda vyrovnávání účtů mezi příbuznými. Ale - v tom výčtu potrestaných viníků mi nějak chybí biskup Menhart. Ten to přece všechno naplánoval... I Když se po nějaké době vrátil ze Svaté země, dokázal se za pomoci vysokých církevních hodnostářů oprostit ode všech podezření. Přiznal sice, že se pokoušel jednat ve prospěch vězněného Břetislava, že ho chtěl usmířit s knížetem, popřel ovšem, že by v jeho úmyslech měly místo nějaké násilné skutky. Nedokázalo se mu nic. Svědci byli vesměs mrtvi, důkazy proti Menhartovi chyběly, takže se biskupovi ta klička zdařila... Zachránil se bez trestu. Dokonce i bez újmy na cti. Kníže mu tu nevinu nevěřil. Už nikdy mu nevěřil. Jako by se v jiném vydání opakovala spor jeho otce Vratislava s bratrem Jaromírem, pražským biskupem... I Soběslav se mnohem raději než na Pražském hradě se zdržoval na Vyšehradě. Ten vyznamenával svou přízní. Hlavně když byl biskup daleko. Byť na dohled za řekou... 

Kníže je mrtev, ať žije kníže! To jistě - ale který? Na sklonku své vlády se Soběslav pokusil po nechvalně známém příkladu svých předchůdců předem pojistit nástupnictví svému prvorozenému synovi Vladislavovi. Soběslav byl zkrátka dítětem své doby. Snaha udržet vládu v užší rodině pražské větve Přemyslovců byla nakonec pochopitelná, když si ovšem odmyslíme konflikty, ke kterým tato snaha většinou vedla. Aby neopakoval chybu Břetislava II. (ten se v téže věci vyhnul souhlasu českých velmožů a o udělení léna pro nástupce požádal rovnou německého císaře), pokusil se Soběslav tuto proceduru vylepšit. "Náš kníže Soběslav byl od krále přijat s velikou ctí," referuje kanovník vyšehradský. "Přízní milosti královy dosáhl toho, aby jeho syn Vladislav mohl po něm nastoupit v řízení knížectví. Ač byl ještě chlapcem, byl mu před tváří otcovou podán od krále praporec, a na potvrzení toho vykonali všichni čeští předáci před králem přísahu na ostatky svatých. Když se tak stalo, kníže Soběslav, pln radosti se vrátil do vlasti se svými." 

Čímž ovšem celá záležitost neskončila. Co kníže rozjel za hranicemi, to mínil doma dokončit. "Když se pak přiblížil, kdy je věřícím slaviti svátek apoštolů Petra a Pavla (tedy 29. června), kníže Soběslav nařídil svým bojovníkům prvního i druhého řádu,aby se co nejdříve sjeli k němu do Sadské, a když to učinili, kníže sám zčásti prosil, zčásti poroučel, aby věrnost, kterou by chtěli zachovat po jeho smrti jeho synu, potvrdili pod přísahou v jeho přítomnosti; a to se i stalo." Kníže si do Sadské pozval pouze svoje stoupence, aby to hlasování bylo jednomyslné. Kníže mohl zemřít s pocitem, že zvítězil... Ale kdo by myslel na smrt v pouhých padesáti letech.. 

"Kníže odjel na svůj dvůr, jenž se nazývá Chvojno (to Chvojno bychom na mapě hledali marně, ale s velkou pravděpodobností šlo o Dvůr Králové nad Labem), a tam přebývaje, jal se opravovat hrad, jenž se jmenuje Hostín Hradec (ten "Hostín" leckoho zmátl, někteří v něm viděli moravský Hostýn, ale ve skutečnosti šlo o Hostinné nad Labem, dnes se k jeho jméno přidává "v Podkrkonoší"). Pomýšlel totiž na to, že kdyby se Bohu chtělo způsobit nesvár mezi ním a knížaty polskými (je pozoruhodné, jak typicky člověčí válkychtivost byli naši předkové schopni bez mrknutí oka přisoudit Pánu Bohu), mohl by je snad částečně podrobit pod své panství (já si myslím, že o to šlo milému knížeti v první řadě), a proto opevňoval ty hrady, které jsou z jejich strany." 

Další důvod pro Hostinné; Hostýn by měly Poláci přece jenom z ruky. "Ale božská prozřetelnost usoudila jinak. Neboť dříve než mohl řečený hrad dostavět, zasažen byv v neděli před Narozením Páně smrtelnou nemocí, byl upoután na lůžko." Těžko stanovovat po staletích diagnózu... Mohlo jít buďto o srdeční nebo mozkovou mrtvici. Nádorové onemocnění vzhledem k náhlému průběhu nemoci je pravděpodobné méně. Když se nemocnému víc a více přitěžovalo, byl odvezen z Chvojna a dovezen na svrchu již jmenovaný hrad, tedy do Hostinného. A zatímco knížeti bylo hůř a hůř, vypukl na české politické scéně neklid a nervozita na jedné straně, na straně druhé horečná činnost. 

Kanovník vyšehradský o celém tom zmatku reportuje nanejvýš obezřetně. Pochopitelně, všechno, co napsal, mohl být použito proti němu. "Uznal jsem za vhodnější pominout mlčením, jaké zvěsti, jaké úvahy mezitím znepokojovaly české předáky, abych snad neupadl u někoho v nenávist, kdybych sledoval každou tu věc, jak se stala." Ano, "opatrnost matka moudrosti." Citát zvlášť vhodně použitelný pro naše národní dějiny. "Sjeli se totiž všichni přední Čechové na hrad Vyšehrad (čili něco jako předvolební rojení), a majíce dnem i nocí porady, usilovali jedni toho, druzí onoho zvolit a dosadit na stolec." Zdá se, že pozice kněžice Vladislava nebyla ani zdaleka jednoznačná. 

"Zatím ti, kdož bděli u knížete Soběslava, a spolu s jeho paní manželkou, nevidouce u něho žádnou známku, že by se mohl uzdravit, pomazali ho olejem. Potom, když jeho tělo víc a víc sláblo, dne 14. února kníže, přijav svátosti sešel se světa." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas