66. schůzka: Král a křižák – Vladislav II.

Sotva na trůn dosedl kníže Vladislav (ti, co mu tam pomohli usednout, se domnívali, že to bude poddajný pajdulák v jejich mocichtivých rukách), tak mocenské zázemí usoudilo, že se k vládě příliš nehodí. Na vkus těch pánů v pozadí osvědčil příliš málo poddajnosti. A tak se kovaly meče, sedlali koně a táhlo se do boje. Je květen 1142 a Prahu obléhají moravská údělná knížata. Každý z nich, zejména pak Konrád Znojemský chce tomu knížátku na Pražském hradě ukázat, zač je toho loket. Morava se postavila proti Čechám. „Moravané s přeběhlými Čechy povstali proti Vladislavovi a jeho bratru Děpoltovi a Jindřichovi a zahnali je s celým vojskem na útěk. Velmi mnoho bojovníků na obou stranách padlo. Tu Čechové, vidouce, jak Moravané nabývají převahy, kdežto jim samým že se pomoci Boží nedostává, dali se všichni na útěk.“

Pranice však ještě neskončila, uprchlíci se zavřeli na Pražském hradě. „Tam zesílili opevnění a rychle vypravili Vladislava ke králi německému, aby si vyžádal pomoci.“ Událost zřejmě musela střídat událost, jedna akce následovala druhou, Moravanům pochopitelně Vladislavův únikový manévr neunikl. „Konrád, zahořev touhou po knížectví, pronásledoval prchající.“ Zřejmě marně, a tak se rozhodl, že to odnese Praha. „Oblehl Prahu a rozložil kolem branný lid, postavil praky, samostříly, lučištníky a nakonec metal oheň na kostely, kláštery a budovy.“ To opravdu nebyla nějaká bezvýznamná šarvátka, ale válečný konflikt se vším všudy. Během obléhání a ohňové střelby vyhořela basilika svatého Víta a klášterní chrám svatého Jiří.

„Běda! Tíha nevídaného zločinu, neslýchaná úzkost, nezvyklá strast, starosti, strach a hrůza padly na obyvatele podhradí a jejich sousedy.“ Pisatel tohoto zpravodajství, kanovník vyšehradský, popisuje dobrodružný únik jeptišek z kláštera jiřského a ludmilského: „Vidouce všechny své svatyně a příbytky spáleny, ulekané, od nářků a těžkých vzdechů položivé, sotva schopny pozdvihnouti oči a ruce k nebi, našly pojednou východ z hradu a tak prchly a uchýlivše se na jedno místo pod horou Petřínem, zůstaly v kostele svatého Jana jako ve vyhnanství.“

Mezitím se Vladislavovi podařilo úspěšně z Čech uprchnout. Zamířil si to do Němec. Za králem, ale taky za švagrem. Ano, za Konrádem III. On měl Vladislav za ženu jeho nevlastní sestru Gertrudu. Ovšem pokud by se snad někomu zdálo, že švagr švagrovi pomůže z čistě příbuzenské náklonnosti, tak na to ať rychle zapomene. Švagr poskytl posilu, ale zadarmo to nebylo. Bylo to za slib ohromné sumy peněz. Když minulo několik dní, pro bolest a sklíčenost nečitatelných, rozhlásila se zvěst o příchodu německého krále a jeho udatného vojska. Uslyšev o tom údělný kníže Konrád, utekl se svými stoupenci tajně ze země a už se neukázal. Jakmile se u Plzně objevil Konrádův intervenční sbor (tedy královo vojsko), dali vojáci jeho moravského jmenovce Konráda přednost kvapnému ústupu. Zmizeli dřív, než posila pro Pražany dorazila. Co zbývalo německému králi? Udělal z celé záležitosti jakousi zdvořilostní návštěvu. Pobyl tady pár dní, pobral slíbené peníze a pak se vrátil jako vítěz z bitvy. Z bitvy, ve které nevytasil meč...

„Následujícího léta sebral Vladislav II. pole, aby šel potrestat vzpouru Konrádovu i jiných knížat moravských. Nejprve vtrhl do Znojemska, ohněm a mečem pleně tu zemi. Potom obrátil se proti Vratislavovu Brnu a dal je v kořist svým loupežným bojovníkům, kteří vše, čeho s sebou odnést nemohli, ohněm ničili. Odpor knížat neuchránil krajinu aniž oblomiti mohl rozhněvaného vítěze. I vida Vladislav, jak Čechové v té výpravě sobě libovali, umínil touže ranou navštíviti také zemi Oty nevděčného. Tak celá Morava popleněna jest a uvedena Vladislavovi v poslušenství.“

Morava dostala co proto. Postupně to odneslo Konrádovo Znojemsko, Vratislavovo Brněnsko a nakonec i Otovo Olomoucko. „Bojovníci vrátivše se s bohatou kořistí domů, byli nadto poděleni od knížete hojnými statky.“ V zájmu nestrannosti musíme (ač s nevelkým nadšením) poznamenat, že tentokrát si o to Morava přímo řekla. Vyvolávat v zemi bratrovražednou občanskou válku je totiž snad ještě horší než vzývat mocnosti pekelné...

Jedna válka skončila, zatímco druhá se již velice nadějně rýsovala na obzoru. (Jistě, nějaká ta válka se v Evropě vždycky našla; za celá tisíciletí zdejší civilizace prožila vskutku zanedbatelný zlomek mírového času.) Ale abychom se vrátili k tomu obzoru... Byl to obzor východní. Přesněji: blízkovýchodní. Ještě přesněji: Svatá země, Jeruzalém. "Od té doby, co první velkou kruciátou Jeruzalém dobyt (to se stalo na konci minulého, tedy 11. století), a zvláštní křesťanské království v něm založeno bylo, upírána jest ze západu z celého křesťanstva pozornost bez přestání k Svaté zemi a i z Čech a z Moravy putovali tam hojní zástupové téměř každoročně." Roku 1144 s tím však byl najednou konec. „Dne 13. prosince 1144 veliké a pevné město Edessa, přední záštita Jeruzaléma, od moslemínů vzata byla.“

Edessa bylo nejenom město, bylo to i hrabství, jakýsi křesťanský státeček. Vlastně nejstarší křižácký stát to byl. A mohlo se zase válčit. Bylo vyhlášeno druhé křižácké tažení. Mohutné kampaně, ve které se agitovalo pro osvobození Svaté země od těch pohanských psů, se ujal muž nad jiné povolaný. Bernard z Clairvaux. Později se mu dostalo svatořečení. Měl pro tuto funkci vůbec nejlepší kvalifikaci – byl umanutý, a byl výřečný. Za pár měsíců se podařilo tomuto opatovi řádu cisterciáků shromáždit na čtvrt milionu lidí a pod vedením německého krále (našeho starého známého Konráda III.) a francouzského krále (tím byl tenkrát mladíček Ludvík VII.) – ti se vydali do Svaté země. Z našeho hlediska to vzali poněkud oklikou - přes Lisabon. Vlastně to nebyla žádná oklika, oni to křižáci vzali jedním vrzem a když už byli v ráži, tak Lisabon osvobodili a současně z něj udělali nové město nového portugalského království.

Účastí byla tato druhá kruciáta nesrovnatelně velkolepější než ta první, zato výsledky byly podstatně hubenější. On totiž papež dovolil, „aby Sasové táhli k severu, proti Slovanům na pomoří baltickém, proti Bodrcům, Luticům a Pomořanům, kteří setrvávali z většího dílu stále ještě v pohanství.“ Tím pádem byla síla křižáckých vojsk rozdrobená a výsledek výpravy – už jsme říkali – hubený. „Známo jest, že druhá křižácká výprava potkala se na východě se strastným koncem. Z velikého vojska německého sotva každý desátý muž došel do Palestiny; devět ostatních zahynulo na cestě nehodami živlů všelikých, hladem, zradou i mečem nepřátelským." Volání „Do zbraně!“ neoslyšel ani český kníže Vladislav. Stal se naším prvním křižákem. "Kníže cítil se puzen v srdci svém, aby ke cti Boží a pro hříchů odpuštění sám také ozdobil se znamením kříže. Příkladu jeho následovali jeho bratr Jindřich i veliký počet jak pánů českých, tak i obecného lidu. Připojivše se ke králi Konrádovi, účastnili se napotom všech pohod i nehod vojska německého.“

Těch nehod bylo neporovnatelně víc než pohod. V bojích padl knížecí maršálek Jurik, českého kancléře Bartoloměje Turci zajali a už o něm víckrát nikdo neuslyšel. Do Jeruzaléma se Vladislav vůbec nedostal. Vzdal to cestou. Zásobovací potíže, neustálé boje s Turky, nemoci a ještě jiné překážky byly silnější než bohulibé předsevzetí. Někde v dnešním Turecku nebo možná v Sýrii to Vladislav otočil a upaloval zpátky domů. Stejně jako cestou tam, tak ani nazpátky to nevzal po nejkratší trase, ale: přes Černé moře připutoval na Ukrajinu neboli Kyjevskou Rus, prošel Kyjevem a do Čech do vzal přes polský Krakov. Jenom tak mimochodem dal v Krakově zatknout svého strýce Spytihněva. Kdoví, co ten mu provedl... nejspíš se bratříčkoval s odbojnými Moravany. Asi tak za dva roky byl kníže zpátky v Čechách – zklamán, že tu pouť do Svaté země vůbec podstoupil. Z jeho armády se vrátily zubožené trosky.

Mezitím ovšem bylo doma poněkud rušno. Když je kocour u domu, mají myši pré... Tím nejdůležitějším domácím myšákem byl syn Soběslava I., a ten se jmenoval... ano, opravdu chápeme, že vyznat se v těch rodových přemyslovských propletencích je poněkud náročné, ale přesto bychom raději naši historii neupravovali a pokud možno žádná jména nevynechávali. Takže tento Soběslavův syn se jmenoval taky Soběslav a svým bratrancem Vladislavem byl z knížecího křesla nemilosrdně vyšoupnut. Tenhle Soběslav vycítil životní příležitost. „Zakochal se nadějí...“ marná sláva, pan Palacký vyjadřuje Soběslavův vnitřní stav bezkonkurenčně barvitěji než to umíme my moderním jazykem, "zakochal se nadějí, že v nepřítomnosti Vladislavově bude moci skrze některé své věrné nakloniti sobě národ a povýšiti se na trůn otcovský; proto i osobně přišel do Čech ze zemí německých, kde živ byl ve vyhnanství. Mnozí také dali se skutečně svésti lichotivými slovy a sliby jeho. Ale Děpolt, pilné měv naň oko (Děpolt byl Vladislavův bratr, vlastně ho tehdy doma zastupoval) zmocnil se při první příležitosti osoby jeho ve dvoře jakémsi za Zdicemi, a zavřel jej až do bratrova návratu v pevné věži hradu pražského. Když se Vladislav vrátil, dal jej zavézti na vysoký hrad Přimdu a ostříhati tam pilně." Na Přimdě nebylo žádné holičství, ostříhání je (jak jsme si už byli pověděli) přísné střežení. Účastnit se takové křižácké výpravy bylo sice bohumilé, ale na druhé riskantní. Doma byl totiž stále dostatek Přemyslovců, kteří by si docela rádi vyzkoušeli měkkost sezení na knížecím stolci.

„9. března 1152 po Konrádově smrti byl korunován na krále německého jeho synovec, Fridrich I. Barbarossa, což značí Ryšavý.“ Vladislav spojil svoji zahraniční politiku s Konrádem III. Nakonec byl to jeho švagr, pomáhal mu ve válkách s protivníky, znamenal pro něho nejdůležitějšího spojence. Nic se nezměnilo, ani když mu zemřela manželka Gertruda. Vladislav se své orientaci vytrval, i když se na věčnost odebral sám Konrád. Časem se český kníže s jeho následovníkem Fridrichem sblížil. Sblížil, ale opravdu časem. Hned to nebylo. Několik let po Ryšavcově neboli Rudovousově nástupu byly jejich vztahy mírně řečeno velice vlažné, což je opravdu kulantně řečeno. Tu oboustrannou vlažnost způsobilo - řečeno dnešním slovníkem - Fridrichovo vměšování do českých vnitropolitických poměrů.

"Kníže Oldřich, Soběslav a Spytihněv (tihleti Přemyslovci, to byli jednak bratránci, jednak strejček českého knížete), přivinuvše se k Barbarossovi, hledali jeho přízeň horlivými službami. On pak užívaje jich co děsidel proti Vladislavovi, rád je viděl na dvoře svém a kázal čestně nakládati s nimi." A to se Vladislavovi nelíbilo. (Bodejť by se líbilo.) "Jestliže by se král spojil se Soběslavici, české knížectví by se ocitlo v opravdovém nebezpečí, jelikož odbojná knížata tam měli své stoupence, i jiných lidí nespokojených tam nebyl nedostatek." Tato Palackého poznámka má nadčasovou platnost. Češi byli vždycky zásadně nespokojeni pokud možno se vším a se všemi. Někdy k tomu měli i důvod. Jako třiatřicetiletému posadili Barbarossovi v Římě na hlavu císařskou korunu. Takové blahopřání k postupu ve funkci je odjakživa výborná příležitost k usmíření. "Fridrich se zabral do Bavor až na hranice české, kam mimo jiná knížata i Vladislav sám mu šel v ústrety."

No, a všecko se mohlo hned na místě vysvětlit... Leč nic se nevysvětlilo. "Hned první jejich smlouvání vydařilo se tak nešťastně, že i bez rozžehnání se rozešli." Jedna šance byla promarněna. A další? Svatba. Rudovous byl už na ženění víc než zralý. Vladislava pozvali. Aby taky nepozvali, když ho náramně potřebovali... "Císař měl již tehdáž v úmyslu výpravu do Itálie, k pokoření města Milána." Pozor, přijdou sliby! "Uvolil se tedy povýšiti knížete českého na důstojenství královské a navrátiti jemu Budyšínsko, o které byl kníže přišel, jestliže půjde osobně pomáhati proti Milánčanům." Musela to být dojemná scéna, jak si ti dva, Fridrich a Vladislav, najednou padli do oka. Dojemná... to možná, ale v každé případě tajná.

Tu dohodu spolu uzavřeli na velkolepé slavnosti, při které vykonával Vladislav funkci říšského číšníka. Čistě mezi námi - ta invaze do Itálie byla německá invaze. Byla namířena proti svobodomyslným, kvetoucím městům, které odmítaly císařovy pokusy podřídit tyto drobné státečky s vyspělou demokratickou samosprávou hrubému německému nátlaku. Aby bylo jasno - na tom se měl podílet český kníže. Aby bylo jasno - za to dostal českou korunu. Vlastně ne "za to." On ji dostal ještě předtím, než se jeho vojska do Itálie vypravila. Snad bychom říct, že ji obdržel tak nějak zálohovaně. Byla druhá v historii našeho státu. Ale tato už měla být dědičná.