3. listopadu  1996 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

68. schůzka: Markrabství moravské - Bedřich & spol.

Bedřich Přemyslovec - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bedřich PřemyslovecFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V šedesátých osmých Toulkách českou minulostí vidíme na českém trůně muže, který tam už jednou usedl. Příliš jej nezahřál, neboť pobyl v roli šéfa státu pouhých devět měsíců. Potom německý císař Fridrich Barbarossa naznal, že to nebyla ta úplně nejsprávnější volba a nahradil jej Soběslavem II. Během pěti dalších let se ovšem ukázalo, že ani tento Přemyslovec nebyl dostatečně pokorný, a tak císaři přišel jeho jmenovec opět vhod. Slaboch Bedřich neboli Fridrich, bez reptání se podřizující cizí vůli, obdržel jako dvacátý Přemyslovec stolec podruhé. A setrval na něm skoro jedenáct let.

Bedřicha vynesl vzhůru skutečně nedostatek vladařských schopností. (Což nebyl to jediný případ tohoto druhu v českých dějinách, od těch nejstarších až po nejnovější.) Byl sice nazýván "knížetem z Boží milosti," ale daleko spíš byl knížetem z milosti císařovy. Zatímco na Bedřicha se konečně usmálo štěstí, tak český stát musel za jeho vlády přestát celou sérii pohrom. A kníže na nich nebyl bez viny. "Řídil vůz českého státu," napsal o něm kronikář, "jako vozka, jenž se nedokázal vyhýbat překážkám a nástrahám cesty, takže vozu co chvíli hrozilo překocení a kočímu pád." A opravdu. V letech 1178 až 1189, kdy kníže Bedřich neslavně panoval, odehrávaly se v naší zemi jenom samé smutné věci... 

Když zesnul kníže zticha,
přešla vláda na Bedřicha.
Ten hanobí české mravy,
ten je k Němcům shovívavý
a přeje jim stále více.
 

Dalimilova kronika - Foto: Michal Maňas,  CC BY 2.5

Dalimilova kronikaFoto: Michal Maňas, CC BY 2.5

Dalimil tu situaci poněkud zjednodušuje - jako vždycky. To, co Bedřicha v té době zřejmě strašilo ve snách, byly peníze. (Ano, o ty jde vždycky až v první řadě.) "Kníže Bedřich slíbil císaři za své usazení na trůnu českém velikou kupu peněz," upřesňuje František Palacký. "Aby ji sehnati mohl, rozepsal již při obležení hradu Skály (snad si vzpomínáte - tam obléhal svého předchůdce Soběslava) neobyčejně těžkou berni (kdybyste snad nerozuměli: berně je daň), a domáhal se jí s velikou přísností." (Což o to, každý vládce a vláda se musí domáhat daní s velikou přísností, ono to ani jinak nejde.) "Tím ale zmařil sobě lásku netoliko u lidu, ale i u šlechty." (I s tím se naše a vlády a vládci zhusta setkávají - vybírání daní a láska k sobě nepasují.) "K tornu přispívalo také hrdé a pánovité počínání kněžny, která pletouc se do vlády zemské, urážela všelijak hlavy národa." Ano, tento kníže, už tak dost neoblíbený a bezradný ztratil u současníků valnou část sympatií (pokud nějaké vůbec měl - mimo jiné i pro, že byl - pod pantoflem). Bylo o něm totiž známo, že knížectví řídí spíš jeho manželka než on sám. Tou kněžnou byla Alžběta (neboli Eliška), dcera Gejzy Uherského. 

Zemané ho za hranice
rozhořčeně vyprovodí
a zvolí si Kunráta.
(Moment, předbíháme. A taky ještě nevíme, kde se tu vzal zase nějaký Kunrát. Ten "Kunrát" byl ve skutečnosti Konrád II. Ota. Neboli znojemský a brněnský údělný kníže.)
Tím si ale stejně škodí,
spadnou z louže do bláta,
neboť bratr Bedřicha
v jeho stopách pospíchá.
 

Konrád II. Ota nebyl Bedřichovým bratrem, ale bratrancem. Jinak ovšem všechno, co napsal Dalimil, sedí. Zvláště pak český společenský vývoj "z bláta do louže." (Faktická poznámka: pořád hovoříme o 12. století.) Před námi se rýsuje další z řady státních převratů v českém státě. Prosím vás, velice rádi bychom pro pořádek uvedli jeho pořadové číslo, ale obávám se, že bychom se velmi stěží dopočítali... 

První podnět k celé události s těžkými důsledky dal ctižádostivý Konrád II. Ota Znojemský. Ten zdědil touhu i vervu po vládnutí celé Moravě po svém tatínkovi. (Tím byl Konrád II.) Už když vládl Soběslav II., tak se s ním jeden čas spojil, aby pak předvídavě přeběhl na stranu Bedřichovu. Odměna ho neminula - vládl potom nejenom Znojemsku, ale i Brněnsku. Ještě zbývá Olomoucko... Ano, Olomouc tenkrát držel Soběslavův bratr Oldřich - ten měl jeden čas český trůn na dosah, a po něm Václav II. Skutečně, jako by všechen dosavadní zmatek, který nám přemyslovský rodokmen způsobuje, nestačil, máme tu knížete Václava Druhého, které si nesmíme plést s pozdějším králem Václavem II. 

Pečeť prvního markraběte Moravy Konráda Oty (uživatel Acoma) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Pečeť prvního markraběte Moravy Konráda Oty (uživatel Acoma)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Když padl Soběslav, změnila se i situace pro jeho bratra Václava. Změnila se v duchu starých dobrých českých tradic - Václav musel vzít nohy na ramena. No ale co teď s uprázdněným Olomouckem? Klid. Zájemce se pochopitelně okamžitě objevil. Konrád II. Ota... Že by tak nějak ke svému Znojemsku a ke svému Brněnsku ještě přidal Olomoucko a měl by Moravu pěkně pohromadě... On se skutečně Konrád Ota obrátil na svého dobrého pražského přítele Bedřicha. Po dobrém, pochopitelně. Jaká byla reakce z Prahy? Natolik byl kníže Bedřich ještě soudný (nebo spíš jeho manželka, která o všem rozhodovala), že žádosti o udělení Olomoucka odmítl vyhovět. Proč by to mělo něco vypovídat o Bedřichově, případně Alžbětině soudnosti? Spolknutím Olomoucka by Konrádova moc vzrostla natolik že by se stal prakticky rovnocenným soupeřem moci Bedřichově. Takže se Praha s Moravou rozkmotřila... Tedy: spíše Bedřich s Konrádem. A co Konrád? Nic. Rozhodl se v rozumné sebevládě počkat. Věděl, že jeho chvíle přijde... A přišla. A nemusel ani tak dlouho čekat. Jenom do léta roku 1182. 

"Nevole vůči knížeti Bedřichovi způsobila letního času 1182 všeobecné povstání v Čechách. Bedřich, haněn jas a proklínán od národa, musel utíkati ze země a na jeho místo povolán byl od jedné strany kníže Konrád Ota z Moravy, od druhé Václav z Uher. Brzy ale stalo se sjednocení a Konrád Ota uznán od všech za velikého knížete a panovníka; tudíž obehnána Praha a dobyta po dlouhém odporu a nový mocnář nastolen slavně na starosvatém stolci knížecím..." 

Jaký azimut nabral vypuzený Bedřich? Vzal to směrem na západ. K Barbarossovi. Nemusel hodně naříkat, bědovat ani žalovat. Císař byl už dostatečně pohněván skutečností, že vladaře jím dosazeného někdo zbavil trůnu, a jeho se přitom nikdo nezeptal. To musel Fridrich Barbarossa považovat i za útok na svůj vlastní císařský majestát! A jako vždy v takových situacích začal neprodleně jednat. "Císař měv útrpnost s vyhnancem vypravil do Čech posla k novému českému knížeti, a volal ho i s předními muži národa na sněm říšský do Řezna." (Opět na starý známý císařský kobereček.) "Čechové dlouhý čas o takovém volání nic ovšem slyšeti nechtěli; konečně ale uposlechnuvše, za příkladem nového mocnáře svého šli do Řezna.“ 

V roce 1182 byla Morava vyhlášena za "bezprostřední říšské léno" - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V roce 1182 byla Morava vyhlášena za "bezprostřední říšské léno"Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Konečně je tady měl, císař, ty Čechy. A že by s nimi mínil jednat v rukavičkách, to tedy rozhodně ne. Byl rozzuřen na tu nejvyšší myslitelnou míru, čemuž nasvědčovala i výzdoba jednací síně. Pan císař v ní nechal naaranžovat vskutku vkusné rekvizity - katovské sekyry. A jednou z těch sekyr - tedy obrazně řečeno - rozťal Rudovous český přemyslovský stát. Fridrich rozseknul organismus českého knížectví, srostlý staletým vývojem, na dvě poloviny. "Na sněmu tomto řezenském zjevila se politika Fridricha Barbarossy v pravé způsobě své, nahá, neurytá i nestoudná. Dosud knížata moravská přijímala úděly své po každé z rukou velikého knížete českého, jenž je propůjčoval dědičně, ale jak se mu kdy hodilo. Ještě žádný císař římský se nevkládal do vnitřní správy knížecího domu přemyslovského. Fridrich ale nyní propůjčil Konrádu Otovi z vlastní moci Moravu co nové markrabství a co zvláštní léno říše římské, chtěje tím způsobiti, aby Morava, nezávisíc od Čech, napotom oné říši bezprostředně podrobena byla." 

To tedy byl výmysl přímo ďábelský. On ten prohnaný ryšavý císař rozsoudil spor těch dvou rozštěkaných Přemyslovců tak, aby ortel přinesl výhody především jemu. Bedřicha znovu vnutil Čechům, i když ti byli poslední, kdo o něj stáli, ale ani Konrád Ota neodešel z Řezna s prázdnou. Naopak. Získal Moravu, po které bažil, ba dokonce ji získal úplně celou. Ale za jakou cenu! Morava byla vyhlášena za "bezprostřední říšské léno," vyňaté z pravomoci českého panovníka, za "samostatné Markrabství moravské." To bylo opravdu úžasně rafinované. Chtíce nechtíce musíme Barbarossovi přiznat jisté státnické kvality. Ano, on se choval tvrdě a velkoryse zároveň; v podstatě oba rozvaděné Přemyslovce uspokojil... snad byl dokonce ještě štědřejší, než mohli v jeho císařském hněvu nad nepořádky v Čechách předpokládat. 

Stát doposud jednotný byl roztržen na dva celky, dost velké, aby mohly poskytovat platné služby císaři i říši, a současně dost malé a slabé na to, aby se dokázaly samostatně zdárně vyvíjet. Ona byla v té kulise tvořené katovskými nástroji tenkrát takřka... no, úplně ne, ale skoro - vykonána poprava české státnosti. V září 1182 došlo tu k očividnému bezpráví a násilí, které nebylo tak docela nepodobné osudovému roku 1939, když došlo z roztržení Československa. O ostatních letopočtech se ani zmiňovat nemusíme. (Tato historie však už není žádnou historií; je dočista současná.) 

To, co se v Řezně sběhlo, a jak se to sběhlo, zaskočilo i samotného moravského Konráda Otu. Tohle nečekal. Takhle vysoko jeho ambice snad ani nemířily. Co se však stalo, to nebylo možné jenom tak lehce odčinit... Kronikář (tak řečený Dalimil) pojal tento úsek z českých dějin jako fikci hodnou pera Alexandra Dumase. Skutečnosti v ní neodpovídalo beze zbytku ani jméno knížete Oty Konráda, kterého Dalimil pojal jako "Kunráta." 

Soběslav II. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Soběslav II.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Polanům je nadmíru
vhod, že Češi na štítu
jsou s knížetem. Bez prodlení
útočí a Čechy plení.
Kunrát shromáždí své šiky
a porazí útočníky.
Že je po zdařilé seči
jeho drzost ještě větší,
Češi rozpředou to klubko.
Řeknou: Běž, německá čubko,
když ti česká duše smrdí!
Neústupní jsou a tvrdí.
A když kníže začíná
na hranicích pokřikovat,
že jsou Češi národ hovad
a páchnou jako mršina,
bez nejmenších ohledů
zabijí ho k posledu.
 

Tato Dalimilova kapitola je vskutku názorným příkladem, kterak lze dodatečně upravovat a doplňovat historii a skutečné události nahrazovat propagandou. Neboť o žádném polském vpádu do Čech není v pramenech ani ta nejmenší zprávička; Konrád Ota nebyl vypuzen ze země, a že by byl zabit, tak to už vůbec ne - naopak mu byla v léno udělena Morava. Netřeba snad komentáře. A když, tak jeden nadmíru trefný výrok, o který se postaral španělský básník Ramón Goméz de la Serna: "Historie je něco, co se nikdy neudálo, sepsané někým, kdo při tom nebyl." Svým způsobem to lze říct o našich Toulkách českou minulostí. Taky jsme u toho nebyli. Ale na tom, o čem přinášíme z hromady hlušiny věru nelehce vydolovaná svědectví, tedy na tom trváme, že se to opravdu událo... 

"Bedřichovi nebyla zajištěna oddanost ani úcta v národě." Byla to prekérní situace. Bedřich se vrátil vládnout do země, jejíž národ o něj nestál. Na rozdíl od jiných vládců, o které tato země taky nestála, to však její obyvatelé dali najevo. Pěkně natvrdo: další povstání. Za dva roky po té morbidní show s katovskými sekyrami se Bedřich osmělil vytáhnout paty za hranice svých Čech. V Mohuči ho čekala čestná funkce, při pasování dvou císařských synů na rytíře dělal říšského číšníka. Průvod to byl mohutný, až dva tisíce účastníků mělo českou národnost, jenže když on měl všech ten lesk zahalit, že český kníže je vlastně ubožák a nešťastník. Sotva opustil hranice Prahy, tak Václav II. oblehl Pražský hrad. 

Bedřichova manželka Alžběta Uherská - Foto: Vincent de Groot, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Bedřichova manželka Alžběta UherskáFoto: Vincent de Groot, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

"Tento jediný ještě na živu byvší syn Soběslava Prvního pozdvihl v Čechách zbraně proti Bedřichovi. Lid hrnul se k praporům jeho a kněžna Eliška (neboli Alžběta) vladařivší v nepřítomnosti manželově (no tak ona vladařila i v jeho přítomnosti) musela brzy pustiti jemu celou zemi a omeziti se na pouhé hájení města hlavního. Zde ale odpírajíc hrdinně, zmařila šťastně všechny útoky hojných nepřátel. Praha tenkráte, obležena byvši deset neděl, nedobyta přece a stolec knížecí zůstal tudíž v moci Bedřichově." (Já vám řeknu, nemít Bedřich tu svoji Alžbětu, moc by si nezapanoval...) "Co dále se pak stalo s knížetem Václavem, není známo." 

Už dávno ten zvláštní český kníže toužil vylít si nějak a na někom zlost. Jenomže jak a na kom, že... Když se Barbarossa vydal zase jednou na tažení do Itálie, tak se Bedřich začal chovat jako dítě, které ztratilo nad sebou dozor a na chvíli je ponecháno samo sobě. Jak se to u něj projevilo? Dodal si odvahy, aby ukojil touhu po pomstě. Vyslal trestnou expedici proti Konrádovi II. Otovi. Tedy proti Moravě. Sám se jí nezúčastnil. V důvodných obavách o trůn se raději z Prahy už ani nehnul. České vojsko vedl jeho nevlastní bratr. Opravdu to nejde, další z nepřehledného zástupu jmen vynechat. On to byl totiž příští český král. Přemysl I., později Otakar. Tentýž, co si na hlavu posadil jako první český král dědičnou korunu. 

"Přemysl vytáhl na Moravu, poplenil Znojemsko a Bítovsko a bez odporu a vrátil se zase do Cech, s nepřítelem se nepotkav. Kdy se ale Konrád Ota k boji připravil, poslán jest Přemysl s vojskem ještě silnějším opět na Moravu. Tentokráte přišlo k domácí válce nad míru krvavé a dne 10. prosince svedli Čechové i Moravané u Loděnic na Znojemsku mezi sebou tu největší a nekrutější bitvu, o které se letopisech zachovala paměť. Bojováno z obou stran rovnou silou a stejnou rozhořčeností; rachot bitvy, zvuk rohů a hlahol promíchaný křikem bojujících, dusot koní a břinkání mečů bylo prý slyšeti až v klášteře koutnickém, vzdáleném více než míli od bojiště. Vítězství konečně dostalo se Přemyslovi a Čechům, ale bylo tak krvavé a tak draze koupené, že pronásledování přemožených stalo se nemožným." 

Přesnější je říct, že bitva u Loděnic u Znojma neměla vítěze. Přemysl sice vojsko moravského markrabího zahnal na útěk, ale na víc se už nezmohl. "Veliký počet udatných mužů, až prý ke čtyřem tisícům, padli tu v oběť cizí politice, potýkajíce se s vlastními krajany a rodáky svými. Když byli pochováváni, házeni byli prý po deseti až dvaceti do jedné jámy." Byl to tento bratrovražedný boj... nebo snad probuzená soudnost na obou stranách to byla, co způsobilo obrat ve vztazích českého a moravského vládce? Nevíme. K dispozici je jenom kratičká zpráva kronikářova. Ale znamená hodně: "Kníže Konrád Ota, pán neméně moudrý nežli udatný, předvídal dobře, že pokračování v nastoupené cestě škodí Moravě tak zle jako Čechům. Zprostředkováním několika pánů českých i moravských přišel sám do Knína, kde se pak panovníci, upřímně a navždy smířili." 

Jednou větou - u Knína nedaleko Slap se odehrála scéna, která byla gestem rozumu i pocitu odpovědnosti za stát. Markrabského titulu se Konrád Ota odřekl a s ním všeho bažení po bezprostředně říšském knížectví. Padla i pusa. Polibkem míru bylo stvrzeno, že Markrabství moravské zůstane nadále pod ústřední pravomocí pražského vládce. Ještě tady byl ale ten, kdo české knížectví přímo vlastnoručně rozsekl: Fridrich Barbarossa. Jistě, z právního hlediska se vlastně nic nezměnilo, výrok Barbarossův se touto vnitřní dohodou nedal zrušit, ale fakticky se změnilo hodně. Nastal mír. Nastal mír nejenom mezi rozhádanými Přemyslovci, ale i mezi rozdělenými částmi státu. 

My sice opravdu nemáme moc zpráv o tom, co se mezi Čechami a Moravou v Kníně upeklo, ale zřejmě se součástí tehdejší česko-moravské dohody stala i klauzule, slibující moravskému markraběti převzetí vlády nad celým státem. Za tři roky nato se tato doložka opravdu naplnila. Avšak věčně zkoušený český kníže se předtím musel dočkat ještě jednoho hlubokého ponížení. Jako by ta všechna předešlá nestačila... Podnět zavdala zase stará známá rivalita, a chyby na české straně způsobily důsledky těžkého dosahu. 

Jindřich Břetislav Přemyslovec - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jindřich Břetislav PřemyslovecFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jindřich Břetislav. My všichni, kdož máme s Toulkami českou minulostí, ať už přímo či nepřímo něco společného, se omlouváme, že opět rozhojňujeme už tak dost nepřehledný seznam nadmíru rozrozených Přemyslovců. Rovněž místopřísežně prohlašujeme, že jsme ani jednu postavičku do našich dějin svévolně nepřidali, naopak, kde jsme jenom mohli, tak jsme pro přehlednost ubrali. Jindřich Břetislav byl Bedřichův strýček. Jinak funkčním zařazením pražský biskup. Jindřich Břetislav svého synovce udal. Denuncoval ho, že páchá církvi a jejím majetkům nejrůznější příkoří. Udání bylo určeno uším - inu, koho jiného než císaře Barbarossy. 

Jindřich Břetislav nečekal dlouho a dočkal se. Rudovous v jiné variantě udělal vlastně jenom to, co udělal už před několika lety. Vyňal biskupovy statky (a to šlo přitom o panství velice rozsáhlé), vyňal je z pravomoci českého knížete, podřídil biskupa i s jeho panstvím své pravomoci a povýšil ho na "říšského knížete." Tedy ve skutečnost další dělení, další porcování. Před časem jednolitý státní celek se teď rozpadal na tři... na tři! části. František "Ba věru, už dvé knížat panovalo v Čechách. Jeden druhému nepodléhal a třetí nadto na Moravě - pak arci nebylo se obávati více, že by Čechové a Moravané mohli nebezpečnými se státi říši německé, jakkoli pověstné bylo jejich udatenství." Udatenství sem, udatenství tam... Co si Čechové tehdy nechali líbit, nad tím zůstává rozum stát. (Ale nezůstává. Oni ti toho nechali líbit ještě mnohem víc, jak nás o tom starší i novější dějiny neúprosně přesvědčují...) Bedřich si však svoji potupu už dlouho nevychutnával. Vysvobodila ho smrt. Někdy dokáže být docela milosrdná. 

"Od té doby, co druhá křižácká výprava na Východ tak nezdárný konec vzala, horlivost v Evropě pro království jeruzalémské ochladla velice. Když však Jeruzalém sám v moci sultánově ocitl se, probudila se mezi křesťany opět žádost vysvoboditi hrob Páně z rukou nevěřících. Na velikém sněmu říšském v Mohuči vzal na sebe starý císař sám znamení kříže a vedle něho i český Bedřich a mnohá knížata říšská. Ustanoveno, že výprava by se měla dát na pochod o Velikonocích roku 1189. Také v Čechách činily se veliké přípravy k jízdě této; Bedřich zajisté co horlivý ctitel hrobu Kristova byl mezi předními dobrodějci. Nedočkal se však skutečné výpravy, zemřev již 25. března 1189, bez dědiců mužského pohlaví."  

Nový českým knížetem se stal Konrád II. Ota. Přes všechny viny, kterými se do naší historie zapsal, znamenal jeho nástup na pražský stolec štěstí pro celou zemi (i když štěstí jenom dočasné a krátké). Na rozdíl od Bedřicha měl státnické nadání. To dokázal brzy po svém příchodu na trůn vydáním našeho nejstaršího souboru psaných zvykových norem, tedy vůbec prvního českého zákoníku. Co ale bylo ještě důležitější - v jeho osobě se zase soustředily funkce předtím rozdělené - úřad českého knížete a úřad moravského markraběte. Možná Konrád Ota pochopil, co kdysi způsobil - teď dbal velice na to, aby bylo zřejmé, že přemyslovskému státu panuje jako jednomu celku. "Konrád II. Ota Znojemský, kníže český, někdy markrabě moravský..." Tak se podepisoval. Slůvko "někdy" neznamená v této souvislosti "občas," ale "kdysi." Nebyla to žádná formalita. Byl to výraz skutečnosti, že není více markraběte. Země se sjednotila. Co na tom, že právně ještě ne, ale fakticky už ano. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Poslední dnové monarchie

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas