1. prosince  1996 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

72. schůzka: Soukromá podobizna krále Přemysla Otakar I. a jeho rodiny

Vlády se ujímá Přemysl Otakar I. (uživatel Jedudedek) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Vlády se ujímá Přemysl Otakar I. (uživatel Jedudedek)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Ve schůzce sedmdesáté druhé se setkáme opět s českým králem Přemyslem Otakarem I., ale hlavně s jeho rodinou. Přece jenom poněkud zvolníme rychlost svého maratónského běhu naší historií, abychom si stačili všimnout nejenom panovníkovy nepřehlédnutelné osoby, ale i lidí stojících kolem něj. I oni, ať tak či onak, českého krále vytvářeli. A on, ať tak či onak, se podepsal na nich.

Kolik měl vlastně Přemysl Otakar První dětí? Dřív než se k nim dostaneme, rádi bychom upozornila na jednu poněkud problematickou okolnost. Vyroste totiž před námi další, velice bujný trs jmen a ještě hojnější chumáč událostí, ale na to jsme si v Toulkách českou minulostí už zvykli. Nic mimořádného není ani na tom, že to bude s oklikami.  

Těch dětí tedy bylo devět. Tedy královských bylo devět. Ale jinak třináct. (Stačili jsme narazit na první okliku.) Ti zbylí čtyři potomci nebyli nemanželští, ale byli postaveni mimo manželství. Mimo Přemyslovo první manželství. To s Adlétou. "Otakar přilnul v útlém mládí, bez vědomí a svolení obapolného příbuzenstva, jakož i bez svatebních smluv, k Adlétě, dceři míšeňského markraběte, a v manželství téměř dvacetiletém zplodil s ní několik synů a dcer, ačkoli z Říma proti tomu horleno bylo, protože manželé dotýkali se vespolek příbuzenstvím ve čtvrtém stupni." (Což mu předtím celých dvacet let ani v nejmenším nevadilo.) "Po dolíčení všelikých právních potřeb, jakmile sedmero českých pánů přísahou stvrdilo, že mezi Otakarem a Adlétou bylo skutečně příbuzenství, vynesl biskup pražský Daniel v klášteře strahovském u přítomnosti několika prelátů nález soudní o rozvedení jejich." A co Adléta? "Oděnci bránili ubohé paní vstoupiti do síně, aby nemohla sama hájiti pře své. I nezbývalo jí, nežli volati se k papeži, jen aby ochránila čest dítek svých." Zdali se vskutku - ne, nebudeme předbíhat událostem. 

Přemysl Otakar I. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Přemysl Otakar I.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Tak tedy zavedena u velikého papeže Innocence III. dvojí pře, a v obém se nanejvýš dotýkala osoby Otakarovy, co muže i co krále. Neboť kromě žaloby Adlétiny jednalo se v Římě také (a to s větší horlením a důrazem) o Danielově biskupování v Čechách. Kněží zajisté, kteří odpor kladli jeho volení, a zvláště Arnold, probošt sadský a pražský kanovník, žalovali naň u papeže, pravíce, že nehoden jest důstojenství biskupského pro nemravnost svou a proto, že světská moc jej vnutila církvi; avšak nebylo ani tajeno, že hlavní příčinu k žalobě dal vlastně slib poddanosti, jímž se zavázal českému králi."  

Ona "zavázanost českému králi" byla ve skutečnosti jakýmsi jádrem pudla, tedy jádrem sporu o Daniela. A Arnold to moc dobře věděl. Arnold... Už se nám tím příběhem mihl, ale jen letmo. "Probošt sadský a kanovník pražský..." Pročpak ten Arnold žaloval na svého biskupa? On už to naznačil pan Palacký: "Kněží, kteří odpor kladli jeho volení, a zvláště Arnold..." Neviděl se - jenom tak náhodou - na biskupském stolci namísto Daniela právě ten Arnold? Ano, hřebíček byl právě udeřen na hlavičku. Kanovník Arnold byl skutečně velmi zklamán, že do funkce pražského biskupa dosadil Přemysl jakého kaplana Daniela Milíka. Okamžitě si stěžoval v Římě, že Daniel nedosáhl své hodnosti volbou celé kapituly, ale "že jej světská moc vnutila církvi!" Podle teoretických představ církve a papežské kurie zvlášť měl biskupa volit jakýsi sbor kanovníků při katedrálních kapitulách. "Ovšem v Čechách, ale i v jiných oblastech trvaly pořád starší zvyklosti, že v takové záležitosti má rozhodující slovo hlavně panovník." A basta. 

To by ale asi nestačilo k tomu, aby byl biskup Daniel "odejit." "Innocenc nařídil biskupu magdeburskému vyšetřování té věci. I stanul Daniel v Halle před delegovaným soudcem apoštolským a ukázalo se hned v prvním výslechu, že to, čím Arnold vinil biskupa, nebylo nic než pouhé utrhání. Arnold musel v rouše kajícném a bos vkleče odprošovati biskupa a slibovati věčné mlčení.“ Soudíme (tak to už mezi lidskou čeládkou bývá), že něco takového Arnold biskupovi neodpustil. Věčné mlčení dodržel sotva rok. Vypravil se do Říma, aby pražského biskupa Daniela znovu obvinil. A tentokrát už přitvrdil. 

Papež Inocenc III. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Papež Inocenc III.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Nechceme vyčítáním údajných zločinů biskupových kaliti památku muže šlechetného." František Palacký se poněkud ostýchá ty ubohé pomluvy po staletích zveřejnit, my však z dokumentů víme docela přesně, o co šlo: Podle Arnoldových, zřejmě úplně vylhaných údajů, měl být pražský biskup nejen synem kněze a rušitelem císařských práv, ale měl se dopustit také hlubokých morálních a kriminálních poklesků. Ač duchovní, údajně měl ženu i děti, padělal pečeti, opíjel se, choval se nemravně a jako kejklíř byl účasten zabití jakéhosi svého druha. To ještě není všechno. Kromě toho prý mrhal penězi pražského kostela, zastavil řadu vesnic a bez náhrady postoupil knížeti jeden významný hrad. Což by stačilo nejmíň na tři obžaloby. 

Pod tíhou těchto vážných obvinění nařídil papež Innocenc mohučskému metropolitovi a biskupům v Pasově a Řezně, aby obeslali Daniela na kurii. "Daniel uváděl všeliké překážky, pro něž se osobně nemohl dostaviti - mezi ně patřil nastávající křest novorozeného syna králova. Takže vypravil tam jen své plnomocníky, aby jej zastoupili před soudci. Ještě mnoho jiných proměn stalo se u vedení pře této, až konečně nevina osočeného biskupa všeobecným seznáním nalezena i kanonickou očistou veřejně oznámena jest. Načež Daniel osobně se do Říma dostavil a s plností důstojenství a moci do biskupství svého nazpět poslán byl." A ještě malá Palackého poznámka nakonec. Malá, ovšem důležitá: "Nelze neuznati, že Innocenc III. získal sobě tehdáž nemalou o Čechy zásluhu, když pominul žaloby o závazku poddanosti pražského biskupa a potvrdil tím podrobenost církve pražské ve věcech světských pod vrchmocí králů českých..."  

Tak. A my se už můžeme v klidu věnovat Přemyslovým dětem. Jeho rodině. Vlastně ne. Okamžik. Ještě není vyřešen jeho rozvod. Pražský biskup mu sice rozvod s první manželkou Adlétou povolil, ale papež jej neschválil. Zatím ještě ne. Pořád tu přece byla Adléta. "I nezbývalo jí, nežli volati se k papeži, jen aby ochránila čest dítek svých." Adléta sice byla Přemyslovým jednáním (a tím nebylo nic jiného než prachsprostá zrada) zdrcena, ale v klín ruce nesložila. Především v zájmu svých dětí. Těm hrozila pečeť bastardů. Obrátila se k papeži o pomoc, a papež: Ten měl tou dobou už mnohaleté zkušenosti jako neformální odborník z vatikánské manželské poradny. Innocenc III. dokázal podobné situace, jako byla tato s Přemyslem a Adlétou, obratně rozehrávat. Pod rouškou horlivého zastánce neporušitelnosti manželského svazku politicky vytěžil z neurovnaných soukromých poměrů francouzského krále. Zasahoval také do poměrů v pyrenejských královstvích, v Aragonu a Kastilii. Nepodařená či jinak nepadnutelná manželství korunovaných hlav mu činila platné služby. A nabízené příležitosti využil i v Českém království. 

Konstancie Uherská, druhá žena Přemysla Otakara I. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Konstancie Uherská, druhá žena Přemysla Otakara I.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tak kupříkladu v jednom svém listu poukázal na špatný příklad "knížete Čechů" (záměrně o něm mluvil jako o "knížeti," i když Přemysl byl už králem) a jeho novou uherskou manželku nazývá "cizoložnicí." Přemysl Otakar I. se ocitl v poněkud choulostivém postavení. Před necelými dvěma stovkami let sice mohl kníže Oldřich pojmout vedle své zákonité manželky za choť další ženu, snad dokonce vdanou, a jejich syn Břetislav I. se pak bez nějakých větších protivenství docela snadno usadil na knížecím stolci, ale to bylo možné právě před těmi dvěma stoletími. Na přelomu 12. a 13. století to možné už nebylo. Český panovník nemohl přehlížet obecné zvyklosti doby, a mezi ně patřil i církevní dohled nad bohabojností soukromého života chudých i mocných. Přemysl vlastně vtiskl papeži a papežské kurii do rukou zbraň, se kterou ho mohli vydírat... a Innocenc, který ovládal přímo dokonale psychologii moci, dokázal účinně prokládat hrozby s lichotkami. Ponechával mnohdy netrpělivého čekatele v napětí pouhý krok od touženého cíle a tím podvazoval celé jeho konání. Ovšem není soupeř jako soupeř. Přemysl Otakar I. byl přece nějaký protihráč... 

"Ve sporu obou volených králů německých, Štaufovce Filipa a Welfovce Oty, papež Innocenc se prohlásil zjevně a důkladně pro Otu a zvláštním psaním napomínal také krále Přemysla, za krále ho však ještě neuznávaje, aby odstoupil od Filipa, který neměl prý ni práva ni moci učiniti jej králem, aby se obrátil k Otovi, jej za pravého římského krále uznávaje a jemu napomáhaje." Přemyslovi se sice nechtělo, ale byl vlastně do nového spojenectví dotlačen. Události totiž dostaly poněkud prudší spád. V důsledku blíže neznámých rozepří opustil Čechy Děpolt (to byl jeden z Přemyslových bratranců), a do hry se zamíchal Dětrich Míšeňský. A je tady další oklika. Jen nepatrná a lehce vysvětlitelná. Dětřich byl bratr Přemyslovy zapuzené ženy Adléty. A to znamená, že měl na mysli pomstu. Jako mstu za sestřino ponížení chtěl svrhnout Přemysla a nastolit na český trůn jiného Přemyslovce. Dosavadní Přemyslův spojenec král Filip podlehl Dětřichovu naléhání a udělil Čechy v léno Děpoltovi. Tímto krokem ale zbavil Přemysla posledních ohledů. Teď mohl Ota potvrdit českému panovníkovi všechny výsady, které mu předtím udělil Filip, a ještě navrch mu přidat říšské statky a další úlevy. A taky ho podruhé nechat korunovat. 

V tomto okamžiku přichází papež Innocenc, aby stvrdil výrok salcburského arcibiskupa, že totiž rakouský vévoda Leopold je zproštěn smluvního závazku uzavřít s některou z dcer Přemysla Otakara I. sňatek. Říkáte-li na to: No a co - tak si zkrátka musel ten rakouský vévoda hledat nevěstu někde jinde, co to má společného s causou českého krále a jeho rozvodového řízení, odpovídáme: Hodně. Touhletou elegantní kličkou Innocenc vlastně popřel legitimitu Adlétiných dětí, i když rozvodový spor ještě neskočil. Napsal králi Přemyslovi. "Králi." Napsal králi Přemyslovi, že "dosud jsem Tě nemohl zvát českým králem, neboť jsi korunu přijal od Filipa, nyní však, když ses přidržel Oty a ten Tě králem uznává, také já, papež Tě mám již za krále." Přemysl byl už ale jednou korunován. Innocenc předstírá, že o tom neví a vybízí ho, aby se nechal korunovat. 

Tak. A co Adlétina pře? Dočká se ta chudák česká královna "ve výslužbě" spravedlnosti? Roku 1205 to tak vypadalo. Tedy skoro. "Nehody dojímaly Otakara hluboce i bolestně" (Těmi nehodami myslí pan Palacký problémy s Děpoltem, a navíc smrt jeho spojence, uherského krále), "a seznával prý v nich trest od Boha zasloužený za křivdy učiněné první manželce Adlétě a dětem jejím. Proto není se čemu diviti, jestliže v takovém mysli své rozčilení přicházel na rozpaky, neměl-li by se navrátiti k Adlétě zpět." Ještě jedna "nehoda" českého krále potkala. Skutečně tragická. Zemřel mu jeho a Konstanciin syn Vratislav (dostal stejné jméno, jaké stále nosil i Adlétin nejstarší), a Přemysl měl nadále se svou novou manželkou dcery. Pouze dcery, "takže se bylo obávati, že zůstane bez dědiců mužského pohlaví, jako všichni jeho bratři." Což je fakt. Když vynecháme salcburského arcibiskupa Vojtěcha, tak Bedřichovi ani Svatoplukovi ani Vladislavu Jindřichovi, ani jednomu z nich se nenarodil syn. 

Adléta se vrátila do Prahy. Obnovené soužití těch dvou, Adléty a Přemysla však nemělo dlouhého trvání. Konstancie pražský dvůr neopustila, český kníže žil tehdy vlastně s oběma svými ženami v bigamickém svazku. Ale protože následujícího roku (tedy 1206) porodila Konstancie Přemyslovi syna (to už byl budoucí král Václav), vrtkavý Přemysl ji rád uvolnil (tedy spíše nechal jí uvolnit) opět místo po svém boku. Zestárlá a pro smyslného krále už málo žádoucí Adléta našla útočiště zase v Míšni, u svého bratra, a manželský spor se mohl rozhořet znovu a naplno.Podruhé táž otázka: Dočká se česká královna - tedy starší česká královna ze dvou českých královen - dočká se spravedlnosti? Inu: nedočká. Do konce svého života se ničeho takového nedočká. Dlouhotrvající spor nakonec utrápí královnu dřív, než bude uzavřen. "Ubohá paní dočkala se konce strastného života svého teprv 1. února 1211. roku v klášteře svatého Kříže u Míšně, jejž sama vystaviti pomáhala." Některá česká knížata a králové to měli těžké. Některé české kněžny a královny to měli snad ještě těžší. 

Jméno Přemyslova syna Vratislava (toho prvního ze dvou Vratislavů, kteří se mu narodili), to jméno se mihlo našimi dějinami vlastně jenom jednou. A to ještě v situaci, vyznačující se trapností. Císař Ota v jednom z mnoha truců, které si vládcové světští i duchovní té doby činili navzájem, posadil na český trůn Vratislava. Na pomyslný český trůn samozřejmě, Přemysl Otakar jej rozhodně nemínil vyklidit. Ta imaginární Vratislavova vláda trvala půl roku a jeden týden, aniž se skutečný král moci jen na chvilku vzdal. Zlatou bulou sicilskou z 26. září 1212 pak už měl český král všechny trumfy v rukou. Vratislav dožil někde u Míšně u svého strýce. V roce 1225 (to byl ještě jeho otec naživu) po něm mizí všechny stopy. Svého nejstaršího syna se Přemysl bez lítosti vzdal. No, možná že nějakými výčitkami svědomí vůči ženě a dětem král trpěl. Jestliže však jimi trpěl, tak je každopádně nedal najevo, naopak, zakrýval je přehnanou tvrdostí. A co dcery? Z manželství s Adlétou měl přece tři... Vřelé vztahy ho nepoutaly zřejmě ani k nim. Přitom jedna z nich, ta nejstarší, byla skutečnou osobností, která se zapsala do historie docela výrazně. I když nikoli do historie naší. 

Přemyslova dcera Markéta, známá jako dánská královna Dagmar - Foto: nico- dk, Wikimedia Commons, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Přemyslova dcera Markéta, známá jako dánská královna DagmarFoto: nico- dk, Wikimedia Commons, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Markéta, Božislava a Hedvika, tak se jmenovaly tři dcery z Přemyslova prvního manželství. Božislavu provdali do Rakous, z Hedviky se stala řeholnice v pražském klášteře svatého Jiří, a ta nejstarší princezna, Markéta? Po rozchodu a rozvodu rodičů odešla s matkou a sourozenci do vyhnanství. Do Prahy se vrátila vlastně jenom na skok, v roce 1205. Ano, byl to vlastně jenom krátký okamžik, kdy svou bývalou rodinu vzal král ve chvilce slabosti a pod momentálním náporem výčitek svědomí na milost. Markétě bylo tehdy devatenáct let, což znamenalo, že jako nevěsta začínala mít svůj zenit pomalu za sebou. Není divu, v exilu jí nápadníci zrovna nenadbíhali. V tom šťastném roce dorazilo do Prahy skvělé poselstvo dánského krále Valdemara. Za účelem nabídky k sňatku. Zahraniční delegaci vedl jistý pan Strange. Stará dánská píseň zachytila příchod a jednání poselstva neobyčejně půvabně:  

"Ó slavný český králi, pozdraven buďtež nám,
pro vaši milou dceru král Valdemar poslal k vám."
"Přijměte vodu a ručník, sedněte za stůl páni,
poselství vaše známe, buďtež nám uvítáni."
Přinesli vrhcábnici a zlaté kostky spolu,
by s pannou hrál pan Strange a mluvil bez okolku.
Král zašel do komnaty radit se královou:
"Hle páni z Dánska jsou tu, chtí míti dceru mou."
"Když Valdemar, dánský král, chce si dceru naši vzíti,
má ji muž onen slavný i s věnem skvostným míti."
Do velké síně vedli ji zlatem zdobenou,
pan Strange, mladík dvorný, se zdvihne před pannou.
Přinesli vrhcábnici ze zlata červeného,
pan Strange krásnou pannu vyhrál pro krále svého.
V hedvábné modré roucho oděnou vyvedli,
by šlechetnou pannu tak všichni prohlédli...
 

A tak dále, a tak dál... On je ten příběh hrozně dlouhý. Když bylo po zásnubním hodokvasu, nechali nevěstu o samotě s vůdcem dánského poselstva. Markéta se ho prý vyptávala na vlastnosti svého budoucího chotě. "Je král dánský krásný? A zdalipak je pevný ve víře?" Tu Strange, "panic dvorný," odpověděl srovnáním: "Dánský král je dvakrát lepší nežli já." (Tak nevím... Pročpak pan Strange mluvil najednou o sobě, když se ho na to princezna ale vůbec neptala? Že by. ano, že by tím náznakem byl vyjádřen jakýsi citový vztah královny a rytíře?) Každopádně tak zaznamenala pražské námluvy dánská lidová písnička. V nádherném průvodu se Markéta odebrala do severoněmeckého hansovního města Lübecku, kde se konala svatba. Její vstup do nové vlasti zachytila jiná píseň: 

Pamětní deska královny Dagmar v Ringstedu - Foto: bonio .,  CC BY 2.5

Pamětní deska královny Dagmar v RingsteduFoto: bonio ., CC BY 2.5

Dagmar přišla do vlasti, plesá Dánsko věrně, a rolník, měšťan blaze žil bez daně a berně. Ta panna přijela ze slavné České země.  

Podle slov té této písničky však uviděla Markéta svého ženicha, krále Valdemara až v Dánsku. Bylo to údajně v Mandö, po dvouměsíční plavbě. Když poznala, že muž, který na písčitém pobřeží prohání svého koníka, je její královský choť, obrátila se poněkud nevěřícně na svého průvodce pana Strangeho s výčitkou: "Vždyť dánský král má jen jedno oko!" "Jest muž a kníže,“ zněla Strangeho odpověď, „jenž své chrabrosti důraz dal, on hněvem oka sbory nepřátel rozehnal!" Píseň je píseň a skutečnost je skutečnost. Dotyčný král Valdemar přišel o jedno oko až čtrnáct let po smrti Dagmar. Moment. Dagmar? Už podruhé tu padlo dočista jiné jméno, než jakým byla česká princezna a nová dánská královna pokřtěna. Žádná Dagmar, ale - Markéta přece. 

Dagmar, dítko světla, červánků a zoře, Jitřenka, jež plaší světa tmu a hoře.  

Krásný verš, ale - kde se tu vzala ta Dagmar? Jméno "Dagmar" přijala Markéta v Dánsku. V dánštině znamená skutečně denici, Jitřenku, "paní dne." Dánové tak půvabnou českou princeznu asi viděli. Markétě-Dagmar bylo souzeno žít v roli dánské královny pouhých osm let. Ale za těch osm se do srdcí svých nových poddaných musela zapsat dost výrazně. Obyvatelé Dánska ji milovali pro její zvláštní dobrotivost, a také pro to, že se dovedla odvážně zastat i protivníků krále, svého manžela. Z její dětí je znám Valdemar, byl korunován dánským králem ještě za otcova života, ale zahynul na lovu. Otec Valdemar přežil i jeho. Královna Dagmar zemřela zřejmě při porodu svého čtvrtého dítěte. Shromáždila přitom kolem sebe všechny své panny. Obrací se na nejmilejší z nich, na Kristinku, a dovolává se jí pomoci v bolestech. Ale už není žádná pomoc. Marně čte Kristinka v Písmu, Dagmar cítí, že už se jí nedostává sil. Přeje si proto ještě spatřit krále. Král Valdemar opravdu přijíždí, ale svou ženu už nezastihne naživu. 

Smrt královny. Fragment pomníku v Ribe - Foto: bonio .,  CC BY 2.5

Smrt královny. Fragment pomníku v RibeFoto: bonio ., CC BY 2.5

V ložnici ženy bědují tam velký pláč a žal,
královna Dagmar skonala, když Valdemar přijížděl.
A Valdemar, král dánský, teď do dveří vstoupí prudce,
a malá dobrá Kristina vztahuje k němu ruce:
"Nechť pominou již, králi můj, přetěžké vaše žaly,
neb z Dagmařina boku vám synáčka vyřezali."
 

Za skutečně své však považoval Přemysl jenom děti, které mu dala krásná královna Konstancie. A těch bylo celkem devět. Jako první se narodil Vratislav. Mamince bylo asi devatenáct let. Malý kralevic obdržel jméno Vratislav určitě proto, aby zastínil stejnojmenného a teď už nepohodlného stejnorozence. Jenomže tento druhý Vratislav zemřel v dětském věku. Kdy, to nevíme, ale muselo to být před někdy před pátým rokem jeho věku, protože tehdy přišel na svět budoucí český král Václav. Tohoto Václava však ještě předešly v rychlém sledu za sebou sestry - Judita, Anna a Anežka. Judita a Anna se provdaly, Anežka zemřela mladá, ale Přemysl s Konstancií měli pak ještě jednu dceru toho jména. Druhý ze synů, který zůstal naživu, Vladislav, bude jednou budoucím markrabím moravským, tak dlouho, až ho v této funkci vystřídá o dva roky mladší Přemysl. Ještě zbývá Blažena neboli Viléma, Vilemína. Poněkud záhadná postava. 

Svatá Anežka Česká - Foto: Zuzana Walterová

Svatá Anežka ČeskáFoto: Zuzana Walterová

Prameny ji skoro vymazaly z dějin. Jenom náhodou byla objevena v aktech milánského inkvizičního procesu z roku 1300. A je to opravdu zajímavý příběh: Z výpovědí tehdejších svědků plyne, že už před desítkami let přišla do Itálie jistá paní Viléma či Vilemína (italsky ji říkali Guillelma, Guilemina), původně prý zvaná "Felice" (tedy česky nejspíše Blažena). Žila prý v Miláně se svým synkem a pouze tolik bylo povědomo, že jméno její matky znělo Konstancie, že její otec i bratr nosili královskou korunu. Kolem této výjimečné ženy se brzy soustředil okruh ctitelů, z nichž někteří hovořili o její svatosti. Blažena - Viléma zemřela v roce 1281. Tělo zesnulé odnesli její přátelé do opatství v Chiaravalle a tady je slavnostně pohřbili. Svou učitelku nepřestávali uctívat, ztotožňovali ji s Duchem svatým a tím na sebe přivábili po letech zájem inkvizice. Verdikty byly tvrdé. Několik osob skončilo v plamenech. Posmrtnému trestu neušla ani Blažena. Její exhumované pozůstatky skončily v roce 1300 na hranici... 

Skutečně svatou se však stala víc než sedm století po své smrti nejmladší Přemyslova dcera, Anežka Přemyslovna. Svatořečení se dočkala 12. listopadu 1989. Naše cesta nížinami, pahorky i horami českých dějin nás zavede i k ní, ale ještě předtím se potkáme s jejím o šest let starším bratrem Václavem, toho jména Prvním, zvaným Jednooký. Ten se snažil seč mohl kráčet ve šlépějích svého otce. Chyběla mu však Přemyslova vůle, rozhodnost i energie. Král Václav I. byl nepochybně velkorysý, štědrý, statečný, taky ambiciózní panovník to byl, ale v zásadě ho vysoká politika unavovala. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 30. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1214. schůzka: Dobrý voják Hašek. Opilý, chrabrý, nezvěstný…

    V životním příběhu spisovatele, novináře a obchodníka se psy Jaroslava Haška přicházíme k dalšímu milníku. V době, kdy založil obchod se zvířaty, se dostal do problémů, kvůli nimž nakonec skončil za vraty psychiatrie....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas