22. prosince  1996 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

75. schůzka: Anežka Česká

Anežka Česká - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Anežka ČeskáFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Během té spousty let, kterou jsme urazili, jsme už potkali velice četný zástup osobností, a jak budeme houštím a planinami české historie postupovat, tak jich bude logicky pořád víc a víc. Tento svět přeje, žel, daleko spíše mužům, takže se v našich dějinách (a nejenom v našich) zřídka shledáváme s výraznou ženskou osobností. Když už ji tam však potkáme, tak víme, že nejde o postavu matnou, bezbarvou, nevýraznou. Což v plné míře platí o nejmladší sestře českého krále Václava, která dostala jméno "Ctnostná" neboli "Čistá." Neboť takový je význam jména Anežka.

"Přemysl měl dceru - jmenovala se Anežka - a ta vynikala nad všechny své sestřičky líbezností." Těch Anežčiných sestřiček, o kterých se zmiňuje Vladislav Vančura, bylo pět. Plus čtvero bratříčků (až na prvorozeného Vratislava se všichni dožili dospělosti, nejdelšího věku dosáhl král Václav I., ten zemřel v osmačtyřiceti). Ale zpátky k těm sestřičkám: Jako první se narodila mamince Konstancii a tatínkovi Přemyslu Otakarovi Judita (vdala se do Korutanska), Anna (vzala si knížete slezského a krakovského), Anežka (v pořadí první - to ještě není ta, o které dnes vedeme řeč, ale její stejnojmenná starší sestra; zemřela jako malé dítě), dále Blažena neboli Vilemína (koho ta si vzala, to nevíme, ale jako vdova se ocitla v Itálii a tam také zemřela). Pravděpodobně roku 1211 a pravděpodobně v Praze přišla na svět Anežka. Bývají uváděna i data o pět až šest let starší, ale ta jsou zřejmě nesprávná. "Král již v útlém věku zaslíbil Anežku jakémusi polskému vévodovi."  

Romanopisec Vladislav Vančura byl autorem beletrie neboli krásného písemnictví; nebyl vázán žádným slibem každý svůj údaj okamžitě doložit. My jsme sice taky nic neslibovali, leč činíme to: Anežku zasnoubili jako tříletou rovněž nezletilému polskému knížeti Boleslavovi. Boleslavovou maminkou byla Anežčina prateta Hedvika, vratislavská vévodkyně. Za svatou ji prohlásili už čtvrt století po její smrti. Tříletá snoubenka Anežka odjela do Polska v doprovodu desetileté sestřičky Anny. Lze předpokládat, že za svým snoubencem. Aby si mohli spolu hrát. Ti dva se však ještě dlouho neviděli. Anežka s Annou byli na vychování v cisterciáckém klášteře v Třebnici. Nezáviděníhodný osud pro tříleté děcko... Na takový detail, totiž jak té holčičce muselo v cizí zemi, bez jediného blízkého člověka být, na to se nikdo neohlížel. Mnohem důležitější byl zájem dynastie. 

Anežka Česká - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Anežka ČeskáFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Anežka prožila v Polsku tři roky. Pokud ale víme, tak se svatba nekonala... Dětský ženich zemřel. Co s Anežkou Přemyslovnou? Její pobyt v Polsku se stal bezpředmětným. Vrátila se domů. "Když ten vévoda zemřel a když vzrostla Přemyslova moc a když bylo zříti neobyčejnou spanilost té dívčiny, naléhali na Přemysla ujcové a příbuzní, aby j í vyhledal nějakého královského ženicha." "Vrátila se domů..." Jaké bylo to "doma"? Zase v klášteře. "Zatím princezna trávila čas v klášteře doksanském. Učila se písmu a pravdám svatého náboženství." Učila se jim přesně dva roky. Pak se opět vynořila otázka svatby. "Když jí bylo osm let, stala se krásnější, než může býti lidské stvoření. Vlasy měla hnědé, drobounce kadeřavé, nos jemný, hrdý, dobře utvářený, tvář hebkou a zářivou" - těmito slovy popisuje Anežku Vladislav Vančura. Bůhví, kde její popis sehnal; zdá se však, že skutečně nepřeháněl. Přemyslovská princezna Anežka musela být nepochybně kráska. "Ale to je všechno málo! To nic nepraví, neboť za krásou, kterou lze viděti a kterou lze vyjeviti slovy, se skrývala moc a krása utajená, tak jako v meči se skrývá síla ran a sláva vítězství." 

Co se tedy ukrývalo v Anežčině nitru? "Krátce: věci těžko postižitelné, jakési štěstí, jakási střída šťastného žalu a opět radosti, jakési dýchání, jímž lidské srdce vzlétá, jakýsi pád a zdvih, jakási hlubina a výše, jakási šírost jednoty, jež v bouřném vlnění proniká lidský cit, ty věci nevýslovně činily Anežku krásnější než dokonalost těla. Bylo jasno, že i královnin úděl je pro toto stvoření těsný. Šlechticové a paní jali se tedy spřádati příběhy i sny a často při tom pronášeli jméno Jindřicha, který se měl státi císařem." 

Příběhy a sny spřádal hlavně tatínek Přemysl Otakar. Za prvé se mu nelíbilo, že řeholnice mají na Anežku příliš silný vliv, a za druhé - nehodlal se vzdát své dcery, která vyrůstala ve sličnou dívku a mohla se stát důležitou figurkou na šachovnici jeho mocenských zájmů. Takže se Anežka po pěti letech pobytu v klášteřích mohla vrátit zpátky na Pražský hrad. Ale jenom na skok. Už tam jako by ani nepatřila. Zasnoubili ji. Ano, to už jsme slyšeli. V osmi letech. Jindřichovi. Synovi německého císaře Fridricha. Jindřichovi bylo zatím teprve devět let, ale byl to předpokládaný dědic císařského trůnu. "Jindřich se měl státi pánem římské říše. Kde tedy mohl hledat nevěstu vznešenější a sličnější a více oplývající ctnostmi? Který otec a který se mohl vyrovnati Přemyslu Otakaru a která dívka mohla stanouti vedle Anežky?" 

Anežka Česká - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Anežka ČeskáFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pokud by se ti dva snoubenci - tedy Anežka a Jindřich - pokud by se vzali, tak by se stala česká princezna, Přemyslovna, císařovnou. O to taky českému králi šlo - spojit přemyslovský rod s císařským rodem Štaufovců. Na věno své nejmladší dcery obětoval 30 000 hřiven stříbra. (Jestli si to dobře pamatuji, tak to byl trojnásobek toho, co se odhodlal císař Friedrich dát jako věno Kunhutě Štaufské, tedy manželce Václava I.) Český král na to měl. A měl i na to, aby se Anežce dostalo té nejlepší výchovy na renomovaném dvoře. U rakouského vévody Leopolda. 

"Mezi lidmi a mezi vladaři vešlo ve známost, že Anežka a Jindřich jsou sobě blízko a že náleží, aby spojili svůj osud a spali později v jediném loži.“ Anežka uvykla tedy myšlence, že bude císařovnou. Odešla z kláštera, žila na dvoře rakouského vévody Leopolda a dcera toho vévody Markéta stala se její přítelkyní. Vzdělávaly se spolu v naukách, sdílely stůl, sdílely vposled stejnou naději. Stejnou naději? Jakou "stejnou naději"? Česká princezna Anežka si měla vzít císařského syna Jindřicha. Tu budoucí svatbu měl dojednat, zařídit, zprostředkovat rakouský vévoda Leopold. To je celkem logické, když u něj Anežka trávila šestý rok svého dospívání.Tenhleten Leopold byl náramný intrikán. V tomto okamžiku bychom měli zřejmě zpozornět. Svými intrikami Leopold dosáhl, že se císařský dvůr začal poohlížet po jiné nevěstě než jakou byla česká princezna. Po jaké? Po anglické. Což ovšem ujednáno nebylo...
 

Leopold přesvědčil (jak přesvědčil, to se nepodařilo zjistit, ale čistými prostředky toho nedosáhl) - tedy přesvědčil patnáctiletého ženicha Jindřicha, že Anežku vlastně nechce. "Ano, Anežku nechci a nikdy si ji nevezmu." Takže si ten kandidát na císařský trůn vzal nakonec nevěstu z Anglie. Ale kdepak. Žádnou Angličanku. Vzal si Markétu. Tu Markétu, co s ní Eliška v Rakousku vyrůstala. Vzal si Markétu - dceru čiperného vévody Leopolda. To jsou paradoxy... Tedy: i ve 13. století. Ale on ještě není všem těm paradoxům konec. S touhletou Markétou uzavřel sňatek o čtvrt století později syn Václava Prvního, Přemysl Otakar II. No a protože tento druhý Přemysl Otakar byl Anežčiným synovcem, stala se Anežce její přítelkyně z mládí Markéta - neteří... 

Jindřich VII. Štaufský si Anežku za ženu nevzal - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Jindřich VII. Štaufský si Anežku za ženu nevzalFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Všem plánům byl konec. Nevěstě Anežce nezbývalo nic jiného, než se vydat zpátky domů. Podruhé v jejím čtrnáctiletém životě. "Když mezi rodem Přemyslovým a rodem rakouských vévodů vzplanula nenávist, navrátila se Anežka domů. Stesk, lítost a ponížení tížilo jí. Byla zarmoucená, byla pokorná, ale uvnitř její bytosti jako nějaká zapomenutá píseň zněly nesmírné touhy a síla a vzmach. Cítila hořké osamocení. Patřila v hlubinu nebe. Zahlédla šírost, jež je slavnější než.“ Pan Vančura poněkud předbíhá... On možná ani nepředbíhá; jenom napovídá, co se v tom zklamaném a poníženém děvčeti mohlo asi tak odehrávat. Ještě ale nebylo všem zasnubovacím snahám konec. Ony totiž tenkrát mnohá politické jednáni a válečné konflikty pravidelně vyúsťovaly do svatebních smluv. Ty smlouvy svazovaly země podle vůle politiků a určovaly osobní život dětí. A co svobodné rozhodování... nebo aspoň souhlas se sňatkem? Jenom výjimečně. Těch královských děcek se nikdo na nic neptal. Mezitím se stačil český král Přemysl Otakar II. jak se patří rozzuřit, protože to, co mu udělal rakouský vévoda, to byl podraz, který si žádal být řádně vykoupán v krvi. 

S rakouským vévodou Lipoltem
český král pak svízel hroznou má.
Když s vojáky stojí u Znojma,
vyjednávat je s ním ochoten,
místo aby chystal odvetu.
Lipolt ovšem má ho za sketu
a zakrátko jeho zbrojnoši
moravskou zem zcela zpustoší.
Král posílá spoustu kurýrů,
vévoda však sliby ke smíru
neplní, s králem si jen pohrává.
Prohlásí: "Když padla Morava,
mohou Čechy brzy padnout též.
Líto je mi toho národa,
jehož jméno vladař zaprodá,
protože je líný jako veš."
 

Mezi Českým královstvím a Rakouským vévodstvím to tenkrát opravdu vřelo a vůbec se nezdá, že by se válečné štěstí přiklánělo jenom na jednu stranu. "V příběhu tomto nelze nepoznati první příčinu oněch záští a válek, které od té doby trvaly s malými přestávkami až do konečného vyhynutí kmene knížat rakouských roku 1246..." shrnuje František Palacký. Trestná Přemyslova výprava prostě skončila... Když neřekneme rovnou a podle pravdy, že nezdarem, tak tentýž fakt můžeme zaobalit, že neskončila zdarem. Obsah je tentýž. No a zatímco se v Rakousích a na Moravě bojovalo, v Praze se nám nějak rychle za sebou začala střídat poselstva, dostavilo se poselstvo od anglického krále Jindřicha Plantageneta, a nebylo samo, rovněž bývalý Anežčin snoubenec Jindřich učinil jakýsi trapný pokus o návrat. Moment. Ten si přece vzal Markétu a byl s ní řadu let šťastně ženat... Tato maličkost mu nevadila? Tedy: jednak slůvko "šťastně" není v tomto případě vůbec na místě... říkejme prostě, že "byl ženat"... jednak jeho vlastní manželství mu zdá se vůbec nepřekáželo v dalším pokusu. 

Anežčina pečeť - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Anežčina pečeťFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

On byl tenhleten Jindřich vůbec znám svým prostopášným životem. Musel zasahovat pantáta císař. Za prvé oba manžele smířil, za druhé je pro jistotu poslal na dalekou Sicílii. Oba dva. Možná to udělal proto, že zrovna ovdověl a v krásné české princezně našel zalíbení?... No ano... Když si Anežka nevzala jeho syna, proč se s ní nemohl oženit tatínek? V té době to nebylo vůbec nic divného, že se měla Anežka stát ženou muže, který měl být původně jejím tchánem. Anežka však prosadila svoji svobodnou vůli. Měla toho všeho už dost. Měla dost světa mocných, odmítla císařskou korunu, kterou jí Friedrich nabízel, a rozhodla se. Zdá se, že tentokrát se už skutečně mohla rozhodnout. Ano, její otec Přemysl Otakar I. umírá a není tu nikdo, kdo by ji od jejího rozhodnutí mohl odvrátit. Ani bratr Václav, která právě nastoupil na trůn - ani ten. Jinými slovy: ten už vůbec ne. 

Poslechněme si, co o své sestře napsal později papeži: "Abych pravdu řekl, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost přede všemi lidmi smrtelnými." Jasné? Václav nechal Anežce v rozhodování naprostou volnost. Proč tu zprávu Václav papeži vlastně psal? "Osvědčil papeži Řehořovi svou ochotnost posloužiti jemu vší svou mocí. Příležitost dána mu sestrou Anežkou, která uvedla nové řehole minoritů a klarisek do Prahy a sama se také klariskou učinila. Ona, co sestřenice svaté Alžběty, jejíž pověst a zázraky hýbaly tehdy veškerým křesťanstvem, častými dopisy navštěvovala papeže, který Alžbětu za světici vyhlásil a řehole ony sám založil a proto také dával k Anežce zvláštní šetrnost najevo."  

Podle příkladu své sestřenice Alžběty založila spolu se svou matkou Konstancií dvacetiletá Anežka v Praze špitál. (Královna Konstancie už měla v zakládání zkušenosti. Díky ní vznikl například klášter Porta coeli u Tišnova nedaleko Brna.) Nový špitál začal vyrůstat v sousedství nového kostela sv. Haštala. To slovo, tedy špitál, v sobě tehdy zahrnovalo nemocnici, chudobinec i útulek pro pocestné. Anežka vlastně zahájila výstavbu celé sítě špitálů po celé zemi. Další byly založeny ve Stříbře, v Mostě, Chebu, Klatovech. Bylo to velké sociální a zdravotnické dílo, v těch časech absolutně bez konkurence. Hned nato, příštím rokem, přibyl v blízkosti špitálu klášter. Ne jeden, ale dva. Mužský: klášter menších bratří svatého Františka, a jeho ženský protějšek: klášter řádu svaté Kláry. Oběma klášterům věnovala Anežka celé svoje královské věno. Opět to byl velkolepý podnik, který tehdy, ale ani později neměl v Čechách obdoby. Do nového řádu klarisek bylo uvedeno pět řádových sester - přišly k nám z Itálie, z Assisi, s nevelkým odstupem je následovalo sedm vznešených dívek z Českého království. Vyvrcholením byl vstup princezny Anežky Přemyslovny do řádu. Byla jí 23 léta, když se stala abatyší. 

Sv. Klára, podle jejíhož vzoru Anežka Česká založila v Praze klášter sv. Františka, do něhož posléze sama vstoupila - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Sv. Klára, podle jejíhož vzoru Anežka Česká založila v Praze klášter sv. Františka, do něhož posléze sama vstoupilaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Měla, co chtěla, měla, po čem toužila. Neměla. Chtěla položit základy úplně novému řádu. To by znamenalo něco víc, než "jen" přivést cizí řád k nám. Papež Řehoř, který františkánský řád před léty zakládal, byl vůči Anežce slušný, zdvořilý, ale - opatrný. Nemohl nevidět rozdíl mezi původním ideálem a expanzí řádu po celé Evropě. Tu doprovázely nemalé majetkové zisky. Sama Anežka hlásala návrat k prvotní chudobě... Vzdala se v klášteře hodnosti abatyše a dál užívala jenom titulu "starší sestra". Vzdala se také špitálu a statků, spadajících pod správu kláštera. Tak proč jí papež nechtěl vyhovět? Protože nechtěl. Což není odpověď. Není, protože ji neznáme. Možná, že církev, jmenovitě papežská kurie neměla zájem na další české světici. Zakladatelé nových řádů, pokud je kurie uznala, se stejně jako mučedníci stávali světci. Anežka podnikala, co mohla, aby se jí její sen vyplnil. První český řád! Velice pilně si o této věci dopisovala se svatou Klárou. 

(Jen docela malou odbočku směrem ke svaté Kláře... To byla opravdu velice zajímavá osobnost. Podobně jako Anežka i Klára byla šlechtična, i když nikoli z rodu královského. Toužila poznat sv. Františka Assisi, a když se jí to povedlo, tak si od něj jako dvacetiletá nechala ustřihnout své krásné dlouhé vlasy, odložila drahé roucho a přijala drsný řeholní šat. Když František založil ženskou řeholní družinu, stala se Klára její představenou. Po její smrti byl řády pojmenován řádem klarisek. Klarisky chodily bosy, nejedly maso, neměly žádný majetek. S touto Klárou si Anežka dlouhá léta dopisovala. Už to samotné bylo pozoruhodné. Čtením a psaním se v té době neobtěžovali ani králové, měli na to svoje lidi. Platí to i pro krále Václava I. (Ještě jeden nepatrný a naším příběhem nesouvisící, i když zajímavý detail. Papežem Pavlem VI. byla prohlášena za patronku televize.) 

Hlavice sloupu s postavami sv. Anežky a sv. Kláry - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Hlavice sloupu s postavami sv. Anežky a sv. KláryFoto: Acoma, Wikimedia Commons, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Ale raději zpátky do 13. století. V Římě se na snažení Anežky založit nový český řád nedívali zrovna přívětivě, ale nakonec pomohl přirozený vývoj. To bylo tak: Kolem pražského špitálu sv. Františka se sdružilo bratrstvo, jehož členům papež nakonec dovolil nosit vlastní řádové označení. To označení byl kříž. Přesněji: červený kříž s hvězdou. Tak byl položen základ k vytvoření nového řádu, jediného, který kdy byl původem český, totiž křížovníků s červenou hvězdou. Ale nejenom to. Anežka se stala jedinou ženou - zakladatelkou mužského řádu v dějinách církve. Nový řád se těšil v Praze přízni. Opustil prostory u svatého Haštala a získal místo u paty Juditina mostu na pravém břehu Vltavy. Nové založení mělo pouze mužskou větev, i když Anežka hrozně stála i o ženskou řeholi, a působil jako rytířský řád. 

I do ticha kláštera pronikal hluk českých dějin. V klášteře u Anežky došlo ke smíru mezi jejím bratrem, Václav I., a synovcem, kralevicem Přemyslem Otakarem II. Byla to právě Anežka, sestra a teta těch dvou rozvaděných kohoutů, které se povedlo, že k sobě našli cestu. Po bitvě na Moravském poli se stal klášter útočištěm žen královské rodiny. V době Braniborů v Čechách, v tom čase hladomoru a bídy, ve kterém byl následník trůnu a Anežčin prasynovec Václav II. v internaci na Bezdězu, představoval Anežčin klášter nejenom naději, ale přímo symbol české nezávislosti. Anežka Přemyslovna, tehdy sedmdesátiletá, stála v klášteře nepokořeně jako pečeť českého práva proti cizím uchvatitelům v zemi. Ano, byla to královská dcera, která se mohla stát císařovnou, a přitom žila jako mnozí chudí v přemyslovském státě. 

Uprostřed hladomoru a běd zemřela vyčerpáním a hladem. Psal se 2. března 1282. roku. Byla představenou kláštera po 46 let, a po většinu té doby vlastně neoficiálně, protože ona sama si říkala starší sestra (představená klarisek byla zvolena až po její smrti) pod jejím vedením a vlivem se tu vystřídalo několik generací sester. Anežka poznala, že její život končí, a proto v přítomnosti sester a menších bratří přijala pomazání nemocných. Anežka je chtěla potěšit, probděla s nimi celou noc. Druhý den se jí ulevilo a její tělo vyhublé dlouhými půsty a stářím zářilo (jak praví svědectví autora legendy) až do dvanácté hodiny. Okolo třetí hodiny odpoledne Anežka zemřela. 

K doslovu tohoto anežského příběhu patří i osud jejích tělesných pozůstatků. V roce 1941 odkryl archeolog Ivan Borkovský v kostele kláštera sv. Františka v Praze hrobku bez rakve s mužskou kostrou. Nevěnoval jí zvláštní pozornost, protože v té hrobce nebyly žádné insignie ani další doklady, že jde o královský pohřeb. Mnohem později, roku 1984, dokázal profesor doktor Emanuel Vlček, že se jedná o pozůstatky českého krále Václava I. Tento soud byl potvrzen nálezem vyhojeného poranění pravé oční krajiny. Václav I. byl přece jednooký. Za druhé světové války byla objevena v sousedním ženském klášteře na čestném místě kostra ženy zralého věku. Bez lebky. V tom roce 1941 ji někdo ukradl. Zloděj se vloupal do uzamčeného kostela a lebku z hrobu odnesl. Zřejmě proto, že se domníval, že jde o lebku Anežky Přemyslovny. Ještě v roce 1955 vybízel dr. Borkovský, aby pachatel lebku vrátil, kam patří, ale marně. V roce 1986 tuto výzvu opakoval v denním tisku profesor Vlček. 

Byla to skutečně Anežčina lebka? Ne. Ten hrob patřil české královně Kunhutě, manželce Václava I., nikoli její švagrové Anežce. Takže - kde byla pohřbena Anežka? U obvodové zdi kláštera. Nad ní byla vybudována potřební nika. A v té hrobce - nic. Prázdná. Byl tam jen kousek prkna a zlomek plechu. Ostatky Anežky Přemyslovny nenašly po smrti klid, jaký by jim příslušel. Za vltavských povodní byl klášter zaplavován, i s hroby. Vzhledem k tomu, že se povodně často opakovaly, vyňaly řádové sestry Anežčiny kosti z hrobu, omyly je ve víně a uložily do menší skříňky, která pak byla vložena do hrobu. No dobře, ale ty ostatky odtud přece zmizely... Proč? A jak? 

O svatořečení Anežky České se zasloužil kardinál Tomášek (na snímku v listopadu 1989) - Foto:  Rádio Praha

O svatořečení Anežky České se zasloužil kardinál Tomášek (na snímku v listopadu 1989)Foto:  Rádio Praha

Za husitských válek byl klášter vydrancován, vlastně přestal existovat. Po bitvě u Lipan se do něj klarisky vrátily, ale pozůstatky abatyše se najít nepodařilo. Zmizely. Až na jednu výjimku. Tou byla dolní čelist. Tu si totiž odvezla v roce 1576 domů do rodného Španělska Marie, vdova po císaři Maxmiliánovi. Díky kardinálu Františku Tomáškovi se oddělená hlavice dolní čelisti a části krčku této čelisti vrátila zpátky domů. Tady se stala součástí nově vytvořeného relikviáře jako součást svatovítského pokladu. Vyčíst se z ní moc nedalo. Snad jedině, že se jedná skutečně o pozůstatky ženy a že ta žena byla stará. Stejné zjištění konstatoval profesor Emanuel Vlček u třeňového zubu Anežky Přemyslovny, který věnoval španělský král Juan Carlos před nějakým časem vídeňským křížovníkům s červenou hvězdou. 

V neděli 12. listopadu 1989 byla Anežka Přemyslovna, které říkají ve světě Anežka Česká, svatořečena. Věštba tvrdila, že až se tak stane, zažije česká země velkou změnu. Anežka se stala spolu se svatým Václavem, svým předchůdcem a příbuzným ochránkyní tohoto národa. Básník Jan Zahradníček jí věnoval tyto verše: 

Jen nejstarší stromy v zemi
a balvany otesané
do podezdívky katedrál
by nám mohly ještě vypravovat o tvém mládí
Ale je cosi stálejšího než kámen
a zelená mluva dubů
nestačí na přísežnou výpověď o tvém odhodlání,
kterým jsi se stala,
Přemyslovno, dívko gotická,
občankou nekonečna, současnicí všech století,
uchem naslouchajícím bědě naší.
 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas