26. ledna  1997 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

81. schůzka: Neslavné bitvy českého krále

Přemysl Otakar II., "Král železný a zlatý" - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Přemysl Otakar II., "Král železný a zlatý"Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Osmdesátá první schůzka na Toulkách českou minulostí nás zavádí opět k Přemyslu Otakarovi Druhému. Není divu, tento muž je naším bezesporu nejvýznamnějším státníkem přemyslovské éry. Jistě, měli jsme i před ním panovníky velkého formátu, ba možná i většího ducha; a také mezi jeho následovníky, v jejichž žilách kolovalo procento krve Přemyslovců, lze objevit osoby hodné titulu hlavy státu. Ti před ním i ti po něm dostávali různá lichotivá přízviska, žádnému však už za jeho života neříkali "král železný a zlatý".

Kníže nejmoudřejší byl vždy ve sněmu,
v mládí štědré dary dával každému,
ctil každý stav, řešil spory bez hněvu,
nikdo neodolal jeho úsměvu.
 

Když král Přemysl Otakar II. právě nevládl, nesoudil, neženil sebe či své příbuzné, neuzavíral smlouvy a zrovna nikomu nic nedaroval, nezakládal nová města a nestěhoval či nepovyšoval ta stará, když se netěšil ze stříbrného a zlatého bohatství tekoucího z jihlavských a posázavských a ještě jiných dolů, tak co ještě zbývá? Nač jsme asi tak mohli zapomenout u tohoto rytířského krále? Přece na bitvy. Na válečnou slávu. Na boj. Král nevynechal žádnou příležitost, aby se na evropské scéně se svými zbrojeným silami zviditelnil. Neváhal se vypravit dokonce až do vzdáleného zahraničí, aby tam podnikl vojenské akce. Proti komu? No přece proti těm psům, pohanským, pruským... "Již národové slovanští všichni přiznali se ke křesťanství, někteří dobrovolně, jiní připuzeni, a přišla tedy řada pokřesťanění na sousedy jejich a blízké příbuzné, kmene totiž litevského v Prusích, Kuronech a Livonech." 

Přemysl Otakar II. na miniatuře z Gelhausenova kodexu - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Přemysl Otakar II. na miniatuře z Gelhausenova kodexuFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Moment, uděláme si po Františku Palackém malou zastávku. Leccos je v jeho větě k vysvětlování. Tak především ten "litevský kmen." Jistěže žili. Ale bylo to dočista jiné Prusko než to, které pod tím jménem známe dnes. Abychom si je nepletli, tak mu raději říkejme Prusy. Prusko, a teď zase Prusy? Ono se to Prusko přestěhovalo? Pokud se někdo stěhoval, tak to byli jeho obyvatelé. Lépe řečeno - přestěhovalo se jejich jméno. Díky za vysvětlení. Teď už teda nerozumím dočista ničemu. Tak začneme u těch Prus. "Prusy, historické území na severovýchodě Polska a v ruské enklávě, sevřené Polskem, Běloruskem a Litvou, při pobřeží Baltského moře mezi řekami Nemanem a Vislou... Osídleny původními kmeny Prusů, které byly jazykově příbuzné Litevcům a Slovanům... Posléze byli poněmčeni a jejich jméno - Prusové - převzali obyvatelé ve východních částech Německa." 

A proti nim, tedy těm původním pohanským Prusům, vyjel český král Přemysl Otakar II? Vyjel, ale nikoli sám. Do Prus se rozjelo plno rytířů. Ovšem ne jenom tak, nazdařbůh. Po staletí osvědčeným způsobem, který se užívá i v našem století. To jest - na pozvání. "Aby pokřesťanění zjednal větší zdar a důraz, povolal polský kníže Konrád roku 1226. rytíře řádu německých rytířů ku pomoci a podstoupil jim k dědictví část vlastního území netuše, že oni stanou zanedlouho netoliko nepřátelům záhubní, ale i vlastnímu národu jeho nebezpeční." Ani jedno z těch jmen nám dnes nic neříká; dokonce ani Sambie, která zřejmě v Prusích hrála vedoucí úlohu "Sambie byla přední krajinou starých Prusů, vynikajíc nad jiné svatým Romovem, hlavním to sídlem bohoslužby pro všecky národy kmene litevského, tak i obyvatelstvem hojným a bojovným." 

Proč se do té pruské pranice zamíchal náš Přemysl Otakar? "Nejhorlivější přítel a ochránce Řádu německého, papež Innocenc IV., uznávaje potřebu přispěti rytířům v nebezpečí postaveným (německým rytířům totiž teklo do bot), dal posly svými volati především krále Otakara, jehož hluboce nábožná i rytířská mysl a znamenitá moc válečná dávaly čáku jistého zdaru. Král tedy zbrojiv po celé léto, v čele znamenitého vojska i hojných šlechticů ze všech svých zemí, dal se v pochod na počátku zimy.“ Na počátku? Ale to už přece bylo po sezóně, tedy po válečné sezóně... Každý slušný bojovník počítal ve svém termínovém kalendáři s válčením od jara do podzimu. On král dobře věděl, proč vytáhl do války před Vánocemi. "V tom čase v Prusích vody i bahna zamrzlé nemohly činiti překážky volnému pohybování se pluků jeho." Jak silné bylo vojsko táhnoucí do Pruska? "Tak mohutné válečné síly nezjevily se ještě nikdy v Prusích: spojené vojsko křesťanské počítalo na 60 000 lidí branných." 

Antonín Lhota: Král Přemysl Otakar II. v Prusku - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Antonín Lhota: Král Přemysl Otakar II. v PruskuFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Český král jel do Prus z několika důvodů. Chtěl zajisté dát důkaz křesťanské horlivosti, ale zároveň obhlédnout situaci v polských zemích a tím pádem prozkoumat eventuální šance k prosazení vlastních zájmů. Několik much jednou ranou... A to jsme ani zdaleka všechny trefené mouchy nejmenovali. Kupříkladu českou šlechtu. Přemysl jí dal příležitost zaskvět se v rytířském brnění a dobýt na poli válečném trochu slávy, tolik tehdy ceněné. Ještě nějaká moucha? Markéta. Manželka Markéta. Král nedělal nic nadarmo. Měl svoje činy naplánované a odůvodněné. I když... Důvod jménem Markéta sotva komu sdělil. Ten si nechal pro sebe. Oč mu asi tak šlo? O rozchod s manželkou, více než dvakrát tolik starší. A kvůli tomu jel do boje v Prusích... Kalkuloval, že si touhle kruciátou nakloní ve věci budoucího rozvodu papeže a že papež přimhouří oko. Nebo raději obě dvě. 

"Přemyslovo vojsko stojí v sambijském území. Poplenilo širý kraj. děs, hrůza a strašení žene pohanský lid k táboru českého krále: odhazuje zbraň, padá na kolena a jeho knížata se takto ozývají. ´Jsme poraženi, králi. Naše vesnice nejsou již vesnicemi, ale vyhlížejí jako hromady popela a jako písčité duny. Králi, koříme se ti, dopřej nám svátosti křtu a pokoj a mír!´ Velmistr řádu odpovídal rytířům a král svolil státi těm nejvznešenějším za křestního otce. Když pak bylo posvěceno jedno políčko a když na něm byl narýsován obraz a rozprostření budoucího chrámu, sešli se kněží v nádherných rouších a vyšňoření šlechticové a velmistr a král a oba královi svakové, to jest markrabí míšeňský a markrabí braniborský. Potom se rozhlaholil zvonek a pruská knížata směla vkročit do označeného místa. Brali se s obnaženou hlavou a s rukama sepjatýma, bez meče a pasu. Vrhli se na zem, kněz vylil na jejich temena něco posvěcené vody. Potom jim byly vráceny meče a knížata přísahala věrnost velmistrovi..." 

Bylo to vskutku bohumilé dílo, které český král při obracení pohanských Prusů na pravou víru na tom dalekém severovýchodě odvedl. Ano, všimli jsme si dobře, co vedlo tyto národy do lůna křesťanství. Vladislav Vančura to pojmenoval přesně: děs, hrůza a strašení. Přemysl tu pomstil i vraždu pražského biskupa Vojtěcha. Co na tom, že to bylo po třech stovkách let a že tehdejší Prusové neměli s tou smrtí z 10. století... ani nemohli mít nic společného. "Král táhle vedle zálivu mořského přímo na starosvaté Romove, v jehož okolí kdysi svatý Vojtěch utrpěl smrt mučednickou. Když přiblížilo se vojsko k lesu posvátnému, nebylo lze odolati, aby nevniklo do svatyně pohanské; v popel obrácen jak svatý dub, tak i zavěšené na něm starodávné modly, a nic neušlo zničení, cokoli upomínati mohlo jakkoli na starou víru." 

Přemysl Otakar II. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Přemysl Otakar II.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

U místa jménem Rudava se pak strhla bitva. "Byl to krutý a krvavý boj, který skončil se porážkou a útěkem Prusů. Hrad jakýsi, jenž jim sloužil za útočiště, dobýván byl tak prudce, že přední muži tohoto národa, netroufajíce si déle, vzdali se králi a prosili o milost, slibujíce poddanství a poslušenství, aby nebyl vyhlazen veškeren lid jejich." Možná se někdo táže, nač tolik místa a slov a vět věnovaných vojenskému konfliktu kdesi ve vzdáleném zahraničí?... (Aby nám neuniklo, že každý zápas v našich dějinách nebyl spravedlivý... že jsme nebojovali vždycky za správnou věc... že jsme se tu a tam ocitli na straně vlastních nepřátel a proti nevinným.) 

"Celá Sambie dostala se tak v moc křesťanskou. Osoby dané v zástavu poručil král křížovníkům v opatrování a nařídil vystavení pevného města na výšině u řeky Pregoly, pro pojištění dobyté země. To město potom nazváno jemu na památku Královec - Königsberg - a je podnes hlavním sídlem původní země pruské." Neboli někdejšího východního Pruska, které po druhé světové válce připadlo Sovětskému svazu a nyní Rusku, i když je dnes od samotného ruského území odříznuto polskými, běloruskými a litevskými státními hranicemi. Všechno je zkrátka jinak. Ani Přemyslovo město se už nejmenuje Královec, ba ani Königsberg, nýbrž - Kaliningrad. Ani samotné místo nebylo zvoleno nejlíp; později je přenesli jinam, tam, kde je dnes na mapě. Po návratu oslavil Přemyslovo hrdinství náš starý známý minnesänger Sigeher, kterého král "zdědil" po svém otci. 

Neutrpěl v boji s Prusy pohanu,
v krátký čas dal pokřtít mnoho pohanů.
 

Sigeherův Codex Manesse - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Sigeherův Codex ManesseFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

To ale nejsou Sigeherovy verše... Tyto složil Dalimil. Ty Sigeherovy byly mnohem... jak to vyjádřit? tedy slušně - byly vůči králi daleko víc loajální. Sigeher si byl zřejmě dobře vědom, čí chleba jí. Srovnal Přemyslovo pruské tažení s genialitou přímo až Alexandra Velikého... i když se to celé tažení podobalo spíš výletní jízdě. Nicméně český král se náramně vžil do role skvělého křižáckého válečníka a nechal se jako hrdina oslavovat v písních. Na jeho omluvu (lze-li jej omlouvat) můžeme dodat, že nebyl tohoto druhu první. A zdaleka ne poslední. "Šťastně provedená ta výprava zvýšila velice vážnost krále českého v Evropě, jak znamenati bylo hned při prvním volení krále římského." 

On totiž císař Konrád, poslední Štaufovec na císařském trůně zemřel, a vzápětí ho na onen svět následoval i jeho konkurent, král Vilém Holandský. Co teď s uprázdněným trůnem pána světa? "Nyní poprvé od doby, co stávala římská říše, bylo jí po celý rok obejíti se dokonce bez určitého nástupce trůnu." Potomek císaře Konráda to být nemohl, jsa teprve batoletem čtyřletým. Takže se chystaly volby, a docela to vypadalo, že jako císař říše římské by mohl být zvolen: český král. Konec konců po své matce byl Přemysl Otakar II. taky Štaufovec. Kvůli této choulostivé věci přijel do Prahy kolínský arcibiskup. Přijel 17. července a pobyl u nás celý měsíc. O čem si asi tak mohl s Přemyslem špitat? Vzít... Nebo nevzít? To je, oč tu běží, a věru: byla to otázka přímo hamletovská. Český král se rozhodl... nevzít. Namísto něj pak zvolili němečtí feudálové císaře hned dva, jednoho ze Španěl, Alfonse, a druhého z Anglie, Richarda. Ani jeden se o problémy římskoněmecké říše příliš nezajímal, což byla v očích vévodů a knížat výborná kvalifikace. Ano, říšská knížata rozhodně netoužila po tom, aby jim vládla silná osobnost. A Přemysl takovou silnou osobností byl, takže se stal přímo hrozbou. Zatímco po smrti císaře Konráda kolem něj jako možného kandidáta kroužili - když zemřel Vilém, tak už jeho jméno ani nepadlo. Ostatně - český král měl přece ještě všechno před sebou. Bylo mu teprve čtyřiadvacet let. 

V době jeho vlády, jak se hovoří,
vyjížděli na lup do Čech Bavoři,
pronikali do vsí, do bran českých měst,
pánům brali statky, paním jejich čest.
 

Konrád IV. Štaufský - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Konrád IV. ŠtaufskýFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Tak, a máme tady další konflikt. Skutečnost byla ovšem o trošku jiná, než jak ji vylíčil Dalimil. Lišila se jenom v takovém nepodstatném detailu. Nezaútočili Bavoři na Čechy, nýbrž Češi na Bavory. O takové nedůležité maličkosti snad není ani třeba se šířit. Podle Dalimila to ovšem bylo dočista jinak. Právě naopak. Za všecko mohli ti oškliví a zlí Bavoři. 

Vévoda nedbal hlasu knížete
(jakože bavorský kníže dál toleroval bavorské nájezdy do Čech)
a tak Přemysl dal stíhat lotry prokleté,
když nechtěli ze svých skutků už se kát,
dal třiceti lotrům hlavy usekat.
Jednomu z nich bylo pětadvacet let,
zešedivěl hrůzou, v tváři strašně zbled´,
když měl neodvratné smrti kráčet vstříc.
To však všechno platné nebylo mu nic.
Ti raubíři z Bavor neznali však strach
a začali znovu šmejdit po Čechách.
K žalobám dál hluchý byl však vévoda.
Tehdy stihla Čechy velká nehoda.
 

(No, a jsme zdá se u jádra věci. Tady, na tomto místě, měl Dalimil svoje vypracování začít a nevymýšlet si horko těžko důvody, proč český král. Vpadl do Bavorska.) 

Bitva u Mühldorfu - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva u MühldorfuFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Kníže mladý byl a v nerozumu svém
vtáhl do Bavor a začal pálit zem,
třebas vojáků měl nepatrný houf.
Pak si vprostřed Bavor tábor rozbít trouf´.
To vévodu ovšem strašně rozjitří
a Přemysla k boj i vyzve pozítří.
 

Jelikož k boji dojde až pozítří (jak uvádí Dalimil), máme dost času na to, abychom si zodpověděli - tentokrát podle pravdy - jednu otázku. Otázku "proč"? Pročpak si vlastně české vojsko vyšláplo do Bavor? On totiž český král ztratil Štýrsko. O Štýrsko však připravili českého krále Uhři, ne Bavoři. Bavorský kníže, jistý Jindřich příjmím "Dolnobavorský," tak ten byl zetěm uherského krále Bély a tím pádem spojencem Uhrů. Takže Přemysl si umanul toho Jindřicha jaksi předem vyřadit, než se pustí do Uhrů. Promyšlený tah. Povedl se? To je právě to. Nepovedl. Hodně se nepovedl. 

Že vzdorovat nemoh´kníže přesile,
do Rakouska začal prchat zběsile.
Střelci houfci jeho měli záda krýt,
než k Cindorfu se mu zdaří ustoupit.
Nepřátel však bylo všude víc než dost.
Nedaleko před Cindorfem,
kam zamířil kníže s houfem,
podsekali jednou v noci tajně most.
Když Přemysl s vojskem na svém útěku
chtěl po mostě přepravit se přes řeku,
most se zřítil v zpěněnou hlubinu
propadlo se mnoho českých hrdinů.
 

Tak tohleto je jedna verze. Říkejme jí pracovně "propagandistická." Podobným způsobem se zprávy o válečných událostech upravovaly a upravují na jedné i na druhé straně odnepaměti až do současnosti. Fakt je, že si Přemysl byl vítězstvím předem jist. Bodejť by nebyl, když mu sebevědomí značně posílila nedávná výprava do Prus! Co podcenil český král? Nepřítele? Nebo bojovou přípravu? To i ono, a ještě něco navíc. Svou roli sehrálo několik vzájemně spolupůsobících faktorů. Byla to česká armáda, kdo naprosto selhal. A její vrchní velitel, tedy král. Když Přemysl zjistil, že Jindřich čelí jeho vpádu početnějším a lépe zorganizovaným vojskem, tak ukvapeně ustoupil. A protože ustupující voják je náchylný jaksi zrychlit krok, tak se úhybný manévr změnil v bezhlavý útěk. Král železný, osobně bezesporu statečný člověk, svou roli vojevůdce zvládnout nedokázal. Pod váhou zmateně prchajících českých těžkooděnců se u Mühldorfu prolomil most přes řeku Inn. (U Mühldorfu? Dalimil tvrdí, že to bylo u Cindorfu! Dalimil si to popletl. Jde o bavorský Mühldorf na pravém břehu řeky Innu.) 

Pro ostatní nebylo též záchrany,
Bavoři je zatlačili za brány
a pak město podpálili pochodní.
Mnoho Čechů zahynulo v onom dni.
Hrozné to tam bylo jako v předpeklí.
Neznal bych to, kdyby mi to neřekli.
 

Tak to snad můžeme i Dalimilovi věřit. Část zdecimované české armády, zůstala na pravém břehu a skutečně našla útočiště za hradbami Mühldorfu, zatímco zbytek se uchýlil do věže u mostu, kterou Bavoři zapálili a Češi v ní uhořeli. A i ti Češi, kteří pronikli do Mühldorfu, se po několika dnech bavorským obléhatelům vzdali. Jaká byla vlastně příčina té trapné porážky u Mühldorfu? Kronikář Dalimil to připsal na vrub nezkušenosti mladého krále: "Přemysl, jsa mlád, mladého skutku se dopustil. Když vítězil v pohanských Prusích, tak mu mládí nikdo nepřipomínal. Jenomže z něj ani pozdější zkušenosti nijak výtečného válečníka neudělaly. Spoléhal se na obrněnou jízdu, ta tenkrát představovala nejúčinnější ozbrojenou složku polních armád. Ale jako každá zbraň, i ona měla svoji Achillovu patu. Těžkooděnci mohli uplatnit svoje přednosti jenom za určitých podmínek. Nejlíp se jim bojovalo mna volných bitevních pláních, když se jako na turnaji rozjeli proti nepříteli a drtili ho vahou železa. Ale stačila například rozmoklá půda, a konec. Bylo po převaze. A ještě dál: koně i jezdci potřebovali nastupovat do pole odpočinutí, tíha pancířů jim rychle brala síly.“ (Pancíře vážily kolem šedesáti kilogramů.) 

Bojeschopnost rytířů kvapem mizela, zvlášť když museli déle a složitěji manévrovat nebo se přesunovat na delší vzdálenosti. Koně to unavovalo, těžkooděnci ztráceli jistotu i orientaci. A teď ještě ohlušující hřmot bitvy muže proti muži: nějaké bezprostřední velení bylo vyloučeno, nebylo ani možné koordinovat pohyby jednotek. Těžká jízda se dala nejsnáze a nejrychleji porazit překvapujícím výpadem ze zálohy. Což se mohlo stát u Mühldorfu. Mohlo. Bylo to v okamžiku, kdy se český král pokusil vyhnout střetu. "Ztráty vojska českého v té válce počítají souvěké památky bavorské rozdílně, až do tří tisíc mužů. Na to o svatém Přemysl mír a v něm se zavázal k podstoupení Schärdinku, Neuburku a Sušice." Na Sušicko si dělal nároky bavorský Jindřich jako na dědictví, kterému podle jeho názoru náleželo. "Bolestnější však nežli hmotné ty ztráty byl proň mravní účinek toho, že započal válku bez potřebného rozhledu a vedl ji tudíž i beze cti a slávy," napsal František Palacký. A napsal to dobře, i když nemilosrdně. 

Tu válku s Bavory zamýšlel Přemysl jako předehru k rozhodujícímu střetnutí s Uhry. Moc se mu nevyvedla. Teď mu ještě ke všemu hrozila pomsta z uherské strany. A ta na sebe nedala dlouho čekat. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas