2. února  1997 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

82. schůzka: Český král v práci i doma

Uherský král Béla IV. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Uherský král Béla IV.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Bélu, krále Uher, kníže chce porazit. Zná jeho nenávist." Tvrdí Dalimil. My si za "knížete" dosadíme "krále," tedy českého krále, a v tajence blížící se války nám vycházejí dvě jména dvou nepřátel: Béla a Přemysl Otakar II.

Proč si ti dva vjeli do vlasů? Protože Uhři vpadli do Korutan. Důvod té invaze? Vleklý, mnoho let trvající spor o ovládání alpských zemí. Ten spor začal smrtí dědice Rakouska a Štýrska, a tím byl poslední z Babenberků, Friedrich II. Bojovný. Padl v pohraniční bitce právě proti Maďarům. Na naše jižní sousedy, tedy Rakousko, si teď brousili zuby dva silní evropští panovníci. Lepší výchozí pozici měl Přemysl Otakar. Stal se už jako dvacetiletý rakouským vévodou, a to sňatkem s Markétou Babenberskou (s nevěstou o víc než třicet let starší než byl ženich). Zatímco Uhři - ti si dělali nárok rovněž skrze sňatek - blízký příbuzný uherského krále Roman Ruský si vzal Markétinu sestru Gertrudu. Aby byly všechny ty příbuzenské propletence pokud možno ještě víc zašmodrchané, taky tedy Gertruda byla Přemyslovou švagrovou, vdovou po jeho bratru Vladislavovi. 

Fridrich II. Bojovný - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Fridrich II. BojovnýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ale raději se urychleně vraťme k začátku česko-uherské války. Uhři vpadli do Korutanska - ze Štýrska, které patřilo Uhrům, napadl a krutě poplenil Korutany Bélův syn, mladší král Štěpán. Přemysl si bezpochyby řekl: když on, tak i já, žádné smlouvy mezi námi a Uhry neplatí, protože to byli Uhři, kdo je pošlapal. A jde se na ně. "Štýřané, jsouce s panováním uherským nadmíru nespokojeni, utíkali se k Otakarovi o pomoc i ochranu; prosby šlechticů i měst jejich podporovány byly i od Rakušanů. Tak tedy Otakar svolil a v jedenácti dnech byl vypuzen ze země král Štěpán i všechny posádky uherské." A na další válku, jak nám to potvrzuje František Palacký, bylo zaděláno. "Tím stala se neodvratnou nová rozhodná válka mezi Čechy a Uhry. Jen krutá zima způsobila poněkud odklad její." 

Češi vytáhli proti Uhrům skutečně na samém začátku roku 1260. Což bylo neklamným příznakem toho, že rozhodující řež chtěli oba králové svést v té nejnevýhodnější době, mimo válečnou sezónu. Bylo to totiž mezi nimi velice horké. Po zimě byly sýpky prázdné, cesty rozblácené a neschůdné bitevní pole nevhodné pro srážky těžkých rytířských jízd, ale to nevadí: Válka bude, a hned! "Jakmile sníh počal mizeti na polích, tu hned z obou říší hrnuli se hojní zástupové proti sobě a již v měsíci březnu 1260. na několika místech pohraničních strhl se boj krvavý." Jak jsme si už byli řekli: Válka bude, a basta!... Včera bylo pozdě. "Králové Otakar i Béla nacházeli se osobně uprostřed svých vojsk na dolejší řece Moravě." Tedy... ono zase tak úplně včera pozdě nebylo. Hlad, nemoci a přepraví potíže způsobily, že hlavy obou vojevůdců, rozpálené bojechtivostí, nakonec tak nějak vychladly. Konec války však nenastal, jenom příměří. Ovšem rytířské. Odklad střetu do 24. června 1260 - po svátku Jana Křtitele se už mohlo klidně válčit. Přímo o sto šest. A mezitím... 

Přemysl Otakar II. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Přemysl Otakar II.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"...mezitím, za tohoto stání králové oba snažili se rozmnožiti co nejvíce možná branné síly své; nejenže z vlastních zemí svých vedli do boje cokoli mohli, ale hledali také posily ve spolčování se, takže konečně půl Evropy do války zavedeno bylo." Vypočítávat všechny spojenců Uhrů a Čechů snad ani dopodrobna nebudeme, i když pan Palacký to činí přímo svědomitě... Pouze dodejme, že Béla zmobilizoval kromě svých Uhrů řadu národů závislých na svém království, jako byli Srbové, Chorvati, Sikulové, Bulhaři, obávaní pohanští Kumáni a dokonce i Tataři; z cizích spojenců pak některá ruská a polská knížata. Zatímco na české straně mohl Přemysl Otakar počítat pochopitelně s rytířskými družinami z vlastních zemí, tedy Čech, Moravy, Rakouska a nedávno "osvobozeného" Štýrska; ze zahraničí mu vypomohli spojenci z Braniborska, Slezska, Opolska, pochopitelně Korutanska. Zprávy o štědrosti a slávě českého krále přivábily do jeho armády nejednoho Němce. 

Nám, lidem 21. století, snad postačí holá čísla, abychom si uvědomili, že historik ani trochu nepřeháněl, když mluvil o půlce Evropy ve válce: "Vojsko Bélovo počítalo do 140 000 bojovníků. Ve vojště krále Otakara se nacházelo ke 100 000 bojovníků a mezi nimi 7000 jezdců českých, oděných železem od hlavy až k patě, i s koňmi svými." To je dohromady čtvrt milionu lidí. Ve 13. století! "Tak veliká vojska, většinou jízda, nemohla v horách bojovati proti sobě; krajiny na soutoku Moravy a Dunaje se staly přirozeným dějištěm nastávající války." Logicky. Bylo tam dost místa. Toho čtvrt milionu se tam vešlo. "Otakar nařídil svým, aby ke dni svatého Jana, na konci příměří, strhli se dohromady u města Lavy v Rakousích. (Lava rovná se Laa an der Thaya.) Uherské vojsko rozloženo bylo na levém břehu řeky Moravy, asi od vtoku Myjavy až po Dunaj." (Tedy od dnešních Kútů až skoro k dnešní Bratislavě.) Všechno to ale začalo u města Laa. A jak už to někdy v historii bývá, tak vlastně omylem. 

"Mladší král uherský Štěpán zdá se měl úmysl přikvačiti jednotlivé zástupy vojska českého před jejich spojením se u Lavy; chtěl zrychleným pochodem za deštivé noci přepadnouti Moravany a Slezáky, kteří ještě u Pohořelic meškali, ale zabloudiv, musel na úsvitě vrátiti se s nepořízenou. Druhého dne vytáhl asi s deseti tisíci jezdci na předzvědy a rozložení vojsk českých. Přepraviv se přes Moravu, poslal houf Kumánů až k ležení českému. Z toho povstal mezi Čechy veliký pokřik a ruch, jenž však ulehl hned, když se ukázalo, že nevalný ten houf dal se hned zase na útěk. Jen rakouská hrabata z Hardeka a Kadolt a Oldřich, toužíce po boji nedočkavě, s několika sty muži hnali se samochtíce za utíkajícími tak prudce a neopatrně, že v úžinách údolí ocitli se náhle v zálohách nepřátelských a zaplatili všichni životem přílišnou odvahu." 

Béla v boji s Přemyslem Otakarem II. (Chronicum Pictum) - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Béla v boji s Přemyslem Otakarem II. (Chronicum Pictum)Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Uhři vlastně omylem (protože bloudili), napadli český tábor, přitom řadu rakouských pánů vylákali s jejich družinami do léčky, napadli je a nakonec pobili. Poněkud nepovedený začátek války. Na morálku Přemyslova vojska zapůsobil tento nezdar velice depresivně (není divu), a nechyběly ani návrhy výpravu rozpustit. "Mnozí cítili se tím více povzbuzeni, aby krvavou pomstou nad nepřáteli smířili duše padlých hrdinů; ale našlo se i malomyslných dosti, kteří výpravě netušíce zdaru, již pomýšleli na návrat." Teprve 4. července se podařilo českému králi pozdvihnout náladu svých oddílů a přesunout je v bojovém pořádku k ústí řeky Moravy, kde rozbily tábor poblíž obce jménem Kressenbrunn. 

Kressenbrunn... Tak tuto vesnici se nám podařilo objevit až na podrobné mapě Dolních Rakous, a to severozápadně od ústí řeky Moravy do Dunaje. Obě armády se položily proti sobě na opačných březích řeky Moravy. A začalo se s válkou. Ovšem s válkou taktickou. S válkou nervů. Nikomu se nechtělo přes řeku. "Král uprostřed svých železných rytířů stanul na poli Moravském, zvaném německy Marchfeld. Přišed na prostranné výšiny, spatřil Otakar před sebou poprvé široko daleko rozložené stany krále Bély - již jen řeka Morava byla mezi nimi.“ Kdyby jeden z nich začal, tak by možná získal nejprve rozhodující výhodu, ale v důsledcích mohl ten krok zase znamenat porážku. Těžká volba... Však taky soupeři čekali pomalu čtrnáct dní, co udělá ten druhý. Trén měl co dělat, aby dokázal odpočívající vojska zásobit - plundrováním okolí. "Otakar krátil si chvíli hrami rytířskými, na které Uhři dívati se mohli, a vyřizováním potřeb státních. Když ale dlouhá nečinnost začala mrzeti obě strany, poslal Otakar do ležení uherského nabídnutí, aby buď Uhři ustoupili od břehu, dadouce Čechům volně přepraviti se přes řeku, a pak ať prý ustanoví se den i místo k bitvě; aneb volí-li král Béla bíti se raději na poli Moravském, že Otakar mu popřeje volného přechodu sám." Pro co se rozhodl uherský král? Pro tu druhou možnost. To znamená, že Uhři přejdou řeku a bitva bude na české straně. Tedy: Na Moravském poli. 

Bitva u Kressenbrunnu - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva u KressenbrunnuFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Začalo to 12. července hned po ránu. Domluva zněla, že jedenáctého Češi couvnou, dvanáctého se Uhři přepraví přes řeku Moravu a třináctého, na svátek svaté Markéty, že začne boj. "Mladší král Štěpán se ale začal přepravovati proti úmluvě hned v noci následující, a 12. července o poledni již celé vojsko uherské, přebrodivši řeku na několika místech, postavilo se u Kressenbrunu do šiku válečného; jenom král Béla zůstával na levém břehu s nevalným komonstvem.“ Češi pod dojmem dohodnutého příměří se chovali - včetně svého velitele - až nepochopitelně bezstarostně. Král vyslal silný oddíl (s posláním dnes už neznámým) do Hainburku na protilehlém břehu blízkého Dunaje, další houfy se rozjely po okolí shánět zásoby. Český král později psal papeži, že v té chvíli zůstala v jeho blízkosti jenom menší část vojska. Dokonce to byla prý pouhá desetina. (Desetina to asi nebyla, ale oslabené české vojsko bylo, a hodně.) 

Uherský útok udeřil jako blesk z čistého nebe. "Král Štěpán velikou silou obořil se na centrum vojska Čechů, ve kterém se nalézal i Otakar, a obklíčil je na způsob polokruhu." Doslova prekérní situace. A hlavně nefair. Vítěz má vždycky pravdu. Po vítězné bitvě vítěze nikdo nezpovídá. Zda šlo opravdu o předem zamýšlenou zradu? Jsou dvě možnosti. Ta první, že ano. Ta druhá, že ne. Když ale to, co se u Kressenbrunu stalo, je opravdu po staletí předmětem nikdy nevysvětlených sporů. Každá strana interpretovala ten moment po svém. Uhři tvrdili, že Češi nedodrželi úmluvy, Češi zas, že Uhři v rozporu s podmínkami příměří začali hned za pochodu obkličovat postavení. Hledejte dnes pravdu... Svou roli mohla prostě hrát netrpělivost, ať už Štěpánova nebo jeho divokých Kumánů. Buď jak buď, strhlo se něco, čemu se říká poněkud literárním, ale výstižným výrazem "řež." 

Naši historikové většinou dávají za pravdu zprávám o uherské proradnosti, ale - co když je něco na té první možnosti... Ona je taková kacířská. Co když to příměří porušil nikoli Štěpán, ale naopak český král, který svou těžkou jízdou předčasně napadl nepřipravené Uhry? Důkazy nejsou, ale indicie. My totiž známe prakticky všechny podrobnosti o uherské zradě z Přemyslova listu papeži, který působí poněkud... no, takovým propagandistickým dojmem... jako by v něm pisatel pořád něco vysvětloval a omlouval... A ještě jedna věc, a dost důležitá: V podmínkách mírové smlouvy, která byla uzavřena následující jaro po bitvě, je klauzule o klatbě na hlavu Přemysla Otakara II. Klatbě na hlavu vítěze. Tedy v případě, když smlouvu s Uhry nedodrží. Na uherskou stranu, která měla údajně původní dohodu s Čechy před bitvou porušit, se žádná taková podmínka nevztahuje. Což je dost divné. Kdoví... Možná ten nevysvětlitelný úpadek popularity a věrohodnosti českého krále, který po Kressenbrunu následoval, a to v celém okolním světě, souvisel s jeho někdejší případnou věrolomností... Kdoví... Tuto tajenku už stěží někdy vyplníme... 

"U Kressenbrunu byl smeten prvý Přemyslův sbor," líčí bitvu Vladislav Vančura, "a Kumáni a Uhři a tatarská jízda se ženou tam, kde stojí rytířové odění v železo. Česká vojska zpívají a král, sama hbitost, sám zrak, sama vůle, sama myšlenka, je vede do boje. I sráží se řada prvá a druhá a třetí s tou kumánskou jízdou. Dřevce se zlomí, štíty zplošťují uzounká prsa kumánská; drtí koně, rozhodí šik, vnikají strašným klínem doprostřed jezdců, kteří se zastavili, kteří se potácejí, kteří padají. A jako bouře, jež se strhla někde v předpeklí, jako bouře v strašném dusání smrti blýskají meče. Zem je zaplavena krví. Traviny rudnou. Mračno zahaluje vojska a v tom mračnu protkaném hnáty a padáním zbraní a stříkanci letícími křížem krážem, v tom mračnu s očima bílýma a s tváří škubající se dokonává bezpočet nájezdníků." Líčení páně Vančurovo je z zrodu těch, při kterých běží mráz po zádech, ale... přesto (nebo možná právě proto) mi nějak uniká podstata českého úspěchu. 

Stanislav Hudeček: Bitva u Kressenbrunnu. Boje v Mravenčím údolí - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Stanislav Hudeček: Bitva u Kressenbrunnu. Boje v Mravenčím údolíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Čím jsme vlastně vyhráli? V okamžiku uherského útoku poslal král svým rozcouraným oddílům zprávu o nebezpečí a své oslabené voje nechal sešikovat. Ale nejenom to. Ještě než se mohl stát cílem soustředěného nepřátelského útoku ze všech stran, tak dal Přemysl povel k akci. Nikoli obranné, ale útočné akci. (On je odjakživa útok tou nejlepší obranou...) Král vsadil všechno na českou šlechtu (té velel pražský purkrabí Jaroš z Poděhús pod svatováclavskou korouhví). "Jaroš, purkrabí pražský, prohlásil, že jeho vojsko, v jehož středu byl nesen praporec svatého Václava mučedníka, neutrpělo žádné škody ani ztráty na koních či lidech," tvrdí takzvané Druhé pokračování Kosmovy kroniky O příbězích krále Přemysla Otakara II., "nýbrž kamkoli se obrátilo, nepřátelé se odvraceli od jejich tváře na útěk. Také železný hrot toho kopí, na němž visel praporec řečeného mučedníka, spatřili mnozí, jak se třpytí jako přejasný paprsek sluneční. Poslové krále uherského, kteří byli od něho posláni ke knížeti českému, vypravovali, že když v hodinu vzájemného utkání Čechové pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň vydanou svatým Vojtěchem (kterou lid zpívá každou neděli i o jiných svátcích při procesí), koně protivníků dávali se pro vůli jezdců na útěk." 

Což byl první, leč nikoli poslední případ v našich dějinách, kdy písnička pomohla vyhrát bitvu. Tou písničkou, která Čechům dodala jaksepatří kuráže, byl chorál Hospodine pomiluj ny. Podle pozdějších líčení prý bylo vidět i žehnající české patrony a také stín obrovitého orla. (Kdo chce, ten vidí.) Každopádně náraz těžké české jízdy měl na Uhry drtivý účinek. Uherský předvoj byl drcen, rozbit, pošlapán. Obrátil se v panický útěk, který strhl i ostatní nastupující houfy. Navíc se k bojišti začaly sjíždět a postupně zapojovat do bitvy i ty části Přemyslova vojska, které se ráno rozjely za jinými úkoly a byly nakvap svolány. "Když dorazily ke Kressenbrunu ostatní české sbory, obrátilo se všechno uherské vojsko na zmatený útěk. A vypravuje se, že v té jediné bitvě zahynulo osmnáct tisíc nepřátel Vypravuje, že krev zbarvila vodu řeky Moravy a že mrtvoly jako nějaká hradba stavily říční proud." 

Ale ještě nebyl konec. Ještě zdaleka nebyl konec. Uherské oddíly, které před pár hodinami s takovými nadějemi překročily řeku, prchaly nazpátky. Jenomže nazpátky: to znamenalo zase k řece a přes ni, navíc se strašnými železnými rytíři v patách. Ve vodách Moravy si smrt zřejmě vybrala největší daň. Zatímco na samotném bojišti padlo na osmnáct tisíc lidí, v Moravě se jich utopilo čtrnáct tisíc. Podle Otakarova obrazného příměru v dopise papeži, o kterém jsme už mluvili, mohli jeho bojovníci po mrtvolách padlých nepřátel a jejich koní přejít řeku jako po mostě. Prchající se nestačili zachytit ani v uherském táboře na druhém břehu... tam byl zbytek vojska i se samotným králem Bélou... ti všichni byli tím přívalem strženi a pokračovali v divém běhu až za řeku Váh. Vítězná bitva pro české bojovníky vyvrcholila obsazením uherského ležení se všemi nashromážděnými zásobami a bohatou kořistí. 

Stanislav Hudeček: Bitva u Kressenbrunnu. Uherské vojsko hledí přes řeku na české ležení - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Stanislav Hudeček: Bitva u Kressenbrunnu. Uherské vojsko hledí přes řeku na české leženíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Boreš zajal vozbu královu.
Když pak dospěl s ní až k domovu
a když vybral z truhel skvostů hrst,
našel mezi nimi také prst,
jenž patříval Janu Křtiteli.
Klášterec v Oseku zříte-li,
najdete i onen ostatek.
Uhři prchli potom nazpátek
a bezpočet hradisek a měst
rozdrtila ještě česká pěst.
 

Ale ještě nebyl konec. Bélovi sice už žádné vojsko nezbylo, byl úplně bezbranný, český král mohl bez jakýchkoli potíží dobýt celé Uhry! To určitě mohl. Ale neudělal to. "Mnohem raději bych válčil s pohany než s křesťanským králem..." Tato slova vložil do českých královských úst Vladislav Vančura. Ano, a i když je přesně takto neřekl, tak smysl jeho činů jim odpovídá. "Nemám proti němu zášť, ctím ho, podávám mu ruku a nabízím mu věčné přátelství. - Co nás rozděluje? Co rozděluje panovníka jediné víry, když pohané obcházejí jejich země a když náboženství dochází na všech stranách škody? Neučiním nic, co krále uráží, nepoplením jejich města, nezloupím jejich truhlice, nevezmu jejich zemi. Chci obrátit vojska, a král starší, Béla, a král mladší, Štěpán, nechť zanechají piklů a nechť se sjednotí s mou vládou proti pohanům!" Podivné rozhodnutí. Přemysl Otakar II. sice byl rytířským králem, ale tolik velkorysosti bychom od něj nečekali. Snad to ani nebyla velkorysost... 

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Českému králi bylo jasné, jak pobouřeně by reagovala Evropa na opovážlivou změnu mapy, tedy kdyby České království zabralo Uhry. Zdá se, že se český král náramně rychle naučil držet na uzdě svoji dravost a spokojil se tím, že mu Béla vrátil, oč ho před sedmi léty připravil, tedy Štýrsko. Ale on už zřejmě tehdy český král počítal, že si skutečný zisk vybere. A že si ho vybere jinak. A brzo. Na uherském dvoře spatřil sedmadvacetiletý panovník jednu dívku jménem Kunhuta. Byla sotva šestnáctiletá, Bélova vnučka, dcera ruského knížete Rostislava Michajloviče. "Byla tak krásná, že to nelze vypověděti slovy ani zobraziti lidskou rukou. Měla nádhernou postavu, oválné oči, hebké kadeře, něžné ruce a chůzi jako nějaké andělské stvoření. Když se dala do řeči, zněl její hlas jako zpívání, jež zasahuje lidská srdce. Její přiléhavý šat byl z modré nejjemnější vlny, sametový plášť s kožišinou splýval jí z ramen. Na rozpuštěných vlasech třpytila se jí čelenka, ve výstřihu byzantský náhrdelník se třemi penízky. Anděl závrati dotkl se její šíje..." 

No, nezamilujte se do takové krásky... Český král to udělal a až po uši. Kdyby bylo jenom po jeho, konala by se svatba okamžitě. Kdyby bylo jenom po Kunhutině, taky by se věc nemusela dlouho odkládat: Přemysl Otakar II. byl velice statný muž a jako většina Přemyslovců pohledný, jenomže... Ano, jenomže. V Praze ho čekala manželka. Žena skoro šedesátiletá. Problém jménem Markéta. Co teď s ním? 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas