13. dubna  2006 v 13:28  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

86. schůzka: Na den svatého Rufa (kolize, krize, katastrofa)

Přemysl Otakar II. skládá hold Rudolfovi I. Habsburskému - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Přemysl Otakar II. skládá hold Rudolfovi I. HabsburskémuFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Píšeme data 1277 a 1278. V těchto necelých dvou rocích dopije český král Přemysl Otakar II. svůj pohár hořkosti až do dna. Před čtyřmi lety, roku 1273, se pokusil sáhnout po římské koruně. Kurfiřti, papež, páni v podmaněných zemích a hlavně česká šlechta mu zasadili úder, ze spojenců a přátel se vyklubali zrádci - namísto českého krále byl na římský trůn pozdvižen neznámý švábský hradě Rudolf z rodu Habsburků. První kolo zápasu to hrabátko s dvacetinou ročního důchodu, než jaký pobíral český král, však vyhrálo. Přemysl musel sklonit hlavu, ba dokonce musel před Rudolfem pokleknout. Namísto devíti zemí mu k vládnutí zbyly jen dvě - České království a Moravské markrabství.

Ale to ještě nebyl všemu dalšímu ponižování konec. Je v tom jakási podivná krutost - kopnout do klečícího protivníka. "České výsady z roku 1212. stanovovaly, že králové čeští jen k těm císařským rokováním voláni býti mohli, které by rozepsány byly nablízku do Norimberka nebo Bamberka, a povinnost česká k říši, obmezená již dávno na postavení tří set mužů branných k císařově jízdě do Říma, byla ještě na ten způsob zmírněna, že bylo na vůli necháno vyplatiti se z ní pokaždé 300 hřivnami stříbra. Zápis ale nové smlouvy ze září 1277. roku, k jejímuž uzavření poslán byl do Prahy prvorozenec Rudolfův Albrecht, postavil krále českého na roveň s jinými knížaty říšskými, zavázal je k nezměřeným robotám pro říši."
 

V té spleti zákazů a diktátů se krčí na konci malá poznámka, že "ani Rudolf služebníků a poddaných Otakarových proti jeho vůli, ani Otakar Rudolfových přijímati nebude k sobě a do své ochrany." Problém ovšem vězel v tom, koho myslel Rudolf Habsburský těmi "služebníky." Přemysl formálně slíbil beztrestnost všem těm odbojným českým šlechticům, i když mu jeho povstání vlastně zlomilo vaz. Poskytl jim záruky. Asi je nemínil tak úplně vážně. On se totiž vzápětí na zrádce vojensky vrhl, což se pánům pochopitelně nelíbilo. Strhl se křik. A pršely stížnosti. Páni erbu růže se začali dovolávat Habsburkovy ochrany, kterou ten dobračisko římský král rád slíbil. "Jen trpělivost, přátelé," psal jim v dopisech. Muže, které Přemysl právem považoval za své poddané, zval Rudolf "svými služebníky." A jednomu z nich, Borešovi z Riesenburka, dokonce přísahal "při žezle královském i nejvyšší pravdě Kristově tě nikdy neopustím, nýbrž tě ochraňovati budu jako syna vlastního." Jenom ať prý Boreš ještě chvilku počká. "Vznešená ruka krále římského vyrve ho z rukou ničemníka!"
 

Přemysl Otakar II. - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Přemysl Otakar II.Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

To tedy bylo opravdu nevídané neslýchané. Ano, Habsburk budoval v českém státě naprosto plánovitě pátou kolonu, jejíž akce byly přesně načasovány s programem zahraničních nepřátel. Dá se předpokládat, že se Přemyslovi zprávy o tom donesly. Český král to musel nutně pokládat za pokus rozbít i poslední, historickou základnu přemyslovských držav. Byl to plán na likvidaci českého státu. "Psaní Vaší Výsosti o Vítkovcích a jiných Vašich služebnících obdržel jsem," psal český král Rudolfovi v říjnu 1277. Dopis byl napsán v Poděbradech. "Že by tito Vaši čeští služebníci, jak pravíte, měli býti do Vašeho míru pojati, o tom já nijaké neměl jsem známosti. Netanulo mně ani na mysli, že by kdo z mých zemanů, zejména těch, kteří mně ve službě a věrnosti zavázáni jsou a kterých všechen rod odnepaměti předkům mým výhradně poddán býval, měl do úmluvy Vaší pod jakýmikoli přikrytím pojímán býti...!"
 

Někteří historici dřív tvrdívali, že na Moravské pole Přemysla dovedla ztráta soudnosti. Říkalo se a psalo, že Přemysl byl prostě neschopen smířit se s faktem, že přišel o své velmocenské postavení... Ale ne. To nebyla raněná ctižádost, která ho pozdvihla do posledního boje. Bylo to vědomí, že brání, že musí bránit samotné základy státní budovy, kterou zdědil po svých předcích. "Zlomím vzdor velmožů, i kdyby po pražském mostě už neměl chodit jediný z nevěrných Čechů a popravčí Petřín zrudl panskou krví!" Tuto větu měl údajně pronést český král. Podle Dalimila zněla prý takto:  

Až se vrátím z dálky,
zarputilcům hlavy napravím.
Na Petříně postavit dám špalky,
pokryji ho rouchem krvavým.
Vysměju se pánům do očí
na pražský most Čech už nevkročí.
A pak ještě kronikář dodal, jako komentář:
Snad mu ani nebyl život milý,
že tak mluvil ten král soběbylý.
On však český král nejenom pronášel větu či věty. On skutečně jednal. Máme tu veršovanou reportáž, od Dalimila. Není to však objektivní informace, ale velice tendenční propaganda:
Příliš pozdě na svou škodu
chtěl bez vesel proti proudu
veslovat král. Na národu,
z něhož vyšel, měl víc lpět
a svou čest by získal zpět.
Král však ve své nerozumné pýše
českou šlechtu utlačoval spíše,
na rytíře ctného, na Záviše
tak štval, že ten musel za hranice
uprchnout, a pány Vítkovice
připravil král o ústecký hrad.
Do sporu se potom pustil s Číčem
z Budějovic. Ten byl brzy zničen,
stejně jako Vilém z Poděbrad,
Zvířetické z Kladska vypověděl,
Žirotinským Louny odejmul
a přivedl jenom za pár neděl
mnoho pánů na žebráckou hůl.
Beneše upálil v temné věži.
Tím oblibu získat mohl stěží.
Všude lkali sirotkové malí,
vdovy na něj Bohu žalovali...  

Papež Mikuláš II. vyhlásil nad českým králem klatbu - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Papež Mikuláš II. vyhlásil nad českým králem klatbuFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Koncem roku 1277 zlikvidoval Přemysl panskou opozici. Boreš z Riesenburka byl popraven, Záviš z Falkenštejna, Vítek Hradecký, Ojíř Lomnický a další Vítkovci byli vyhnáni do exilu nebo donuceni se podrobit. V této situaci psal Otakar římskému králi dopisy, ve kterých argumentuje - aspoň z našeho pohledu - docela logicky: "Mám k Vaší lásce důvěru, že starodávných práv mého království raději přimnožiti nežli ujímati ráčíte. I já jsem údem oné říše, která zeslabováním údů svých síly nabývati nemůže." Mělo to ale vůbec smysl - něco takového psát? Nejspíš nemělo. O osudu českého krále bylo přece rozhodnuto, a to na těch nejvyšších světských i duchovních místech. Papež Mikuláš II. vyhlásil nad českým králem klatbu. A zase se brousily meče, cídilo brnění a hledali se spojenci. Rudolf například našel spřízněnou duši v uherském králi Ladislavovi (mimochodem? to byl bratranec české královny Kunhuty). Na Ladislava se obrátil (právě díky onomu příbuzenství) i český král, ale se zlou se potázal. Ladislav ho okamžitě práskl Habsburkovi. Římský král zatím mobilizoval pomoc z celého Německa. Král český se obrátil také do Německa, na severoněmecká knížata. Oslovil i slezské a polské Piastovce, kterým připomínal společný slovanský původ. Text Přemyslova proslulého manifestu se zachoval, a František Palacký jej ve svých Dějinách uvádí doslova:  

"Kdybychom my, čehož Bůh nedej, v nastávajícím boji podlehli, nenasytná Němců lakota sahala by ještě dále a oni zabažili by se i po Vašich državách. My jsme Vám jako nějaké ochranné předhradí, které kdyby jim odolati nemohlo, sami domysliti se můžete, jaké nebezpečí nastalo by Vám a Vašim poddaným. Všebaživá hrabivost jejich nespokojila by se podrobením Vaším, ale i statky Vaše pobrala a ukládala by Vám břemena nesnesitelná. Kolikeré útisky zakoušel by potom přečetný Váš, od Němců tak nenáviděný národ!, do jaké kruté poroby upadlo by svobodné Polsko!" Ta slova, zdá se, měla svou historickou opodstatněnost. Stejně jako tato okřídlená věta českého krále: "Kdo hasí hořící sousedův dům, chrání sám sebe!"  

Uprostřed všech těch horečných válečných příprav se dostavila ještě jedna zápletka. Nebyla nijak veliká či závažná, ale zanedbatelná taky ne. Sehrála totiž roli jakési rozbušky. Přemysl měl pochopitelně svoji tajnou službu. Fungovala zdá se dobře. Její úkol zněl: vyhledat spojence v týle nepřítele. Našel se bohatý vídeňský měšťan Paltram, a zejména rakouský zemský maršálek Jindřich z Kuenringu (někdejší Přemyslova milenka a matka jeho čtyř dětí Anežka, zvaná Palceřík, se psala taky "z Kueringu"). Přízeň, a hned dvojitá: Jindřich byl Přemyslovým zetěm. Vzal si jeho nemanželskou dceru Elišku, která se českému králi narodila z jeho vztahu k Anežce z Kuenringu. Onen tah "BIS Českého království" ale nevyšel. (Ono se u nás nic neutají. To platí přinejmenším od 13. století.) 

Jindřich z Kuenringu, Přemyslův zeť, byl označen za velezrádce - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Jindřich z Kuenringu, Přemyslův zeť, byl označen za velezrádceFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Kontakty s vlivnými rakouskými osobnostmi se předčasně prozradily. Náhlé soudy vyřkly nad Paltramem trest ztráty hrdla, Jindřich z Kuenringu byl bleskovým procesem označen za velezrádce, zbaven svých funkcí, lén i důstojnosti. Naštěstí se Přemyslovým spojencům podařilo z Vídně uprchnout, jenomže římský král teď měl v ruce dobrou kartu. Udělal z ní okamžitě trumfové eso: "Ten zrádný Čech osnoval spiknutí! Úkladně usilovat o život římského krále!" (Kdo má v úmyslu psa bít, ten si nějaký ten klacek vždycky najde...) Ona Rudolfova situace vůbec nebyla zlá, ani riskantní, a že by nebezpečná, to už vůbec ne, nicméně ten prohnaný Habsburk ztropil náramně hlasitě povyk, jako kdyby se už vídeňskými ulicemi plížily desítky najatých vrahů a on si na dvoře nemohl být jist svým životem. (To známe. Z historie vzdálenější i té zcela nedávné. A kdybychom si dali záležet, tak bychom paralely objevili i v současnosti.)  

„Zdá se, že měl Otakar jakési tušení osudu svého, od nové války ztrát ještě větších se obávaje. Neboť napomínav té doby jednoho z věrných svých šlechticů, doložil na konci tato památná slova: ‚Chci, pokud živ budu, starati se o Tvé dobré a sdíleti s Tebou cokoli budu míti, třebas bych i sešel až na jediný penízek‘." Bylo jaro 1278 a začalo jít nikoli o ten penízek, ale o život. Příbuzní z Durynska, Míšeňska a Braniborska přislíbili Přemyslovi těžkooděnce. Poláci měli přispěchat s lehkou jízdou. V zemích koruny české byla vyhlášena mobilizace, do které se ovšem šlechticům nějak moc nechtělo, jako by věc českého krále nebyla jejich věcí. Přemysl rozkázal zdokonalit opevnění Prahy, budovat fortifikace na důležitých místech, hlavně na přístupových cestách do země. Spěchal velice. Potřeboval soka předejít, zabránit mu v útoku. V opačném případě by ho už těžko dokázal zadržet. Rudolf byl na tom líp, tedy strategicky. Dunaj mu dělal skoro nepřekročitelnou obrannou linii, kterou navíc chránila řada předsunutých pevností. Na rozdíl od Moravy - ta byla ve směru od Vídně přímo bezbranně otevřená. Co měl v úmyslu český král? Hned od začátku přenést boj do hloubky nepřátelského území. On totiž věřil tomu, že snadno dobude několika rakouských měst a v jejich zdech že se bude eventuálně bránit. Jenomže všechno dopadlo úplně jinak...  

Památník bitvy na Moravském poli - Foto: Václav Klepal

Památník bitvy na Moravském poliFoto: Václav Klepal

Dürnkrut. Neboli Suché Kruty po česku. Tak se jmenuje malé rakouské městečko nedaleko levého břehu řeky Moravy, 32 kilometry jižně od Břeclavě. Tady se odehrála koncem srpna 1278 bitva, které se říká podle místa "bitva na Moravském poli." Bezprostřední přípravy začaly v červenci u Brna. "Tam vojsku svému shromážditi se kázal a kde i pomocné vojsko očekávati chtěl - to však meškalo nad očekávání dlouho. Nicméně byl Otakar dobré mysli, když manželce své - tuším jen aby ji potěšil - dával z Brna věděti, že hodlal hnouti se odtud s celým vojskem do Rakous, kde Rudolf meškaje neměl prý naděje na brzkou pomoc.." Branná hotovost ještě zdaleka nebyla kompletní (řečeno lidovým českým rčením scházela se jak švábi na pivo), koncem července ale český král vyrazil. Poněkud ukvapeně. 

Stanislav Hudeček: Přemysl s knížaty v předvečer bitvy na Moravském poli - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Stanislav Hudeček: Přemysl s knížaty v předvečer bitvy na Moravském poliFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ke svému značnému rozčarování se zasekl hned u první pohraniční obce (to byly Drozdovice). Obléhal je celých šestnáct dnů. Podobně vzdorovala i opevněná Lava neboli Laa na Dyji. Pod Lavou ho vzápětí objevily průzkumné oddíly nepřítele. Přemysl pochopil: Rudolf útočí! Táhne proti proudu Moravy! Co teď? Přehradit mu cestu! Jak? Spěšným přesunem k řece. Tady rozbil král ležení. Zvolil si rovinu mezi zákrutem líného toku Moravy s pahorkem zvaným Goldberg. Z toho kopce byl dobrý výhled na pláň. Po většinu roku byla ta pláň jakýmsi bahnitým mokřiskem, ale v srpnových dnech roku 1278 byla tvrdá jako mlat. Nepřítel se objevil na místě o tři dny později. Položil se kousek níž po proudu řeky, ve vzdálenosti asi pěti kilometrů. Skoro na dohled. V té době se už spojil s Ladislavem, uherským králem. Ten se dostavil osobně i se svými divokými Kumány a oddíly lehkého jezdectva. Zamířil podél pravého břehu Moravy s úmyslem vpadnout na nechráněnou jižní Moravu. Teď zase nastala v tom podivném představení chvíle pro výstup českého krále. Nechal marného obléhání Lavy a přehradil nepříteli u vesnice Dürnkrutu cestu. Na mapě dolního Rakouska je Dürnkrut vzdálen pouhých 30 kilometrů od Kressenbrunu, kde se odehrálo vůbec největší Přemyslovo vítězství. Přemysl se rozhodl buď je zopakovat - nebo padnout...  

„Čeští rytíři svírají mlčky kopí, uvyklí vítězit, slýchat křiky orlice a tleskot jejích letek nad starou korouhví, uvyklí vídat smrt, uvyklí slýchat steny, uvyklí cválat rovnou v záhubu. Dovedou rovněž odseknout, když běží o chvastounství, však na Moravském poli, v té nízké zemi, nad níž se klene půlka nebes báně, nedbají o pýchu, nedbají o řeči, nedbají o povídky. Každý z nich svírá meč vší silou pravice, vší silou vůle, mysli, naděje i lásky, vší silou života. Po levém boku Čechů stojí věrní Němci s podmračeným čelem. Po boku druhém jsou polští pánové, kteří si kroutí vousy.“  

Pokud jde o znak, má Přemyslovo vojsko zelenou korouhev s bělostným křížem.
"V té nízké zemi, nad níž se klene půlka nebes báně..." Vladislav Vančura vyjádřil svým básnickým jazykem, jak to bojiště vlastně vypadalo. Bylo jako stvořené pro jezdeckou srážku. Jednalo se o pruh roviny při řece, rovný jako dlaň, na západě lemovaný řetězem nízkým pahorků - nejvyšší Hochfeld dosahuje nadmořské výšky pouhých 195 metrů. Několik dnů se vyčkávalo. Měřily se síly. Síla českého vojska se odhaduje maximálně na 25 000 mužů, z toho tisícovka těžkooděnců, zatímco Rudolf měl spolu se spojeneckými Uhry číselnou převahu, ale nikoli v počtu obrněných rytířů, těch měl o něco méně. České vojsko bylo rozděleno do tří šiků: V prvním stáli Čechové a Moravané pod velením zemského hejtmana Miloty z Dědic, druhému se postavil do čela sám král, ten byl složen z čet najatých v Durynsku, Míšeňsku, Braniborsku a Bavorsku, a třetí, ten tvořili poněkud lehčeji vyzbrojení Poláci a Slezané, ti sloužili taky za žold.  

Uherské jízdě velel Matúš Čák Trenčanský - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Uherské jízdě velel Matúš Čák TrenčanskýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Také Rudolfovo vojsko mělo tři části: První tvořily uherské oddíly, ve druhé byli Rakušané, a ve třetí byly posily z říše. Jsou dáni aktéři, je dáno místo, zbývá ještě stanovit čas. 26. srpna 1248. Právě uplynula devátá hodina dopolední. "Když započala bitva, udeřili Uhři do prvých Přemyslových řad a zatlačili je." Ano, bitvu na Moravském poli začali divocí Kumáni, a to poněkud netradičně. Zasypali Přemyslovo vojsko přímo deštěm šípů. Hned za nimi udeřila lehká uherská jízda vedená Matúšem Čákem Trenčanským. "Český šik kolísal, jeho střed se chvěl, jeho křídla se přibližovala. Jeho střed, řada prvá, řada druhá, řada třetí, střed šiku, střed vojska, střed síly jižjiž kolísal." 

Po Uhrech vyrazily do boje oddíly alpských zemí se dvěma sty padesáti těžkooděnci. Rudolf použil na tehdejší dobu dost neobvyklou taktiku součinnosti útočící lehké jízdy a rytířského boje zblízka. Později za to sklidil uznání vojenských odborníků. Kromě toho římský král použil v boji novinku - válečnou lest. Ještě před bojem vyčlenil 50 až 60 švábských rytířů, posílených větším počtem dalších bojovníků. Ti zůstali zatím skrytí v záloze. Jejich čas měl teprve přijít. "Tu udeřil Přemysl šikem druhým a porazil druhý šik Rudolfův." Přemysl útok protivníka přivítal. Je to dobré, boj nabyl řádné a zaběhané podoby srážky dvou skupin obrněných rytířů... "Přejel po tom šiku povaleném a zdupal jej a vnesl nepořádek do šiku třetího. Již ten třetí šik couvá, již ustupuje, již prchá vzad, již padá kůň pod králem Rudolfem. Již koňské kopyto buší do králova štítu, již buší kopí do jeho štítu..." 

Ano, Přemysl zaútočil čelně se zbraní nejtěžšího kalibru, takzvanými "chráněnými koňmi." Tady někde se rozhodovalo o bitvě. Tady někde mohl český král vyhrát. Rudolf byl při přechodu vyschlého řečiště potoka Weidenbachu sražen jakýmsi jezdcem. Krále od jisté smrti a jeho vojsko od porážky odvrátil jistý družiník. Dochovalo se i jeho jméno - Walter z Ramswagu. "Ach, král je zachráněn!" (Tedy římský král, Rudolf.) "Záloha Rudolfova dobře vpadla v boj. Rozdělí klínem české sbory. Rozdělí čekající od těch, kteří jsou v seči. Část vrhne do vod, část obrátí na zmatený útěk."  

Julius Schnorr von Carolsfeld: Bitva na Moravském poli - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Julius Schnorr von Carolsfeld: Bitva na Moravském poliFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Od začátku bitvy uplynuly asi dvě hodiny. Výsledek byl pořád na vážkách. Chvilku to vypadalo líp pro Čechy, chvilku pro římského krále. Po těch dvou hodinách nerozhodného potýkání však povstal na pravém křídle Přemyslových oddílů zmatek. Příčina? Náhlý a naprosto nečekaný útok Rudolfova vyčleněného oddílu. Tedy toho, který představoval onu válečnou lest...  

Část sboru prchá. Prchá, strhne zálohy, strhne je svou hrůzou a děsem. Ach, králi Přemysle, je veta po vítězství! Bitva je ztracena!  

Ano, o bitvě, která začala někdy mezi devátou a desátou, bylo kolem poledne nebo brzy po něm už rozhodnuto, ale - úplný konec ještě nenastal. Dokud byl naživu a v sedle svého koně český král, král železný a zlatý, Přemysl Otakar toho jména Druhý, tak stále nebyl konec.
Ale ten konec už nebyl daleko. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas