13. dubna  2006 v 13:04  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

87. schůzka: Na den svatého Rufa (epilog)

Přemysl Otakar II. umírá na Moravském poli. Obraz Josefa Mathausera - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Přemysl Otakar II. umírá na Moravském poli. Obraz Josefa MathauseraFoto: Licence Public Domain, volné dílo

"Za heslo prohlášeno u českého vojště: Budějovice, Praha! U nepřátel volalo se: Řím, Kristus! Válečný šik český táhl se, jak se zdá, do výšin nad Moravou na západ mezi Suchými Kruty a Nideršperkem ke Hrubým Sulcům. Čechové, o mnoho slabší, odporem hrdinským, podle seznání všech pamětníků odráželi útoky nepřátelské a jednou podařilo se jim i proraziti německé centrum. Nade všecky ale vynikal toho dne Otakar sám, jenž na koni svém jakoby létaje po všech řadách a jsa vůdcem i bojovníkem pospolu, dělal se všudypřítomným, kdekoli nebezpečí bylo největší a slovem i příkladem vedl vojíny své ke zmužilému pořád dorážení na nepřítele. Věru, kdyby chrabrost nadlidská a smělé nedbání života neb smrti dostatečny byly k pojištění vítězství, ono, podle seznání nepřátel samých, bylo by českého krále dnes neminulo."

V časech, o kterých teď vyprávíme, nebývalo ohromných bitev (tedy ohromných počtem operujících vojsk) zas tak moc. Éra velkých křižáckých tažení už dávno skončila. Války o dědictví nebo o sporná území se většinou odehrávala na úrovni šarvátek, lokálních přepadů, obléhání hradů - za takových drobných válek se mrtví počítali nanejvýš na desítky. V měřítcích lidské zkušenosti z století dvacátého šlo ve středověku vlastně o směšné potyčky. Proto když už se utkaly opravdu velké armády, tak ty bitvy už nutně vzbuzovaly dojem osudovosti. Zůstávaly v paměti po celé generace, a letopisci (poněkud trpící sklonem k přehánění až dětinskému) okrašlovali svá "autentická" vyprávění fabulacemi. Výmysly. Tak dopadla i bitva na Moravském poli. Samotná "chrabrost nadlidská a smělé nedbání života neb smrti" (o které mluví František Palacký), nic z toho nestačilo českému králi na to, aby zvítězil tak, jako před 18 lety v Kressenbrunnu, vzdáleném sotva třicet kilometrů odtud... 

Škoda, že Přemysl nevyužil velkorysé nabídky Záviše z Falkenštejna... totiž, že mu Záviš a jeho příbuzní a přátelé poskytnou pomoc a budou bojovat na jeho straně... O tajemné schůzce zrádného Záviše s Přemyslem v královském stanu v předvečer bitvy se skutečně vyprávělo po celá staletí, ústně i v nejrůznějších písemnostech. Tomu příběhu se nevyhnul ani Dalimil: 

Pečeť Záviše z Falkenštejna - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Pečeť Záviše z FalkenštejnaFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Když Rudolf přijel do Rakouska,
král na něho vytáh v čele vojska,
ve kterém bylo Němců víc než máku,
zato Čechů jako šafránu.
Záviš s bratry dal se na stranu
Rudolfa. Král neměl žádnou čáku
na vítězství. Boj byl prohraný,
neboť Záviš předem zvěděl skrytě
o každičké Přemyslově fintě.
V jeho vojsku měl své kumpány.
Před bojem však večer vzkázal tajně
králi, když mu milost udělí,
že podpoří zítra jeho zbraně,
pomůže mu jako příteli.
No, hezky se to čte... 

Ta základní myšlenka není nelogická. Tajná vyjednávání a následná přeběhnutí z jednoho tábora do druhého z důvodů vlastního prospěchu, tak ta se v našich dějinách vyskytovala dost často (a nejenom v našich dějinách), a ani v současnosti to není metoda tak docela neznámá. Podle pana Palackého prý k samotné schůzce mezi Přemyslem a Závišem nedošlo, pouze proběhlo jakési vyjednávání: "Sám Vítkovců starosta, Záviš z Rosenberka ( neboli Záviš z Falkenštejna), vzpamatovav se, že co vyhnanec z vlasti ztratil by vše a nezískal ničeho, dal se pohříchu pozdě na pokání a skrze posla jal se prositi o milost i odpuštění u krále, se slibem, že obdrží-li je, poslouží mu věrně a platně hned nazítří. Ale Otakar, osudem svým již uchvácený, zamítl nabízení jak se zdá upřímné, že by do nevěrníka nikdy ani vděčnosti ani věrnosti nadíti se nemohl. (To je fakt. Kdo jednou zradil, zrazuje napořád.) Aby ale ujistil se náčelníka vojska svého, svolal je k sobě u předvečer bitvy a postaviv se bezbranný mezi ně, dí: ´Obdržel jsem výstrahu, že i mezi vámi nacházejí se ještě zrádci. Nemohu tomu věřiti, je-li tu ale kdo, jenž neupřímně o mně smýšlí, předstup a pomsti se na mně hned na tomto místě; lépe bude, umru-li já dnes sám, nežli aby zítra tisícové se mnou stali se obětí zrady.´ Nenašel se ovšem tak drzý člověk, aby dostál vyzvání takovému: všichni přísahali opět, že chtěli nasadit hrdla i statků za svého krále."  

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bylo - nebylo? Po pravdě: nebylo. Tohle kronikářské vyprávění, které František Palacký citoval, můžeme opravdu odkázat do říše bajek. Mimo jiné už proto, že po králově smrti se Záviš ocitl v čele vítkovských čet, které vedly útok na klášter Zlatou Korunu (ten založil Přemysl), i na královské město České Budějovice (taky založené tímto králem). Teprve později (po svém zdánlivě zázračném obrácení) se Záviš náhle objevil po boku královny vdovy, aby se za nějaký čas stal jejím manželem, přestože Kunhuta o svého královského partnera přišla i z jeho, Závišovy viny.  

A další legenda. Řeknu vám: na bitvu, která trvala nějak kolem dvou a půl, maximálně tří hodin, je těch bájí, pověstí a fám snad až moc: "Mnoho-li šlechetných věrných, a kteří z nich zejména toho dne pro krále a národ ochotně se na smrt vydali, o tom zamlčují se chudé a stranné paměti doby této; jen o nešlechetnících činí se zmínka, kteří dopustili se ohavné zrady nad králem i vlasti. Pokud trvala bitva, docházeli noví zástupové bojovníků z Moravy, kteří ke zdaru boje znamenitě přispěti mohli, ale vrátili se zase, nepřátel ani nespatřivše. V zadní voji totiž roznášena řeč, že bitva již je ztracena a jeho pak vůdce, Milota z Dědic, hanebně dal se na útěk, když právě volán byl, aby vojskem svým záložním rozhodl osud bitvy."  

Tak to máme hejtmana Milotu z Dědic. Chudák Milota. Ani se nenadál, dostal nálepku zrádce. Ono to s ním ale bylo trochu jinak: Milota se snažil ve skutečnosti zachránit situaci. Se skupinou rytířů chtěl novou vlnu útočníků zezadu objet a vpadnout jim do zad. Podle známého výsledku bitvy je jasné, že se to nepovedlo... Žádný zvrat se nekonal, naopak vypukla panika. Řada jeho spolubojovníků v tom manévru viděla útěk a zradu. Milota z Dědic to už nikdy nikomu nevysvětlil. Ani nemusel. Tedy aspoň ve své době. On ho totiž nikdo z jeho současníků nikdy ze žádné zrady nevinil. Zachránil se sice (vlastně ho strhl všeobecný chaos bitvy), ale - Milota neutekl. To Kainovo znamení zrádce mu nalepili až mnohem později. Jako první se o to zasloužil autor uherské kroniky, který tvrdil, že "pan Milota se svými šiky prchl hned při prvním nárazu uherské lehké jízdy." Kupříkladu takový zbraslavský kronikář Ota nikoho konkrétního nejmenoval. Ten jenom odsoudil zrádné české pány: "Jako zloději hledali záchranu v útěku a hanebně opustili krále uprostřed nepřátel s hrstkou svých mužně bojujícího." Milotovi prostě nikdo z Čechů žádnou zradu netýkal. Sám pan Milota dosáhl ještě vysokých hodností a dožil se požehnaného věku - přežil oba poslední Přemyslovce. Zrádcem se Milota stal až pět století po své smrti, v předminulém, obrozeneckém století.  

Jan Goth: Přemysl Otakar II. - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Jan Goth: Přemysl Otakar II.Foto: Licence Public Domain, volné dílo

A co ta výstraha, které se dostalo českému králi před bitvou? Co to varování, že někteří čeští šlechtici ho zradí? Naprosto jednoznačného svědectví se už nedopátráme, ale lze opravdu jenom velmi těžko uvěřit, že by vojevůdce doufající ve vítězství volil v rozhodujících chvílích takové dramatické gesto. U Přemysla nám to nějak nesedí... Velitelé nepáchají harakiri před bitvou (když už, tak po ní), a zrádci, ti se rozhodně nepřiznávají předčasně... Všechno má mít svůj čas a místo - i zrada. Pořádek musí být. "Je veta po králi. Jeho krk se napíná, jeho ruka se zdvíhá, jeho ruka, která dobře vládla, jeho ruka štědrá, jeho ruka milostná, jeho ruka statečná, jeho ruka rozdílí rány." Další záhada. 

Anebo - další tradovaná historka: král Přemysl se s králem Rudolfem utkali ve vzájemném souboji. Nepravděpodobné. Přemysl se po manévru hejtmana Miloty z Dědic snažil zabránit panice, která Čechy zachvátila, protože se domnívali, že Milota bere do zaječích. Zůstal se zbytkem věrných na bojišti osamocen, ale do kontaktu s Rudolfem se nedostal. "Takřka všemi již opuštěn (to jsou slova samotného vítěze, tedy krále Rudolfa), přece nehodlal ustoupit, nýbrž bránil se, obr duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného spolu s ořem k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil..." Na tomto svědectví jsou pro nás zajímavé dvě skutečnosti. Za prvé, s jakým respektem mluví Rudolf o Přemyslovi (ta úcta byla ovšem jakýmsi výkupným za strach z velkého protivníka), a pak: kdyby se Rudolf skutečně osobně utkal s českým králem a zvítězil nad ním - určitě by o tom nesmlčel.  

"Jeho tvář, jeho sličná tvář, jeho tvář, která se usmívala, je rozťata konečkem meče, jeho tvář krvácí a bledne a černá se ranou a jeho tělo padá. Je jat, je sražen s koně, je jat. Jeho skráň, jeho přemýšlivá skráň, skráň pod korunou vlasů, v té něžné prohlubince, jež přechází v nádhernou klenbu čela, ta něžná skráň je plná krve. Král omdlévá, pozvedl ruku, ruku bez meče, a jeho rty, rty zsinalé, jeho rty bez krve se rozechvěly jménem nejsladším..."  

Věnceslav Černý: Rudolf Habsburský nad mrtvolou Přemysla Otakara II. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Věnceslav Černý: Rudolf Habsburský nad mrtvolou Přemysla Otakara II.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jaké byly poslední chvíle českého krále Přemysla Otakara II.? Zprávy jednotlivých kronikářů a válečných zpravodajů se od sebe liší. Každý to viděl jinak (tedy: spíše to jinak slyšel). Fámy se šíří i dnes, v době přímých televizních přenosů z válečných konfliktů, natož ve 13. století... "O zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého," praví český letopisec, "protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil..." Cizí kronikáři jsou však už méně skoupí na slovo a přinášejí podrobnosti... Do poslední chvíle statečně bojoval, napadal nepřítele, odrážel četné rány, kruh posledních věrných se však zužoval. "Ač druhové jeho buď zahynuli, aneb jako syn jeho, kníže Mikuláš, do zajetí upadli a i kůň jeho pod ním ulehl, on na ustoupení ani nepomysliv, dotíral na nepřítele. Tu celý umdlený, nevládna již ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojáků, kteří hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odňali mu drahou přilbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli z těla celé jeho odění." 

Tento detail se opakuje v mnoha výpovědích: králi byl z těla serván oděv a nahému mu na krk hodili provaz. Naznačuje se však, že ho však ti vojáci nepoznali - měli ho údajně pokládat za jednoho z pánů. "V tom okamžení přihnal se Bertold Schenk z Emerberku, jeden z náčelníků německého vojska (ten Bertold měl úřad číšníka, jak prozrazuje i jeho příjmení, a s Otakarem se určitě musel setkat), poznal Otakara, jeho hlava obnaženou, jenž poddával se mu do zajetí. Ale nešlechetník ten, radost maje, že může pomstíti bratra kdysi Otakarovým příkazem popraveného, a jiní druhové jeho rakouští, kteří mezitím k tomu se přihodili, povalili krále bezbranného k zemi." Ten údaj je zřejmě pravdivý. Ano, král zemdlený vedrem (byl přece horký srpen), a zřejmě zraněný je sražen s koně. Několik nepřátelských vojáků se ho chápe a s provazem na krku ho vleče stranou. Tady je takřka bezvědomý Přemysl surově obrán o drahocennou výzbroj a výstroj. V tomto okamžiku ho zřejmě zastihuje skupina rakouských pánů, dost možná s oním Bertholdem z Emerberku v čele. Král se jim poddává do zajetí, ale oni, rozvášnění bojem, toho nedbají a panovníka, který byl ještě před dvěma léty i jejich pánem, zuřivě ubíjejí bezpočtem smrtících ran. Není vyloučeno, že první z nich mu zasadil právě Bertold.  

Další údaje tom, jak zahynul, se však rozcházejí. Spisovatel Vančura svým básnickým jazykem sděluje, že se to stalo takto: "Je zasažen a padá bezbranný je opět zasažen, omdlévající král bez meče a štítu, zraněný král, jenž padl do zajetí, je proklán oštěpem a mečem, mečem druhým a třetím, oštěpem druhým a třetím, je proklán sedmnácti ranami Je ubodán, jeho zbroj je zloupena. Je ubodán, je smýkán v prachu." Údajný příkaz římského krále Rudolfa: "Ušetřit Přemyslův život!" ten prý přišel pozdě. "Potom rouhali se mrtvému ještě, pekelné posměchy tropíce i s nahým tělem krále hrdiny, před kterýmž nedávno ještě bázní se třásli." 

Jan z Gelnhausenu: Přemysl Otakar II. - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Jan z Gelnhausenu: Přemysl Otakar II.Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Ne, český král z této bitvy nevyvázl, jak to naznačuje legenda: "Jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil..." Nezmizel a nevrátí se jako blanický rytíř. Ale ta legenda kolovala už tenkrát. To byl taky důvod, proč Rudolf dal mrtvolu svého soupeře na třicet týdnů veřejně vystavit ve vídeňském františkánském klášteře. "Balsamována byla a oblečena do roucha brunátného, které dala královna římská Anna." Až na jaře příštího roku bylo Přemyslovo nabalzamované tělo převezeno do Znojma a tam až celých osm let čekalo na důstojný církevní pohřeb, "nesměly se zaň zádušní obřady konat (protože král zemřel v klatbě), ba ani zvony zvoniti. Proto také vrahové jeho ponecháni bez trestu." Teprve když byl klatby zbaven (a to bylo až po osmnácti letech), dostaly se jeho ostatky do svatovítského chrámu v Praze.  

Pláč v srdci neusedá: českého krále, běda, cti jeho není víc! Ať všichni smrti klnou: už jeho ruku plnou nespatří kynout vstříc. Och, naříkejme sobě: král mrtev leží v hrobě! Jej nikdo nezřel v zlobě a křesťanstvu v své době byl záštita a čest  

Každá pořádná bitva má ty, kteří běží směrem od nepřítele, a ty, kteří je pronásledují. Po bitvě na Moravském poli však útěk neznamenal pro všechny prchající záchranu. Mnozí z české vojska byli zajati (už tu padlo jméno králova levobočka Mikuláše Opavského), další ztratili život ve vlnách řeky nebo v mokřiskách kolem ní. Byly jich stovky? Nebo tisíce? Rudolf ve zprávě, kterou podával papeži, mluví o dvanácti tisících mrtvých na české straně. Do zajetí se jich dostalo několik tisíc. Do rukou nepřítele padl i celý český tábor a všechny královské poklady.  

On pro Kristovy rány šel často na pohany a s Kumány se bil.. Jenž lva měl srdce smělé a dobrotiv byl cele, ten duši vypustil! Smrt nad ním zvítězila. Kde nyní jeho síla, by sirot zaštítila. jimž strast se z očí lila? Hrdina mrtev jest.  

Náhrobek Přemysla Otakara II. - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Náhrobek Přemysla Otakara II.Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

"Až budou zníti trouby k poslednímu soudu, až anděl bubeník udeří na svůj nástroj, až pod tou širou nebe bání z širého hrobu vstane krásná jízda, kéž by byl někde nablízku ten starý pěvec, ten starý dobrý čtverák, který psal tento žalozpěv. Kéž by byl někde nablízku a kéž by přijal Přemyslův dík. Do té doby, básníku, měj naši lásku!"  

Byla to úžasná expanze, jaká se povedla českému králi a Českému království v druhé polovině 13. století. Ještě v listopadu 1276 patřil tento stát na mapě Evropy k největším. Nikdy do té doby neměl takovou rozlohu jako za Přemysla Otakara II. Avšak v prosinci, o pouhý kalendářní měsíc nato se přemyslovské impérium smrklo na původní jádro - zbyly leda Čechy a Morava. A uplynulo dalších jedenadvacet měsíců a král železný a zlatý je mrtev a od Moravského pole se do nitra českého státu valí okupační jednotky. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 19. listopadu  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

    „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka...“ zpívají Voskovec a Werich ve známé písničce. Kdy se zrodilo rčení, že šaty dělají člověka, netušíme, ale s jistotou víme, že ještě na počátku 20. století platilo v míře dnes...

     
  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 30. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1214. schůzka: Dobrý voják Hašek. Opilý, chrabrý, nezvěstný…

    V životním příběhu spisovatele, novináře a obchodníka se psy Jaroslava Haška přicházíme k dalšímu milníku. V době, kdy založil obchod se zvířaty, se dostal do problémů, kvůli nimž nakonec skončil za vraty psychiatrie....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas