16. března  1997 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

88. schůzka: Soukromá podobizna českého krále Přemysla Otakara II.

Náhrobek Přemysla Otakara II. - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Náhrobek Přemysla Otakara II.Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Chudák král Přemysl Otakar II., který padl v bitvě na Moravském poli, se nedočkal klidu ani po smrti. "Římský král Rudolf kázal Přemyslovu mrtvolu položiti na vůz a odvézti přes Marchegg do Vídně." Tady byla nejprve u skotských benediktinů a potom u minoritů nabalzamovaná a v červeném rouchu (Palacký píše, že v "brunátném") vystavena na márách v kostele u minoritů, s obličejem odhaleným, a to celých třicet týdnů. K podívání pro lid, aby každý přesvědčiti se mohl o jeho smrti." Neboť mnozí odmítali uvěřit a tvrdili, že se král ukrývá, a že až přijde jeho čas, že se objeví.

V té době byla na Přemysla pořád ještě uvalena církevní klatba a jeho tělo nebylo tudíž možné pohřbít v posvěcené půdě. Dokonce ani zádušní mše se za něj nesměly sloužit. Nebylo povoleno ani zvonit hranu. Proto bylo při balzamování vyjmuto z jeho těla srdce a aspoň to pohřbeno. O tom svědčí nález Přemyslovy hrudní kosti, která byla rozpolcená takzvaným "řezem na srdce." Klatbu zrušila církev až v dubnu následujícího roku, a král Rudolf dal souhlas k převozu těla českého krále domů. 

Logické by bylo, že do Prahy, leč nikoli. Do Znojma. Tam byly jeho pozůstatky ještě nějaký čas vystaveny, rovněž v klášteře u bosáků, a teprve potom za přítomnosti královny-vdovy Kunhuty a některých českých pánů pohřbeny. Ve Znojmě zůstaly Přemyslovy pozůstatky celých sedmnáct let. Až v roce 1296, za panování Václava II., byly převezeny do Prahy a uloženy prozatímně v klášteře Na Františku. Když byly v románské basilice sv. Víta na Pražském hradě dokončeny stavební úpravy, tak byly slavnostně pohřbeny tam. Ale to ještě nebylo místo jejich konečného spočinutí. Po osmdesáti letech (tedy za vlády Přemyslova pravnuka, Karla IV.) putovaly do nového hrobu, v nově budované gotické katedrále v takzvané Saské kapli. Hrob potom definitivně překryl opukový náhrobek Petra Parléře, což znamená, že od 70. let 14. století s náhrobky ani s pohřby přemyslovských králů už nikdo nehnul... 

Pohřební koruna krále Přemysla Otakara II. (uživatel Pajast) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pohřební koruna krále Přemysla Otakara II. (uživatel Pajast)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ostatky některých mnohem starších přemyslovských knížat a králů - oproti Přemyslovi starších až o tři stovky let - se dochovaly v poměrně zachovalém stavu, zatímco u Přemysla Otakara II. to bylo jiné. Způsobily to dvě okolnosti. Ta první se jmenuje: málo klidu pro pozůstatky nešťastného krále. Byly totiž několikrát přenášeny (celkem třikrát), a tím se neustále poškozovaly a vystavovaly měnícím se klimatickým podmínkám. To však nebylo ještě nejhorší. V základech katedrály se na skalním podkladě nacházejí trhliny, podél nichž v dnešní Saské kapli periodicky vzlínala voda a zaplavovala hrob krále i sousední hrobku pánů ze Šternberka. Voda způsobila časté promáčení obsahu dřevěné truhlice a to vedlo k postupnému vyplavování minerálních solí z kostní tkáně, což má za následek, že kosti jsou po šesti stech letech skoro úplně rozpadlé. Když si vezmeme pohřbení královy mumie v zemi ve Znojmě... potom dvojnásobné přenášení jeho pozůstatků... a konečně časté zaplavování hrobu spodní vodou... není divu, že toho z krále Přemysla příliš mnoho nezbylo. "To všechno vedlo k takové demineralizaci kostní tkáně, že jsme při výzkumu mohli zachraňovat už jenom nepatrné zbytky kostry..."  

"Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti." Aneb česky: "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého." To je napsáno na pásku, který byl přinýtován k Přemyslově pohřební koruně. Takový nápis je opravdu ojedinělý... totiž aby byly pozůstatky identifikovány nápisem na pohřební koruně. Měl to zřejmě na svědomí jeho syn, Václav II., který měl v úmyslu otcovy kosti přenést do královského pohřebiště na Zbraslavi, které začal budovat. Ale ještě jednu autentiku neboli nápis vypovídající o původnosti a pravosti, v tomto případě králových kostí našli badatelé v Přemyslově hrobce. Bylo to sdělení na olověné destičce, kterou vložili do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu z románské basiliky do nového hrobu v gotické katedrále. Psal se rok 1373: "Hic iacet Przemisl allias Otakarus, rex Bohemiae et Austriae stiriae, Crinlye dux, marchio Moraviae et dominus Portus Naonis, filius Wenceslai regius..." Český překlad: "Zde leží Přemysl, jinak Otakar, král český a rakouský; štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán naonského přístavu, syn krále Václava." Šest Přemyslových titulů... Aspoň těch šest z devíti mu vrátil jeho pravnuk křtěný Václav, ale do dějin vstoupivší pod jménem Karel IV. 

"Kosterní pozůstatky pátého českého krále Přemysla Otakara II. se sice zachovaly, ale ve velmi špatném stavu," konstatuje profesor Emanuel Vlček ve své zprávě. "Podařilo se zrekonstruovat obličejovou kostru lebky a zachránit některé větší zlomky dlouhých kostí." Kosti dokážou napovědět mnohé o tělesném vzhledu svého majitele. Zlomky Přemyslovy kostry ukazují na štíhlou, ale svalnatou postavu. Výška: V rozmezí 166 až 168 centimetrů. Podle znaků lebky lze určit alespoň přibližně královu podobu: můžeme usuzovat na kolmé čelo, vysoký obličej a vysokými očnicemi, nos měl Přemysl středně vysoký a lícní kosti vystupující pouze slabě. Nosní kořen nebyl zaříznutý a při nálezu bylo na zachovalé části čelní šupiny patrné široké příčné zoubkování uzavřeného čelního švu. Králův chrup je dobře dochovaný a zdravý. Zuby měl uložené v mírném vějíři. Horní řezáky přesahovaly při skusu dolní, takže můžeme hovořit o mírném předkusu horní čelisti (podobně jako u celé řady dalších Přemyslovců). Tyto znaky můžeme porovnat s popisem uvedeným v Kronice colmarské: "Postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný." 

O srdnatosti, moudrosti a výmluvnosti českého krále jeho kosti nic nevypovídají, ale jinak popis sedí. Zajímavé bylo také celkové srovnání Přemyslových tělesných znaků, jak o nich vypovídají jeho pozůstatky, s ostatními králi jeho rodu: Společný obraz, který si můžeme na základě jejich koster vytvořit, je především obraz mužů. Právě oni uchovávali určitou společnou rodovou podobnost, zatímco kněžny a královny přinášely neustále nové znaky. Postavou byli Přemyslovci středně vysocí, štíhlí, ale svalnatí. Svalové úpony prozrazují záměrný tělesný trénink králů. Lebku mají krátkou, zakulacenou na rozdíl od přemyslovských knížat (například sv. Václava). 

Přemyslovci - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

PřemyslovciFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Václav (a další přemyslovská knížata) měli lebku dlouho a extrémně úzkou. Tady se projevil vliv tělesných znaků, které přinesly do rodu ženy. Čelo našich králů bylo kolmé a klenuté, obličej dlouhý a velkými a vysokými očnicemi a většinou vysokým a úzkým nosem. Zuby mají přemyslovští králové drobné; horní řada přesahuje poněkud dolní. Celkové utváření lebky není typicky mužské, svalové úpony jsou totiž na lebce utvořeny jenom málo; řada znaků, která charakterizuje typicky mužské lebky, tady prostě chybí. Přemyslovci, i když se mohli chlubit atletickou postavou, nebyli žádní hromotluci. Jejich rysy a utváření těla se vyznačovalo půvabem skoro ženským. To platí hlavně o obličeji. Pod klenutým čelem byly zasazeny velké oči a štíhlý dlouhý nos. Bradu příliš energickou neměli - svědčí o tom slabší vývin čelistí. U Přemysla Otakara Druhého se setkáváme se zuby sice zdravými a četnými, ale poněkud řídkými. 

Krevní skupina: Přemysl Otakar I. (tedy dědeček krále železného a zlatého) měl skupinovou vlastnost AB. Jeho syn a vnuk (tedy králové Václav I. a Přemysl Otakar II.) měli skupinu B. Otakarova vnučka Eliška ale měla "nulku." Tu zřejmě zdědila po své habsburské matce. A skupinu 0 pak měl i císař a král Karel IV., Eliščin syn. Ještě nám zbývá jeden znak. Pro Přemyslovce byl zřejmě typický: "Postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé." Ano, "tváře snědé..." Pigmentační komplex byl u Přemyslovců zřejmě dost tmavý. To znamená, že oči, vlasy a vousy měli hnědé nebo tmavě kaštanové. Historická svědectví hovoří i o tmavé pleti Přemysla Otakara II. a zejména jeho vnučky, královny Elišky. 

Jaká byla skutečná příčina smrti krále Přemysla Otakara II.? Dá se to vůbec po víc než šesti stoletích zjistit? Z vypravování kronikářů se dovídáme, že "král Přemysl Otakar II. byl ubit sedmnácti až osmnácti ranami, zřejmě bodným oštěpem." Problém je v tom, že pro chatrnost králových kosterních pozůstatků není možné nějaké bodné poranění vůbec zjistit. Na lebce jsou však zřetelné zlomeniny. Jednoznačně vypovídají o prudké sečné ráně do hlavy. Rána musela být králi zasazena zepředu... snad když ležel na zádech. Důvody pro toto tvrzení: rána byla vedena prudkou silou na čelo vlevo od střední čáry. Dosáhla až k obočí. Odtud pokračovala prudkost úderu štěrbinovými zlomeninami. Ty vlastně rozpoltily obličejovou kostru ve dví. Při pohledu na lebku zepředu to vypadá, jako by na tváři králově znehybněla podoba blesku... V horní čelisti se zlomeniny paprskovitě rozvětvily v další menší, takže pronikly až k zubnímu výběžku horní čelisti. Tato jediná sečná rána byla smrtelná. Král musel být po napadení okamžitě mrtev pro těžké poškození lebky a mozku s následným masivním krvácením. Další bodné rány byly také smrtelné, především ty, které poškodily orgány dutiny hrudní a břišní, ale ty prokázat nelze. "Můžeme tedy objektivně prokázat na zkoumaných pozůstatcích českého krále," uzavírá svou zprávu profesor Vlček, "smrtelné sečné poranění hlavy s těžkým poškozením mozku a těžkým krvácením. Tato zjistitelná rána dostačuje vysvětlit okamžitou smrt krále." 

Socha Přemysla Otakara II. od Ludwiga von Schwanthales v Národním muzeu v Praze - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Socha Přemysla Otakara II. od Ludwiga von Schwanthales v Národním muzeu v PrazeFoto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Ještě jednou se vraťme k osudům Přemyslova mrtvého těla během dnů a týdnů, následujících po násilné smrti. "Král jako dobytče byl rozřezán, jako ryba vykuchán, jeho vnitřnosti do hrnce vloženy a od těla odděleny..." S úžasem zachytil tuto zprávu ve svých "zaznamenáních" vídeňský purkmistr Paltram Vatzo. (S jeho jménem jsme se už setkali. Byl to Přemyslův ctitel a přívrženec, který věrnost svému králi zaplatil málem životem.) Pro tehdejší Vídeňáky bylo balzamování mrtvoly něčím novým a neslýchaným. Když zemřel Přemyslův syn Václav, toho jména První, už to taková senzace nebyla. Také jemu byly v místě skonu, v Berouně, vyňaty z těla vnitřnosti a pohřbeny zvlášť v kostele v Počáplích - konzervované tělo bylo pak převezeno do Prahy. I z těla Karla IV. bylo řezem v hrudní kosti vyňato srdce. Zatímco balzamovaný Přemysl odcestoval na svou posmrtnou pouť přes Znojmo do Prahy, jeho srdce zůstalo ve Vídni, u minoritů, v blízkosti oltáře sv. Jiří. Místo posledního spočinutí královského srdce však dnes už nikdo nezná. 

Národe na hlavu padlý, jež klesáš v největší bídě
poražen, sám již hyneš - a bez krále zasloužíš zajít.
Více já tobě než sudbě, víc tobě než smrti já kladu
za vinu královu zhoubu. Vždyť krutěji nechals ho zemřít,
než by ho nepřítel nechal, neb od něho dovedls prchnout.
Proto tak rychle král zhynul. Ó, přej mu svých radostí, Kriste,
v nebesích po boku svém. dej radost mu na věky věkův. Amen.
 

Těmito slovy se rozloučil se svým králem opat Petr, autor Kroniky zbraslavské. A loučíme se s ním i my, a věru neradi, neboť i když je fiktivní podobizna tohoto českého krále vidět na české bankovce hodnoty nejnižší (jež se nadto prakticky v oběhu už ani nevyskytuje), jeho význam pro našem dějiny se rovná pokladu. Nebyl neomylný, nebyl bez chyby a mnohé mu můžeme s odstupem, který nám skýtá vzdálenost sedmi století, vytýkat, ale jeho velikost umenšit nemůžeme. A ani nechceme.  


Zobrazit místo 88 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas