30. března  1997 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

90. schůzka: Vězeň (nejen) na Bezdězi

Královský hrad Bezděz, založený Přemyslem Otakarem II., se stal místem věznění jeho manželky a syna - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Královský hrad Bezděz, založený Přemyslem Otakarem II., se stal místem věznění jeho manželky a synaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"V noci před sv. Pavla na víru obrácení - 25. ledna roku 1279 - kázal Ota lidem svým nenadále vzbudit královnu i syna jejího a nehledě na jejich vzpouzení se, třebas i v nedostatečném oděvu, posaditi na připravený vůz a v čiré noci a kruté zimě odvézti co nejrychleji na hrad Bezděz na Boleslavsku."

Minulé vypravování jsme skončili u toho, jak Václava a jeho matku, královnu Kunhutu eskortovali na sever Čech, do krajiny skoro liduprázdné. Prakticky tu byli v zajetí. Sledoval je neúprosný zrak drsného purkrabího Hermana. Takovým opravdu specifickým způsobem dbal poručník Ota Braniborský o výchovu jediného žijícího mužského dědice české koruny, jakož i novopečeného zetě Rudolfa Habsburského. Zvláštní péče... Nemilosrdná. Ota jako by počítal s tím, že to děcko, i když královské, nemůže žalovat, a vůbec - kontrola pravého stavu věcí je přetěžká. Kdo by se taky obtěžoval na nějakou inspekci kamsi na nějaký hrad v kraji, kde vyjí vlci... 

"Na vysokém onom hradě držáni jsou pod krutou stráží Němců cizozemců a bylo jim prý tam trpěti až i hrubé nedostatky - sotva třem osobám domácím a známým dovoleno jest obsluhovati je co do nejnutnějších potřeb osobních." Což o to, toto (jak to nazvat?) snad "dílčí omezení komfortu?" - to by nebylo to nejhorší, co osmiletého Václava potkalo. Daleko krutější a jen stěží pochopitelné, že královna (a co královna - máma!) nechala svého synka na tom hradě samotného. Opustila ho. František Palacký se snaží být vůči Kunhutě smířlivý: "Když se páni čeští sešli na sněm, na němž měli skládati přísahu poslušenství a věrnosti novému správci zemskému co poručníku nedospělého krále, neopomenuli přimlouvati se důrazně, aby královna i syn její opět do Prahy přivedeni byli a tu jak náleží chováni byli. Ota sliboval prý ochotně, že tak učiní, ale dlouho odkládal plnění svého slibu," až nic nesplnil. 

Kunhuta Uherská jako česká královna (Zbraslavská kronika) - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Kunhuta Uherská jako česká královna (Zbraslavská kronika)Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Samotné životní podmínky na Bezdězi asi nemohly být nějak truchlivé, protože hrad byl na svou dobu přepychovým panským sídlem, jenomže horší bylo psychické strádání. Královna mohla vycházet ven, bylo jí dovoleno navštěvovat kostely v okolí a byla i v Praze. Dva měsíce poté, co je internovali na Bezdězi, královny využívá situace a utíká. Sama. Bez Václava. "Vidouc se zklamána ve své naději, královna Kunhuta neměla té mravní síly, aby odhodlala se snášeti jakákoli protivenství společně se synem svým. Umínila uniknouti, když jinak nešlo, chytrostí a klamem. Snad se kojila nadějí, že na svobodě bude lépe moci přispěti také k osvobození syna." Možná se opravdu tou nadějí kojila, ale ani to ji neomlouvá. Nechceme královnu soudit (ostatně po sedmi stech letech by to byla věc věru pošetilá), ale myslet si o ní přece můžeme svoje...  

"V den svatého Jiří vyprosila se u purkrabího bezdězského Hermana do nedalekého města Kuřích Vod, aby se mohla účastniti slavnostní církevních, které téhož dne se tam slaviti měly, a vrátila se odtud zase." Královna si svůj úkol zřejmě připravovala delší dobu s notnou dávkou taktiky a strategie: "Po několika dnech vyžádala se k návštěvě benediktinského kláštera v Hradišti, kde mnichové ji po celý den uctivě častovali." A ještě jeden pokus ukolíbat pozornost strážců: "Po třetí tímž způsobem navštívila věnné město své Mělník a pobyvši tam celé tři dny na útraty měšťanů, vrátila se zpět na Bezděz." Po čtvrté to už bylo naostro: "Když jí bylo dovoleno jeti do Prahy k vyřízení jakýchsi záležitostí u kněžny Anežky, tety manžela svého a nyní abatyše kláštera sv. Kláry, ona předstírajíc žádost jeti k pohřbu manžela svého na Moravu, utekla odtud až do Opavy, kde moc markraběte ji více stíhati nemohla." 

Zkrátka vyklouzla, ale za tu cenu, že nechala ve vězení svého malého syna. Ani toto vědomí, a také fakt, že kdoví kdy se s ním zase setká, ji nedokázalo zadržet. Fakt, že královna utekla z Bezdězu a nechala tam své dítě, vzbudil dost pozornosti a někteří znalci dějin jí ten čin nemohli odpustit. Když už jsme u toho: Přemyslova manželka se stala terčem mnohých ostrých výtek i v jiných souvislostech. Ve skutečnosti se toho o ní moc neví, ale spekulací nepříznivých její osobě lze najít v literatuře víc než dost. Prý byla velice ctižádostivá, prý do tragického střetu s Rudolfem vehnala Přemysla právě ona, prý krále podváděla, milostný román s Přemyslovým sokem na domácí půdě Závišem z Falkenštejna začal (prý) už před manželovou smrtí, prý malého prince Václava nechala lehkomyslně osudu jenom proto, že jí byl Záviš dražší a že bez něho nemohla vydržet... Dokázat to nelze, pro toto obvinění v historických pramenech žádnou oporu nenacházíme. Na druhé straně - všechno nasvědčuje tomu, že svým únikem z Bezdězu si královna skutečně chtěla uvolnit ruce k účinným akcím. Za cenu odloučení od syna... Dočasného, jak určitě doufala. V každém případě ten malý kluk s královskou krví přišel o svou poslední a největší oporu, přišel o zbytek pocitu bezpečí a jistoty. Sobectví dokáže mít nejrůznější podoby... 

Václav II. jako autor milostných veršů (Codex Manesse) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav II. jako autor milostných veršů (Codex Manesse)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Kunhuta se ukryla na několik let v Hradci u Opavy, což bylo věnné sídlo českých královen, a odtud vedla žalobami a stížnostmi proti Otovi svůj roztrpčený boj. "Žaluji na křivdy mně a dítkám mým od markraběte činěné. Markrabě násilím zmocnil se jak města, tak i hradu pražského a všech poklad v něm chovaných, ačkoli k skutku takovému smlouvami čáslavskými oprávněn nebyl." Král Rudolf jí pojistil na Opavsku a jiných krajích roční důchod tří tisíc hřiven stříbra. Není jasné, jestli do seznamu jejího majetku spadala i Opava, "jisté ale jest, že ona od té doby vládla zemí tou jako panovnice právem svrchovaným , udělujíc stavům svým i městům všeliké milosti." Zatímco Václav byl stále vězněm na Bezdězi, ale - už dlouho ne. Ota ho ovšem nepropustil. Odvezl ho do Žitavy. 

"Tam vykázán mu byt na věži nad branou městskou, kterou se jelo do Zhořelce" (čili zase střežené vězení), "potom pak na konci roku, 28. prosince odvezen jest i odtud nejprve do Berlína, později pak do Špandavy k přebývání." Zkrátka - následník trůnu, svěřený markraběti k výchově důstojné příštího krále, se stal rukojmím vlastního poručníka. Jak se v Lužici a v Braniborech pečovalo o kralevice? Těžko říct. Na jedné straně slyšíme z dobových zpráv přímo neuvěřitelná obvinění, zatímco na straně druhé čteme, že se o něj pečovalo poměrně slušně. Kde je pravda, to se neví. 

Tak mezi lidem tvrdým a stejně tak pramálo vlídným
podržel mírnost svou, leč jinak se radovat nemoh',
poněvadž viděl, že známí mu daleko vzdáleni byli.
Proto byl smutný ten chlapec, neb stále žil v bídě s strastech.
Takhle zpravuje o Václavovi Zbraslavská kronika.
Často mu chybělo jídlo, což vyprávět vzbuzuje lítost;
zřejmě mu scházel i chléb, když po ránu hladový vstával;
takto už několik let tam prožíval v odřených šatech.
 

Nejenže mu byla odepřena výchova k budoucím panovnickým úkolům, ale chlapec zřejmě strádal hlady, nedostatečným oblečením a všemožnými ústrky. "V prostou sukni se stále odíval," referuje zbraslavský kronikář, opat Petr Žitavský, "a protože mu bylo odpíráno lněné prádlo, spokojoval se jen s vlněným. Často vycházel v roztrhaných střevících, protože neměl peněz na jejich opravu." O jeho výživě vypovídají nejlépe tato slova: "Chlapec se věru častějším hladověním dostal do tak krajního stavu, že tehdy ani nemohl vykonávat tělesnou potřebu."  

Na druhé straně se můžeme dočíst také opačná tvrzení. To znamená, že markrabě braniborský dobře věděl, že dobře chápal, s kým má tu čest a že tedy zacházel s Václavem přiměřeně jeho královskému původu. Která interpretace je pravděpodobnější? Na jedné straně chtěla Zbraslavská kronika ukázat Václava už v dětském věku jako mučedníka. Nadsazovala, ale moc nemusela. Ostatně - duševní utrpení královského chlapce bylo snad ještě mnohem horší než tělesné strádání. Přemyslův syn skutečně prožil v útlém dětství těžké a dlouhodobé duševní trauma. Byl připraven o otce, zbaven přítomnosti matky, osudem popostrkován po léta z místa na místo, v beznadějné situaci, v trvalé, prohlubující se úzkosti, šikanován cizími lidmi. Žil čas, který za normálních okolností patřil hrám a jistotě rodičovské lásky. Navíc - příroda ho obdařila křehkou tělesnou schránou, nepříliš odolným organismem. A jestli ten organismus zátěž neunesl, jestli si Václav do věku mužnosti přinesl chorobné psychické příznaky, tak se tomu nikdo nemůže divit. Křehkost malého človíčka se srazila s drsností osudu právě v tom nejzranitelnějším období... 

Tři roky po smrti Přemysla
navštívila českou zemi zlá
bída. Nastal převeliký hlad.
Musilo prý v ono podletí
stihnout Čechy boží prokletí,
že hladovci začli pojídat
mrtvoly a v městech kolimah
od vrat k vratům po celé dny táh
(kolimah byla kára, na kterou se nakládali mrtví)
sbíral starce, jinochy i děti
svážel je do jam po deseti.
 

Mor a hlad za vlády Braniborů v Čechách - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Mor a hlad za vlády Braniborů v ČecháchFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ten hladomor, který trval od zimy 1281 až do následujícího posklizňového roku, musel být prostě hrozný. Oni kronikáři sice vždy přehánějí, když líčí tu či onu hrůzu, neboť se jim zdálo, že je třeba skutečnost ještě přibarvit a dramatizovat, ale v tomto případě lze se obávati, že kupříkladu takový Petr Žitavský byl naprostým realistou. Není to žádné líčení ze vzdálených a nepochopitelných světů. Je to svědectví od nás, o našich předcích. Od té doby se u nás vystřídalo jenom něco přes dvacet generací... "Ó, neslýchané soužení hladu! Jedna matka, zapomínajíc na mateřský cit, zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužit bídný život...“ 

Většina lidí jedla mršiny koní a ostatních zvířat, ohryzujíce je jako psi s kostí syrové a nesolené, a tím prudčeji umírajíce padali hromadně, čím více, nuceni hladem, se obraceli k nezvyklé stravě... Ba dokonce - je to hrozné slyšet a ohavné - někteří v této bouři bídy zabíjeli lidi a požírali je jako štěkaví psi k zachování těla. Nebo kradmo odnášeli v noci oběšence z šibenice a jedli jejich mrtvoly... Před očima synů hynuli hladem rodiče; od zápachu mrtvol kazí se vzduch, a ten, kdo snad mohl žíti déle, nakažen smradlavým vzduchem náhle se zadusí. Bratr chystá pohřeb bratru a hned ho spěšně ve smrti následuje nebo snad předchází... Hřbitovy nestačí na pohřbívání a stěží možno nalézti ty, kdož by pochovávali zesnulé, protože si to hnusili. Kopají tedy veliké jámy, do nichž neustále přivážejí na vozech mnoho mrtvol, a shazují je tam... Stalo se, že byl jeden lékař, domněle mrtvý, vhozen do připravené jámy; tam nabyl trošičku sil a po tři dny ohryzával lidské maso: potom ho položivého vytáhnou ale všichni pochybují, jak dlouho to přežil... 

Prakticky současně s hladomorem se začaly šířit epidemie. Lidé mřeli po stovkách a tisících a museli být pohřbíváni v hromadných hrobech. Zachoval se jejich popis: Každá jáma byla hluboká tři látra (jedno látro rovná se necelé dva a půl metru), na všech stranách deset loktů široké. Jenom v samotné Praze bylo takových masových hrobů osm: "Jeden u svatého Petra, do něhož bylo uloženo dva tisíce těl, u kostela svatého Lazara dvě jámy, u kostela svatého Jana dva hroby, ve Psářích dva hroby, u kostele svatého Jana v Oboře jedna jáma. Všechny ty hroby byly zaplněny lidskými těly během šesti měsíců..." Vesničané hledali spásu ve městech, ale odtud je vyháněli, a když už je nemohli vypudit za hradby, tak jim odmítali poskytovat příbytek. "Chudým byl odpírán vstup do domů ve městě pražském a nebyli přijímáni ani na nocleh pro páchání krádeží, neboť stalo se, že přijati na nocleh zabili hospodáře a zabili jeho rodinu a pobravše lepší věci, odešli. A tak líhali v noci na ulicích a náměstích, zalézajíce jako prasata pro nahotu těla a tuhost mrazu do hnoje, který se vyhazoval z koníren na ulici. Bylť čas zimní a trvalé, velmi tuhé mrazy, a jestliže se v čase letním umíralo jen hladem, zdvojnásobilo se také neštěstí v čase zimním..." 

Braniborský markrabí Ota - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Braniborský markrabí OtaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vinny byly dvě neúrody za sebou. Ty musíme přičíst na vrub klimatickým podmínkám, a ty opravdu nebyly moc příznivé. Ještě v létě po Přemyslově smrti postihla české království po dlouhých deštích povodeň, jakou nikdo nepamatoval, "potopily se celé krajiny, zničena byla úroda, provalily se zdi mnoha pražských domů," a v prosinci téhož roku přišla nová kalamita - vichřice. Kromě mnoha domů pobořila v Praze 24 věže. Kromě nepřízně počasí - rozvrat hospodářského života. Byly to okolnosti zcela výjimečné (čas Braniborů v Čechách byl vůbec prvním obdobím bez krále od sjednocení přemyslovského státu), a za těchto okolností se na konec vzchopila k akci jediná síla. Šlechta. Té sice bezvládí a bezkráloví náramně vyhovovalo, čeští páni dokázali v příhodné chvíli těžit z úpadku královské moci (tím spíš, že jim umožňoval urvat si kousek pro sebe, a to je pokušení, kterému nebylo lze odolat), jenomže cizí potupení královského majestátu - to už považovali za útok proti samé podstatě státnosti. Té státnosti, která jí konec konců zaručovala panství... 

Neschopnost a chamtivost poručenské vlády postupně odrazovaly i dosud váhající. Nakonec se rozhoupal i římský král Rudolf. Nezasáhl sice vojensky, zatím jenom psal, leč nikoli Otovi Braniborskému, psal do Čech českým pánům. "Vydal netoliko k Pražanům, ale ke všem městům království českého napomenutí důtklivé, aby oni, vrátíce se k poslušenství české královně, navésti hleděli markraběte Otu, by upustil od protivenství, která činil jí i celé zemi, a vrátil jí dítky její a ustoupil do krajin svých vlastních." Což byl od Rudolfa takový... alibismus. 

Tehdy zprvu snad, ale nakonec Rudolf přece jen nechal psaní a do Čech se vydal osobně. "Po dlouhém odboji markraběte přitáhl Rudolf se silným vojskem k jeho pokoření." Pokoření se ovšem nekonalo. Za nepatrné ústupky si Ota svoje postavení udržel, Rudolf s ním prostě nehnul. (To tak někdy bývá, že se s arogantním darebákem nehne...) Jenomže v té době už začalo něco docházet právě české šlechtě. Navázala kontakty s duchovenstvem, hlavně s pražským biskupem Tobiášem z Bechyně, a pomalu, ale jistě se začala dávat dohromady. Začali být vidět noví představitelé státu. Dnes bychom řekli nová politická reprezentace. (Ale že to trvalo...) Předáci nejvýznamnějších rodů začali konat v Praze sněmy, na kterých rokovali o nejvýznamnějších záležitostech, například a hlavně o návratu mladého Václava zpět do země. 

Ludwig Minnigerode: Rudolf I. Habsburský - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ludwig Minnigerode: Rudolf I. HabsburskýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Že by jim ten chlapec začal chybět? No... začal nezačal - byl to od nich konstruktivní postoj. "Na dotčeném valném sněmu o novém roce 1281 stavové čeští po mnohém jednání přiznali se opět k poslušenství poručníka králova, markraběte Oty Braniborského (pozor, to ještě není všechno), začež on potom netoliko vyvedl vlastně vojsko své země, ale dal i skrze biřice ve všech městech prohlásiti přímý rozkaz, aby Němci cizozemci, kteří nebyli ještě v Čechách usedlí, ve třech dnech všichni opustili zemi, sice že s nimi jako se škůdci zemskými nakládáno bude." Politická reprezentace Českého království dostala svá jména: biskup pražský Tobiáš z Bechyně a po jeho boku pan Purkart z Janovic... tak, a teď ještě honem rychle s Václavem domů... Domů ano. Rychle ne. Nejprve zaplaťte! Za co? Ne za co, ale za koho. Za českého krále! Když se vypravila do Branibor česká delegace, aby tyto požadavky prosadila, rozehrál Ota partii. Takovou licitační. Názorně v ní předvedl, jak málo mu šlo o výchovu královského potomka. Doposud licoměrně předstíral, že svého bratrance vychovává, jenomže teď se ukázalo, že Václav je rukojmí. Zástava. Zboží. Ota slíbil, že v květnu 1282 přivede Václava do Prahy, ovšem pod podmínkou. Náhradou za režii spojenou s výchovou chtěl 15 000 hřiven. 

Jestli Ota dostal své peníze, jestli se je podařilo sehnat v zemi vysílené strašným hladomorem a epidemiemi, to se nedozvídáme. Víme však, že se Václav v Praze ve slíbeném termínu neobjevil, a nevrátil se ani v další dohodnuté lhůtě. Zato Ota Braniborský roztáčel kolo své rulety. Kličkoval, zvyšoval požadavky. Nestoudnost správce Čech vyvrcholila na jaře 1283. To už chtěl 2000 na ruku, 5000 v nejbližších týdnech a dalších 20 000 hřiven stříbra nádavkem. Co teď? Vrátí se 29. Přemyslovec na českém trůně a šestý český král domů? 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas