93. schůzka: Sláva a pád Záviše z Falkenštejna

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Rok 1285. byl rokem svateb na nejvyšší úrovni. Oženil se král Václav II. i jeho matka, královna Kunhuta. Václav měl svatbu v říšském městě Chebu s dcerou římského krále Rudolfa Gutou. Koncem května pojal Záviš za choť někdejší českou královnu Kunhutu. Ani jedné z těch dvou nevěst nepopřeje osud dlouhý život. Čtrnáctiletá česká královna Guta měla před sebou dvanáct let života. Devětatřicetileté české královně-vdově Kunhutě už zbývaly jenom měsíce. Snad čtyři. Neboť "dne 9. září 1285. roku zemřela Kunhuta, matka pana krále Václava," konstatuje Zbraslavská kronika Petra Žitavského v próze, a dál už pokračuje ve verších.

Mrtvou pak pomazali a v kostele pohřbena byla
svatého Františka. Zástupy kněží, co prapory nábožně nesli
slavnostně za zemřelou tam zpívali: Smiluj se, ó Pane!
Proto je smutný náš král, i Záviš prolévá slzy,
jeden pro matku truchlí, smrt manželky druhého kruší.
Pláčí tu oba dva a ovzduší plní svým nářkem.  

Kunhuta jako česká královna ve Zbraslavské kronice - Foto: Wikimedia Commons

Kunhuta jako česká královna ve Zbraslavské kroniceFoto: Wikimedia Commons

Kunhuta. Byla prý krásná, tato česká královna, které se říká Uherská anebo taky podle jejího otce Haličská. Její krásná postava byla však v našich dějinách zjevem poněkud smutným. Nikoli kvůli temperamentu, ten nakonec můžeme pochopit, ostatně nemohla za divokou krev, kterou zdědila po svých předcích z rodu Arpádovců. Rovněž její psychickou labilitu můžeme omlouvat (ostatně ani dnešní politikové nejsou podobné slabosti ušetřeni). Nic však nezměníme na skutečnosti, že v úloze první dámy země Kunhuta zklamala a že její nezodpovědné chování osudům zkoušeného království nijak neulehčilo. Jsou královny a královny... Některé jsou svého jména opravdu hodny...  

"Moci a vlivu, jichž Záviš požíval na dvoře královském a které mu mnozí velice záviděli, nejen neubývalo, ale i znamenitě přibylo, třeba Kunhuta zemřela. On provozoval královskou moc a její právo skutkem sám, mladému králi jen tvárnost pouhou ponechávaje; král pak prokazoval jemu všechnu onu čest, ke které naproti manželovi matky své zavázán se cítil, jakož i uznalosti plnou důvěru, které jeho vyšší rozhled ve věcech státních a péče o dobro celé říše nejen žádaly, ale i zasluhovaly."  

Když oba oplakali Kunhutu, vydali se v čele vojenského tažení na Moravu. Úkolem té výpravy bylo jednak obnovit autoritu koruny v markrabství, dále očistit Moravu od početných loupežných tlup, a jaksi navrch zkrotit některé přespříliš bujné šlechtice. Ještě jeden bod měli na programu: dohodu s Mikulášem Opavským (tedy Václavovým nevlastním bratrem). Oč šlo mezi dvěma syny jednoho otce, pravda, jedním manželským, a tím druhým jak se říkalo "z levého boku"? Šlo o Opavsko.  

"Václav ubezpečil nevlastního bratra svého, že ve třech příštích letech nebude sahati ani na osobu, ani na statky jeho." Šlo ale o vojenskou výpravu, ne o nějakou diplomatickou návštěvu... Však byl také u té příležitosti dobyt a zbořen nejeden pevný hrad a mnoho neposlušníků zaplatilo svůj vzdor životem. Například mocný Erhart z Obřan, předek budoucích pánů z Kunštátu. Když mu pár hradů pobořili a měst obsadili, přišel do Brna s prosíkem. ("Já už to příště neudělám," nebo tak podobně... ovšem v jazyce 13. století.) Také Moravská Třebová a hrad Hochštejn u Zábřehu na česko-moravském pomezí dostaly co proto. Ale největší úspěch měl tandem Václav-Záviš (nebo spíš Záviš-Václav)... tedy největší úspěch měli ti dva kousek před Brnem, v Rajhradě.  

"Na klášteře rajhradském osadila se tlupa zběhů a loupežníků asi čtyř až pěti set a činila odtud veliké škody zemi moravské. Přes zoufalý její odpor dobyl Záviš kláštera nočním útokem a schytal do rána i ty, kteří útěkem zachovati se chtěli; ti pak všichni, počtem ke čtyřem stům, odsouzeni byvše k smrti, k odstrašení jiných buď zvěšeni nebo postínáni jsou."  

Spravedlnost tehdy používala závaží o rozdílném kalibru. Zatímco obyčejní škůdci (jako třeba ti lapkové z Rajhradu) mohli očekávat jenom smrt, loupeživý pán vyvázl trestem spíš jenom výstražným. "Fridrich ze Šumburka, pán na Moravské Třebové, svým odbojem zemi mnohé nadělal škody. Král Václav daroval mu však život na přímluvu mnohých pánů. Kázal mu však na pravé ruce utnouti prst jeden, aby do smrti pamětliv zůstal trestu zaslouženého pychem svým."  

Mezitím se Záviš staral nejenom o sebe, ale i o své pětilisté příbuzenstvo. (Přeloženo to znamená: o Vítkovce.) Na zdejší úřady dosazoval své blízké a stoupence. Zkrátka projevil se nejenom jako zkušený a úspěšný válečník, ale i jako politik, střet zájmů sem, střet zájmu tam... "Důkazem toho jest, že nařízením obšírným on první uvedl do měst pražských onen řád policejní, z počátku prý jen na jeden rok, který ale potom jménem úřadu šestipanského udržel se po celá staletí v platnosti. Účel jeho byl zameziti rozbrojům, zášti a nepokojům všelijakým v Praze a napomáhati pořádku i správnosti v obchodech městských." Neboli jeden z prvních příkladů boje proti kriminalitě na území hlavního města. Věru záslužný čin...  

Záviš byl však skutečně výjimečný člověk. A výjimeční lidé mívají většinou hodně nepřátel. Čím je člověk výjimečnější, tím víc tak nějak popuzuje. Záviš popuzoval. Kde koho. V tomto ohledu si nemohl stěžovat, soků měl vždycky dost. S výjimkou mladého krále. Zatím. Václav mu šel na ruku. Zatím. Jinak si ale získal protivníky i mezi bývalými příznivci. Například u krále Rudolfa. A potom i u všech těch, které odsunul z vedoucích míst ve státě. (To se nezapomíná.) Biskup Tobiáš z Bechyně, Purkrart z Janovic... Do houfu svých odpůrců zahnal všechny, jejichž místa obsadil okruhem svých příbuzných a známých.  

Guta Habsburská, první manželka Václava II. - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Guta Habsburská, první manželka Václava II.Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Ještě tu však byl jeden nepřítel. Velice silný. I když zase velice mladý. Jmenoval se... Ne: Jmenovala se. Byla to: Guta. Jenomže česká královna Guta v Českém království se svým manželem, českým králem Václavem, nežila. Po "slavnostní souloži" (terminus technicus) v Chebu si novomanželku odvezl její tatínek, římský král Rudolf, zpátky domů, což se Václavovi příliš nelíbilo. A nelíbilo se to ani českým pánům. Tedy některým. "Věrní páni obrátili se na krále a přiměli jej radami, jakými mohli, aby poslal k trvalému soužití pro paní Jitku (tak si u nás překládali Gutu), aby totiž království případně neupadlo do nebezpečenství, kdyby někdy král, zavražděn úskoky Závišovými, náhle zahynul bez dědice po sobě. Ten mladík zajisté nemohl míti plnou bezpečnost o svůj život, pokud snášel bezohledné mistrování Závišovo." 

Přemysl Otakar II. - Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Přemysl Otakar II.Foto: Acoma, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Vlastně poprvé se tu objevuje podezření. Podezření, že by Záviš mohl usilovat o Václavův život. Zrada! Číhá na tebe, králi! Záviš ti chystá smrt! Královo hrdlo svírá pomalu smyčka strachu. Na kolenou a v modlitbách prý prosil Boha, aby od něj to plíživé nebezpečí odvrátil. Za záchranu sliboval postavit nádherný cisterciácký klášter. Taky ho později postavil. Ve Zbraslavi u Prahy. Vznikl na místě, které miloval už Přemysl Otakar II., a Václav ten vztah k malebnému místu poblíž Prahy zdědil.  

Moment: Bál se Václav vůbec právem? No... těžko. Vítkovec o jeho život neusiloval. Proč by to taky dělal? Byl by sám proti sobě, kdyby vztáhl ruku na zetě římského krále – na představitele dynastie, která právě v té době dovršila čtyři století nepřetržité vlády... Záviš nemohl na českou korunu dosáhnout, a už vůbec ne násilnou cestou. To mu asi muselo být jasné. Cestu k trůnu by mu zatarasil – tedy pokud by z něj Václav zmizel – Rudolf... otec královny Guty. Takže jestli se Václav začal děsit přízraku vraždícího otčíma, tak musela nutně selhat jeho logika, nebo naopak dokonale zapůsobily jedovaté argumenty našeptávačů. Především jednoho, vlastně – jedné. Guty. Ale ta přece v Praze pořád ještě nebyla?... Byla. Václav si o ni napsal a tatík ji konečně uvolnil.  

"Král poslal posly a s úctou pozval Jitku, svou mladistvou manželku, dceru krále Rudolfa, aby se těšili vzájemným stykem a v řádném manželství se postarali o dědice celému království. Císař pak odkladu nechtěl prodlužovati hotovou věc, nýbrž připravil potřeby pro nastávající cestu a poslal svou dceru s příslušnou družinou k svému zemi, králi českému."  

V době svého největšího vlivu – když byl na vrcholu – udělal Záviš chybu. Ona to nebyla ani tak chyba, jako spíš hrubý přehmat. Sotva ovdověl, začal se ohlížet po nové nevěstě. Tedy po své druhé ženě, která měla zaujmout Kunhutino místo... Malá poznámka na okraj: Kunhutina následovnice měla být Závišovou třetí manželkou; před Kunhutou byl už jednou ženatý. Náhradu si našel na úrovni. Tedy... jak se to vezme. Královna to sice nebyla, ale – pocházela z královského rodu. Dcera uherského krále Ladislava. Tedy princezna.  

Princezna taky. V současné době ovšem jeptiška. No, ona byla Alžběta jeptiškou poněkud... světského založení. Tato abatyše kláštera na Zaječím ostrově na Dunaji u Budína už jednou utekla. Do Srbska ke své sestře, provdané za knížete. Zakrátko nato se důvěrně sblížila s jeho bratrem. Narodilo se jí dítě, ale to už zase chtěla provdat za syna tatarského chána, aby zajistila svému bratrovi pomoc Tatarů pro chystané válečné tažení. Poněkud zvláštní princezna... Záviš si pro ni do Uher zajel (údajně s pompou, s velkolepým nákladem a prý také s nějakými zcizenými odznaky královské moci). Ničím z toho se však nevěsta v Budíně netěšila...  

"Když konal Záviš cestu kolem Železných hor, jeden šlechtic jménem Haiman z Lichtemburka nepřátelsky ho stíhal a napadl a zajav vozy obral ho o všechno bohatství, které si na cestu připravil. Záviš dal se na útěk a s hrstkou svých uchýlil se do Opatovic do kláštera a tam unikl rukám pronásledovatelovým."  

Jak dal dohromady novou výpravu a nové dary, to už se nikdo nedozví, ale podařilo se mu to. Na jaře 1288. roku se s Alžbětou v Budíně oženil, pobyl tam delší čas a pak si to manželé namířili zpátky, do Závišova panství na Českomoravské vysočině. Do Prahy nejeli, tam si přece jenom netroufali. Zatím. On si totiž Záviš Alžbětu přivedl s outěžkem. Na hradě Svojanově mu Alžběta brzy porodila syna. Dostal jméno po tatínkovi, Záviš. A tady udělal Záviš další chybu. Pozval krále na slavné křtiny.  

Pečeť Záviše z Falkenštejna - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Pečeť Záviše z FalkenštejnaFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Jaká v tom byla chyba? Záviš se nějakou dobu nepohyboval u dvora. Nevěděl, jaká se tam vyvinula situace. Podcenil konkurenty. A podcenil i Gutu. Mělo ho varovat už první setkání s ní. Záviš, tenkrát čerstvý vdovec, jí věnoval překrásný závoj. "Cože, od Falkenštejna, od toho zlého čaroděje Falkenštejna, který ďábelskými kouzly obluzuje srdce žen? Zničte ten závoj. Roztrhejte jej! Do ohně s ním!" To pozvání ke křtinám bylo přijato uherským králem Ladislavem. A Václavem? "Posilněn v Pánu, král Václav se rozhodl, aby postaral se o mír sobě a celému království, uvrhnout Záviše do pout zajetí a předstíraje, že se nemůže bez jeho průvodu odebrati k chystané křestní hostině, poslal pro něho posly, aby přišel do Prahy doprovodit ho."  

Ve skutečnosti to byla past. Z pramenů není jasné, kdo a jak vehementně Václava zpracovával. Určitě to byla Guta, zřejmě i biskup Tobiáš, a ještě další lidé, ale to snad není tak důležité. Důležité je to, že během své několikaměsíční nepřítomnosti se stal dosavadní milovaný otčím Záviš z Falkenštejna v labilní mysli krále Václava potenciálním vrahem. Muž, kterého Václav dosud obdivoval, ba přímo miloval, ten se v jeho očích proměnil v ďábla. A dny Záviše z Falkenštejna, do té doby faktického muže číslo 1 v českém království, byly sečteny. Stačilo, aby se vzdálil pražskému dvoru a jeho magický vliv pominul...  

Leden 1289. Záviš – nic zlého netuše – opouští Moravu a míří do Prahy. Králi a jeho důvěrníkům se podařilo přesvědčit některé z mužů Závišovy strany o nezbytnosti podniknutých opatření. "Král dal k sobě tajně povolati některé šlechtice a vyjevil jim ne bez silného strachu – představ si: přátelům svého pronásledovatele! – záměr své mysli žádaje, aby zachovali tajemství a poskytli mu pomoc. Tajně si připravil družinu, a důvěřuje v Pána poručil Záviše, když se k němu vrátil, na Pražském hradě zajmouti."  

Oficiální důvody toho zatčení: "Aby ho útrapami vazby zkrotil v jeho zločinnosti a vynutil z jeho rukou královské poklady a odznaky, které si kdysi přivlastnil." O průběhu zatýkání se zachovaly podrobnosti; zdá se, že jsou věrohodné. "Zůstaňte, jste vězněm královým!" řekli mu, když chtěl odejít. "Ba ovšem, chci-li však!" nato Záviš a tasí meč. Devět rytířů přivolaných, aby ho odzbrojili, nemohli přemoct pána jak udatného, tak i silného; dlouho se bránil, než se jim podařilo povaliti ho na zem a spoutati; zabít ho bylo jim zakázáno. A bylo rozhodnuto.  

Pečeť Záviše z Falkenštejna (August Sedláček) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pečeť Záviše z Falkenštejna (August Sedláček)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ne.Ještě ne. Ještě zdaleka ne. S rychlostí, odpovídající konci třináctého století, se o Závišově zatčení dozvěděli jeho příbuzní. Hlavně Závišův bratr, tedy Vítek, který ovládal hrad Hlubokou u Českých Budějovic, a pak ještě Hroznata z Housic neboli z Húžic, a ještě řada dalších, kterým došlo, oč tu jde. Že se nejedná jenom o útok proti Závišovi, ale vlastně i proti nim samým. A tak povstali. Spolu s většinou Vítkovců a ještě dalšími stoupenci vytáhli do boje. Proti králi ani ne, to spíš proti pánům okolo něj. Ovšem velice nenávistně se vedl ten boj, a to z obou stran. Trpěly hlavně statky biskupa Tobiáše (ten byl totiž považován za duši celého převratu). Popelem lehlo město Pelhřimov. Padl Týn nad Vltavou, drancování postihlo jeho široké okolí. Další útoky směřovaly na biskupské zboží kolem Chýnova i v bezprostřední blízkosti Prahy – vypálen byl a vypleněn biskupský Český Brod. Biskupovi poddaní si nikde nebyli jisti bezpečím a sám biskup začal opevňovat některé venkovské kostely na svém panství. Do Vítkova zajetí padl biskupův bratr Čeněk z Kamenice. Co na to král? Král nebyl doma. Byl v Polsku takříkajíc na státní návštěvě. Musel se honem vrátit.  

"Nevíme, kdo Záviše soudil a jaké vedeny žaloby proti němu; jen tolik jest známo, že mu poručeno vrátiti hrady a poklady královské, v jichž držení byl. On ale odpíral tomu stále, tvrdě, že to je zástava za 50 000 hřiven stříbra, které král Přemysl Otakar zapsal kdysi manželce své Kunhutě a tato pak je odkázala synu svému. Jen když tato částka složena bude, sliboval splniti, co se žádalo. Proto byl odsouzen všech svých statků a co nějaký zločinec uvržen do Bílé věže nad branou hradu pražského, kde ho drželi asi půl druha léta, do roku 1290."
"Praví se, že v dlouhém tom vězení krátil sobě chvíle skládáním všelijakých písní, které i po jeho smrti udržely se dlouho v paměti lidské." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas