94. schůzka: Vladař neurotik

Václav II. na portrétu neznámého autora - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav II. na portrétu neznámého autoraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pro regenta Českého království Záviše z Falkenštejna je rok 1290 tragickou tečkou. A král Václav II. začíná konečně vládnout. "Mezitím se dovídám o jakýchsi úkladech úskočnosti dosud neslýchané," vskočí přímo doprostřed děje na začátku jedné z kapitol své kroniky zbraslavský opat Petr Žitavský, a my jej v této osvědčené dramatické metodě budeme následovat:

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Kdybych to neslyšel už jako věci známé zahalečům a holičům z hlase reptajícího lidu (zahaleči a holiči byli zřejmě v Českém království nejinformovanější osoby), nikterak bych to nezaznamenal, avšak vkládám to, co se odvažuje hlučným rozhlašováním šířiti domnění lidu (domnění lidu rovná se veřejné mínění). Kdož by v údivu nežasl, kdyby našel v lichotných projevech stálého objímání úsilí o tajné úklady, když nikdy dříve nic takového netušil? (A v tomto momentě se konečně dostáváme k jádru věci:) Nestačíme se zajisté zcela diviti, když zřejmě vidíme, jak Záviš s králem Václavem lichotnými projevy tak upřímných polibků a tak přátelských objetí zahrával si s ním, když přece, jak nacházíme podle obecně kolující pověsti, strojil tajné úklady jeho životu."  

Takže tak to bylo... V pravém světle (a hlavně v pravou chvíli) se objevil obraz hnusného, zákeřného a podlého nepřítele Záviše z Falkenštejna! Něco muselo mladého, sotva dospělého krále zviklat, aby zatratil svého dosavadního nejmilejšího, skoro otcovského rádce... Václav tušil zradu. Proč tak najednou? Obklopovalo ho nyní okolí, které bylo protizávišovské. Biskup Tobiáš, Purkart z Janovic, a hlavně královna Guta. A pak – Záviš dělal chyby. Tedy: o chybách mluvíme my. Záleží na úhlu pohledu a na chtění vidět věci tak, jak je chceme vidět. Chceme-li vidět zradu, většinou nám nedá příliš mnoho úsilí ji skutečně spatřit.  

Vladislav Vančura - Foto:  knihovnaslany.cz

Vladislav VančuraFoto:  knihovnaslany.cz

"Záviš – jakkoli jeho duch byl stále týž," uvádí Vladislav Vančura, "když se vše kolem něj měnilo, s touž odvahou a s touž vůlí konal to, co kdysi nenáviděl u krále Přemysla. (Věru, není v historii řídkým jevem, že noví lidé u moci si počínají prakticky stejně jako ti, které vystřídali...) A takový jest rozum v souhře příběhů, neboť za obecných změn se ztrácí souvislost a věci staré v březích novějších jinak zaznívají." (Arciť, arciť...)  

V lednových dnech roku 1289 se Záviš dostavil do Prahy, aby doprovodil krále na křtiny svého syna. (Nikoho nikam nedoprovodil. On sám byl doprovozen. Do sklepení u čtvrté brány na třetím dvoře Pražského hradu, do věže řečené Bílá.) Zatím venku zuřil boj s přívrženci Závišovými a někdy se zdálo, že Falkenštejnova věc není ztracena.  

Boleslav I., řečený Ukrutný (Smělý, Štědrý) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Boleslav I., řečený Ukrutný (Smělý, Štědrý)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Je tady jeden podivný detail, které celé to drama osvětluje jakoby ze zákulisí – že tragický konec Závišovy kariéry jako by nějak podezřele souvisel s prvními samostatnými a hned dosti smělými počiny mladého krále v zahraniční politice. Václav se začal zajímat o Polsko. U našich severních sousedů to vypadalo už dvě století všelijak, jenom ne dobře. Už od roku 1080, kdy zemřel Boleslav Smělý, nemělo Polsko krále. Kdysi to byl jednotný a silný stát, teď se proměnil ve zmatený a každou chvíli měnící se soubor knížecích údělů, ke všemu ještě pořád ve vzájemných rozepřích a pod častými tatarskými nájezdy. Piastovci byli mezi sebou ještě nevraživější než Přemyslovci (a to je co říct). Jeden z těch malých, ale velice ctižádostivých pánů se dokonce vydal do Prahy. V doprovodu Mikuláše Opavského (to byl – jak známo – levoboček, Václavův nevlastní bratr) – tedy v Mikulášově doprovodu se na Pražském hradě najednou objevil v lednu 1289 (přesně ve stejnou dobu, kdy byl zatčen Záviš) pan Kazimír Bytomský. Přijel k nám, aby obřadným odevzdáním praporce vstoupil do svazku koruny české, a to se závazkem sloužit králi jako kterýkoli jiný leník.  

Přemyslovská expanze našla opačný směr než dosud. Nikoli na jih, ale na sever. Mladý český král dostal zálusk na oslabené Polsko – ale co to všechno mělo společného se Závišem? Inu, ona ta Závišova likvidace mohla mít velmi účelový, ryze prospěchářský motiv. Důvod? Příčina? Ta slova tu už padla. Přemyslovská expanze. Nešlo to na jih, tak to půjde na sever. Možná to nebude tak úplně přehledné, ale – za pokus to stojí.  

Další jména, a další události. V saské Míšni zemřel Václavův příbuzný Jindřich. Své državy sice odkázal svým několika dědicům, jenomže mezi nimi takřka okamžitě začala rvačka. Z Prahy to velice pečlivě sledovali. A vsadili na toho správného koně. Byl totiž vybrán nejmladší, nejvzpurnější a nejméně udatný uchazeč, 16letý nebožtíkův syn Fridrich Drážďanský. A zrovna této postavičce nabídl přemyslovský dvůr takovou zajímavou transakci. "Odkoupíme tvoje dědická práva na Míšeň a další zboží, zvláště práva na město Drážďany, Perno, Radeburk a další." A co za to? "Jako protihodnotu dostaneš léno o ročním důchodu minimálně 4500 hřiven."  

Odkud by se to léno a ten důchod vzal? Inu, na Českomoravské vysočině. Právě tam se nacházel majetek Záviše z Falkenštejna – jmenovitě hrady Svojanov, také Police, Vysoké Mýto, Skuteč, Lanškroun a ještě další. Král tedy rozdával z toho, co mu nepatřilo... V okamžiku, kdy se Záviš ocitl v žaláři a soud ho pro velezradu zbavil majetku i práva na život, tak Václav II. už čile obchodoval s jeho zabaveným jměním! Vypadá to, že obrání Vítkovce bylo možná hlavním důvodem jeho pádu. (Daleko líp se obírá osoba v nemilosti než jedinec u moci.) Na tom všem nic nemění skutečnost, že z toho kšeftu nakonec z různých příčin sešlo.  

Závišova tragédie jako by najednou měla jiné pozadí: Údajný strach přezbožného krále, který v sebeobraně likviduje úkladného nepřítele, se nám rozplývá před očima, nahrazen obrazem ziskuchtivosti a vypočítavosti. Takovouto podobiznu v hlavním informačním prameni o Václavově době, tedy ve Zbraslavské kronice, však nezahlédneme... Není tam. Tam se vyskytuje pouze modlící se dobroděj na českém trůně, je tam obraz muže neschopného brutálních činů a křivd. "Kdo by byl schopen vylíčiti ohromnou tíseň, kterou král tehdy v svém srdci zakoušel... Neboť zajisté neměl nikoho na světě, komu by s důvěrou zjevil takovou věc, neboť všichni, kteří byli pokládáni za jeho rádce, byli Závišovi pokrevní i vzdálení příbuzní."  

To už není omyl, to je vědomá lež. Kolem Václava a jeho ženy se naopak shromáždil klan Závišových protivníků, který králi systematicky vymýval mozek. "Zbaven ochrany lidské, sám vešel do úkrytu své ložnice a probíraje v rozvažování svém se slzami prosil Pána, aby ho milostivě zachránil z osidla lovcova a ze chřtánu lva řvoucího, a občerstven vláhou větší zbožnosti s nejupřímnějším citem slíbil, že založí klášter ke cti Boha a jeho matky Marie, blahoslavené Panny." Což se posléze stalo na Zbraslavi pod Prahou. "Posilněn tedy v Pánu král Václav se rozhodl, aby se postaral o mír sobě i celému království, uvrhnout Záviše do pout zajetí.." To líčení Václavovy zbožnosti je opravdu sugestivní...  

Byl-li král takový poloviční světec, tážeme se: mohl se dopustit nějaké věrolomnosti? Jestliže zaútočil na otčíma, neměl snad nějaký závažný a ospravedlnitelný motiv? Když se moc chce, tak se závažný a ospravedlnitelný motiv vždycky najde. To by v tom byl čert, aby se nenašel. Třeba – velezrada.  

Velezrada. To je hodně silné slovo. Žel, často využité a zneužité (a nejen v našich dějinách) k likvidaci protivníků. Byl Záviš velezrádce? Možná. V dobách, kdy se postavil proti králi Přemyslu Otakarovi. Kdy se svým králem dokonce válčil. A v době Václavově: Sotva. Záviš by nevztáhl ruku na posledního zbylého představitele přemyslovského rodu. Když ale byl ve vězení a kdy ho potom vláčeli od hradu k hradu, tak se Vítkovci odhodlali k něčemu neslýchanému. K tomu nejzazšímu kroku. Nabídli českou korunu vratislavskému knížeti Jindřichovi. Tento čin opravdu neměl v českých dějinách obdoby – tradice posvátné přemyslovské vlády nebyla nikdy zpochybněna. Až teď.  

Předtím – pokud domácí opozice chtěla změnu na trůně, tak povolávala vždycky jiného Přemyslovce. Vratislavský Jindřich byl sice také trošku Přemyslovec... po své babičce... ale: byl to cizinec. Jindřich českou korunu neodmítal, ale podmínil ji pomocí uherského krále Ladislava. Všechno nakonec vyřešily dvě smrti, Jindřichova i Ladislavova. Obě násilné. A tak už nic nebránilo tomu, aby byla "causa Záviš" vyřešena.  

"Záviš byl vyvlečen z kobky. Přemyslův levoboček Mikuláš, starý odpůrce, smýkal jím v strašném ponížení od hradu k hradu. Všude tam, kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel bránil, rozbil jednoho dne kat svůj stánek z hrubých koz a z potřísněných prken. Potom zatkne do země delší rameno jakési zvoničky a na rameno krátké upevní umíráček. Když zazní hluchý zvon, pozvedne kat sekeru a nějaká stvůra, zestárlá v potupě, se dává do řeči a houká: ´Vítkovci, zrádci, vydejte svůj hrad! Otevřte bránu, jinak padne Závišova hlava!´V srpnu, dne dvacátého čtvrtého, dorazil kat před Hlubokou."  

Vraťme se ještě k Vladislavu Vančurovi. Z několika málo historických zpráv se spisovatel pokusil rekonstruovat Závišovu odpověď na výzvu, aby jeho bratr Vítek vydal hrad Hlubokou:
"Můj krásný bratře, nevydávej hradu! Pokyň, ať padne moje hlava! A nevzdychej, až kat zvedne širočinu. Leží prý někde u mých nohou, ale nedívám se. Nevidím ani kata, ani jeho holomky a bude se mi zdát, že padnu tvou smělou, věrnou rukou."  

Byl to poněkud málo rytířský způsob, jakým se levoboček Mikuláš zmocňoval hradů hájených Vítkovci. "Poněkud málo rytířský," to jsou opravdu slabá slova, leč – byl to způsob účinný. Pod hrozbou Falkenštejnovy popravy si vynucoval poslušnost. Touto metodou získali od Závišových bratrů Smila a Hroznaty nazpět všechny hrady; obdobně srazili na kolena obránce hradů na Opavsku, až se zastavili před tím posledním, před Hlubokou. Ten měl v držení a bránil jej udatný Vítek. Mikulášovým hrozbám nevěřil a odmítal hrad vydat.  

Rozsudek: stětí hlavy přiostřeným prknem. Věru zvlášť krutý způsob. Být sťat dřevěným, asi dubovým (nebo z jiného tvrdého dřeva), přiostřeným prknem... "Je tedy zpečetěn osud Falkenštejnův, zhyne rukou katovou!" měl se údajně vyjádřit Mikuláš Opavský. "Ale nikoli mečem, jakož jest svaté právo rytířů. Čaroději a nectní svůdcové umírají smrtí potupnou. A tedy Záviš z Falkenštejna, spojenec temných nocí, jenž ďábelskými svody samu královnu strhl ve své objetí a lože královské zneuctil, buď flanderskou sekerou popraven!"  

Prof. Josef Žemlička - Foto:  Archiv ČRo

Prof. Josef ŽemličkaFoto:  Archiv ČRo

V tomto proslovu nacházíme dvě pozoruhodná fakta. Ano – jak přesvědčivě se nemanželský Mikuláš šíří o zneuctění královského lože, a také tu vstupuje na historickou scénu flanderská sekera... Jakpak asi vypadala?
"Bubny výhružně zavířily. Kat přitesává dubové prkno v ostří. (A jsme zase u toho prkna.) Kat se obříma rukama chápe přiostřeného dřevce. Jediný mocný vzmach. Úder. Temný výkřik. Nový úder – a zkrvavená hlava Závišova bezvládně klesá k zemi."
Horror. Proč si před tou Hlubokou vybrali takový zvlášť krutý a nelidský způsob popravy? "Podle některých údajů stalo se prý tak dokonce přiostřeným prknem, což ve středověku postihovalo cizoložníky. Památka královny Kunhuty, ´zlými čáry´ Falkenštejnem omámené, snad měla být tímto způsobem zbavena hany," tvrdí se vší vážností historik Josef Žemlička. Ona ta poprava měla být ponižující, to ano. Na rozdíl od počestné popravy mečem, která sice byla na újmu životu, nikoli však důstojnosti, byla zvolena sekera. Flanderská. No – každopádně sekera. Kde se ale vzalo v tom příběhu prkno? Přiostřené prkno?  

Nebylo to prkno, ale plkno. Plkno. S písmenkem "l". A to plkno je... vlastně "jsou", neboť máme dvě možnosti. Buďto je plkno jakýsi druh popravčí sekery; anebo snad mohlo jít o předchůdce francouzské gilotiny.  

František Palacký - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František PalackýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Vítek nevěřiv, že by se odvážili skutku takového, nevzdal hradu," zpravuje nás František Novotný. "Pročež král odjížděje, dal knížeti Mikulášovi plnou moc naložiti se Závišem, jakkoli se mu líbiti bude. Tak propůjčena mu jen krátká chvíle zpovědi a užíváním svátosti připraviti se k smrti. Na palouce pod hradem bylo postaveno lešení; ostrým prknem, na způsob guilotiny, sražena mu hlava dne 24. srpna 1290. roku před tváří jeho bratří." U pana Palackého to bylo pořád prkno; zatímco jiní tvrdí: "Mikuláš poručil stít Záviše těžkým, ostře seseknutým pleknem spuštěným z výše." Takže plkno to bylo, případně plekno – sekera, která ukončila Závišův život. 

V klidu žij, mladičký králi, již klesl ten nepřítel míru,
který ti úklady činil a přitom se stavěl jak přítel,
který tě chlácholil slovy a potom dovedl skutky
zezadu do tebe bít. A proto nechť prožívá radost
téhleté země lid, že brzy již ustanou války.  

"Jeho tělo vydáno jest příbuzným. S velikou slávou konaly se pohřební obřady. Šest rytířů neslo šest svící tlustých jako polena. Sedmý držel v napřažených rukou podušku a na ní helmici obtočenou závojem, osmý nesl Závišovy meče, devátý štít, na němž byla vykrojena růže, milostný květ."  

"Musil jsem vylíčiti Závišovy činy tak obšírnými slovy," Petr Žitavský jako by omlouval, "abych zajisté popisem na jeho vzoru usvědčil úkladné pokusy lidí konajících podobné věci a s duchem spoluúčasti vyložil ta úsilí úkladné obmyslnosti, které od něho král Václav ve svém mládí zakoušel."  

Poznámka na okraj: nic z toho Závišovi nikdo nikdy nedokázal. A šlo o to něco mu dokázat? Nešlo spíš o to se té konkurence zbavit? Nikoli poprvé. (A nikoli naposled.)  

"Ve starých písemnostech dočetli jsme se, že Záviš oplakáván byl ode mnohých paní českých; ale nikde nemohli jsme se dověděti, co se stalo napotom s jeho vlastní paní a s jejím zrozeňátkem. Starší jeho syn Jan odevzdán jest rytířům německým a odveden do Prus, kde později dosáhl prý důstojenství mistrovského v řádu. Bratři Závišovi, Vítek a Vok, utekli se nejprve do Uher a potom do Polska. Král Václav postavil pak za příčinou té události nový bohatě nadaný klášter pro mnichy cisterciáky ve Zbraslavi, jejž od té doby Síní královskou (Aula regiae) jmenovati poručil."  

Vítkovci nezapomněli. Nekonečná spirála odvet a pomst se točila dál, až k jednomu srpnovému dni o 16 let později, kdy z českých dějin vymizela skoro po polovině tisíciletí přemyslovská dynastie. Ale to už je jiná historie. 

Autor:  Josef Veselý
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas