99. schůzka: Uherská koruna

Pečeť Václava III. (Uhry) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pečeť Václava III. (Uhry)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Musíme se v čase vrátit trochu zpátky ke čtyřem událostem, startujícím další děje. Ty čtyři události byly čtyři smrti. Přesněji dvě vraždy, jedna poprava a jedna – snad to byla přirozená smrt, kdo už to dnes zjistí... Jeden meč, jedna popravčí sekyra, jedna dávka jedu, jedna blíže nezjištěná smrtelná choroba. Pro velkou část Evropy byly znovu rozhozeny hrací kostky...

"Protože král Václav skládal od doby svého dětství naději na svou spásu v Pána, ten, jenž nikdy neopustil těch, kteří doufali v něho, hodně zázračně ho vysvobodil z úkladů jeho soků, jež dosud neznal."  

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Kdo byli podle kronikáře zbraslavského oni sokové, kteří činili úklady českému králi a jež byly řízením božím zneškodněni? "Podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce padl král uherský zabit mečem, vévoda vratislavský zahynul byv otráven a Záviš, který dal příležitost k té špatnosti, byv sťat skončil bídnou smrtí své dny." Záviše z Falkenštejna jsme už probrali. I jeho přednosti a vývojové přemety, jakož i leckterou z jeho domnělých i skutečných špatností, ale – k jaké nepravosti mohl tento Vítkovec "dát příležitost" v souvislosti s uherským králem a vratislavským vévodou? "Svou násilnou vládou pobouřil Záviš za svého života tou měrou smýšlení mnohých šlechticů proti králi Václavovi, že nejen neposlouchali jeho rozkazů, nýbrž i navštěvujíce soukromé porady nejednou velmi horlivě pomýšleli na jeho smrt. Někteří tedy z nich se ne bez souhlasů ostatních šlechticů obrátili na Jindřicha, vévodu vratislavského, příjmím Spravedlivého, a slíbili mu, že mu bez obtíží poddají království České, přijde-li jen dost rychle." Takže – jakési podivné osnování státního převratu...  

"Vévoda, nevěře své síle, nechtěl se sám pustiti do věci tak obtížné, nýbrž poslal posly ke králi uherskému a naléhavě na něm žádal ne tak radu, jako pomoc." Koalice se začínala formovat. Co dál? "Co dále? Knížata, zavázavše se závazky vzájemné smlouvy, napřed stanovili určitou lhůtu, v které by svolali vojsko, a oba zároveň vytáhli proti Čechám, kde by mužně pokořili krále a podrobili celé království svým zákonům."  

Tak to tedy bylo. Bylo, nebylo... To zní jako začátek pohádky... Ten příběh skutečně zavání poněkud pohádkově. Ve stejné době, kdy se český král Václav zbavil poněkud drsným způsobem Záviše z Falkenštejna a jeho poručníkování, ho čekalo patnáct let strmé cesty vzhůru, k moci, k bohatství, ke slávě. Je to opravdu takové... zvláštní: ve chvíli, kdy se Štěstěna k českému panovníkovi obrátila čelem, několik jiných mužů bezohledně opustila. Ještě dřív, než se skutálela Závišova hlava, tak v krátkém časovém rozmezí (i když to nebylo zrovna během jediného měsíce, jak tvrdí pan kronikář ze Zbraslavě) zemřely tři osobnosti středoevropského politického života. Tak či onak se jejich smrt do jisté míry vázala i k příštím státnickým tahům Přemyslovce na českém trůně. 

Ludwig Minnigerode: Rudolf I. Habsburský - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ludwig Minnigerode: Rudolf I. HabsburskýFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nejprve zemřel syn římského krále Rudolf Habsburský mladší. "Rudolf, syn římského krále, připravil vojsko a (jak rozhodl otec) pospíšil do Čech, aby tam potlačil výtržnosti zlomyslných lidí a vysvobodil z jejich rukou svého švagra, krále českého." Těmi zlomyslníky myslí kronikář zajisté členy vítkovského klanu. "Při jeho příchodu všichni v radosti tonou, neb hostina velká se chystá. Král a královna řekli: ´Teď nalévej, připíjej! Pohár k pití zdvíhej a jez!´ Když oni však slavili hody, vévoda churavět začal a s hrůzou pomýšlel na smrt. A jakmile lehl, v celém tom shromáždění hned radost smísila se s nářkem. Tenhleten lká, ta pláče, král smutně se ke Kristu modlí, aby prodloužit ráčil a před smrtí zadržel ještě život chorého pána, jenž květy všech ctností byl zdoben." Leč nic naplat.  

"Roku 1290. Nanebevstoupení Páně umírá vévoda mladý a pohřben je na Pražském hradě." Na Hradčanech, v chrámě svatého Víta vlastně pochovali budoucího římského krále, ne-li přímo císaře. Stalo se 10. května. Přesně měsíc předtím jednal Václav se starým římským králem Rudolfem v Erfurtě. Rudolf potvrdil Václavovi jeho úřad kurfiřtský a arcičíšnický a nechal mu volnou ruku na všechny výboje v Polsku a předem mu udělil lenní práva na všechny území, kterých se český král dokáže zmocnit. Rudolf ovšem nehýřil laskavostí a velkodušností jen pro nic za nic. Chtěl za to hlas. Tedy: pro sebe žádný hlas nepotřeboval, jako římského krále ho volby nečekaly, jeho ne, ale byl tu Rudolf mladší, dvacetiletý syn a (bohdá) i příští nástupce. Pakliže jeho kandidatura vyhraje. Václav slíbil, že po Rudolfově smrti bude určitě volit za krále jeho stejnojmenného syna. Ale nic z toho nebylo. 

Albrecht Habsburský a jeho syn Ladislav, řečený Posthumus (Pohrobek)

Albrecht Habsburský a jeho syn Ladislav, řečený Posthumus (Pohrobek)

Mluvilo se tehdy o jedu, ale vztahy s Habsburky zůstaly nadále nezkaleny – v tomto případě šlo nejspíš o fámu. Po dvacetiletém mrtvém zůstala vdova Anežka (Václavova starší sestra) a maličký pohrobek Jan Parricida. (Jan Parricida... Až se z něj stane dospělý muž, tak zavraždí svého strýce Albrechta...)  

Zavraždění Ladislava Kumána

Zavraždění Ladislava Kumána

Po Rudolfovi odešel i Ladislav. Toho jména na uherském trůně Čtvrtý, přezdívkou Kumán. Tu zdědil po své matce, kumánské princezně. Ale nejenom ji. Zdědil po ní taky horkou krev divokých kočovníků. Vůbec nejlíp se cítil ve společnosti kumánských přátel. Panstvo a církev se sice snažili seč mohli o návrat svého "křesťanského" krále ke způsobu života ctihodných arpádovských předků, ale marně. Na vynucené sliby král okamžitě zapomínal a vracel se ke kumánským zvykům a k uctívání pohanských božstev a také ke své kumánské milence, která nahradila odvrženou manželku. S čím – tedy spíše s kým – si Ladislav zahrával, to se mu také stalo osudným.  

Uherský král Béla IV. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Uherský král Béla IV.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Proti králi vzniklo spiknutí, načež byl Ladislav 10. června 1290. roku ubit ve stanu, ve kterém pobýval raději než v paláci." Přesně za měsíc po Rudolfovi. Ladislavovou smrtí se v Uhrách rozpoutala hotová rvačka o moc. Na scénu dějin se dostavil nikoli jeden, ba ani dva, ale hned několik nápadníků. Prosím vás, teď to bude drobet zašmodrchané, ale protože se celá ta historie týká i nás, nemůžeme nic přeskočit. Takže: trůnu se zmocnil Ondřej III., jenže ouha, jeho nárok nebyl tak zcela nepochybný. Stejné právo si totiž přisvojoval Albrecht Habsburský, synek římského krále. A ještě tu byl jistý Karel Martell z Neapole. Určitá práva měl i Václav II. – po přeslici byl přece pravnukem Arpádovce Bély IV.  

Václav se však o své nehlásil. On ne. Zatím ne. Zatím všecko sledoval z pozadí. Zatímco si tedy uherskou korunu přisvojil Ondřej III., udělil římský král Rudolf Uhry v léno svému poslednímu zbylému synu Albrechtovi. Z toho nemohlo povstat nic jiného než boje. V roce 1301 však Ondřej umírá a dynastie Arpádovců tím pádem v mužské linii končí. Značně neuváženým, a jak se nakonec ukázalo přímo nešťastným politickým manévrem se Uherského království zmocnili na krátký čas poslední dva Přemyslovci, Václav II. a III.  

Ale nepředbíhejme. Ještě tu máme jednu smrt. Jindřich IV. Vratislavský. Další Václavův sok. Pár spojenců sice náš panovník v Evropě měl, ale nepřátel taky neměl nedostatek... "Dne 23. června 1290. roku (tedy pouhých třináct dní po uherském králi) sešel smrtí otrávením ze světa Jindřich IV. Vratislavský." Jestli vraždou Ladislava IV. zmizel ze scény jeden Václavův protivník, ještě víc to platilo o skonu Piastovce, vratislavského Jindřicha. "Skonal bezdětek, takže nastal o dědictví jeho spor větší nežli kdy jindy, přičemž zapleten jest do něj i král český, a to právy, jež mu náležely ve Vratislavi podle úmluv předešlých."  

O Jindřichově smrti kolovaly zprávy, že byl otráven. Jak říká Zbraslavská kronika: "Podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce" byl český král zbaven hned dvou nepřátel za sebou. A když k té dvojici připočítáme i Záviše z Falkenštejna, tak tedy tří. Ovšem Závišovi pomohla k odchodu z politické scény v srpnu téhož roku Václavova dobře nabroušená flanderská sekyra neboli plkno. Že za tajemných okolností Jindřich zemřel, to přišlo českému králi velice vhod. Tento muž, který byl kdysi vychováván na dvoře Přemysla Otakara II., totiž podporoval vítkovský odboj. Ono se do Prahy zřejmě muselo donést i to, že mu Vítkovci zkoušeli tajně přihrát český trůn. A byla tu ještě jedna zajímavá okolnost. Zopakujme si ji: "Skonal bezdětek, takže nastal o dědictví jeho spor větší nežli kdy jindy."  

Ano, Piastovec zemřel bez potomků, přičemž v závěti rozdal blízkým příbuzným državy, které Václava už delší dobu velice zajímaly. Například Krakovsko, anebo Sandoměřsko, a ještě další slezská území, na která si dělal nároky s tichým souhlasem římského krále právě Václav II. Kdoví, jestli ta smrt vratislavského Jindřicha s těmito českými chutěmi nějak souvisela, ale právě tímto rokem, tedy 1290., začala česká expanze na sever. O deset let později vyvrcholila hnězdenskou korunovací Václava II. na polského krále.  

Václave, příznivý je tvůj osud: hle, koruna dvojí
zdobí ti hlavu a rovněž dvě žezla tvá pravice třímá...  

Robert z Anjou

Robert z Anjou

Sotva se Václav vrátil ze své polské korunovace, dolehla k pražskému dvoru ohromující zvěst: "V Uhřích ukončila se řada panovníků staroslavného rodu Arpádova úmrtím krále Ondřeje dne 14. ledna 1301. roku bez dědice mužského pohlaví, takže to království osiřelo naprosto." Tak, a Uherské království bylo zhruba po deseti letech opět k mání. Tentokrát nepřekážela žádná boční arpádovská větev, jako kupříkladu benátská, ze které se na budínský hrad vyšplhal poslední Arpádovec Ondřej. (Mezi námi – Ondřej nebyl zrovna ukázkový vladař, magnáti ho přezírali a hlavně okrajové části Uher se jeho právu úplně vymykaly.) K neposlušným pánům patřil i mocný Matouš Čák, který z pevného Trenčína ovládl prakticky celé západní Slovensko. Největší nebezpečí hrozilo z Neapole. Zdejší rod, Anjouovci, si na uherský trůn náramně brousili chrup. Jejich záminka: neapolský král se oženil se sestřičkou zavražděného krále Ladislava, takže chudák Ondřej aby si hledal spojence, kde se dalo. Docela uspěl.  

Jednoho našel v habsburském Albrechtovi (jeho dcerku pojal na manželku), a druhého kamaráda si vyhlédl v Praze. Svou dceru Alžbětu zasnoubil synovi českého krále. Mezitím se neapolský král Karel Robert vylodil v Dalmácii. V Záhřebu ho bleskově korunovali na charvátského krále. Vzhůru do Uher! (Tak to si mohl Anjouovec akorát tak myslet.) Ovšem, tolik síly neměl, aby vládce v budínském hradě nad Dunajem vážně ohrozil. Naděje toho mladíka z města pod Vesuvem mohly rázem stoupnout až po smrti krále Ondřeje.  

"Jak velice byl zbožný před Bohem a jak slavnou pověst měl u všech lidí Václav Druhý, šestý král český, bude moci snadno posoudit každý, představí-li si, že jeho jednorozeného syna ještě mladičkého, Václava Třetího, milost božská povznesla podle běhu světa neobyčejnou slávou. Neboť po smrti uherského krále Ondřeje, když po něm nezůstal žádný dědic mimo jedinou maličkou dcerku, sešli se četní mnozí hrabata a šlechtici s budínskými měšťany a i jinými mocnějšími z mocných měst uherských a po předchozí zralé úvaze svorně si vyvolili mladého Václava, syna Václava, krále českého a polského, za krále a pána."  

Tři poslední Přemyslovci: Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III

Tři poslední Přemyslovci: Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III

Neapolští nápadníci trůnu považovali za skoro samozřejmé, že svatoštěpánská koruna spadne do klína právě jim. Přesněji: že ověnčí hlavu třináctiletého Karla Roberta. Jenomže – oni si uherští grófové nenechali nikdy od nikoho do ničeho moc mluvit. Podřizovat se cizímu nátlaku, k tomu měli přímo vrozenou nechuť. No, dost možná, že tu zapracovalo ještě něco jiného, a že to bylo cosi spolehlivého a ověřeného. Kupříkladu české sliby. A co české sliby... taky a vlastně hlavně kvalitní české peníze... O tom se můžeme leda dohadovat, ale vyloučeno to rozhodně není. Faktem zůstává, že do čtvrt roku od smrti posledního Arpádovce se čekatelem na korunu svatého Štěpána stává dvanáctiletý syn Václava II. princ Václav III. Usnesl se na tom panský sněm v Budíně. 

Kunhuta jako česká královna ve Zbraslavské kronice - Foto: Wikimedia Commons

Kunhuta jako česká královna ve Zbraslavské kroniceFoto: Wikimedia Commons

"Pozorovali oni (tedy uherští páni), že čeští králové jsou potomky vznešeného rodu uherských králů." Což byla pravda, protože matka Václava II., Kunhuta byla dcerou Rostislava a Anny, a ta Anna, to byla zase dcera uherského krále Bély IV. Václav III. byl tedy jeho prapravnukem, zatímco Karel Robert, ten byl jeho pravnukem. "V pevné vzpomínce rozvažovali (zase jsme u těch intenzivně rozvažujících uherských pánů), že moc českých králů je nesmírná, sláva v rozkvětu a množství bohatství zvlášť vynikající (ekonomické argumenty jsou vždycky velice přesvědčivé), a proto někteří z Uhrů byli ochotnější pro odměnu vyžádat si krále z Uher." Pro odměnu... Jako že to by to nebylo pochopitelně zadarmo, dodává Kronika zbraslavská, a ještě si na toto téma zaveršuje:  

Má-li kdo naději v dary, duch k braní se ochotně zchystá,
neboť se nalezne sotva, kdo podaný dárek by odmít.
Kvůli odměně přec, chrám Páně stavitel staví,
za dar i u oltáře kněz zvučně a hlasitě zpívá.  

Ani kronikáři se nedaří spolehlivě odlišit odměnu za práci od korupce. "Avšak český král Václav, protože už měl dvě království, ale jen jednoho dědice, nepopřál hned žádosti uherského lidu ochotného sluchu." Což je zvlášť pikantní, uvážíme-li české finance, již do oné věci investované... "Neboť posuzovala stará moudrost králova stav a způsob dětského věku, v němž byl jeho syn, chápajíc věru, že úzký duch nestačí spravovati širé království, a hlavně, že právě v jediném synovi měl otec sladké potěšení srdce, takže by král klidněji nesl ztrátu vlastního života nežli jednorozence tak milovaného." S tím váháním to Václav dělal dobře, moc dobře. Umění "býti vzácným" ovládal mistrovsky. "Ale Uhři stále naléhali na otce neodbytnými prosbami o syna, slibujíce mu věrnou poslušnost." Kdo by jim odolal!...  

Ani neapolská konkurence však nezahálela. Pokusila se ovládnout Ostřihom, ale bez úspěchu. Řehoř (což byl nepotvrzený ostřihomský arcibiskup) vložil na hlavu Karlu Robertovi provizorní korunu. Jenomže uherská šlechta a duchovenstvo vsadili na Přemyslovce. Ve stejné době byl mozek Václava II. masírován ze dvou stran. Jedni mu prý v královské radě tvrdili, že ovládnutí Polska bylo nesmírně nákladným podnikem a není vůbec jisté, jestli je ve státní pokladně na tento nový plán dostatek grošů... Na druhé straně ho začala zpracovávat druhá skupina domácích politiků. Těm o ekonomiku nešlo: "Co by mohlo do výše povznésti oslavu královské cti a chvály nebo lépe uspořádati dobrý stav v Čechách, nežli kdyby tvůj syn, pane králi, začal panovati v Uhrách. Ó jak veliká ti, králi, vzejde sláva z takové nevýslovné vznešenosti, když tvá pravice, která už drží žezla dvou království, získá ještě třetí, když ne skrze tebe, aspoň skrze syna."  

Václav určitě žádný nátlak nepotřeboval, ale kdo by se nenechal přesvědčovat těmito slovy: "Ó klidný pokoji, v nějž lze doufati! Ó velebeníhodná neporušitelná bezpečnost důstojnosti. když bude v království Českém, Polském a Uherském panovati a ne se honositi jediná moc. Stojí to za to, aby každý věrný obětoval za tak společné dobro nejen syn, ale bude-li třeba, i sama sebe."  

"Konečně král jen stěží získán povzbuzujícími prosbami pronesl slovo a ne bez zármutku srdce nabídl Uhrům svého syna. A nebyl by ho nabídl, kdyby nebyla dobrota králova předpovídala, že z toho bude mít prospěch útěcha chudých a vlasti."  

Tomu poslednímu by se dalo věřit. Ano, prosperující a bohatý český stát mohl přinést neklidným Uhrům skutečně klid. Jenomže – byl ten plán na získání svatoštěpánské koruny aspoň trochu bezpečný? Byl bez rizika? Ani jedno, ani druhé. Byl to danajský dar. Na jedné straně bylo získání Uher pro prince Václava výbojem velmi elegantním, který přinesl skvělé plody (přemyslovské panství se totiž během kratičkého času, v průběhu jediného roku rozepjalo od Baltu až k hranicím Řecka), jenomže: dalo se očekávat, že tak rasantní porušení rovnováhy sil ve střední Evropě nezůstane bez odezvy. Ona tu už byla jedna smutná skutečnost. A ne tak stará. Před jednou generací se přece otec Václava II. taky pokusil o jakousi "alexandrovskou" říši v srdci kontinentu. Skončilo to tragédií Václav se doposud vystříhal opakování chyb, ke kterým svedla Přemysla Otakara nekritická ctižádostivost... Doposud ano. Ale i jemu se podařilo sejít na zcestí, aniž si toho všiml... Chopil se příležitosti. A to byl počátek konce.  

V červnu 1301. roku se v Brně uherská a česká šlechta dohodla na podrobnostech a v srpnu se v pohraničních Hodoníně setkaly dva velkolepé průvody – výkvět uherských pánů sem přišel vstříc oběma Václavům. Otec doprovázel dvanáctiletého syna, aby ho vzápětí spatřil, jak vystupuje na uherský trůn. "Potom když byly přichystány všechny přípravy, odebral se mladý Václav s nesčíslným množstvím lidu do Uher. V den Rufa mučedníka (ano, na den sv. Rufa neboli 26. srpna, přesně 23 léta po bitvě na Moravském poli a ve výroční den smrti Václavova dědečka) byl od arcibiskupa kaločského v města Královském Bělehradě (neboli v Székesféheváru) s přeskvělou nádherou slavnostně korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli nového krále do Budína. Tak se tedy dědic český stal králem uherským."  

Ladislav Pohrobek - Foto:  Archiv ČRo

Ladislav PohrobekFoto:  Archiv ČRo

Už to nebyl princ Václav Třetí, ale uherský panovník Ladislav Pátý. Sebrali mu dětství, zbavili ho vlasti, vzali mu jméno a brzy, za pouhých pět let, přijde i o život. Teď na něco takového ani nepomyslí. Proč taky. Teď má ještě pořád všechno před sebou. 

Autor:  Josef Veselý
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas