100. schůzka: Král mladíček

Václav II. jako autor milostných veršů (Codex Manesse) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Václav II. jako autor milostných veršů (Codex Manesse)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nechať, Václave otče, ti požehná blažená Matka,
nechať je chován v lásce tvůj syn vždy uherským lidem,
nechať se k němu sklání a vždy mu oddaně slouží.
Toho jest potřebí, králi, neb velmi často jsem čítal,
lid že uherský nezná být přítelem stálým a věrným,
že se zná skrývat ten lid a málokdy podmaněn bývá,
že zná obratně střílet a krutý je krutými šípy!

Tak do takovéhle země poslal třicetiletý král český a polský svého jedenáctiletého syna... Sotva dosedl poslední z Přemyslovců do uherského panovnického křesla, začal kolotoč. A ten se nepřestal točit, dokud se to obrovské soustátí, slepené vlastně během jediného roku (tzn. České + Polské + Uherské království) nerozsypalo jako domeček z karet. Propukla štvanice, která o pět let později vehnala přemyslovskou dynastii do záhuby.  

Václav III.

Václav III.

Korunovace Václava III. uherským králem se konala koncem srpna roku 1301. A už v září se v Budíně objevil papežský legát, jistý Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI. Jednak přijel prosazovat nároky Karla Roberta z Anjou; jeho hlavním úkolem však bylo tlumočit názor římské kurie. A ten zněl: Jedině papežskému stolci přísluší rozhodnutí o obsazení uherského stolce! Toto výsostné právo bylo volbou Václava III. zanedbáno! O měsíc později přišel českému králi od Svatého otce (tím byl Bonifác VIII.) list plný trpkých výčitek.  

F.Palacký

F.Palacký

Jak mohl Václav dopustit, co se přihodilo? Kromě toho si papežský legát svolal v Uhrách veškeré duchovenstvo a vyhrožoval mu církevními tresty, aby od toho Čecha na svém trůně odstoupilo a raději podporovalo Karla Roberta. "Tu nastalo v lidu takové jitření proti němu," informuje nás František Palacký, "že budínští měšťané až i usmrtiti ho chtěli a on, postihnuv město interdiktem, co nejrychleji ze země utéci musel." Někteří uherští kněží, jak byli na římského vyslance spravedlivě naštvaní, tak ho taky z církve vyobcovali. Na oplátku.  

"Známo jest vůbec, že papež Bonifác VIII., duchem více starořímským než apoštolským, osoboval sobě více nežli kterýkoli jeho předek neb potomek na stolci papežském vrchní správu i panství nad celým světem a jakoby nějaké náměstenství boží na zemi, takže neostýchal se psáti i králem nad králi a pánem i správcem veškerého křesťanstva." V červnu 1302. roku přikázal Bonifác českému králi, aby do půl roku předložil doklady svých nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce – s tím, že sám pak nalezne, co pro blaho uherského království uzná nutným. Zároveň poslal Václavovi výhružný vzkaz, týkající se Polska. Jako by se zrovna tu novinu dozvěděl...  

Osočil českého krále, že se bez jeho souhlasu zve i králem polským. "Zpozdilá troufalost!" Ano, tak nazval jeho polskou korunovaci. A hned zatepla dodal, že tohleto mu teda trpět nebude a dost a basta. To byl kalup. To byl spěch. Václav se ani nenadál a frontální útok na zbytnělé přemyslovské panství byl tady. Opozice v obou zemích, v Polsku a v Uhrách, byla tím pádem na koni, taky přívrženci Karla Roberta se osmělili: Náš je uherský trůn, náš! Jejich jednotky napadly Budín, také Stoličný Bělehrad a ještě jiná místa, sice bezúspěšně, nicméně přibyl další sok a začal bojovat s odkrytým hledím.  

Albrecht Habsburský a jeho syn Ladislav, řečený Posthumus (Pohrobek)

Albrecht Habsburský a jeho syn Ladislav, řečený Posthumus (Pohrobek)

Předpokládáme (jsouce vyzbrojeni jistou historickou zkušeností), že počet nepřátel ještě nebyl konečný... Ovšemže ne. Do věci se naprosto věrolomně a brutálně zapojil sám římský král, Albrecht Habsburský. To byl dosavadní Václavův přítel a spojenec? Byl to přece právě tento muž, kterému český kurfiřtský hlas i české zbraně pomohly k říšskému stolci? Jistě. A protože se oženil s jeho sestrou Gutou, tak byl vlastně Albrechtovým švagrem. To všechno souhlasí. Tak proč tedy Václava zradil? To je celá dlouhá historie...  

"Albrecht, král římský, stál několik let na straně krále franského proti Bonifácovi VIII. Ale zmohutnění říše české na východě Evropy, spojením s ní moci polské i uherské proti vůli papežově změnilo náhle a nenadále všechny politické poměry evropské." On totiž byl Habsburk Albrecht "pouhým" králem. Sice římským, ale králem. Navíc se s papežem rozkmotřil, protože se kamarádil s francouzským králem, se kterým zase nekamarádil papež. Albrecht potřeboval, moc potřeboval, státi se císařem... (Chápeme. Kdo četl jednu moudrou pohádku Jana Wericha o jisté rybářce, ví, o čem je řeč.) Bez papežovy blahovůle ovšem tato touha zůstávala pouze krásnou a nedosažitelnou vidinou...  

Bonifác udělení císařské hodnosti podmiňoval požadavkem, aby římský král jasně uznal papežskou svrchovanost. Albrecht byl natolik prospěchářem, že odpřisáhl klidně cokoli. A taky to skutečně udělal, způsobem, kterému se říká "bezectný". (Poznámka na okraj – bylo mu to houby platné. Císařskou čelenku si na skráně neposadil.) Ještě dřív však Albrecht podnikl jiný, z hlediska přemyslovské politiky proradný manévr. On totiž náramně dobře postřehl, oč milému papeži jde. Aby se mu zavděčil, tak začal nadšeně podporovat protičeské tažení. A hned mu to dal najevo. Těmihle slovy: "Jsem připraven opásati se neohroženě k boji proti odpůrcům církve římské, nevyhýbaje se ani smrti!" Král i papež těmi "odpůrci" mysleli českého a francouzského krále. A na světě byla zase jedna koalice. Divná koalice. Koalice římské říše a římské církve. Jejich představitelé si doposud šli vzájemně po krku, ale teď se účelově spojili. Spojili se k boji proti dvěma zastáncům svéprávnosti a nezávislosti feudálního státu. Dvě mouchy jednou ranou si římský král Albrecht sliboval od tohoto zrádného přeběhnutí: Byla to naděje na císařskou korunku, ale zároveň vítaná příležitost, jak rozbít nebezpečně vzrůstající moc českého panovníka.  

Česká diplomacie horečně pracovala na několika frontách. Vyslanci Václava II. se snažili uzavřít vojenskou dohodu s Francií, protože bylo zřejmé, že válečná srážka na sebe nenechá dlouho čekat. Václav prý dokonce nabízel neuvěřitelnou částku 100 tisíc hřiven stříbra na zaplacení žoldnéřského vojska, které by francouzský král najal v Německu "k boji se samozvancem, jenž se za krále římského vydává!" Ale Francouzi nechali Čechy na holičkách. "Když ujistil se papež Albrechtovou příchylností a pomocí, odhodlal se k chystanému odedávna kroku v záležitostech uherských. Uložil králi Václavovi lhůtu, ve které se měl dostaviti k nalézání práva." Papež tomu říkal "nalézání práva". Pro Čechy to byl diktát.  

"Český král poslal do Říma ne zplnomocněné poručníky, ale jen posly obyčejné. Proto uznal papež za dobré postupovati s tím větší přísností proti králi neposlušnému." Šlo to ráz na ráz a hned několikanásobně: 31. května 1303 přiřkl Bonifác svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Zprostil všechny poddané Václava III. přísah věrnosti. Pohrozil nejtěžšími církevními tresty všem, kdo by se postavili nově označenému uherskému králi na odpor. A hned nato vyzval Albrechta, aby veškerou mocí zabránil Přemyslovcům mařit svatá rozhodnutí. (No to mu snad ani nemusel říkat...)  

"Chování, kterým král Albrecht odměnil se českého svaku svému za tolikerá dobrodiní, dává důkaz o jeho netoliko bezuzdné vládychtivosti, ale také o naprosté mravní zpustlosti a ničemnosti," píše František Palacký, pro kterého byla slova "zpustlost" a "ničemnost" slovy opravdu silnými. "Posílaje králi Václavovi papežovu bulu, připojil k ní Albrecht vyzvání, aby mu podstoupil království uherské i polské a země krakovské a míšeňské i chebské, pak aby odevzdal mu stříbrné doly kutnohorské k užívání na šest let, aneb aby položil pokuty osmdesáti tisíc hřiven stříbra za desátek říši římské prý povinný a dosud neodvedený..."  

Podle kronikáře zbraslavského se Václav odmítl o něčem takovém s římským králem vůbec bavit. "Jakýmpak právem vymáhá desátky ten, kdo nemá plně moc císařskou?" To je fakt, Albrecht se císařem nestal. "Dávati mu desátky není český král povinen, žádný pak důvod nemluví pro to, aby byl desátek právem královským vymáhán nebo dáván." A co Albrechtův požadavek, aby český král rychle, ale opravdu rychle odevzdal říši Chebsko, Míšeň, Uhry, Krakovsko a Polské království? "Protože některé z těchto zemí držíme jako věno, některé pak právem zákonitého nástupnictví, nemůžeme se jich snadno vzdáti."  

Bylo to všechno neslýchané, nestoudné, drzé. Hlavně požadavek, aby Václav podstoupil Albrechtovi na šest let právo na všechny důchody plynoucí z kutnohorské těžby stříbra. České království byl suverénní stát a kutnohorské stříbro bylo jeho bohatství. Habsburk doufal, že se mu splní ten dávný, starý, hýčkaný sen – že se alespoň na čas – a co na čas, třeba navždy, když se věci uberou správným směrem – že se stane pánem legendárního pokladu, údajně nevyčerpatelného zdroje neskutečného přemyslovského bohatství... Už jsme to číslo jednou uvedli. V Kutné Hoře těžil český stát 41 procento evropského stříbra. "Tímto způsobem válka stala se nezbytnou a obě strany strojily se k ní vší svou možností."  

Král Jindřich Korutanský - dřevořezba - Foto: Radana Schaeferová

Král Jindřich Korutanský - dřevořezbaFoto: Radana Schaeferová

Vladislav Lokýtek zvaný též Krátký

Vladislav Lokýtek zvaný též Krátký

Tak, a opět proti sobě stáli soupeři, kteří se před čtvrt stoletím utkali na Moravském poli. Jenom vojevůdci byli jiní – svoje síly měřili synové svých otců. Ty síly si měřily dvě nejmocnější dynastie ve středu Evropy, habsburská a přemyslovská. Všechno "zavinili", stejně jako před lety, Přemyslovci. Ano, dovolili si hodně. Dovolili si být velmocí, která svou rozlohou, bohatství i politickou vážností ohrožovala pozice Habsburků. Albrecht objížděl své i cizí državy, hledal spojence. Václav dělal totéž. Na rozdíl od svého soka měl zřejmou výhodu. Byl solventní. Kolovaly pověsti o fantastických rezervách dvou set tisíc hřiven. Když tak objížděl možné spojence, tak slíbil ruku své dcery Anny jednomu z nich – byl to budoucí český král Jindřich Korutanský. Václav měl výhodu, měl i finanční převahu, ale – byl obklíčen. V Polsku zdvihli odboj někteří staří rivalové, mezi nimi i Vladislav Lokýtek.  

Ještě hořlavější však byla uherská půda. Hodně uherských magnátů od Ladislava V. neboli Václava III. přeběhlo pod prapor Karla Roberta. Čtrnáctiletý král se stával znenáhla zajatcem uprostřed cizího prostředí. Do Prahy přicházely zvěsti, že se na budínském hradě cítí ohrožen úklady a zradou. Bylo jaro 1304 a Václav II. se rozhodl svému synovi pomoci v Uhrách vojensky.
"Protože otec Václav planul touhou viděti syna, obávaje se také, aby se mu nepřihodilo nějaké nebezpečenství, shromáždil silné vojsko a vydal se do království Uherského. Na místě, kde se králové setkali, přiblížil se syn k otci a latinským jazykem pronášel tuto řeč: ´Přišel jsi, kterého jsme čekali jako v temnotách postaveni, tebe volaly naše vzdechy a hledaly naše nářky, ty ses stal nadějí všem, kteří očekávali tvoji přítomnost.´"  

No, on to možná Václav III. alias Ladislav V. takhle neřekl. Já si myslím, že mu docela obyčejně řekl, a snad ani ne jazykem latinským, ale svým mateřským, českým: Tatínku, prosím tě, vezmi mě domů. "Za laskavých promluv vytryskovaly slzy, protože se jich nemohl zdržeti jeden ani druhý. Nenastalo dlouhé prodlení, nýbrž král otec rozhodl se k návratu do Čech a vytáhl a odvedl s sebou syna, krále uherského, se vší výpravou a ozdobou Uherského království." Což znamená... to "se vší výpravou a ozdobou" – že si nezapomněl kromě rukojmích přibrat i uherské korunovační insignie – korunu, meč a šat svatého Štěpána.  

Ať už byl ten trik se zabavením královských klenotů myšlen jakkoli, tak vyvolal vlnu rozhořčení. V Uhersku označili českého krále za sprostého zloděje, a tím pádem byly definitivně ty tam vyhlídky Přemyslovců na návrat.  

"Tehdy král Albrecht vypověděl Václavovi válku. Tasil meč, napínal luk a jeho duch, nemoha utišiti nashromážděný hněv, byl štván do vzteku." Albrecht se připravoval důkladně. Nepodceňoval Čechy, považoval je za "kraj svízelný, odedávna nedobytný". Chystal zdrcující vpád, vlastně jakousi bleskovou válku. Sám chtěl udeřit na Čechy od jihu. Syna Rudolfa a uherské spojence pověřil útokem na jižní Moravu. Albrecht na něj čekal u Českých Budějovic.  

"Zatím vévoda rakouský Rudolf s Uhry, Bulhary a pohany, provázen ukrutností, dral se dravou dravostí Moravou nechal tam příšerné stopy své zmužilosti a svého vítězství. Neboť zahubil mečem a ohněm na čtyři tisíce lidí obojího pohlaví; také zástupy paní a panen a ostatních žen bídně vyvedlo za zemské hranice ono strašné pohanské vojsko. Ukazuje dosud tuto pohromu požár kostela v Ivančicích, v němž zahynulo tak veliké množství lidí, že rozpuštěná tučná mastnota, vytékající z lidských mrtvol, utvořila do větší vzdálenosti veliký proud. I hlavičky nemluvňat nabodávali na kopí a jejich tělíčka, přivázaná k sedlům, poskytovala smutný pohled jejich matkám."  

Vetřelci vypalovali jednu za druhou moravské pohraniční tvrze. Vypalovali a upalovali. V plamenech shořely stovky obránců. V Jaroměřicích nad Dyjí bylo zaživa spáleno sedm deset žen a dětí. Nejhůře si počínali Kumáni. Těm bylo kupodivu dovoleno "nejen pohanské bohoslužby podle obyčeje svého bez překážky konati" (to je doslovný citát z úmluvy mezi Karlem Robertem z Anjou a Rudolfem Habsburským), ale mohli naprosto beztrestně odvádět lidi do otroctví. To vše s požehnáním Říma.  

Oč jim vlastně šlo – těm křesťanům...? Tomu statečnému římskému králi a jeho rytířskému synovi? Od samého začátku tažení hledali příležitost k nějaké pořádné řeži. Doslova prahli po tom, aby napodobovali svého otce a dědečka na Moravském poli. Zase jednou to chtěli těm Čechům nandat... Místo toho uvízli v síti drobných půtek. Žádná pořádná bitva. Český král měl dost důvodů uhýbat před přímým střetem. On si zvolil taktiku prosté obrany. Vyčkával. Protivník zatím sice plenil, ale byl čím dál tím nervóznější, protože tažení se bezúčelně protahovalo. Chtělo to nějaký úspěch ještě před příchodem zimy. Albrecht uvažoval o útoku na Prahu, ale zalekl se jejích pevných hradeb. Říjen 1304. Cíl dostal jméno.  

"Poněvadž nastal již podzimek, nechtěl Albrecht mařiti času dobýváním pevných měst, ale táhna širým polem, v mrzutosti, že Čechové nenabízeli se mu nikde k bitvě, dal vše pleniti krutě, až konečně bez všeliké překážky dorazil před Kutnou Horu, kde ležel onen poklad, po kterém tak velice se roztoužil."  

Ano, cíl dostal jméno Kutná Hora. "Vojska obou knížat se spojila dohromady, přitáhla ke Kutné Hoře a zřídila tábor na místě, které doporučovala utěšenost lučin." Nejen líbeznost kutnohorského okolí jim lahodila. Taky se jim naskytoval příjemný pohled na chatrné městské palisády. Opevnění bylo opravdu směšné, a kromě toho – v Kutné Hoře přece žilo hodně Němců, třeba jim sami otevřou brány... Což se ale nestalo. Snad chtěl římský král Kutnou Horu vyhladovět. Nepodařilo se.  

Mincíři na fresce z chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře - Foto: Václav Pinta

Mincíři na fresce z chrámu svaté Barbory v Kutné HořeFoto: Václav Pinta

Přihodilo se něco úplně jiného. "Nejenom utěšenost lučin, majících na severní straně řeku Labe, ale také potok, tekoucí mimo Kutnou Horu a protékající nepřátelským táborem, podivuhodně lahodil jejich zrakům a lákal je, neboť bublaje a pohrávaje si s kaménky a pískem poskytoval příjemný požitek jak lidem, tak koním, takže dráždil žízeň těch, kteří chtěli pít." Tomu potoku se říkalo Malešovský. Dnes se ani v nejpodrobnějším lexikonu našich toků toto jméno nevyskytuje. Jelikož ten potok asi nezmizel, tak nejspíš půjde o říčku Vrchlici. Ať už však bylo jméno oné vodoteče jakékoli, pro interventy se stala osudnou.  

Kutnohorští, a ti, kdo byli s nimi, vynašli tyto chytrosti,
aby poslali nepřátelům smrtelné výslužky.
Proto jim pošlou dar, jímž klesá jeden i druhý;
dary se posílají, však více jde za nimi pohřbů.  

Co se stalo? Na první pohled nic neobvyklého. Vojsko, rozložené před Kutnou Horou postihla epidemie. "Četní horníci přimísili mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty vytékající z jam a z hutí do onoho potoka, tekoucího k nepřátelskému vojsku, z kterého oni dosti hojně pili, takže zahynulo bez počtu lidí a dobytka, otráveno tím jedem." Tak tedy nákaza – nebo hromadná otrava? "Co je přiměřenějšího než zhoubou čeliti bezbožným přáním? Po stříbře žíznili – stříbrnou strusku pili." Mohla to být úplavice, ale ještě pravděpodobněji otrava olovem. Kdo ví, třeba se skutečně u Kutné Hory vedla v roce 1304. první chemická válka v našich dějinách. Podle odborných expertiz to bylo v zásadě technicky možné a proveditelné. "A neprospělo nic, oč tehdy pokoušeno proti Kutné Hoře, třebas jen slabými ploty ohrazené."  

Hlad, sníh, úplavice nebo snad otrava, a také obava, aby je české vojsko nezaskočilo, to vše způsobilo, že –
"když shromáždí se všechna česká vojska,
Švábům v úprku je každá cesta ouzká."
Bylo vyhráno. Ale na jak dlouho? 

Autor:  Josef Veselý
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas