866. schůzka: Nejsevernější český hrob

„A ten tam zůstal provždy, pod náhrobkem z uhlí nakupeným. Povídá se, že to byl Čech, jakýsi Kříž.“

„Byla by to zvláštní náhoda, kdyby nejseverněji položený hrob kryl syna českého národa!“ Tak to napsal do Národních listů dne 27. září roku 1874 novinář a vedlejším povoláním básník Jan Neruda.Od té doby přibylo v severních i jižních končinách věčného ledu hrobu víc, ale tomu jednomu, který v jakési skalní úžlabině uchovává ostatky našeho prvního polárníka, už poněkud smutné prvenství nikdy nikdo nevezme.

Jeho fotografie neexistuje. Nejspíš se nikdy fotografovat ani nedal, přestože v jeho době existovala fotografie už nějakých třicet let. Zachovala se pouze kresba Julia Payera, rodáka ze severočeských Šanova u Teplic.

Poručík Payer byl osoba hned v několikerém oboru vynikající – jako horolezec, polárník, objevitel, kartograf a malíř. Během svého mládí absolvoval čtyřicet tři prvovýstupy na alpské štíty, kde se poprvé projevil jeho kartografický talent – ten mu později otevřel dveře k účasti na dvou německých a dvou rakouských polárních výpravách. Obyčejnou tužkou nakreslil (mimo jiné) i poprsí muže, jehož věk nemůžeme ur­čit, protože je zachumlán do jakési kožešinové bundy s kapucí, na hlavě naraženou teplou čepici a na očích tmavé kulaté brýle, takové, jaké si berou do hor proti sněžné slepotě horolezci. Muž na kresbě má hustý plnovous a vypadá jako... třeba jako horolezec... anebo: polárník. Jeho jméno? Ota Kříž.

My jsme sice představili Otu kříže jako polárníka. Na rozdíl od Julia Payera však nebyl ani horolezcem, ani důstojníkem, ani cestovatelem, a objevitelem už vůbec ne. Čím byl Ota Kříž? Strojníkem na palubě parní jachty Viceadmirál Tegetthoff. Tato loď se vydala v červnu roku 1872 na dlouhou cestu. K pevnině jmé­nem Arktida. K pevnině? To je tak. Ve druhé polovině 19. století se plulo úspěšně podél severních břehů Ameriky a kolem Sibiře severní cestou do Tichého oceánu. Byl objeven severní magnetický pól, místo lodí se začalo v severních končinách pou­žívat saní, objevil se tam i parník a brzy nato i balón. Ruští plavci zjistili, že Asie není spojena s Amerikou a že na sever od Grónska je volné moře. Jenomže pořád se udržovala představa (z dnešního pohledu poněkud fantas­tická) o nějaké ústřední pevnině kolem severního pólu. Když může být pevnina kolem jižního pólu – Antarktida – proč by nemohla existovat její severní obdoba?

Jednou z mnoha výprav na sever v té době byla i výprava rakousko–uherská. Prostě mocnářství se rozhoupalo a vyslalo do těch mrazivých končin parní jachtu Tegetthoff. I tu nám zachoval na jedné své kresbě jeden ze dvou velitelů výpravy, c. k. nadporučík Julius Payer. Na první pohled je to plachetnice… trojstěžňová.Až teprve při pozornějším pohledu lze objevit mezi druhým a třetím stěžněm něco, co připomíná komín...

Ota Kříž nebyl českou výjimkou na palubě Viceadmirála Tegetthoffa. Velel jí Payer, teplický Němec; první důstojník však byl Čech jako poleno. Gustav Brož, z Chomutova; a druhý důstojník zase z Moravy, Eduard Orel, z Nového Jičína. A ještě jeden Moravák byl na palubě – topič Josef Pospíšil (pocházel z Přerova). Námořníci kromě dvou Italů mluvili slovinsky. Doktor Kepes byl Maďar. To byla skoro celá rakousko–uherská výprava do Arktidy. Mezi nimi i strojník Ota Kříž.

Místo narození? Pačlavice na Moravě. Je to vesnice asi tak na poloviční cestě mezi Kro­měříží a Vyškovem, sousedí s Morkovicemi. Datum narození? 12. června roku 1845. Tatínek Oty Kříže byl na zdejším panství knížecím lékařem tedy: spíš ranhojičem, doktorský diplom mu na zdi nevisel. Podle slov bratra Antonína projevoval Ota už od dětství velkou zručnost. Uměl leccos smontovat, opravit, a tak byl rád, že se v devíti letech dostal na reálku v Kroměříži. Vynikal zejména v kreslení a v matematických předmětech, aspoň to o něm tvrdí školní záznamy. Ve čtrnácti jsem odešel do Vídně. Nikoli snad na další školu, nýbrž do továrny na stroje. Na studia však nezapomněl, na to byl příliš poslušným synem, vzdělával se soukromě a chodil do nedělní školy. Pak si na jedenadvacetiletého Kříže vzpomněli vojenští páni. Povolali ho do služby ve válečném námořnictvu. Za několik měsíců dosáhl vlastním přičiněním ten rodák z Hané, kde ani není pořádný rybník, hodnosti strojního poddůstojníka a zúčastnil se delších plaveb na palubě tří rakouských válečných lodí. V námořnictvu se mu zalíbilo. Sloužil v něm šest let. Není divu, že když vojenský kabát svlékl, nabídli mu dobré místo v loďařské společnosti Adria v Terstu. A tam se setkal s druhým ze dvou velitelů budoucí rakousko–uherské polární výpravy, námořním důstojníkem Karlem Weyprechtem, který hledal pro expedici parníku Viceadmirál Tegetthoff strojníka. Pro ty polární kraje zrovna nadšením nehořel, ale nabídku přijal. Chápal to jako vyznamenání jeho schopnostem. V Terstu převzal parní stroj, přivezl ho do německého přístavu Geestemünde a tam ho během tří měsíců usadil v lodi Viceadmirál Tegetthoff.

Ota Kříž jel na tu výpravu bez valného nadšení. Líp než na palubě mu bylo u strojů. V lodní strojovně bylo aspoň teplo. Když viděl někde u norského Tromsö první ledové kry, pozdravil je slovy: „Doufám, že budou taky poslední.“ Během své výpravy si Ota Kříž psal deník. Je to taková malá knížečka, 116 stran, ilustrace v ní nejsou, záznamy v češtině. Roku 1875 vyšel Křížův deník v němčině, byl tištěný švabachem, a nesl tento názvem: „Deník severopolárního cestovatele Oty Kříže, strojníka a důstojníka druhé rakousko–uherské severopolární výpravy.“ Slova deníku jsou klidná bez frází a bez nadsázky, žádný román ani cestopis, je to záznam toho, co český „severopolární cestovatel“ během roku a půl zachytil.

„13. a 14.června 1872. Opouštíme přístav Geestemünde a plujeme pod parou až k ústí řeky Vezery. V dohledu je ostrov Helgoland. Moře je neklidné, námořníci z Tyrol dostali mořskou nemoc. 29. července 1872. Nepohoda polevuje a v dohledu se objevuje norské pobřeží. Loď' byla pevně připoutána kotvou ke kře, ze které jsme nabrali sladkou vodu. Odpoledne hustá chumelenice. Nazítří, 30. července, se na severovýchodě objevila Nová Země. Kolem půlnoci nás obklopil plovoucí led z ker. 16. srpna 1872. Právě byl náš jídelníček obohacen kýtou z ledního medvěda právě zastře­leného, ze kterého byly ihned připraveny neobyčejně chutné medvědí pe­čínky. Led se žene zvesela dál a táhne v hustých masách na sever. 21. srpna 1871. Dne znatelně ubývá. Musel jsem poprvé svítit ve strojovně. V noci voda v kotli mrzne a lodní lanoví je tak obaleno leden, že to dá dost námahy dostat se do strážního koše. Ledové krystaly vzniklé na lanech vypadají jako nejkrásnější peří. Blízko lodi jsme našli ledovou plochu, na níž se mužstvo cvičí v bruslení. A poprvé se ve společné kajutě topí. 6. října 1872 ve tři odpoledne jsem se vydal na palubu a objevil jsem asi patnáct kroků od lodní zádi ledního medvěda, na nějž jsem ihned upozornil pány sedící v kajutě. Každý se ozbrojil ručnicí a kryl se za stěnou plachty. Ale také milý medvěd udělal totéž za ledovou krou – nechtěl ven. Vyšpl­hal jsem se na přední stožár, abych medvěda vypátral, a odtud jsem zpo­zoroval, že se připravoval, kryt před námi ledovou krou, aby nám dal sbohem. Bylo rozhodnuto, že uspořádáme lov. Opustili jsme loď a snažili jsme se nepozorovaně přiblížit k našemu příteli. Nejprve mu vystřelil pan Payer do zadku výbušnou kulku, ale medvěd se snažil, aby dosáhl nejbližší trhliny v ledě. Jenže šest dalších ran mu ten záchranný pokus znemožnilo a zanedlouho byl medvěd na palubě. Když mu otevřeli žaludek, nebyl v něm ani atom potravy, i střeva byla splasklá a prázdná. Ubohé zvíře muselo dlouho hladovět.“

Celé dny a týdny směřovala zvolna loď, obklopena ledem, směrem na severovýchod. Už dávno zmizely poslední vrcholky Nové země… široko daleko, kam jen oko dohlédlo, byla beznadějná pustina věčného sněhu a ledu. Jak dlouho to mělo trvat? Několik týdnů… měsíců… nebo snad navždy? Viceadmirál Tegetthoff vstoupil do oblastí, které předtím nikdo nikdy nepoznal. Na pěkné silné kře poblíž lodi postavili námořníci nouzový domek z ledu a vedle něj ze stejného materiálu pozorovací věž. Denně vysekávali kusy ledu, psí spřežení je svážela a jednotlivé části pak spojovali pěkně po zednicku maltou ze sněhu a ledu. Payer sem přestěhoval část zásob i paliva, jako nouzové přístřeší pro všechny případy.

První známky nebezpečí zaznamenali v polovině října. celý trup Viceadmirála Tegetthoffa se zachvěl v okamžiku, kdy divoké hnutí ledu dorazilo až ke krám, obklopujícím loď. „16. října 1872. Tlak ledu, nehledě na nebezpečí, kterým hrozí naší lodi, je zjev, který jsem si zdaleka nepředstavoval tak děsivě a tak nepříjemně působící na nervy, neboť pohled na těžké ledové bloky narážející na sebe a hrnoucí se přes sebe vymyká se každé představě a vyluzuje tóny, že jsem si strašlivější a otřesnější nemohl představit.“ Kra, která obklopovala loď, pukla pod soustředěným tlakem ledových mas. Viceadmirál ležel zrovna tam, kde se soustřeďoval nápor vzedmuté tříště. Tlak ledu postihl hlavně záď lodi, kormidlo úpělo pod vzrůstajícími nárazy.

„3. listopadu 1872. Začal jsem pociťovat bolesti na prsou. Dávám se prohlédnout dr. Kepesem. Zjistil zvětšení sleziny, které mohlo pocházet od mých dřívěj­ších horeček. 24. prosince. V jednu hodinu odpoledne dal se led v nejbližší blízkosti lodi do pohy­bu a hrozil, že nám pokazí svatvečer… ale brzy byl všude zase klid. V sedm hodin jsme večeřeli a menu se skládalo z želví polévky, tresky, sleďů, sardelí, výtečného jablkového závinu, který udělal pan Orel, a pak ještě z čerstvého i sušeného ovoce. Při veselé zábavě bylo přikročeno k vybalování bedny, věnované c. k. válečným námořnictvem. V ní byl pro každého na lodi malý dárek, zabalený v plechovce spolu s komisním tabákem. Velice zapůsobila okolnost, že dárky v obou bednách byly utěsněny mnichovskými obrázkovými časopisy a dárce nezapomněl při­balit hrací karty.“

Námořníci z lodi Viceadmirál Tegetthoff zažívají nekonečně dlouhý čas za polární noci. Nebyl žádný rozdíl mezi dnem a nocí, jenom tma. Svůj volný čas se snažili prospat. Brzy po Novém roce přerušil klid přerušil útok ledových her. Kry jakoby vydávaly hlasy ve všech možných tóninách, do dunivého hukotu až po nepříjemné pištění. Všichni běhali po palubě se světly a sledovali kry, které rdousily loď. Blízko lodi se za silného rachotu zvedala tmavá ledová stěna, která při pohybu narážela na ochranný val kolem Viceadmirála. Útok ker se opakoval stále silněji, jednou, dvakrát, třikrát, a zase pokračoval s neumdlévající silou. Znovu a znovu se vydávala celá pole ledové tříště k opakovaným nárazům na malou hru, chránící loď. Ledy plující v moři pod nesmírným tlakem napřimovaly. Celé útvary se rozpadaly pod nápory neslýchaného tlaku. Všichni sledovali s obavami zápas malé lodi. Celý její trup se chvěl a vydával naříkavé zvuky, jako raněné zvíře. Pod nakloněnou loď se vsunulo několik dalších ker. Naštěstí se zvedl vítr a vzápětí se spustila sněhová vánice. Dobrovolníci opustili jachtu a zachraňovali vyloděné potraviny, palivové dříví i brikety, stany a čluny. Nedávno postavená věž se zhroutila a zmizela i s přístroji. Led, nakupený před lodní přídí dosáhl výšky deseti metrů. Pomalu nastával klid, jenom tu a tam bylo slyšet slabé zapraskání. Boj o Viceadmirála skončil. Na jak dlouho asi?

„13. února 1873. Dnes se zabýváme sepisováním zpráv o výpravě, které (vloženy do uzátkovaných lahví) mají být svěřeny ledu." Příslušný dokument zněl (v osmi provedeních) takto: "Rakouská jachta Viceadmirál Tegetthoff, výprava do sibiřského moře. Uvázli jsme v kerném ledu. Loď leží několik stop vyzdvižena mezi ledem nejhoršího druhu. Myslíme, že po uvolnění ledu pronikneme východ­ním směrem, až kam nám to okolnosti dovolí.“ Na druhé straně listu je prosba k nálezci lahvové pošty v řeči anglic­ké, německé, dánské, francouzské a slovanské, aby listinu spolu s datem a místem nálezu poslal do Vídně.

„6. dubna 1873. Byl sejmut zimní stan z paluby lodi, takže denní světlo jde opět do dolních prostor a v kajutě mohou být zhasnuty lampy, které hořely po celých pět měsíců. Byly též započaty práce se seřizováním parního stro­je a já jsem proto přestal mít strážní službu. 2. května. Začal jsem léčbu svého ustavičného kataru rybím tukem. 5. května. Protože se k mému žaludečnímu kataru přidružila ještě zimnice, musel jsem být lékařsky ošetřen a zachovávat dietu. Z medvěda posledně ulove­ného jsem dostával denně tři pečené kousky s několika švestkami. 27. května. Dnes v noci jsem se silně zpotil, je to z horečky. Užívám prášky. 13. června. Dnes je to rok, co Tegetthoff opustil přístav Geestemünde. Tento den vzpomínám na svátek svého milého otce a bratra, jimž v duchu posílám své nejvřelejší pozdravy. Současně oslavím své osmadvacáté narozeniny, nejsem ale při nejlepším zdraví. Dr. Kepes, který mne dnes prohlížel, shledal, že mám plicní katar, proto musím zase mít dietu a třikrát den­ně pít rybí tuk.“

„16. června. Práce v ledu se již taky dalece zdařily, že stroj mohl pohnout osou lodního šroubu. Při vdechováním cítím značné bolesti a jsem nucen zůstat v posteli. Vůbec jsem od stálého postonávání velmi zhubl a vypa­dám dost špatně. Když jsem se nedávno koupal, úplně jsem se polekal, když jsem viděl svoje zchřadlé tělo. Doufám, že mě uzdraví to léčení tukem. l. července. Je hotova pila na led. Často nacházíme pod povrchovou tlustou vrstvou ledu ještě jednu, další, a to značně ztěžuje řezání. Přesto je už podél lodi vyřezán kanál. 30. srpna 1873. Počasí jako by se o něco zlepšilo.“

„Země! země!“ Bylo zrovna kolem poledne. Polárníci stáli na palubě. Náhle se v dáli přerušila vytrvalá clona mlhy. „Vidím zemi!“ V dáli se objevilo několik srázných horských hřbetů, které připomínaly alpské předhoří. Polárníci je pozorují až daleko na sever a na západ, a zaměřují nejvyšší vrchy a nejvyčnělejší mysy. „Ach, není–li to ten blažený a povznášející pocit,“ píše do svého deníku Ota Kříž. „Po jedenácti měsících, v nichž se skrývaly tak strašlivé zážitky, že konečně můžeme opět vidět a pozdravit zemi, i když neobydlenou!“

„2. listopadu 1873. Včera a dnes vyšla k zemi výprava, k níž jsem se připojil i já. Pan Payer s rakousko–uherskou vlajkou v ruce zabral zemi jménem Jeho Veli­čenstva císaře, načež mužstvo výpravy vypálilo salvu z ručnic, na výběžku země byla nakupena kamenná pyramida, v níž byla uložena plechová krabice s listinou.“ Zápis vyhotovil poručík Payer. Vylíčil v něm dosavadní průběh plavby. Končil slovy: „Celé oblasti námi spatřené jsme podle práva prvního objevu dali jméno Země Františka Josefa.“

„24. listopadu. Dostal jsem nový záchvat plicní křeče a musel jsem zůstat na loži. 9. prosince. Zápisy, které následují, byly učiněny dodatečně teprve 26. prosince a převzaty z palubního deníku, protože jsem náhle onemocněl plicními křečemi, takže nebylo možné, abych vedl svůj deník obvyklým způsobem denně. 21. prosince. Můj stav se trochu zhoršil. Trpím strašnými bolestmi na pravé straně prsou. 24. prosince. Moje druhé Vánoce v Arktidě. Večer jde štáb a celé mužstvo k rozsvíce­nému vánočnímu stromku, kde jsou rozdělovány dárky. Žel, nemohu se zúčastnit tohoto krásného a na duši blahodárně působícího svátku, pro­tože právě ležím v horečce. 26. prosince. K mé nemoci se přidalo něco ještě mnohem nebezpečnějšího – příznaky kurdějí. Dásně mi zduřely a podlily se krví, na rukou a na nohou se ukázaly červené skvrny, trpím bolestmi v kolenou a v kloubech na ruce. Trvale mám horečku. 12. ledna, rok 1874. Můj stav se značně zlepšil, horečka úplně přestala, při nevýslovné sla­bosti cítím ještě v nohou silné bolesti.13. ledna. Dnes jsme 550 dní na moři. Můj zdravotní stav se lepší. 14. ledna. Dostal jsem znovu silný záchvat zimnice a musím zůstat v posteli. Až se pozdravím, převezmu další zápisy z lodního deníku.“

Následujícího dne, tedy 15. ledna, přepsal Ota Kříž záznamy z lodního deníku o síle a směru větru a o teplotě. Byla to poslední slova, která napsal. Onen katar… bolesti na prsou… plicní křeče… to vše se jmenovalo souchotiny. Tuberkulóza. Kříž si je na loď přinesl z pevniny. Brzy po tom, co dopsal svoje poslední řádky, upadl do bezvědomí, které přerušo­valy chvilky jasného vědomí. Do posledního momentu věřil v uzdravení. Když ležel bez sil na lůžku a slyšel o připravované saňové výpravě na Zemi Františka Josefa, vynutil si na Payerovi slib, že ho určitě vezme s sebou.

16. března 1874 Ota Kříž zemřel. Jeho rakev byla snesena z paluby na sa­ně, zahalena vlajkou, a za mrazu minus 25 stupňů Celsia tažena námořní­ky, kteří zapadali po pás a bojovali proti silné sněhové bouři. Dopra­vili ji k nejbližším skalním srázům jednoho z ostrovů Země Františka Jo­sefa, k ostrovu Wilczkovu. Tělo Oty Kříže bylo spuštěno do pukliny mezi čedičovými sloupy na pobřežní skále ve výšce sedmdesáti metrů nad mo­řem. Toto zvláštní místo posledního odpočinku bylo pokryto kameny, aby bylo chráněno před ledními medvědy. Nad ním nakupili námořníci pyrami­du z uhelných briket. Pak vztyčili dřevěný kříž s mosaznou ta­bulkou a nápisem: „Zde odpočívá Ota Kříž, strojník rakousko–uherské severopolární výpravy. Zemřel 16.března 1874 na palubě lodi Viceadmirál Tegetthoff, stár dvacet devět let. Pokoj jeho popelu.“ A to je tedy příběh nejsevernějšího českého hrobu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.