18. ledna  2015 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

1021. schůzka: Mísa

Torzo Myslbekovy sochy Jana Žižky z Trocnova v gotickém sále táborské radnice - Foto:  Šechtl a Voseček

Torzo Myslbekovy sochy Jana Žižky z Trocnova v gotickém sále táborské radniceFoto:  Šechtl a Voseček

Josefu Václavu Myslbekovi bylo pětadvacet let. Rýsovaly se před ním úkoly, slibující sice skromnou, přece však jen obživu.

Rozhodl se pro samostatnost, a to tím spíš, že měl vážnou známost. Na "pražském Montmartru," v milované Spálené ulici, si zřídil první ateliér. Výstižněji řečeno: chudou dílnu ve dvoře domu číslo 35. Ale cítil se tu jako doma. Vždyť ke Spálené ulici se vztahovala většina jeho dosavadních uměleckých zážitků. Tady měl pracoviště mistr Seidan, právě tak jako nedávno zemřelý Václav Levý, žili zde po dlouhá léta Josef Mánes i Karel Purkyně, k jehož věhlasnému otci (i profesor Purkyně už odešel na věčnost) si přes ulici chodíval půjčovat knížky. Tak si tedy pořídil svoje pracoviště, vzletněji řečeno ateliér. Ale padla tu i zmínka o jakési vážnější známosti… Jen co dal Myslbek první vlastní hnízdo trochu dohromady, oženil se. V říjnu roku 1873 si do nového domova přivedl životní družku o tři roky mladší Karolinu Brožovou.  

Karel Myslbek: Vyhnanci (1908) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel Myslbek: Vyhnanci (1908)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

S křehkou, tichou ženou, která se mu stane spíše poslušnou hospodyní než sebevědomou partnerkou, bude mít postupně osm dětí. (Devět, pokud započítáme i syna Julia, zemřelého záhy po narození.) Šest synů a tři dcery. Narodí se v průběhu následujících dvou desetiletí a svými životy i komplikovanými osudy vloží na Myslbekova bedra přetěžký kříž. Ten existenční ponese s mužnou trpělivostí – avšak skutečnost, že pět (respektive šest) jeho potomků předčasně zemře (jeden ze synů padl ve válce, a paní Karolina nakonec odejde ze života dobrovolně, v padesáti devíti letech). Za dva roky po matce náhle zemře dcera Marie. Syn Karel byl středoškolským profesorem, tajně proti vůli otce studoval malířskou akademii a maloval pod pseudonymem František Voves. Zemřel na haličské frontě pod vlivem depresí vlastní rukou. To vše bylo, je a bude pro sochaře nekonečnou, hluboce depresivní psychickou zátěží. 

Už v časech, kdy vstřebával finesy kamenického řemesla a pomáhal svým učitelům, Myslbek pochopil, že vedle talentu a pracovitosti je základem úspěchu v sochařině umění získat příležitost. Poptávka sice rostla, zakázek začalo naštěstí přibývat právě v časech, kdy dorostl mužnému věku, nepřicházely však samy od sebe, nevisely jak hruška na stromě. O práci bylo třeba bojovat. Poté, co si několika úspěchy hned na počátku dráhy ověřil průraznost svého talentu, opřela se jeho výrazná, ba až nezkrotná ambicióznost nejen o nabyté sebevědomí. A také ještě o zvláštní soutěživou smělost – ta se v Myslbekově případě časem stala proslulou. Byl nebojácný, promyšleně vyhledával cesty, jak změřit své síly a schopnosti s druhými. Snažil se uplatnit každou novou práci. Nabízel se. Vystavoval, kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Jeho pozornost neušla jediná soutěž. Chtěl být uznán, oceněn. A především potřeboval dostat novou práci.  

Josef Václav Myslbek - Foto: Archiv Národní galerie

Josef Václav MyslbekFoto: Archiv Národní galerie

Aby si ve vzrůstající konkurenci vydobyl pozici a pokud možno i určité výhody, zacházel ve své dravé touze dostat se k zakázce až příliš daleko. K praktikám, jež leckdy překračovaly meze korektnosti. Neváhal slibovat nereálné termíny. V rozpočtových nabídkách směle uplatňoval taktiku dumpingových cen. Rychle pochopil, že u velkých (čili i drahých) sochařských děl jde při rozhodování o realizaci o realizaci vždy a na prvním místě o peníze – proto se nabízel levně. Nejdřív chtěl mít vrabce v hrsti, později se uvidí... Na samém začátku kariéry snad ještě nešlo o rafinovanou hru, snad to myslel s lácí i skromností vážně. Dá se říct, že altruisticky chtěl vyhovět klientovi i přes riziko, že sám nakonec třeba prodělá. Potřeboval si udělat jméno, zavést se jako firma. Jenže co mohlo být zprvu projevem začátečnické naivity, stalo se po několika opakováních (řekněme to bezu obalu) vychytralou obchodní taktikou. Což není žádné tvrdé hodnocení. Aby se lákavého úkolu Myslbek zmocnil, aby vyhrál v konkurenčním boji, byl na začátku ochoten přijmout jako šibeniční termín, tak i nezajímavou, vesměs předem prodělečnou odměnu. Pak se ale dostavila fáze realizace, a uzavřené dohody přestávaly z jeho strany platit. Nedodržoval je - vždycky před ním vyvstaly nějaké komplikace. Myslbek prostě neuměl být hotov včas a takřka nikdy nevyšel ani s penězi. Zřejmě si zaúčtoval nějaké „vícepráce," což je i dnešní noční můra všech investorů. V suplikách zprvu uctivých, nabývajících však krok za krokem nactiutrhačnosti, se sochař domáhal kompenzací.  

Jak rostla Myslbekova umělecká autorita – a ta od jeho Kristových let byla už zcela mimořádná – uplatňovala se čím dál víc i jeho ráznost. Takže nakonec si o sochařově obchodní zdatnosti i o „myslbekovských termínech" štěbetali vrabci na střeše. Ale nebuďme jednostranní. Poloviční omluvou Mísovy praxe (Mísa s měkkým i nebo Mýsa s ypsilonem byla jeho celoživotní přezdívka) – tedy omluvou jeho praxe bylo to, že se ke konečné podobě svých děl vskutku trýznivě propracovával. Byl rychlý a virtuózní v nalezení základní myšlenkové koncepce. Prvotní ideje se většinou zmocňoval zlehka, jakoby naráz, takřka v božské prozření. Načež následovala etapa tvůrčích rozpaků, zdlouhavého hledání, tázání, vylepšovaní, studia, konzultací. Etapa boření a »shazování« takřka hotových soch, jejich nového «nahazování«, etapa spousty variant, zavržených konceptů i opětovných návratů k nim. Vše, co následovalo po prvním uchopení tématu, se proměňovalo v martýrium pro Myslbeka, pro jeho okolí a samozřejmě i pro zákazníka. Ve své nutkavé potřebě dospět od pojetí celku až po poslední detail k dokonalosti nedokázal být definitivně hotov vlastně nikdy. Vždy cítil, že „tomu všemu něco chybí."
(Ten pocit zná zajisté každý tvůrce. Nás zde přítomné nevyjímajíce…)  

Původní návrh Myslbekův na pomník Jana Žižky (1877) - Foto:  Šechtl a Voseček

Původní návrh Myslbekův na pomník Jana Žižky (1877)Foto:  Šechtl a Voseček

U Myslbeka to však přerůstalo do krajnosti. A tak se do jeho díla, vznikajícího vskutku v potu tváře, neboť náležel k nejpracovitějším umělcům, jací kdy v zemích českých žili, promítly obě popsané tendence. Na jedné straně nepochybná obchodní zdatnost Myslbekova, podepřená ještě ambiciózností a rvavou chlapáckou soutěživostí, na straně druhé géniova trýznivá touha zmocnit se sochařské myšlenky v její nebesky dokonalé podobě. Lze považovat za poloviční zázrak, jestliže při tomto těžkopádném klopýtání k cíli, kdy do každého díla vložil nebetyčné úsilí, dokázal vykonat tak omračující množství práce. Ona to byla taková myslbekovská křížová cesta, kterou prošel. Leckdy to byl vandr kocourkovský. Tím narážíme na sochu Jana Žižky v Táboře. Tam ale teď stojí na náměstí štátue od Josefa Strachovského - Myslbekova bronzová socha Žižky byla odhalena roku 1877, ale krátce na to musela být odstraněna. Dnes je část uložena v muzeu ve staré radnici. A to je právě ten příběh takřka kocourkovský. Škoda, že jej můžeme vyprávět jen stručně, ale tolik času snad na dobrý příběh v Toulkách ještě máme. Teprve v detailech by vynikla pro tehdejší dobu dosti typická směs obrozeneckého idealismu, maloměšťáckého škrholovství, ale i šlendriánu.  

Odhalení pomníku Jana Žižky od Myslbeka v Táboře 1877 - Foto:  Šechtl a Voseček

Odhalení pomníku Jana Žižky od Myslbeka v Táboře 1877Foto:  Šechtl a Voseček

Cosi signalizuje už první vjem: Myslbekův Žižka je oděn do jakéhosi luxusního kožichu, na hlavě má polskou čepici konfederatku (či co). To prý mu poradil Palacký. A radil i hůř. V prvním (zamítnutém) modelu ozdobil sochař čelo Žižky (se souhlasem slavného historiografa Království českého) dokonce vavřínovým věncem jako římského císaře. Z „odborných konzultací" o zjevu a odění vojevůdce (čili o věci, o níž fakticky nevěděl nikdo nic, natož mladý sochař) šla Myslbekovi hlava kolem, avšak autoritativnímu „otci národa" si nedolil odporovat. Když tedy vševěd prohlásil třeba: „Přál bych si sobě kníry slabší, v prsou pak figuru mocnější," (což je autentický výrok), Myslbek se podřídil. Na třetí pokus vznikla fantasmagorie, o níž Jan Neruda přesto nadšeně napsal: „Myslbek co nejsvědomitěji šetřil historických pokynů a z rukou jeho vyšla první socha Žižky, kterou uznati musíme co ryze českou." Pročež byl návrh přijat. Ještě mnohem zábavnější však byly peripetie kolem realizace sochy. Nejprve po čtyři roky táborští občané vybírali po krejcárku, a když dali dohromady 4700 zlatých, obrátili se na Pražskou uměleckou besedu (což byla hlavní kulturní organizace národa), aby jim pomohla vybrat tvůrce. Páni výboři z Besedy prohlásili, že za tak malý obnos se reprezentační pomník postavit nedá. Jiného názoru byl dravý Myslbek, sám člen výtvarného odboru Besedy. Napsal do Tábora: „Peníz sebraný již ku přikročení budování pomníku dostačuje." O zakázku si řekl sám. Když Táborští váhali, dotazy a urgencemi je ještě povzbuzoval. Udělá to prý levně a rychle. Zadavatelé nakonec kývli, načež propuklo několikaleté martýrium pro všechny zúčastněné. Ve snaze dostát historické věrnosti při ztvárnění táborského válečníka se Myslbek ocitl v naznačeném vleku svého odborného konzultanta. Palacký nebyl schopen připustit, že nemá, co by poradil. K prvnímu modelu (s tou vavřínovou čelenkou) pro jistotu připojil posudek: „Žižka tu je historicky věrně vyveden." Před veřejností však návrh neobstál; stejně jako druhý, blíže neznámý sochařův pokus.  

Shromáždění u nového pomníku Jana Žižky v Táboře - tento je od sochaře Josefa Strachovského - Foto:  Šechtl a Voseček

Shromáždění u nového pomníku Jana Žižky v Táboře - tento je od sochaře Josefa StrachovskéhoFoto:  Šechtl a Voseček

Přijatelnou odezvu měl až model třetí, ten, jehož zbytek lze vidět v táborském muzeu. Jenže čas se vlekl, režie narůstala, dohodnuté termíny mizely v nenávratnu, a „levný" Myslbek bez odezvy opakovaně prosil o zvýšení honoráře. Pak byl uprostřed sporů určen kovolijec k provedení definitivy (šlo o slévárnu Františka Grünna). Myslbek přistoupil na spolupráci s nevolí: „Neručím za to!" Hotový pomník z pobronzovaného zinku pak zhlédla odborná komise Umělecké besedy. V té zasedali mimo jiné sochaři Schnirch a Kafka. Komise vypracovala posudek: „Formy tváře, roucha a tak dále vesměs tupé a vůbec nevěrně provedené. Ohledně trvanlivosti nemůžeme práci rovněž doporučiti – povrch sochy jest nedokonale upraven. Je nám líto, že musíme podat posudek tak nepříznivý." Zdrcující hodnocení. Táborští oficiálové je vzali na vědomí, ale protože znepokojená veřejnost si žádala pomník, riskli to. V srpnu 1877 se na hlavním náměstí v Táboře konalo jeho slavnostní odhalení. Už při instalaci upadla Žižkovi ruka s palcátem. Pár týdnů nato se z podstavce odlouply nápisy a okrasy. Po deseti měsících se vojevůdce počal naklánět, až se nakonec zřítil. Věru kocourkovská taškařice. Dospěla až ke svému hořkému konci. Táborští se ještě pokusili umluvit nešťastného Myslbeka, aby trosky Žižky nějak slepil, ten jim však odepsal: "Radím upřímně, nechte tu potvoru ležet!" Poslechli napůl. Za autorství Josefa Strachovského si postavili nový Žižkův pomník, který v Táboře stojí dodnes… Ale pořád tu byla onačejší nabídka než nepovedený táborský Žižka.  

Jan Vilímek: Josef Strachovský (1883) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Josef Strachovský (1883)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nabídka Josefa Zítka na vyhotovení dvou soch, Činohry a Zpěvohry pro budovu Národního divadla. Myslbek ji přijal nadšeně a takřka bez rozmýšlení. Jak by ne – přispět uměleckým výtvorem k zušlechtění nejvýznamnějšího českého architektonického díla, to přece byla výzva. Skici a modely svých soch vypracoval obratem. A v opojení nad tím úkolem rychle, ba zbrkle oznámil stavebnímu výboru svou cenu. Načež odjel na zkušenou do Německa, k Hähnelovi, aby zpřesnil svoje poznatky o novorenesančním sochařství. Jakmile však po návratu do Prahy na něho stavební výbor začal naléhat, aby návrh svých soch společně s kameníkem Kunešem realizoval v kameni, začalo mu docházet, že rozsah i cenu dosud nevykonaných prací (nezbytných pro finální realizaci) hluboce podcenil… respektive zakalkuloval jen tak od oka. 

Bohumil Kafka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bohumil KafkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Za modely a provedení v pískovci si řekl o honorář pouhých 800 zlatých. Sádrové modely musel nyní zvětšit do skutečné velikosti, a s kameníkem, kterého platil ze svého, měl rozměrné dílo převést do pískovce. Zjistil, že z honoráře taktak pokryje režii… a patrně ani to ne. Ostýchal se. Pak se ale se sebezapřením sepsal uctivou supliku. Požádal o příplatek čtyř set dvaceti zlatých na provedení soch. Dlouho marně čekal na odpověď. Ne že by mu nepřáli, jenže v pokladně Sboru nebyly peníze. Nakonec mu na základě dodatečného znaleckého posudku, který byl kvůli jeho žádosti vypracován, zvýšili celkový honorář o 240 zlatých. Bylo mu hanba, že se musel takto doprošovat. (Časem si zvykne…) Zkrácení požadované částky nesl jako potupu. Nezbývalo však nic jiného než sochy dodělat. Architekt Zítek jeho sochy přijal, ale dál jeho služeb už nevyužil. Dal přednost jiným. Možná mu vadily průtahy a finanční komplikace, snad se mu nelíbily příliš mánesovské, oblé a robustní tvary jeho sochařských alegorií, anebo že by mu byl Myslbek málo novorenesanční? Či málo přizpůsobivý? Příliš svéhlavý? Patrně svému o čtvrt století staršímu zadavateli nevyhovoval ze všech právě uvedených důvodů.  

Bohuslav Schnirch - Foto: Jan Vilím, Wikipedia, public domain - volné dílo

Bohuslav SchnirchFoto: Jan Vilím, Wikipedia, public domain - volné dílo

Co však horšího: kvůli protahujícímu se zápasu o konečnou podobu Dramatu a Opery propásl Myslbek termín nedávno vypsané soutěže na sochařskou výzdobu Národního divadla. Bez boje tak vyklidil pole konkurentovi, kterého si hlídal jako ohař: přijaty byly tenkrát Trigy Bohuslava Schnircha – určené na postranní pylony – a devět (s Apollonem deset) asi třiceticentimetrových modelů jeho Múz (budou se časem, pojednané v nadživotní velikosti, tyčit nad lodžií divadla). Myslbek musel svou neúčast vnímat jako zlomyslnost osudu. Vždyť do onoho prvního, málo vydařeného konkursu, zasáhl kromě Schnircha už jenom drážďanský Flockemann. "To se to vyhrává, když navzájem měří síly všehovšudy dva!" 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas