1032. schůzka: Kterak těžce se tělocvik a sport pod českým nebem ke slunci dral

Takže pronikal těžce – což jsme předpokládali; ostatně i titulek dnešní schůzky to naznačuje. Prosazoval se velmi obtížně, pomalu a kostrbatě. Jak už to tak bývá, konzervativci všeho druhu byli v tažení proti cvičení těla vzácně svorni. Do škol se začal tělocvik vehementněji prosazovat až po roce 1848. Ale přes všechny dílčí pokroky trvalo dalších nekonečných 60 let, než byla (v roce 1909!) tělesná výchova konečně uznána jako povinný předmět na všech stupních a typech našich nižších a středních škol.

Každý ví (tedy alespoň mnohý z posluchačů tohoto seriálu), že naše novodobé školství se začalo vzpamatovávat a rozvíjet za osvícených reforem Marie Terezie. Ta zavedla v habsburské říši povinnou šestiletou školní docházku – v roce 1774 (prosím, opakování jest matka moudrosti). Do té doby panovala obrovská negramotnost, pročež na triviálních školách směli učit i kostelníci a vojenští vysloužilci, kteří často neuměli ani slušně číst, natož psát a počítat. Tereziánské reformy (a to je nutné uznat) byly proti minulosti velkým skokem vpřed. Rakouské země během dvou tří generací dohnaly zpoždění vůči vyspělejším zemím a zařadily se v Evropě ke státům s nejvyšší mírou alfabetizace. Dá se chápat, že v etapě budování tohoto základního školského systému měly nutně přednost důležitější problémy než tělocvik, který zůstával absolutně na okraji zájmu reformátorů i veřejnosti. (Nám se holt tenkrát ještě nechtělo moc cvičit. Koneckonců – některým z nás… mnohým z nás, že – se nechce cvičit ani dnes, když je to činnost prosím vás zcela legální).

„O vhodnosti a potřebnosti tělocviku se první úvahy vedly až v polovině 19. století,“ praví Petr Hora–Hořejš v 11. dílu svých knižních Toulek českou minulostí. „Tehdy vznikla takzvaná Bonitz–Exnerova modernizační reforma. Její proslulý Nástin, totiž předloha navrhovaných změn ve školství, podepsaná císařem Františkem Josefem I. v šestém roce jeho panování, byla v mnohých směrech pozoruhodná. I tělocviku byla už pootevřena vrátka. Leč valná část novot a myšlenek obou teoretiků pedagogiky – pražského profesora Exnera a pruského profesora Bonitze – vzala vzápětí opět za své, když uzavřením takzvaného konkordátu s Vatikánem o rok později vrátil císař péči a vládu nad školstvím z kompetence státu opět do rukou katolické církve.“

Což byl neuvážený krok zpět. Pokud jde o školství, jeho laicizace, sekularizace (tedy zesvětštění), jakož i modernizace, to vše se pozdrželo až do období pádu Bachova absolutismu a zrodu ostýchané demokracie po obnovení ústavnosti – tedy v roce 1861. Z předchozí Bonitz–Exnerovy reformy zůstala osmiletá gymnázia (dříve šestiletá), povinné maturity, důraz na exaktní předměty (oproti dřívější přemíře mrtvých klasických jazyků – latiny a řečtiny) – a ještě pár dalších podružnějších věcí. A tak se život škol znovu rozhýbal až po zrušení konkordátu a po vzniku duálního Rakouska–Uherska, což se odehrálo v letech 1867 až 68. Proměna školství probíhala během 60. a následujících let po stupních, v sérii dílčích reorganizací. Zásadní novoty přinesl až takzvaný Hasnerův říšský zákon z roku 1869. Ten kodifikoval povinnou osmiletou školní docházku od šesti do čtrnácti let – obecná škola, plus tři (později čtyři) třídy měšťanky. Paralelně zaváděl osmiletá gymnázia (klasická a reálná). Zaručil rovnoprávnost vyučovacích jazyků, němčiny a češtiny. A zavedl kromě jiných inovací též systém nepovinných předmětů. Včetně tělocviku.

Zvažovali jsme odpovědně, zdali zahltíme posluchačstvo, potažmo čtenářstvo Toulek výkladem o rozdílech mezi jednotlivými druhy škol, ale náš kolektiv nějak naznal, že bychom se nedobrali konce, a pokud bychom se jej dobrali, není vyloučeno, že by se ještě dříve tento seriál dobral svého konce. Takže bychom si aspoň mohli povědět, jak to chodilo ve školách s tělocvikem, když byl ještě nepovinným předmětem. Ani jeden z nás není pamětníkem oněch dob, i když už leccos pamatujeme, leč naštěstí existují hodnověrné zprávy . Za modelový příklad si vezmeme typické gymnázium. Kromě předmětů obligatorních (tedy povinných, jako byly čeština, latina, dějepis, zeměpis - až do roku 1909 byly dějepis a zeměpis sloučeny do předmětu jednoho), tak k těmto předmětům patřila samozřejmě matematika, biologie a fyzika (té se ovšem tehdá říkalo silozpyt), a kromě nich existovaly i předměty fakultativní (neboli výběrové). Tak je tomu ostatně na školách dodnes. Zapsáním nepovinného předmětu se pro studenta stal povinným. No, a které z těch nepovinných předmětů měli středoškoláci na výběr?

Byl to krasopis, těsnopis, kreslení, zpěv, tělocvik a zejména některý z živých jazyků (tehdy se preferovala hlavně francouzština). Situace v zařazování předmětů mezi nepovinné nebyla jednotná – leckde se třeba kreslení učilo jako povinné, na některých jiných ústavech tomu tak bylo i v tělocvikem. Dlužno však dodat, že účast v hodinách tělocviku (i v ostatních nepovinných předmětech) byla zpoplatněna, příspěvky však nebyly nikterak přehnané. Lišily se podle škol, neexistoval celoplošný předpis. Kolem roku 1870 se za pololetí platila částka kolem šedesáti krejcarů (což zase nebyla tak velká suma – mistr zedník si ji vydělal v té době za den). Později tato takzvaná taxa v souvislosti s inflací stoupala, nikoli však závratně. A sociálně slabí studenti mohli požádat o osvobození, čemuž se celkem velkoryse vyhovovalo. Osvobozena od tax bývala v průměru třetina studentů. Jestliže se ve škole mělo cvičit, byť nepovinně, tak musela být náležitě vybavena – jednak učiteli s aprobací, jednou tělocvičnami. Tělocvičny… Byly–li, tedy dobře. Jenomže, ony spíš nebyly. Takže se cvičilo zhusta mezi lavicemi ve třídách, na školním dvoře, občas v parcích, v pronajatém, většinou zaprášeném skladišti. V zimním období a za ošklivého počasí se výuka tělocviku rušila.

Praha měla až do začátku 20. století jedno jediné hřiště – na Letenské pláni. Hlavně ale chyběli kvalifikovaní tělocvikáři, jejich vzdělání se nikdo po desetiletí nevěnoval. Tělocvik učili buď nadšenci, často externisté, amatérští sportovci získaní mimo okruh školy. My v Toulkách neradi hýříme příliš čísly, ale těchhle pár stojí za zvážení: Koncem 19. století na sto šedesáti čtyřech českých gymnáziích a reálkách vyučovalo tělocvik jen 35 kvalifikovaných učitelů a 9 cvičitelů z tělovýchovných jednot – ostatní byli profesoři a učitelé jiných předmětů, anebo civilisté pracující zcela mimo obor. Učitelem tělocviku byl třeba i setník… velitel hasičů… fotograf… úředník pojišťovny. Horší případ nastal, když tělesnou výchovu dostali na starost (befelem; nebo spíše za trest) přísní kantorští morousové. Což znamená, že na školách se víceméně náhodně učilo, co zrovna učitele tělocviku napadlo…

Zpravidla předmět odbývali tím, že žáky sekýrovali. Prostě akceptovali obecný požadavek vojensky železné disciplíny. Ta se nejlépe pěstovala pořadovými cviky, obraty a pohyby v útvaru, vlastně předvojenskou výchovou. Čili tělocvik byl většinou sucharský dril, nuda a šikana, kdy prostná, hra v mety (což byl starší typ vybíjené), nebo tlučení špačka byly v závěru hodiny pořadových cvičení jakýmsi bonusem za slušné chování celé třídy. Po celá dlouhá léta kromě toho přetrvávaly negativní nálady ve společnosti a tělovýchova se pořád ještě považovala za druh zahálky, za zbytečnost, v případě mladých lidí za organizované uličnictví.

A Sokol? Chodit do Sokola bylo na většině školních ústavů přísně zakázáno, takže studenti navštěvovali tělocvičny tajně, po setmění, a často nikoli hlavním chodem (raději lezli přes plot). Byli to holt takoví cvičenci–disidenti. Z důvodů dnes už nepochopitelných byla za nejvyšší nepřístojnost považována kopaná, prý divoká a surová hra, české holubičí povaze cizí. (Kdyby tak tehdejší odpůrci fotbalu viděli dnešní extraligu, všechny vlasy i chlupy na těle by se jim postavily do pozoru, tak jako se jim stavěli žáci během pořadových cvičení.) Čím víc se tehdejším soutěživým klukům líbila dravost kopané, tím více ji zejména šosáčtí gymnaziální profesorové pronásledovali. A tak v prvních českých fotbalových mančaftech se to hemžilo pseudonymy, studenti se nejen kryli za cizí jména, nejen tajili, že fotbal hrají, ale dokonce si nasazovali paruky a přilepovali kníry, jen aby nebyli odhaleni, protože za hraní fotbalu akutně hrozilo vyloučení ze školy. Všechna gymnázia měla ve svých školních řádech expressis verbis (neboli výraznými slovy, výslovně), tak tedy ta gymnázia měla v nich napsáno, že frekventanty školy budou platit vysoké sankce, když budou přistiženi ani hrají tuto drsnou hru, byť by to bylo ve volném čase. Pokud tehdy střední školy dovolovaly vůbec nějaký pohyb sportovního typu, tak to bylo pouze plavání, bruslení, a sem tam i veslování.

A když už se cvičilo, či takzvaně „sportovalo“, tak se to nedělo ve sportovních úborech, neřku–li dresech, ale v oblečení, ve kterém se chodilo do školy. Škoda, že vám nemůžeme ukázat fotografii z hodiny tělocviku na kterémsi pražském gymnáziu z konce 19. století. Alespoň vám onen obrázek stručně popíšeme: Na školním dvoře, odděleném od ulice dřevěným plotem, se cvičí mety na koni. Pokud jsme je dobře spočítali, tak třiadvacet žáků mají vzornou kázeň i úbory - jako kdyby ti kluci šli do divadla. Nikdo se nedostavil bez saka, většina studentů má kravaty. A všichni stojí v pozoru (což byla součást výcviku, ale rovněž technická nutnost, protože tehdejší fotoaparáty měly dlouhou dobu expozice). A ještě jednu fotografii si bereme do rukou: pražští gymnazisté hrají v hodině tělesné výchovy fotbal na Letenské pláni. Tedy v době, kdy byl fotbal stále striktně zapovězenou aktivitou.. Většina třídy zpovzdálí dramatický mač sleduje. Jde nejspíš o slavnostní a velmi mírumilovně pojaté přátelské utkání. „Dresy“ obou mužstev jsou naprosto jednotné, kdoví, jak se vlastní mužstvo od soupeřova rozeznávalo – a při každé hlavičce musel hráč nejspíš smeknout klobouk, protože tuhle pokrývku hlavy měli zcela všichni. Možná i z důvodů maskování, neboť za účast ve fotbalovém zápase ohrozily sem tam opletačky, ba i vyloučení z ústavu.

Na gymnáziích se udržoval dávný zvyk konat před koncem vyučovacího roku – často to bývalo kolem svátku svatého Aloise, patrona studentů – školní výlet. (Svatý Alois měl a má v kalendáři jako svůj den 21. červen.) Býval dlouho pečlivě připravován, leckde se pochodovalo do přírody dokonce s kapelou. Mnoho hodin tělocviku padlo na nácvik vzorného pochodu. Ředitelé účastníkům rozdávali sáhodlouhá poučení, jak si cestou počínat, takzvané výletní řády. Že bychom si, jenom tak ukázku, z nich něco ocitovali? Podotýkáme však, že je to pouze pro silné povahy:

„Za prvé: V sobotu se každý bitím čtvrt na šest dostaví k tělocvičně, kde polní znak na klobouk obdrží. Radno jest, aby každý již z domu s teplou snídaní v žaloudku zahřán a natřenými nohami lojem přišel, by se mu na nich žádných puchýřů nestalo. (Bití ve čtvrt na šest neznamenalo tělesný trest, nýbrž odbíjení zvonu.) Za druhé: Každý budiž zaopatřen vlastním jídelním, a sice sprostým náčiním v papíře zaobaleným, špagátem svázaným a v první nebo závěsné kapse schovaným. (Sprosté náčiní není náčiní vulgární, nýbrž prosté.) Za třetí: Na znamení bubnu anebo trouby všichni se sestavovat budou v řad a šik. (Tou troubou se nemyslel cvičitel, nýbrž dechový nástroj.) Za čtvrté: Každý následuje svého náčelníka a stoje v šiku, chovejž se pokojně a tiše naslouchaje velení. (Správně, bez velení není spojení. Anebo že by to bylo naopak?) Za páté: Nikdo nebeřiž sobě hůlku, a uhorčen po cestě nepí. (Uhorčený neboli uřícený člověk by se měl jakéhokoli pití na chvíli zdržet. A to až do doby, kdy začne trpět dehydratací.) Za šesté: V Jemčině (což byl zámek na Jindřichohradecku, jinak cíl školního výletu) půjde četa za četou v slušném pořádku do kostela na mši svatou, zpívaje tam píseň. (Doporučeny, ba poručeny byly písně nábožné; v žádném případě sokolské.) Za sedmé: V témže pořádku potáhne se z kostela a teprve po uděleném rozkazu potáhne se k zábavě.“ (Jak ta zábava měla vypadat – a posléze vypadala – to už se blíže nespecifikuje, ale vzhledem předchozí legraci asi nebyla nic moc.)

Dnes sport hýbe světem. Aktivně či pasivně, v druhém případě skrze obrazovky, internet, mobily, noviny, sázkové kanceláře, se účastníky či konzumenty sportovního dění stáváme všichni. Kdysi však, před půldruhým stoletím, kdy se z nepatrných pramínků a soukromých iniciativ rodily potůčky rozmanitých pohybových disciplín, aby se posléze spojily v mohutnou řeku sportu, tenkrát, kdy ještě nešlo o fascinující divadlo, nýbrž o drobná ochotnická představení na skromných jevištích, tenkrát byly všechny ty experimenty vždy dílem hrstky nadšenců, občas trochu střelených a skoro vždycky odsuzovaných.

Nuže, jejich začátečnické usilování bychom v mozaice krátkých komentářů a dobových obrázků, vinou stáří i nerozvinuté reprodukční techniky pochopitelně nekvalitních, zato vesměs líbezných, chtěli zachytit. Ostatně – posluchačům (čtenářům) může být kvalita (či spíše nekvalita) dobových fotografií lhostejná, neboť my jim je přiblížíme slovy hutnými, obraznými, vystihujícími. A nakonec jedna (snad zbytečná) otázka: Proč? Protože i sport patří – a to evidentně – do historie. Jakož i do historie českého národa. Tedy nejenom politika… On patří do našich dějin tím spíš, že na rozdíl na politiky oslovuje a umí potěšit kdekoho. A vy se na setkání s počátky sportování v zemích českých můžete těšit hnedle příští týden. A kdybyste si při poslechu drobet i zacvičili, no tak naše satisfakce by byla dokonalá.