1035. schůzka: Cimrmanovské dějiny našeho sportu, atletiky zvláště

Před námi je, milí poutníci, další etapa dálkového pochodu českou historií. Vlastně ne, dnes nepomašírujeme, dnes budeme běhat, skákat, vrhat, házet a ještě jiné činnosti vykonávat. Neboť se hodláme zabývat historií naší atletiky. Nutno ale dodat předem, že to jsou cimrmanovské dějiny našeho sportu, atletiky zvláště. Vy už asi tušíte, nač se můžete dnes v krajním případě i těšit.

Souběžně se vznikem rozmanitých sportovních oborů se v posledním dvacetiletí 19. věku rozvíjela i lehká atletika. Její zjevná přitažlivost tkvěla v rozmanitosti, pestrosti aktivit. Některé disciplíny zařazoval do svého prvotního souboru i Sokol, například koky či vrhy břemenem. Sokolští teoretikové a cvičitelé však odmítali bytostně vlastí součást každého lehkoatletického usilování, totiž individuální porovnávání sil či výkonu, prostě soutěživost. Tak, tak, vůbec není důležité zvítězit, ale účastnit se. Dlouho panovaly také nejasnosti kolem samotného obsahu a významu pojmu atletika. Zprvu se tento výraz chápal spíše jako synonymum pro sport vůbec. O tom svědčí, že při ustavení České atletické amatérské unie byla tato instituce pojímána jako střechová organizace pro všechny existující sportovní spolky. Ještě v roce 1897 byl atletem de facto každý, kdo pěstoval nějaký sport. Ta instituce ale nevydržela dlouho pohromadě. Název, ten zůstal, ale postupně se některé sporty vyčlenily a založily svá ústředí (jako kopaná, lyžování, bruslení, lední hokej, tenis a pak i takzvaná těžká atletika, což byl zápas, vzpírání a přetahování lanem). Nakonec zůstala jen ta „lehká atletika“. V roce 1969 se jí začalo říkat jen „atletika“. Evropské jazyky postupně odstranily v gramatice slovo lehká, zůstal ale například v italštině – atletica leggera, a v němčině – Leichtathletik.

Až dva roky po vzniku atletické unie byl založen Český olympijský výbor, v roce 1899, jehož zřízení bylo podmínkou pro start na druhých olympijských hrách 1900. Ze stejných důvodů nebyla definována (alespoň zatím) ani hraniční linie mezi těžkou a lehkou atletikou: atletem byl boxer i běžec, zápasník i skokan o tyči. U nás prostě panovalo mnoho roztomilých neujasněností kolem fantazií a iniciativ, v čem by se daly poměřovat síly atletů. Ale dlužno dodat, že Češi v tom nebyli sami, lecjaké výstřelky si vypůjčili, ovšem domácí vynalézavost slavila hody.

Ještě na přelomu století 19. a 20. byly domácí atletické závody zpestřovány různými neobvyklými soutěžemi. Například se mezi běžeckými disciplínami se objevoval běh pozpátku a taky běh trojnohý, ve kterém soutěžily dvojice, přivázané k sobě provazem za vnitřní nohy. Dlouho se skákalo nejenom s rozběhem, ale i z místa, a to jak do dálky, tak do výšky. Dokonce se soutěžilo i v takzvané vysokodaleké kombinaci. Házelo se kdejakým náčiním od kriketového míčku až po kamenné krychle o váze 15 kilogramů. Rozmanitá břemena se vrhala do výšky, před laťku; oštěpem se házelo též na terč. Speciální disciplínou byl kop fotbalovým míčem do dálky. Jára Cimrman měl v začátku našeho sportu bohatou inspiraci, jejíž absurdnost se nutně odrazila v útržcích z jeho díla. Lehká atletika se ze svých dětských střevíčků vyzouvala s hravostí dětí, předvádějící nachystaný program u táboráku: vždyť se občas závodně běhalo i v pytlích.

„Mnozí zdatní muži a ženy si udělali z běhání atrakci. Museli však mít souhlas magistrátu, který takové atrakce moc rád nepovoloval. Například jeden rychloběžec běhal někde po Praze, jinde běžkyně Anička Sandrová, když nedostala povolení, šla běhat mezi Starou Boleslaví a Benátkami. Nějaký Tomáš zase pořádal rychloběžný podnik, na kterém vybíral pro dobročinné účely, pro slepce nebo hluchoněmé, až takové běhání magistrát v roce 1835 zakázal s tím, že běžci jsou líní k práci a jen si snadno vydělávají běháním.“

To jsme se dočetli ze stránek Českého atletického svazu, na kterých je vše podrobně vylíčeno. I když Sokol se za doby Miroslava Tyrše dost ostře vymezoval vůči sportu, přece to byl on, kde v lednu 1867 na počest pětiletého trvání organizace uspořádal závody s jedinou disciplínou na programu – byl to skok do dálky Vyhrál jej Jan Kahovec výkonem pěti set padesáti tří centimetrů. Stal se prvním zdokumentovaným českým vítězem v atletice. Za pár měsíců nato proběhly první závody na hřišti, kde vyhrál běh Alois Klášterecký, a ve skoku do dálky dálku Julius Zatloukal. Tentýž Zatloukal na podzim (stále stejného roku) v tělocvičně zvítězil v prvním závodě ve skoku do výšky a Josef Wágner ve skoku o tyči. Jak jsme jim řekli, do výšky i do dálky se skákalo také z místa. Takovým skokanem byl pozdější předseda atletiky Ladislav Jiránek, který skákal do výšky sto třicet centimetrů a do dálky tři sta dvanáct centimetrů. Rekord mu zůstal dodnes, neboť skoky z místa byly mezitím zrušeny a on byl posledním rekordmanem. Což je vše pěkné. Ale jak to bylo s odměnami?

V Kutné Hoře podepsal starosta jednoty Otakar Beier rozpis závodů, který určil pravidla skoku do dálky. Podobně jako nyní ve výšce musel atlet překonat 10 centimetrů vysokou laťku v podobě motouzku, která se s dalším pokusem o 60 cm vzdalovala. V Plzni měl první závodník dostat 4 dukáty a druhý pak revolver věnovaný Spolkem střelců. K tomu redakce časopisu Sokol poznamenala: „Tak ano! Avšak odměny peněžní?“ Na župním sjezdu v září 1871 v Plzni zařadili do programu skok do dálky, kde startovali borci z každé jednoty mimo domácí. V Kutné Hoře závodili místní sokolové a dále členové z Brodu Českého a Německého, z Nového Kolína a Velimi. V Brně se v červenci 1871 konaly turnérské slavnosti za účasti sedmi sokolských družstev, a cvičení se skládalo z běhu, vrhání kamene ve spojení se skokem do dálky spojeným s vrháním kamene „úplně kostkovitého, jakýmž ve Vídni ulice dláždí, tíže třicet tři libry“. Odměnou byly věnce z dubového listí. Podle novinové zprávy byly výkony slabé, protože závod se konal až třetího dne slavností, „a účastníci předtím ve slavnostním rozechvění se nalézali a poslední noc se málo vyspali“ (zkrátka celou noc flámovali).

Časopis Sokol také v roce 1871 uvádí rozsah cvičení pro dívky, který se lišil jen tím, že chyběl skok z můstku do dálky. Jinak to byly různé variace skoků – do dálky, výšky a hloubky, ale i o tyči do dálky a výšky. Technika však zůstává tajemstvím. V Olomouci na sokolských závodech vyhrál v roce 1879 vítěz, který byl z Valašského Meziříčí, dva rapíry pro šerm, druhý závodník z Prostějova vyhrál jeden dukát a třetí z Olomouce dvouzlaťák. Stále tedy převažovaly věcné ceny i peněžité odměny nad amatérským závoděním. Házelo se i dvouruč – sčítaly se výkony pravou a levou rukou. V roce 1874 se zúčastnili také Jihoslované a dodali soubojům "punc mezinárodnosti", i když třeba skákali bosí. O rok později se skákalo v Brandýse nad Labem na louce do dálky – tři závodníci ale skočili stejně, o pořadí pak rozhodovala úhlednost skoku. V roce 1887 přijeli na slet sokolové až ze Spojených států, ale ten slet nebyl rakouskou policií povolen, a tak se závodilo aspoň v Českém Brodě.

A jaké byly tehdejší povely k běhu? „Pánové, jste hotovi?“ – „Pozor!“ – a následoval výstřel. Chodcům se říkalo pedestriáni – zpočátku to mělo po vzoru Anglie formu putování na dlouhé vzdálenosti. Samozřejmě s přestávkami k odpočinku a do výkonu se počítal jen čistý čas na trati. První chodecký závod v Čechách se konal roku 1889 na Maninách, a na jednu anglickou míli (vyhrál Josef Maleček). Čeští pedestriáni byli úspěšní: František Malý ušel o velikonocích 1891 vzdálenost z Prahy do Slaného po silnici za 3 a půl hodiny, Karel Reisner putoval pěšky do Paříže za 18 a půl dne, tedy 444 hodin s přestávkami – vzdálenost 1040 km. Karel Reisner měl pochopení pro tehdejší studenty, když jako profesor kreslení v červenci 1893 přijal funkci rozhodčího kopané na prvním meziškolním utkání v Čechách mezi malostranskou reálkou a akademickým gymnáziem. Tehdy se na školách účast při kopané trestala karcerem, čili školním vězením. Zkušenosti nabírali atletičtí nadšenci v kavárnách z anglických časopisů.

V Praze byla průkopnická skupina kolem bratří Malečků, dále bratři Rudlové. V Kolíně to byli bratři Prágrovi, v Roudnici Max Švagrovský. Zakládají se kluby jako ČAC Roudnice nad Labem, AC Praha, AC Sparta, AC Plzeň. Vznikl první chodecký závod Praha – Brandýs nad Labem, a také se v květnu 1897 se poprvé běžel závod Běchovice–Praha. Světovou zvláštností této silniční desítky je, že její konání nebylo přerušeno ani v jedné z obou světových válek. Disciplíny na veřejných soutěžích byly pestré. Třeba: olympijský přetah. Ten už ovšem dávno zanikl. Stejně jako další disciplíny, které byly na programu veřejných soutěží koncem 19. století. Tak kupříkladu Karel Maleček měl na 50 m pozpátku rekord 8,6 vteřin, Jan Jesenský zase vytvořil rekord v kopu fotbalového míče 44 metry. Ferdinand Šnepp uběhl 100 m s vajíčkem na lžíci v čase 18 vteřin. Velmi často se zařazoval i běh trojnohý. Šnepp a Pešek zaběhli 100 m za 15 vteřin. Běh trojnohý byl jedním z nejpopulárnějších závodů u nás koncem 19. století. Tyto disciplíny se na olympijské hry však nedostaly. Vážným počinem byl nápad amerického Čecha Edvarda Preissiga uspořádat první veřejné atletické závody, konané 5. května 1888 a publikované také v tisku. Dráha byla 200 dlouhá v Jezuitské zahradě (na níž se rozkládá Strakovka, nynější sídlo české vlády), a mezi obecenstvem byl nebývalý zájem. Známe i jméno vítěze tohoto prvního „supermaratonu“ – byl jím jistý pan sportsman Raus z klubu Regatta. Ten uběhl za 6 hodin šedesát jeden a půl kilometru. Na pořadu byl i závod na jednu anglickou míli, kde zvítězil Židlický za 5 celých čtyři desetiny minuty.

Po úspěchu Preissigových závodů se konaly 27. května první závody o titul mistra Čech na 200 kroků, kde zvítězil velký propagátor atletiky Oskar Lažnovský. Hned nato uspořádali průkopníci atletiky druhé veřejné závody v Jezuitské zahradě a za rok nato třetí veřejné závody. Do nich se už zapojilo mnoho významných osob a zejména spolupracovali sokolové mezi rozhodčími. Tehdy nebyla zvláštnost, když si rozhodčí Kabourek odskočil od soudcování a vyhrál běh třínohý na 180 m se závodníkem Farinellim. A tisk napsal: „Závody dosáhly skvělého výsledku, bylo zavedeno několik nových čísel, které předtím obecenstvo ještě nevidělo, tribuna plně obsazena, zvláště krásným pohlavím, jen se však sokolům nelíbilo, že se používají místo českých slov jen anglické výrazy, kterým nikdo nerozumí, jako byl start, finish, amateur, champion, training, handicap a podobně.“

Výbor atletické unie řešil složité otázky, jak řídit tolik sportů, a co se zájmy klubů i jednotlivců. Dosavadní klidnou hladinu rozčeřily vzájemné spory: mezi Spartou a Slávií o moc v atletické unii, mezi lehkou a těžkou atletikou, ze kterých vyšel vzdorosvaz, a ke všemu ještě politické boje mezi Čechy a Němci. Až v roce 1911 se hladina bojů uklidnila, ale čas pro klidnou práci nebyl, brzy vypukla válka. První světové rekordy, první vítězství na olympijských hrách pro Františka Jandu-Suka, první mistrovství Koruny České (v roce 1907), první atletické závody žen 1913 v Brně, první start českého závodníka v hale ve Spojených státech USA roku 1914, a nutno započítat i atletiku v legiích na Sibiři během první světové války. Do čela nově ustavené České amatérské atletické unie byl zvolen člen mezinárodního olympijského výboru Jiří Guth – Jarkovský, který na valné hromadě zastupoval AC Spartu. Místopředsedou se stal činovník mnoha sportů Josef Rössler-Ořovský, zastupující lyžaře. Ustavující schůze se konala v restauraci U Choděrů, který stála v místech dnešního domu na Národní ulici vedle zdejšího obchodního domu. Schůze se konaly v hostincích, jak bývalo u nás až do poloviny 20. století obvyklé, nejčastěji u Pinkasů, u Brejšků ve Spálené, u Bubeníčků, v restauraci Louvre na Národní. Účastnit se schůzí bylo pro každého náročné, každý hájil své zájmy, zájmy klubu nebo svého sportu. Jednou schůze začala o půl deváté večer a skončila až o půl druhé v noci. Někdy zase nastala při jednání taková vřava, že přišla policie a schůzi musela ukončit.

Nelze se nezmínit o rivalitě, která od samého začátku panovala mezi pražskými kluby Sparta a Slavia. A nastal boj obou klubů o to, kdo bude mít v atletické unii převahu. Slavia využila sporu o regulérnost závodů v Pardubicích a vystoupila z unie, pak se tam však za čas vrátila a oba kluby se trumfovaly při pořádání závodu Praha–Brandýs, který se díky tomu v roce 1906 konal dvakrát. Do sporu zamotala Sparta neúmyslně národnostní problém, neboť v červnu 1910 uzavřela dohodu s rakouským svazem, aby posílila svou pozici. Tím ale proti sobě obrátila veřejnost a tisk a musela smlouvu s Vídní zrušit. Jak už bylo řečeno, spor funkcionářů uvnitř atletické unie se vyhrotil tak, že v roce 1908 vznikl „vzdorosvaz“ – Český atletický svaz.

Od roku 1911 zůstala v atletické unii ze sportů jen lehká atletika. V této době bylo obvyklé, že konal–li některý klub závody, mohl si sám vypsat závod v některé disciplíně o titul „mistra Čech“ nebo „mistra Moravy“. Tak například v roce 1903 na mezinárodních závodech Sparty v Praze vyhrál závod v hodu diskem o mistra Čech vynikající zápasník Gustav Frištenský. A v roce 1901 se stal mistrem Moravy na závodech, které pořádal klub Hellas Brno. Konání takových závodů nikdo neovlivňoval, jen atletická unie vzala hlášení klubu na vědomí. Tak se stalo, že v roce 1906 bylo propůjčeno desíti závodům právo udělit titul mistra Čech nebo mistra Moravy. To vše vedlo ke vzniku prvního mistrovství zemí Koruny české, které se konalo 7. června 1907 na hřišti SK Slavia. Ze 14 titulů vyhráli po pěti Maďaři a říšští Němci, a čtyři vyhráli Češi – běh na 100 metrů, na 200 metrů, také koule byla naše, i disk.

„Výkony našich závodníků se pomalu dostávaly na evropskou úroveň,“ praví se na stránkách Českého atletického svazu, „zejména ve vrzích a hodech, kde vynikající výkony podával František Janda zvaný Suk. Člen AC Sparty Alois Svoboda startoval roku 1897 na závodech v Budapešti, kde vytvořil nejlepší evropský výkon 30,82 m. Brzy nato František Janda–Suk vybojoval na olympijských hrách v Paříži roku 1900 druhé místo v hodu diskem, a rok nato na mezinárodních závodech Sparty na dráze v Bubnech překonal výkonem 39,42 m světový rekord v hodu diskem.“

Výborné (a nejenom koulařské) výkony podával také František Vyskočil z Plzně. Stal se mistrem Rakouska, o pět let později vyhrál výkonem 11,78 m závod o titul mistra Evropy v Praze. Na svém kontě měl také dva české tituly. Svoje výkony završil těsně před vypuknutím světové války, když 5. července 1914 utvořil kontinentální rekord 12,365 m. Zajímavý byl také jeho výkon ve vrhu koulí obouruč – 21,35 metrů (pravou rukou 11,82 a levou 9,53 metrů). V roce 1903 vytvořil nejen český, ale i kontinentální rekord ve skoku dalekém z místa výkonem 311 cm.

Začátkem 20. století se rozvíjela příprava závodníků v hale. 15. února 1900 se poprvé trénovalo v Meissnerově jízdárně v Panské ulici v Praze a později v Nostické jízdárně na Malé Straně. Okruh Meissnerovy jízdárny měřil 80 m a povrch byl hliněný. V neděli 12. října 1913 se v Brně uskutečnily na stadionu Laudonka v Žabovřeskách při mezinárodních závodech první závody žen v atletice. Závody uspořádala SK Moravská Slavia a startující získala přesvědčovací akcí funkcionářů na dívčích brněnských školách. Na programu byl běh na 100 yardů a na 300 m. První vítězkou byla Marie Divíšková zvaná Puňa, které bylo tehdy 13 let a byla všestrannou sportovkyní. Vyhrála běh na 100 yardů za 15 a půl minuty. Před Machovou, Procházkovou a Dopitovou. Na mezinárodní amatérskou atletickou federaci – IAAF – si musel atleti počkat do roku 1912, byť se atletika stala královnou obnovených olympijských her už v roce 1896 v Athénách, které samozřejmě znamenaly pro její další rozvoj mocný impuls.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související